Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2548/08 #1Usnesení ÚS ze dne 27.11.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit... více
Věcný rejstříkdružstvo/bytové
interpretace
žaloba/na určení
nemovitost
pozemek
vlastnické právo/omezení
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.2548.08.1
Datum podání13.10.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

72/1994 Sb., § 29


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2548/08 ze dne 27. 11. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bytového družstva Cibulka, se sídlem Praha 5, Píseckého 19/334, zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem Praha 1, Soukenická 23, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2004, čj. 36 Cm 274/2000 - 43, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2006, čj. 11 Cmo 307/2005 - 77, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2008, čj. 28 Cdo 2125/2007 - 102, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o určení vlastnického práva, v němž vystupoval na straně žalovaného. Tvrdí, že v řízení před obecnými soudy všech stupňů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel namítá především nesplnění podmínek pro vyčlenění žalobce (Bytového družstva, Píseckého 7) z Bytového družstva Cibulka (stěžovatel), zejména proto, že nebyl dán souhlas dvoutřetinové většiny všech členů družstva v budově podle § 29 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Dále tvrdí, že rozhodnutí o vyčlenění musí být také písemně oznámeno představenstvu dosavadního družstva, což se nestalo. Z těchto důvodů se žalobce nemohl stát družstvem vzniklým vyčleněním z družstva stěžovatele. Stěžovatel předložil svůj vlastní právní výklad uvedeného ustanovení zákona o vlastnictví bytů a tvrdí, že v dané věci se jedná o odejmutí vlastnického práva bez náhrady a ustanovení § 29 zákona o vlastnictví bytů neodpovídá podmínkám stanoveným v čl. 11 odst. 4 Listiny.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem určil, že žalobce - Bytové družstvo Píseckého 7 - je vlastníkem v rozsudku vymezené nemovitosti (výrok I.) a zamítl tu část žaloby, v níž se žalobce domáhal určení, že je také vlastníkem v rozsudku označeného pozemku (výrok II.). Proti výroku I. se odvolal stěžovatel a proti výroku II. žalobce. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, napadeným rozsudkem potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a výrok II. změnil tak, že žalobce je vlastníkem i označeného pozemku. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud v části směřující proti potvrzujícímu výroku odmítl jako nepřípustné a v části směřující proti měnícímu výroku zamítl jako nedůvodné.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tedy z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Těžiště ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v kritice právních závěrů obecných soudů, ohledně splnění podmínek pro vyčlenění jednoho družstva z druhého, a výkladu ustanovení § 29 zákona o vlastnictví bytů. Stejné námitky stěžovatel uplatnil již v dovolacím řízení a dovolací soud se s nimi řádně a v dostatečné míře vypořádal. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 39, str. 281].

Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku náležitě, s odkazem na svou judikaturu, objasnil aplikaci § 29 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů na projednávaný případ. Konstatoval, že odvolací soud při posuzování právních aspektů platnosti vyčlenění žalujícího družstva z družstva žalovaného (stěžovatel) vyšel z úplně zjištěného skutkového základu věci a posoudil jej správně i po právní stránce, včetně potřebného počtu členů při hlasování o vyčlenění družstva i významu společného členství manželů. Podle závěru dovolacího i odvolacího soudu došlo k vyčlenění žalujícího družstva z družstva dosavadního v souladu s uvedeným zákonným ustanovením s tím nepochybným právním následkem, že na žalující družstvo přešlo vlastnictví k předmětnému domu s byty v nájmu členů takto vyčleněného družstva. Dovolací soud se vyjádřil i k posouzení otázky přechodu domem zastavěného pozemku spolu s domem ve vlastnictví družstva, nedošlo-li při vyčlenění družstva k dohodě družstev o přechodu pozemku v rámci vypořádání družstev podle § 29 odst. 3 zákona o

vlastnictví bytů.

Jak vyplývá z výše uvedeného, obecné soudy všech stupňů srozumitelně uvedly, jaké důvody je vedly k vydání napadených rozhodnutí. Jejich rozhodnutí nejsou ani svévolná ani excesivní a jimi provedená interpretace podústavního práva je ústavně konformní. Obecné soudy tedy ani svým procesním postupem ani interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatele.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, dojde, bez dalšího, k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2008

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru