Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2536/08 #1Usnesení ÚS ze dne 26.01.2009

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/doručování
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a ... více
Věcný rejstříkpohledávka
konkurz a vyrovnání/přihláška
EcliECLI:CZ:US:2009:1.US.2536.08.1
Datum podání10.10.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 136 odst.2 písm.d, § 101, § 173 odst.1, § 173 odst.2, § 109 odst.1, § 176, § 104 odst.1 písm.b, § 71 odst.3, § 71 odst.1, § 346 odst.2, § 401 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2536/08 ze dne 26. 1. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Gűttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky KELLNER CZ, s. r. o., IČ: 26946017, se sídlem 696 34 Žarošice čp. 357, zastoupené JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem se sídlem Jungmannova 24, 697 01 Kyjov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2008, č. j. 29 NSČR 4/2008-P11-12, KSBR 38 INS 735/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně (dále jen "KS") usnesením ze dne 22. 5. 2008, č.j. KSBR 38 INS 735/2008-P11-2, odmítl přihlášku pohledávky věřitelky (věřitelka č. 11; dále jen "stěžovatelka"). Poukázal na to, že usnesením KS ze dne 31. 3. 2008, č.j. KSBR 38 INS 735/2008-A-12, byl zjištěn úpadek dlužnice AG LIMA, spol. s r. o. v likvidaci; pod bodem V. výroku tohoto usnesení byli věřitelé vyzváni, aby své pohledávky přihlásili do 30 dnů od zveřejnění rozhodnutí o úpadku a poučeni, že k opožděně podaným přihláškám KS nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. KS uvedl, že rozhodnutí o úpadku bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku 31. 3. 2008 v 9:13 hodin, takže výše uvedená lhůta uplynula 30. 4. 2008. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala přihlášku pohledávky k poštovní přepravě až 5. 5. 2008 (KS došla 6. 5. 2008), uzavřel KS tak, že tato přihláška byla podána opožděně.

Vrchní soud v Olomouci (dále jen "VS") usnesením ze dne 26. 6. 2008, č.j. KSBR 38 INS 735/2008, 2 VSOL 65/2008-P11-6, usnesení KS potvrdil. VS odkazoval na § 136 odst. 2 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "IZ"), a přitakal zjištěním KS i jeho právním závěrům. To, že poučení, podle kterého právní mocí usnesení o odmítnutí přihlášky končí účast stěžovatelky v insolvenčním řízení, neučinil KS součástí výrokové části rozhodnutí (je obsaženo v závěru rozhodnutí) neměla podle VS vliv na věcnou správnost rozhodnutí. VS dále konstatoval, že není povinností insolvenčního soudu uvědomovat věřitele dlužníka o zahájení insolvenčního řízení (k němuž došlo dne 27. 2. 2008) jinak než (v souladu s § 101 IZ) vyhláškou uveřejněnou v insolvenčním rejstříku, což se v dané věci stalo dne 27. 2. 2008 v 15:55 hod. IZ také insolvenčnímu soudu neukládá oznamovat věřitelům dlužníka rozhodnutí o úpadku tak, že jim zašle jeho písemné vyhotovení. VS konečně nesdílel ani stěžovatelčin názor, že by 30denní lhůta k přihlášení pohledávek (kterou KS stanovil v rámci rozpětí daného ustanovením § 136 odst. 3 IZ) byla nepřiměřeně krátká; to již s ohledem na počet a strukturu dlužníkem evidovaných věřitelů (celkem 14 věřitelů z České republiky, z nichž 13 jsou věřitelé z obchodního styku).

Nejvyšší soud (dále jen "NS") usnesením ze dne 4. 9. 2008, č. j. 29 NSČR 4/2008-P11-12, KSBR 38 INS 735/2008, dovolání věřitelky zamítl. V prvé řadě neshledal opodstatněnou námitku stěžovatelky, že lhůta 30ti dnů stanovená v rozhodnutí o úpadku pro přihlášení pohledávek, byla nepřiměřeně krátká. NS se jednak dovolal argumentace VS, jednak poukázal na skutečnost, že podle IZ mohli věřitelé dlužnice uplatnit pohledávky přihláškou již od zahájení insolvenčního řízení, tedy od 27. 2. 2008. V této souvislosti odkázal na ustanovení §173 odst. 1 věty první a na § 110 odst. 1 IZ, podle kterého jsou věřitelé dlužníka oprávnění uplatnit své pohledávky přihláškou již od zahájení insolvenčního řízení, a to i v případě, že insolvenční soud ještě nezveřejnil výzvu k podávání přihlášek. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že věřitelé dlužnice byli o tomto svém právu poučení (insolvenčním soudem k přihlašování pohledávek vyzvání) již ve vyhlášce o zahájení insolvenčního řízení, zveřejněné v insolventním rejstříku 27. 2. 2008. Stěžovatelčina pohledávka se podle údajů obsažených v přihlášce stala splatnou již v roce 2007, takže jí nic nebránilo v tom, aby pohledávku přihlásila do insolvenčního řízení i před rozhodnutím o úpadku. Celkovou dobu, ve které na základě obou výzev insolvenčního soudu mohla stěžovatelka toto právo realizovat (dva měsíce a 3 dny) proto NS nepokládá za "nepřiměřeně krátkou" bez zřetele k počtu věřitelů a jejich skladbě.

NS dále poukázal na to, že již § 109 odst. 1 písm. a) IZ vyvrací stěžovatelčin názor, že lhůta k podání přihlášky je zachována i tehdy, byla-li u stejného soudu podána v rámci civilního nalézacího řízení žaloba o zaplacení pohledávky (o jejíž přihlášení jde). Není-li podle uvedeného ustanovení možné podat po zahájení insolvenčního řízení žalobu pro pohledávku, kterou lze uplatnit přihláškou, pak je zjevné i to, že žaloba sama přihláškou není. O neudržitelnosti uvedeného úsudku stěžovatelky navíc svědčí i dikce § 176 věty druhé a třetí IZ, podle něhož platí, že přihlášku pohledávky lze podat pouze na formuláři; náležitosti formuláře stanoví prováděcí právní předpis.

Ke stěžovatelčině námitce, že jako známá věřitelka dlužnice měla být o zahájení insolventního řízení vyrozuměna nejen elektronicky (v insolvenčním rejstříku), nýbrž i písemně, NS uvedl, dlužnice stěžovatelku vskutku uvedla jako svého věřitele v seznamu svých závazků, který v souladu s § 104 odst. 1 písm. b) IZ připojila k insolvenčnímu návrhu. Z toho, že byla věřitelkou známou, však stěžovatelce žádná zvláštní práva, týkající se jiného způsobu vyrozumívání, nevznikla. NS v dané souvislosti zdůraznil, že v souzené věci nejde o to, že by stěžovatelka o zahájení insolvenčního řízení nebo o rozhodnutí o úpadku nebyla vyrozuměna vůbec. V souladu s § 71 a násl. IZ se tak stalo vyvěšením příslušných listin (vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení a rozhodnutí o úpadku) na úřední desce insolvenčního soudu a jejich současným zveřejněním v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 3 IZ) coby veřejně přístupnému informačnímu systému veřejné správy (srov. § 419 odst. 1 a odst. 2 IZ). Tímto způsobem byla všem věřitelům dlužnice také doručena výzva k podávání přihlášek (obsažená ve vyhlášce o zahájení insolvenčního řízení a v rozhodnutí o úpadku); srov. především § 71 odst. 1 IZ. Podle názoru NS VS správně uzavřel tak, že IZ v daných souvislostech jiný způsob vyrozumívání věřitelů nepředpokládá a insolvenčnímu soudu neukládá.

NS konečně nesdílel ani výhrady stěžovatelky, že takovým postupem (tedy tím, že nebyla vyrozuměna i jinak) bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Zde v prvé řadě zdůraznil, že známým věřitelům dlužníka přiznává IZ právo na zvláštní zacházení jen výjimečně, v případech daných povahou věci. V této souvislosti poukázal na úpravu obsaženou v § 346 odst. 2 IZ (jež se pojí s předem připravenou reorganizací) a na úpravu v § 401 odst. 2 IZ (která se váže k předem připravenému oddlužení). Z principu stejného zacházení se známými věřiteli nevybočuje z ústavního hlediska ani úprava obsažená v §§ 373 a 374 IZ, ve kterých způsob jiného zacházení se známými věřiteli dlužníka vyplývá (v návaznosti na komunitární právo) z toho, o jakého dlužníka jde. Stejně tak z tohoto principu nevybočuje ani úprava obsažená v § 430, § 102 a § 139 IZ; to platí i při srovnání s úpravou obsaženou dříve v zákoně o konkursu a vyrovnání, kdy se - mimo jiné - soudem stanovená lhůta k přihlášení pohledávek počítala od prohlášení konkursu, tedy ode dne zveřejnění usnesení o přihlášení konkursu na úřední desce soudu.

Stěžovatelka ústavní stížností napadla citované usnesení NS s tvrzeným porušením práva na soudní ochranu zaručovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka v prvé řadě stručně popsala průběh řízení před insolvenčními soudy a poukázala na to, že jsou ji známy zákonné důvody, které vedly tyto soudy k napadenému rozhodnutí. Namítla, že za porušení práva na spravedlivý proces považuje tu skutečnost, že zahájení insolvenčního řízení mělo být doručeno známým věřitelům, popř. tito měli být uvědoměni písemnou formou, nikoli pouze elektronicky v insolvenčním rejstříku. Současně uvedla, že příslušné podání ke KS bylo učiněno ve věci sp. zn. 12 Cm 14/2008, kdy byly soudu z jeho rozhodovací činnosti v rámci insolvenčního řízení tyto skutečnosti známy; stěžovatelka je toho názoru, že účinky zachování lhůty jsou zachovány i tehdy, pokud byl podán řádný návrh na úhradu dlužné částky vůči dlužníku v rámci civilního nalézacího řízení u stejného soudu. K uplynutí lhůty uvedené v § 173 odst. 1 IZ namítla, že se jedná o porušení ústavního práva věřitele jednak na ochranu vlastnického práva, jednak na spravedlivý proces. Stěžovatelka konečně prohlásila, že lhůta stanovená k přihlášení pohledávek byla nepřiměřeně krátká; stěžovatelka se nemohla s touto skutečností řádně seznámit a nedošlo k doručení insolvenčního návrhu známému věřiteli.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, že se usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2008, č. j. 29 NSČR 4/2008-P11-12, KSBR 38 INS 735/2008, zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

NS ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě jen odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Proto Ústavní soud z tohoto vyjádření nevycházel a ani je stěžovateli nezasílal k případné replice.

Ústavní soud po té, co se seznámil s argumentací stěžovatelky, s napadenými rozhodnutími a s obsahem soudního spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka se dopouští omylu pokud tvrdí, že bylo porušeno její základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť - jak vyplývá z příslušných soudních spisů - nebylo jí v souzené věci nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva u obecných soudů domáhala. Podle obsahu soudních spisů soudy jednaly způsobem, který postup stanovený zákonem nezpochybnil. Návrh stěžovatelky řádně projednaly, ve věci rozhodly a svá rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily.

Ústavní soud rovněž nezjistil, že by postupem KS, VS a NS bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces vůbec. Toliko připomíná, že na stěžovatelčino dovolání proti rozhodnutí VS přiměřeně a podrobně reagoval právě napadený rozsudek NS, na nějž lze proto odkázat.

Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Zásadně mu proto nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost soudních rozhodnutí a přehodnocovat dokazování provedené těmito soudy; do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatelky. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.

NS věnoval věci náležitou pozornost a - jak již bylo uvedeno - své rozhodnutí řádně a obšírně zdůvodnil. V napadeném rozhodnutí náležitě objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatelky proti rozsudku VS za důvodné. Vysvětlil, že VS argumentoval v souladu se zákonem, tj. v souladu s IZ a rozhodnout jinak ani nemohl. Z rozhodnutí NS je jednoznačně patrno, že se zabýval všemi body uplatněnými v dovolání. Zevrubně vysvětlil postavení známého věřitele, časové a další procesní aspekty přihlášky pohledávky v insolvenčním řízení, vztah k procesním úkonům učiněným v rámci civilního nalézacího řízení a konečně předpoklady (výjimečného) uplatnění práva na zvláštní zacházení se známým věřitelem dlužníka. Ústavní soud proto dovozuje, že usnesení NS nevykazuje prvky libovůle; je z něho je dostatečně zřejmé, z jakých úvah soud při posuzování dovolání vycházel. Jeho argumentace je jasná, logická, přesvědčivá a je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Ústavní soud proto uzavírá, že v právních závěrech NS ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - ani svévoli neshledal. V této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.

Ústavní soud navíc poukazuje na to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nejen v zásadě opakovala důvody uvedené v odvolání a v dovolání, ale prakticky nepředložila žádnou argumentaci, z níž by bylo možné usuzovat na její ústavní rozměr. O tom svědčí například i skutečnost, že se zmiňuje o porušení svého ústavního práva na ochranu svého vlastnictví, aniž by však jakkoli toto své tvrzení ústavněprávně odůvodnila.

Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2009

František Duchoň

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru