Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2549/10 #1Usnesení ÚS ze dne 14.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 5
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /monopol soudu na rozhodování o vině a trestu
Věcný rejstříkodůvodnění
trestní stíhání/zahájení
Poškozený
orgán činný v trestním řízení
Státní zástupce
státní zastupitelství
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2549.10.1
Datum podání31.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 158, § 159a, § 43, § 134


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2549/10 ze dne 14. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. T. M., Ph.D., zastoupeného JUDr. Mgr. Monikou Kocourkovou, advokátkou se sídlem Senovážné náměstí 978/23, Praha 1, proti postupu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 pod sp. zn. ZN 385/2010 a Městského státního zastupitelství v Praze pod sp. zn. 3 KZN 1280/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 pod sp. zn. ZN 385/10 a Městského státního zastupitelství v Praze pod sp. zn. 3 KZN 1280/2010 byla porušena ústavou zaručená práva stěžovatele.

Stěžovatel uvádí, že podal k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 5 trestní oznámení pro podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby. Obvodní státní zástupkyně pro Prahu 5 stěžovatele informovala, že obsah tohoto podání interpretovala jako stížnost na průtahy při plnění úkolů státního zastupitelství. Stěžovatel pak podal k Městskému státnímu zastupitelství v Praze žádost o dohled nad vyšetřováním trestné činnosti státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (prováděným Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 5), s tím, že opakovaně zdůraznil, že si nechtěl stěžovat, ale podat trestní oznámení a že dostatečně své trestní oznámení odůvodnil. Městská státní zástupkyně v Praze však stěžovatele vyrozuměla, že jeho podnět k výkonu dohledu odkládá jako nedůvodný.

II.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, jak bylo naloženo s jeho trestním oznámením; v konkrétnostech stěžovatel brojí proti tomu, že je státní zástupce posoudil jako stížnost na průtahy při plnění úkolů státního zastupitelství.

Ústavní soud konstatuje, že se v zásadě stejnou otázkou ve své judikatuře již zabýval opakovaně.

V usnesení sp. zn. III. ÚS 921/06 (dostupném veřejnosti na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl:

"Pokud se jedná o řízení o podáních, která mají charakter oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování takových podnětů ani navazujícími rozhodnutími nelze jakkoli zasáhnout do ústavním pořádkem chráněných práv oznamovatelů (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 14, usn. č. 29; usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 7, str. 345). Trestní oznámení nemá podle českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. § 1 odst. 2 tr. řádu). České ústavní předpisy neposkytují fyzickým a právnickým osobám žádné subjektivní právo vyvolat trestní stíhání osoby, kterou ve svém oznámení označí za podezřelou ze spáchání trestného činu.

Dokonce ani procesní postavení poškozeného v trestním řízení podle § 43 a násl. tr. řádu nezakládá subjektivní právo na trestní stíhání jiného. Procesní práva poškozeného jako strany trestního řízení jsou totiž omezena na uplatňování jeho nároku na náhradu způsobené škody, popř. na určitou morální satisfakci realizovanou v rámci oprávnění podle § 43 odst. 1 tr. řádu, to však pouze za předpokladu, že je orgány činnými v trestním řízení vedeno trestní stíhání proti konkrétnímu pachateli.

Podáním trestního oznámení oznamovatel svá subjektivní práva nerealizuje a případná nečinnost příslušných orgánů není způsobilá do jeho ústavně zaručených práv zasáhnout. Toliko stát je nositelem monopolu trestního stíhání a pouze orgány přípravného řízení rozhodují o tom, zda zahájí úkony v trestním řízení...

Na výše uvedených závěrech Ústavního soudu nic nemění ani jeho kompetence, deklarovaná v nepublikovaném usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 8/03, zasáhnout v případě svévole státního zástupce při aplikaci právních norem a z pohledu kritérií plynoucích z § 134 tr. řádu. I zde by ingerence Ústavního soudu přicházela v úvahu jen v případech, kdy by svévole státního orgánu vedla k porušení subjektivního práva stěžovatele, k čemuž v případě oznamovatelů trestných činů z podstaty věci nemůže dojít, jak ostatně i z kontextu citovaného usnesení Ústavního soudu vyplývá.

Obdobně Ústavní soud musí odmítnout argumentaci stěžovatele ohledně porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, popř. korespondujícího čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle nějž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem stanovených zákonem. Z tohoto ustanovení totiž fyzickým a právnickým osobám per se neplynou žádná subjektivní práva, jejichž ochrany by se bylo možné domáhat v řízení o ústavní stížnosti ve smyslu čl. 87 písm. d) Ústavy. Opačný výklad by vedl k absurdním závěrům, kdy by se stěžovatelé cestou ústavní stížnosti mohli před Ústavním soudem domáhat nápravy veškerých pochybení či nesprávných postupů orgánů veřejné moci, ač by jimi nebylo nikterak zasahováno do ústavně zaručených subjektivních práv osob. Výše uvedené lze bez dalšího konstatovat i ohledně namítaného porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, dle kterého je Česká republika demokratickým právním státem, založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout."

V usnesení sp. zn. III. ÚS 270/06 (dostupné veřejnosti na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud konstatoval: "Ústavní soud, při respektování výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, dospěl tedy i zde k závěru, že v posuzované věci postup Inspekce ministra vnitra, jakkoliv kritizovatelný z hlediska podústavního práva, způsobilý založit rozhodné ústavněprávní důsledky není. Ostatně souvisí též s dalšími ustálenými a judikovanými názory, podle nichž z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit, že "vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu a stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán" (usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96); žádné ustavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, zde není (usnesení sp. zn. IV. ÚS 436/98)."

III.

Ústavní soud neshledal žádného důvodu odchýlit se od své ustálené judikatury dopadající i na problematiku, jež se ústavní stížnosti stěžovatele týká.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Se zřetelem k tomu nepovažoval Ústavní soud za racionální vyzývat stěžovatele k odstranění vady petitu jeho ústavní stížnosti, který nebyl formulován souladně s ustanovením § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu. I kdyby totiž stěžovatel petit ústavní stížnosti formuloval přesně, na odmítnutí ústavní stížnosti by to nic nezměnilo a řízení o této ústavní stížnosti by se zbytečně protahovalo.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2010

Vojen Guttler v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru