Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 255/11 #1Nález ÚS ze dne 17.01.2012K restituci tzv. historického majetku obcí a porušení práva na zákonného soudce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Praha
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a... více
Věcný rejstříkinterpretace
žaloba/na určení
nemovitost
vlastnické právo/přechod/převod
Obec
Restituce
příděl
vlastnické právo/nabytí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 14/64 SbNU 143
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.255.11.1
Datum vyhlášení15.02.2012
Datum podání26.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.2

2/1993 Sb., čl. 2 odst.3, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

114/2000 Sb.

172/1991 Sb., § 2 odst.1 písm.c, § 2 odst.1 písm.a, § 2a odst.1 písm.a, § 1

279/1949 Sb.

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Subjektivní vlastnické právo má abstraktní podobu, obvykle vyjádřenou do tzv. vlastnické triády. K jeho nabytí není nutný faktický výkon všech oprávnění, postačuje nabytí vlastnického práva v podobě možnosti určitého chování vlastníka, tj. v možnosti realizace užitné hodnoty a hodnoty směnné.

Nepředloží-li senát Nejvyššího soudu, jenž má na věc právní názor zásadně odlišný od dosavadního právního názoru zastávaného Nejvyšším soudem, věc k rozhodnutí velkému senátu, dopustí se porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele hlavního města Prahy zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 17. 1. 2012 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3165/2010-265 ze dne 20. 10. 2010, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 365/2009-246 ze dne 28. 1. 2010 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 12 C 35/2003-221 ze dne 23. 4. 2009 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Napadeným rozsudkem zamítl obvodní soud žalobu, jíž se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí v žalobě označených. Obvodní soud odůvodnil zamítnutí žaloby tak, že předmětné nemovitosti nemohly náležet k tzv. historickému majetku obcí ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), neboť stěžovatel je nabyl až poslední den zákonem stanovené lhůty, tj. 31. 12. 1949. Městský soud napadeným rozsudkem tento závěr potvrdil. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Podle stěžovatele obecné soudy nesprávně interpretovaly ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb. Nejvyšší soud až cca do roku 2006 zastával stanovisko, podle nějž nemovitosti patřily k tzv. historickému majetku obcí i tehdy, pokud do vlastnictví obce přešly až 31. 12. 1949. Následně pak Nejvyšší soud své stanovisko změnil, aniž by tuto změnu dle stěžovatele uspokojivě vysvětlil nebo předložil věc velkému senátu občanskoprávního kolegia. Podle stěžovatele tento stav vede k naprosté právní nejistotě a interpretace předmětného ustanovení provedená Nejvyšším soudem je také v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 423/97.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se s odkazem na výše uvedený nález sp. zn. II. ÚS 423/97 vyjádřil k problematice restitucí tzv. historického majetku obcí, přičemž připomněl, že nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945, č. 28/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. je veřejnoprávní povahy a rozhodovalo se o něm pravomocným Rozhodnutím pověřeného Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy. Bylo to rozhodnutí přídělové. Pro nabytí vlastnického práva nebyl proto zapotřebí ani vklad práva vlastnického do pozemkových knih, ani faktické (materiální) odevzdání nemovitosti. K podstatě věci Ústavní soud dále připomněl, že subjektivní vlastnické právo má abstraktní podobu, obvykle vyjádřenou do tzv. vlastnické triády, ovšem k jeho nabytí není nutný faktický výkon všech oprávnění, nýbrž postačuje nabytí vlastnického práva v podobě možnosti určitého chování oprávněného subjektu (vlastníka), tj. v možnosti realizace užitné hodnoty a hodnoty směnné. Restituce historického majetku byla v § 2 zákona č. 172/1991 Sb. založena právě na „pouhém“ nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario konstrukci přechodu vlastnického práva podle § 1 téhož zákona).

Ke stěžovatelově námitce o zásadní změně právního názoru Nejvyššího soudu ohledně restitucí tzv. historického majetku obcí Ústavní soud uvedl, že změna rozhodovací soudní praxe (zejména jedná-li se o nejvyšší soudní instanci povolanou k sjednocování judikatury nižších soudů) je jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou je zjevně narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování. Z důvodu co největšího šetření právní jistoty účastníků soudních řízení jsou dle Ústavního soudu u nejvyšších soudních instancí stanoveny zvláštní postupy pro situace, kdy dochází k zásadní změně právního názoru na určitou problematiku, a tedy k zásadnímu obratu v judikatuře těchto institucí. V případě Nejvyššího soudu je takový postup zakotven v ustanovení § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, podle nějž je senát za výše uvedené situace povinen postoupit věc k rozhodnutí velkému senátu. V dané věci nastolený problém nebyl dosud velkým senátem kolegia Nejvyššího soudu řešen, a ve věci rozhodující senát měl tedy řízení přerušit a věc předložit velkému senátu kolegia. Pakliže tak neučinil a ve věci sám rozhodl, uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a zatížil řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, v důsledku čehož došlo k porušení stěžovatelova základního práva na zákonného soudce.

Protože nesprávnou, resp. neústavní interpretací relevantních ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. došlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny a nepředložením věci velkému senátu Nejvyššího soudu navíc došlo k porušení článku 38 odst. 1 Listiny, Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Ivana Janů. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 255/11 ze dne 17. 1. 2012

N 14/64 SbNU 143

K restituci tzv. historického majetku obcí a porušení práva na zákonného soudce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 17. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 255/11 ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010 č. j. 28 Cdo 3165/2010-265, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2010 č. j. 64 Co 365/2009-246 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. dubna 2009 č. j. 12 C 35/2003-221 vydaným v řízení o stěžovatelově žalobě o určení vlastnického práva k nemovitostem, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení a P. K. a J. M. jako vedlejších účastníků řízení.

Výrok

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010 č. j. 28 Cdo 3165/2010-265, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010 č. j. 64 Co 365/2009-246 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 4. 2009 č. j. 12 C 35/2003-221 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010 č. j. 28 Cdo 3165/2001-265 bylo porušeno i základní právo na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010 č. j. 28 Cdo 3165/2010-265, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010 č. j. 64 Co 365/2009-246 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 4. 2009 č. j. 12 C 35/2003-221 se ruší.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") s požadavkem na jejich zrušení. V úvodu návrhu popsal dosavadní průběh sporu před obecnými soudy, a to charakteristikou závěrů napadených rozhodnutí. Konkrétně uvedl, že obvodní soud zamítl žalobu o určení vlastnického práva ke dvěma nemovitostem v kat. úz. Libeň, neboť (s odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu) dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti nemohly náležet k tzv. historickému majetku obce ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Podle obvodního soudu obtíže s přidělováním konfiskátů v závěru roku 1949 vyřešil zákon č. 114/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož se příděly staly titulem pro obecní restituce, ovšem s okamžikem nabytí vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 a za předpokladu, že nemovitosti byly k uvedenému dni ve vlastnictví České republiky, přičemž předmětné nemovitosti byly v rámci tzv. velké privatizace kupní smlouvou uzavřenou dne 1. 9. 1995 převedeny na společnost LAVIS, s. r. o., od níž je v roce 1999 zakoupili žalovaní. Městský soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, protože souhlasil s jeho závěrem vycházejícím z rozhodování Nejvyššího soudu a poukázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1574/09 ze dne 17. 12. 2009 (ve SbNU nepublikované, dostupné na http://nalus.usoud.cz) zaujímající shodné stanovisko. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost.

2. Podle stěžovatele obecné soudy svým postupem a rozhodnutím porušily jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména v čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), byla porušena rovnost práv účastníků řízení před soudem, kterou zaručuje čl. 96 Ústavy, tj. právo na spravedlivý proces, a čl. 95 odst. 1 Ústavy, dle něhož je soudce vázán při rozhodování zákonem, a došlo k porušení čl. 11 Listiny, podle něhož má každý právo vlastnit majetek.

3. Stěžovatel upozornil na problémy současného výkladu § 2 zákona č. 172/1991 Sb., kdy Nejvyšší soud ho nejprve interpretoval v souladu s jeho zněním tak, že podmínky tohoto zákona byly splněny i v případě, pokud stěžovatel nabyl nemovitosti dne 31. 12. 1949 (na tomto místě odkázal na svá usnesení sp. zn. 28 Cdo 1739/3005 a sp. zn. 28 Cdo 157/2006), cca v roce 2006 svůj názor Nejvyšší soud změnil, aniž se ve svých nových rozhodnutích vypořádal s důvodem, který vedl k jinému rozhodování, aniž by byla věc předložena k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního kolegia. Podle stěžovatele vede takový stav k paradoxní situaci a plyne z něj absolutní právní nejistota.

4. V další části se stěžovatel zabýval konstrukcí § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., zejména posouzením tzv. historického majetku obcí, jako podmínky pro restituci nemovitostí dle uvedeného ustanovení. Zejména zdůraznil, že pro restituci je důležitá skutečnost, že obec byla vlastníkem pozemku ke dni 31. 12. 1949, a nikoliv zda její vlastnictví trvalo jen jeden den a zda byly naplněny všechny atributy vlastnického práva či nikoliv. Dále dodal, že současná judikatura Nejvyššího soudu nerespektuje rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 423/97 ze dne 21. 10. 1998 (N 127/12 SbNU 221) ohledně okamžiku nabytí konfiskovaného majetku, a upozornil i na nález sp. zn. IV. ÚS 147/96 ze dne 7. 4. 1997 (N 38/7 SbNU 265). Stěžovatel požádal Ústavní soud, aby se při posuzování jeho stížnosti vypořádal i s tímto rozhodnutím a s tou skutečností, že Nejvyšší soud svůj názor na ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb. v průběhu doby změnil, aniž by uvedl podstatný důvod pro změnu názoru (v usnesení sp. zn. I. ÚS 1574/09 se touto otázkou nezabýval).

5. Relevantní znění příslušných článků Ústavy a Listiny upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Ustanovení čl. 95 Ústavy:

(1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

(2) Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.

Ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy:

Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.

Ustanovení čl. 11 Listiny:

(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

(2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.

(3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

(5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Ustanovení čl. 36 Listiny:

(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

Ustanovení čl. 37 Listiny:

(1) Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.

(2) Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.

(3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

(4) Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.

Ustanovení čl. 38 Listiny:

(1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

(2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

6. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.

7. Nejvyšší soud nejprve reprodukoval námitky stěžovatele a uvedl, že nadále setrvává na svém výkladu. Připomenul, že napadené rozhodnutí nezpochybňuje okamžik nabytí vlastnického práva obce, nicméně se vyjadřuje k dané věci v tom směru, že k restitučnímu nabytí majetku bylo zapotřebí též reálného výkonu vlastnických oprávnění, nikoli pouze jednodenní či dvoudenní formální existence vlastnického práva. Přijal právní závěry, které jsou v současné době konstantní, odkázal na ně již ve více rozhodnutích a s jeho výkladem se ztotožnil i Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 1574/09. Nejvyšší soud zformuloval názor, že ústavní stížnost je třeba jako neopodstatněnou odmítnout. K tomu doplnil, že je v interpretační praxi obvyklé, že jedno a totéž ustanovení právního předpisu bývá v průběhu času vykládáno různě, a to s většími či menšími odchylkami. Změna judikatury tedy znamená změnu výkladu zákona a podotkl, že v určitých případech ji lze považovat za žádoucí. Dále uvedl, že proces majetkových restitucí se neobejde bez výjimek, a v konkrétních případech je proto třeba dát průchod individuální spravedlnosti a nelpět na rigidních aplikačních a interpretačních šablonách.

8. Městský soud uvedl, že jeho rozsudek vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vydaných v obdobných věcech s jednotným názorem, že záměrem zákona č. 172/1991 Sb. bylo vrátit obcím majetek, se kterým skutečně hospodařily před 31. 12. 1949, a že příděly konfiskovaného majetku obcím nelze podřadit pod právní režim § 2 tohoto zákona, zvláště pak za situace, kdy v mezidobí došlo k převodu sporného majetku na další subjekty (s odkazem na dvě rozhodnutí senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1574/09 s podpůrnou argumentací obsaženou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 ze dne 16. 10. 2007 (N 162/47 SbNU 145; 307/2007 Sb.). V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

9. Obvodní soud na výzvu Ústavního soudu k vyjádření reagoval pouze zasláním spisu.

10. Vedlejší účastník P. K. považuje ústavní stížnost za šikanózní výkon práva, neboť stěžovatel zbytečně vyvolává řízení o věci, ohledně které již bylo Ústavním soudem rozhodnuto (s odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1574/09). Podle jeho názoru nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Dále připomíná, že stěžovatel napadá výklad ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a že se k předmětným nemovitostem nemohl chovat jako vlastník, když rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy bylo vydáno dne 30. 12. 1949. Formuloval názor na smysl a účel zákona č. 172/1991 Sb., doplnil, že k upřesnění podmínek došlo zákonem č. 114/2000 Sb., že oba zákony soudy správně vyložily zcela v souladu se záměrem zákonodárce. Vedlejší účastník je přesvědčen, že ústavní stížnost není důvodná, a navrhl, aby ji Ústavní soud odmítl. Druhý vedlejší účastník J. M. se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

11. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka P. K. zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel této možnosti využil a Ústavnímu soudu sdělil, že nadále setrvává na názorech a argumentaci uvedené v ústavní stížnosti. Akcentoval, že ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb. je jednoznačné a nemůže být vykládáno s doplňujícími podmínkami. Připomenul, že výklad právního předpisu má místo jen tam, kde je zákonné ustanovení neurčité, a doplnil, že současná judikatura Nejvyššího soudu nerespektuje ani rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 423/97 (viz výše).

12. Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 12 C 35/2003 Ústavní soud zjistil, že dne 14. 2. 2003 podal stěžovatel vůči vedlejším účastníkům žalobu o určení svého vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem v kat. úz. Libeň, které byly v jeho vlastnictví k 31. 12. 1949, s tvrzením, že podle § 2 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 172/1991 Sb. se stal jejich vlastníkem dnem 24. 5. 1991. Vedlejší účastníci se žalobou nesouhlasili, namítali nedostatek naléhavého právního zájmu na určení, nedodržení lhůty pro zápis do evidence nemovitostí, příp. též vydržení, v dalším průběhu řízení i pozdní intabulaci vlastnického práva ve prospěch stěžovatele a ještě později i nicotnost rozhodnutí o přídělu. Po provedeném dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 23. 4. 2009 č. j. 12 C 35/2003-221 žalobu zamítl. Obvodní soud se odvolal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 28 Cdo 2022/2007, sp. zn. 28 Cdo 154/2004) a dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti nemohly náležet k tzv. historickému majetku obce ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. K přídělovému rozhodnutí ve prospěch obce totiž došlo dne 30. 12. 1949, tedy den před tím, než vlastnictví obcí (31. 12. 1949) v tehdejší době zaniklo dle zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů; obec tedy nebyla vůbec schopna v době, kdy měla nabýt vlastnictví, výkonu jakéhokoli oprávnění plynoucího z institutu vlastnictví. Podle Nejvyššího soudu šlo ve skutečnosti o někdejší snahu Osidlovacího úřadu administrativně vyřídit zbylé konfiskáty a přidělit je bez ohledu na to, zda subjekt přijímající mohl být právně vlastníkem či nikoli. K přidělování konfiskátu obcím pak docházelo zcela formálně nejen v posledních dnech roku 1949, ale dokonce i v následujících letech po zániku institutu obecního vlastnictví. Tyto situace, jež se staly problematickými i v probíhajících soudních řízeních, vyřešil zákon č. 114/2000 Sb. (novelizující zákon č. 172/1991 Sb.), dle kterého se sporné příděly staly titulem pro obecní restituce, ovšem s okamžikem nabytí vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 a za předpokladu, že nemovitosti byly k uvedenému dni ve vlastnictví České republiky. V daném případě bylo v řízení prokázáno, že jako vlastníci předmětných nemovitostí k 1. 7. 2000 byli v katastru nemovitostí zapsáni žalovaní, nemovitosti nebyly k tomuto datu ve vlastnictví České republiky, ani nepřešly do vlastnictví stěžovatele podle § 1 nebo 2 uvedeného zákona. Proti rozsudku se stěžovatel odvolal, protože se neztotožnil s názorem obvodního soudu ohledně významu judikatury Nejvyššího soudu, naopak odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 432/97 (pozn. red.: správně patrně sp. zn. II. ÚS 423/97), poukázal na to, že v daný den (tj. 31. 12. 1949) nemovitosti držel a mohl s nimi disponovat, současně je zcela nesporně i užíval. Podle něj rozhodování Nejvyššího soudu zcela vybočuje ze zákonného rámce. Městský soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2010 č. j. 64 Co 365/2009-246 prvostupňový rozsudek potvrdil. Konstatoval, že podstatou sporu je výklad a aplikace ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., ve kterém soud prvního stupně zcela správně vyšel z rozhodování Nejvyššího soudu. K námitce stěžovatele založené na závěru z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 432/97 (viz pozn. red. výše) uvedl, že v mezidobí vydal Ústavní soud usnesení pod sp. zn. I. ÚS 1574/09, v němž zaujal shodný názor jako soud prvního stupně, přičemž vyjádřil souhlas se závěrem Nejvyššího soudu v tom směru, že k nabytí vlastnictví obce podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. nestačí prokázání vlastnictví obce pouze ke dni 31. 12. 1949, nýbrž obec musela být v rozhodné době též schopna reálného výkonu svých vlastnických práv. Na těchto základech městský soud uzavřel, že nárok stěžovatele nelze posuzovat podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť způsob nabytí formálního vlastnictví nelze považovat za splnění podmínky § 2 odst. 1 písm. c) a nadto nebyla splněna ani podmínka pro přechod vlastnictví na obec podle § 2a odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., neboť k 1. 7. 2000 nebyly předmětné nemovitosti ve vlastnictví České republiky. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel tzv. nenárokovým dovoláním, protože - podle jeho názoru - řeší v rozporu s hmotným právem otázku přechodu nemovitostí na obec podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 20. 10. 2010 č. j. 28 Cdo 3165/2010-265 odmítl pro nepřípustnost. V odůvodnění uvedl, že otázkami předestřenými v dovolání se již zabýval, proto odkázal na svoje dřívější rozhodnutí. K nim dodal, že Ústavní soud se předmětnou otázkou zabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 1574/09 (pozn. toto rozhodnutí není nálezem, ale usnesením) a ocitoval z něj závěr, že "obecné soudy všech stupňů srozumitelně uvedly, jaké důvody je vedly k vydání napadených rozhodnutí. Jejich rozhodnutí nejsou ani svévolná, ani excesivní a jimi provedená interpretace podústavního práva nepředstavuje porušení principů spravedlivého procesu.". Na těchto základech Nejvyšší soud shledal, že podmínky pro nabytí vlastnického práva na straně stěžovatele splněny v žádném směru nebyly, a podotkl, že také závěr odvolacího soudu týkající se nedostatku naplnění předpokladu stanoveného v § 2a odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. je rovněž správný.

13. Na základě skutečností uvedených v narativní části Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

14. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny.

15. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že meritum sporu je založeno na posouzení podmínek pro restituci tzv. historického majetku obcí podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb., příp. podle § 2a téhož zákona po novelizaci provedené zákonem č. 114/2000 Sb. Je tedy evidentní, že stěžovatelovy námitky se koncentrují na interpretaci a aplikaci podústavního ("jednoduchého") práva obecnými soudy. Byť Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití podústavního ("jednoduchého") práva, přesto tak může učinit, avšak jen tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" [např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

16. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavnísoud hodnotil, zda v postupu obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, a dospěl k závěru, že došlo k porušení práva na soudní ochranu a také práva na zákonného soudce (viz bod 14), je tudíž žádoucí poskytnout stěžovateli ústavněprávní ochranu. K zásahu do základního práva stěžovatele došlo zjevně nesprávnou interpretací konstrukce § 2 zákona č. 172/1991 Sb. ústící do závěru, že k restituci historického majetku obcí je zapotřebí též reálného výkonu vlastnických oprávnění, nikoli pouze jednodenní či dvoudenní formální existence vlastnického práva. Tento názor je v rozporu s předchozí judikaturou Ústavního soudu, zejména vyjádřenou v nálezu sp. zn. II. ÚS 423/97 právní větou: "Nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, a č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, ve znění pozdějších předpisů, je veřejnoprávní povahy a rozhodovalo se o něm pravomocným rozhodnutím pověřeného Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy. Bylo to rozhodnutí přídělové. Pro nabytí vlastnického práva nebylo proto zapotřebí ani vkladu práva vlastnického do pozemkových knih (tzn. intabulace práva vlastnického neboli provedení knihovního pořádku), ani hmotného odevzdání nemovitosti.". Na tomto závěru nemůže nic změnit ani usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 1574/09, kterého se obecné soudy opakovaně dovolávají. K podstatě věci Ústavní soud připomíná, že subjektivní vlastnické právo má abstraktní podobu, obvykle vyjádřenou do tzv. vlastnické triády, ovšem k jeho nabytí není nutný faktický výkon všech oprávnění, postačuje nabytí vlastnického práva v podobě možnosti určitého chování oprávněného subjektu - vlastníka, tj. v možnosti realizace užitné hodnoty a hodnoty směnné. Restituce historického majetku byla v § 2 zákona č. 172/1991 Sb. založena právě na "pouhém" nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario konstrukci přechodu vlastnického práva podle § 1 téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. je pouhým doplňkem restituce podle § 2 a přechodu podle § 1 (srov. výslovnou dikci § 2a odst. 1 in fine "pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2.").

17. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na skutečnost, že Nejvyššísoud v usnesení sp. zn. 28 Cdo 1739/2005 a v usnesení sp. zn. 28 Cdo 157/2006 odmítl dovolání, přičemž v odůvodnění vycházel kromě jiného též z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 423/97 a respektoval, že k přechodu konkrétních nemovitostí na obec (shodou okolností v obou případech na stěžovatele) došlo. Např. v prvním z obou usnesení výslovně uvedl: "Ve věci bylo nepochybné, že u předmětné stavby spolu s pozemkem bylo oprávněně aplikováno ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. zakládající nabytí nemovitosti žalobcem ex lege ke dni 24. 5. 1991. Dovolatel pak brojil proti přechodu nemovitosti na obec dnem 31. 12. 1949 podle správního rozhodnutí z předchozího dne. Tvrdil, že i pro takový správní akt platil co do jeho vlastnických účinků princip intabulace. Takový právní názor však neodpovídá, aniž by byl předmětem judikatorní kontradikce či novosti, ani tehdejšímu hmotnému právu, ani jeho tehdejšímu či nyní aktuálnímu výkladu. Nejvyšší soud dovodil již v rozhodnutí publikovaném pod č. 35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že intabulační princip, jak byl zakotven v ustanovení § 431 obecného zákoníku občanského, neplatil bezvýhradně a pro všechny nabývací právní akty. Bylo nutno rozlišovat mezi převodem vlastnictví a jeho přechodem (též na základě správního rozhodnutí) a v případě přechodu vlastnictví byl rozhodným datem změny v osobě vlastníka nikoli knihovní zápis, ale den uvedený v rozhodnutí administrativního orgánu. Takovým datem se v nyní posuzované věci stal den 31. 12. 1949.". Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud se v usnesení napadeném ústavní stížností zřetelně odchýlil od svých dřívějších rozhodnutí. V takových situacích lze odkázat na dřívější závěry Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 613/06 ze dne 18. 4. 2007 (N 68/45 SbNU 107), nález sp. zn. IV. ÚS 2170/08 ze dne 12. 5. 2009 (N 117/53 SbNU 473), nález sp. zn. IV. ÚS 738/09 ze dne 11. 9. 2009 (N 201/54 SbNU 497), z jejichž odůvodnění vychází Ústavní soud i v této věci], podle nichž "Změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána. Dokonce, i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak. Podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Z dokazování provedeného Ústavním soudem nevyplynulo, že by byl dán důvod k výluce z tohoto postupu dle ustanovení § 20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. Nastolený problém nebyl dosud velkým senátem kolegia Nejvyššího soudu řešen. Z vylíčení průběhu řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku, se tedy nepochybně podává, že před přijetím napadeného rozhodnutí mělo být v procesu před Nejvyšším soudem vedeným aplikováno ustanovení § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, tedy že ve věci měl rozhodující senát 28 Cdo mající jiný právní názor než v předcházejících věcech řízení přerušit a věc předložit velkému senátu kolegia. Pakliže tak neučinil a ve věci sám rozhodl, uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a zatížil řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce; příkaz, dle kterého ,nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci' (čl. 38 odst. 1 Listiny), vyvěrá z požadavku plnění jednoho z principů demokratického právního státu (srov. čl. 1 Ústavy); nerespektování zákona (...) ohledně toho, v jakém složení senátu má být věc rozhodována, představuje ve svých důsledcích i porušení čl. 90 a čl. 94 odst. 1 Ústavy.". Tyto závěry se plně uplatní v posuzované věci, proto na ně Ústavní soud odkazuje.

18. Ústavnísoud nehodnotí, zda bylo zasaženo do základního práva stěžovatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny. Tuto otázku ponechává k posouzení obecným soudům, neboť nelze vyloučit originární nabytí vlastnického práva vedlejšími účastníky. Ústavní soud jen upozorňuje na mylný názor městského soudu o možnosti aplikace závěrů z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (viz výše), neboť v tomto případě šlo o nabytí věci od vlastníka.

19. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavnísoud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru