Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2538/16 #1Usnesení ÚS ze dne 21.12.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 7
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
styk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.2538.16.1
Datum podání31.07.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 915

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2538/16 ze dne 21. 12. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti T. R., zastoupeného Mgr. Alešem Brodským, advokátem se sídlem Korunní 957/35, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 119/2016-239 ze dne 26. 4. 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 9 P 44/2015-198 ze dne 17. 12. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl v řízení o úpravě poměrů k synům stěžovatele, tehdy ještě oběma nezletilým tak, že je pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů svěřil do péče matky, stěžovateli uložil povinnost platit na výživu L. částku ve výši 17.000,- Kč měsíčně a na výživu A. ve výši 15.000,- Kč měsíčně, stanovil výši dluhu na výživném ve výši 56.000,- Kč na každého a určil dobu jeho splatnosti, neupravil styk s tehdy nezletilým L. pro nadcházející dovršení jeho zletilosti, upravil rozsah styku s nezletilým A. a rozhodl, že stěžovatel je povinen plnit povinnosti uložené mu tímto rozhodnutím ode dne doručení rozsudku. Konečně rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil co do způsobu placení výživného pro L. tak, že je splatné k jeho rukám (namísto k rukám jeho matky), změnil výši výživného pro nezletilého A. snížením z původních 15 000 Kč na 14 000 Kč a zrušil výrok o nedoplatku na výživném, jinak rozsudek nalézacího soudu v odvoláním dotčených výrocích jako věcně správný potvrdil.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že stanovením nepřiměřeně minimalistického styku s nezletilým A. byla napadenými rozhodnutími porušena výše zmíněná práva zaručována Listinou. Soudy obou stupňů argumentují tím, že vzaly v úvahu přání nezletilého, čemuž stěžovatel dle svých slov oponuje tím, že soudy obou stupňů braly za relevantní názor nezletilého dítěte ve věku, kdy jeho rozumové schopnosti a osobnost celkově nejsou natolik dostatečně vyvinuty, aby takto podstatný aspekt mohlo relevantně posoudit se všemi možnými dopady, nečinilo tak pouze pudově a emotivně. Toto pak souvisí také s tím, že poskytnutí minimálního časového prostoru, kdy stěžovatel s nezletilým může trávit čas, rozhodně nepomůže obnově vztahu mezi nezletilým a stěžovatelem, což je v přímém rozporu s elementárním zájmem státu na ochraně rodiny a rodinného života. To je ostatně dle stěžovatele právě jeden ze základních prvků, který není nezletilý A. schopen sám relevantně vyhodnotit a zohlednit při formulaci přání svého styku s otcem. Stěžovatel má dále za to, že obecné soudy stanovily výši výživného na oba syny, byť v rámci svého uvážení, zcela zřejmě způsobem překračujícím smysl a účel zákonných ustanovení o výživném, kdy není ani zřejmé, čím se, krom měsíčních příjmů stěžovatele a matky, což stěžovatel zdaleka nepokládá za dostačující, jednotlivé úvahy soudů řídily, a proto došlo k porušení stěžovatelova základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v napadených rozhodnutích nezjistil žádný exces, pro který by bylo nutno přikročit k jejich kasaci, ani projevy či známky porušení zásady rovnosti účastníků řízení, resp. strannosti, zaujatosti soudů. Zejména soud prvního stupně se otázkou úpravy poměrů k synům stěžovatele zabýval pečlivě, provedl celou řadu důkazů, včetně výslechu samotných synů, kteří jednoznačně vyjádřili své přání nestýkat se se stěžovatelem. Obvodní soud pak v odůvodnění svého rozsudku poměrně přiléhavě identifikoval problém, který zvláště u nezletilého A. způsobuje jeho odcizení vůči stěžovateli a kterým je chování stěžovatele vůči němu v době, kdy se vidí, jakož i přítomnost stěžovatelovy přítelkyně, s níž nemá dobré vztahy. Ze všech těchto podkladů učinil závěr, dle kterého není namístě styk A. se stěžovatelem za zjištěných okolností rozšiřovat. Soud přitom vyšel nejen z výpovědi, resp. přání samotného syna, nýbrž i z dalších důkazů prokazujících složitou situaci v rodině, jakož i z jeho psychologického vyšetření, z něhož vzešlo doporučení nenutit jej k širokému styku, a to s ohledem na jeho osobnostní a intelektovou vyspělost respektovat jeho přání. Pakliže soud respektoval názor i přání A., který je sice mladší než jeho bratr, avšak, jak soud poznamenal, je již také ve věku, kdy je schopen zaujmout jednoznačné stanovisko a vyjádřit jej adekvátně věku před soudem, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem, jak se nyní domnívá stěžovatel. Úvahy soudu o kontraproduktivnosti stanovení režimu, resp. vnucení styku vzdor jeho vůli tak jsou dostatečně odůvodněny.

Ani v závěrech soudů ohledně výše výživného nelze spatřovat exces, který by si žádal ingerenci Ústavního soudu. Jak nalézací, tak i odvolací soud vyšel z dostatečného důkazního materiálu, včetně samotné výpovědi stěžovatele, přičemž stěží si lze v rozumné míře představit potřebu ještě podrobnějšího šetření majetkové situace obou rodičů. Ani zde tedy Ústavní soud námitkám stěžovatele nemohl přisvědčit.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 21. prosince 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru