Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 253/98Nález ÚS ze dne 06.10.1998Povinnost poskytnout náhradu za znehodnocené nemovitosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkZnalecký posudek
interpretace
osoba/povinná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 115/12 SbNU 141
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.253.98
Datum vyhlášení01.12.1998
Datum podání29.05.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.3, čl. 4 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 5 odst.2, § 16 odst.2

93/1992 Sb.

99/1963 Sb., § 18, § 120 odst.3, § 153 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 253/98 ze dne 6. 10. 1998

N 115/12 SbNU 141

Povinnost poskytnout náhradu za znehodnocené nemovitosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 6. října 1998 v senátě ve věci

ústavní stížnosti stěžovatele ZOD H. zastoupeného advokátem JUDr.

P. P., účastníků řízení - Okresního soudu v Havlíčkově Brodě

a Krajského soudu v Hradci Králové, vedlejších účastníků - M. H.,

A. V., J. M. a F. M., všech zastoupených JUDr. L. M., advokátem,

České republiky - Okresního úřadu v Havlíčkově Brodě, proti

rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 6. 6. 1996, sp.

zn. 7 C 495/93, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové

ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 23 Co 378/96, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově

Brodě bylo ve věci žalobců M. H., A. V., J. M. a F. M. (dále jen

"žalobci") proti žalovaným 1. stěžovateli a 2. České republice

- Okresnímu úřadu v Havlíčkově Brodě o náhradu za znehodnocení

objektů v meritu věci rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen

zaplatit M. H. částku 282.502,50 Kč s příslušenstvím, A. V. částku

282.502,50 Kč s příslušenstvím, J. M. částku 282.502,50 Kč

s příslušenstvím a F. M. částku 282.502,50 Kč s příslušenstvím.

V částce 264.690 Kč a vůči druhému žalovanému soud žalobu zamítl.

V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že se žalobci jako

osoby oprávněné podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), domáhali podle

ustanovení § 14 odst. 3 citovaného zákona poskytnutí náhrady za

znehodnocené nemovitosti náležející k zemědělské usedlosti Radimov

č. p. 39 - Chrtníč (parc. č. 55/1 a 55/2), jež původně vlastnili

rodiče žalobců. Tyto nemovitosti byly rozhodnutím Ministerstva

zemědělství ze dne 9. 6. 1948 a ze dne 5. 1. 1949 převzaty státem

a stěžovatel je dohodou ze dne 14. 2. 1992 vydal žalobcům jako

dětem původních vlastníků. Žalobci poté stěžovatele vyzvali

k poskytnutí náhrady za znehodnocení objektů, neboť jim prý byly

předány ve značně zdevastovaném stavu. Stěžovatel poskytnutí

náhrady odmítl, protože prý sám předmětné nemovitosti užíval bez

právního důvodu; v roce 1975 je převzal od Státního statku

v Chotěboři a nebyl nalezen žádný doklad svědčící o zřízení práva

trvalého užívání pro něho nebo pro jeho právního předchůdce. Proto

prý není povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona

o půdě. Tuto námitku však okresní soud neakceptoval. Uvedl, že

jako vlastník objektů byla "vedena" Česká republika - Okresní úřad

Havlíčkův Brod, do roku 1974 byl jako uživatel předmětných

nemovitostí "veden" Státní statek v Chotěboři a ke dni 1. 1. 1975

došlo ke změně užívání na právního předchůdce stěžovatele. Je prý

pravda, že v řízení nebyl předložen přímý důkaz o postavení

stěžovatele jako povinné osoby ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2

zákona o půdě, leč o existenci jeho práva trvalého užívání

k nemovitostem svědčí další nepřímé důkazy, zejména zprávy

Katastrálního úřadu v Havlíčkově Brodě o uvedených skutečnostech

a hlášení změny užívání, podle něhož byl stěžovatel jako uživatel

předmětných objektů "veden" v evidenci nemovitostí. Soud přihlédl

také k tomu, že stěžovatel nemovitosti žalobcům dohodou vydal

"a dokonce i po účinnosti zákona č. 183/1993 Sb. s nimi

o případném znehodnocení či zhodnocení objektů jednal. Svou

námitku, že není povinnou osobou, uplatnil teprve tehdy, když

žalobci předložili znalecký posudek svědčící o vysokém

znehodnocení objektů."

Proto Okresní soud v Havlíčkově Brodě uložil poskytnutí

náhrady jako osobě povinné stěžovateli a vůči druhému žalovanému

České republice - Okresnímu úřadu v Havlíčkově Brodě z důvodu

nedostatku pasivní legitimace žalobu zamítl.

Tento rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě v záhlaví

označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové potvrdil.

V odůvodnění rozsudku uvedl, že podle ustanovení § 16 odst. 2

zákona o půdě osoba, která je povinna poskytnout náhradu za

znehodnocení nemovitosti, je vymezena shodně "jako v těch

případech, kdy je právnická osoba povinna nemovitost vydat".

V obou případech se jedná o subjekt, který vydávanou nemovitost

drží ke dni účinnosti zákona o půdě. Z toho prý je zřejmé, že

smyslem zákona o půdě bylo zavázat k poskytnutí náhrady za

znehodnocené vydávané nemovitosti právě ty právnické osoby, jimž

svědčí povinnosti je vydat (srov. judikát Nejvyššího soudu,

R 16/1996, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V souzené

věci znehodnocené nemovitosti žalobcům vydal stěžovatel a právě on

je prý tedy povinen poskytnout jim náhradu. Na tom nic nemění ani

skutečnost, že se k dohodě o vydání zavázal ještě před novelou

zákona o půdě č. 183/1993 Sb..

Krajský soud v Hradci Králové sice souhlasil s tím, že při

poskytování náhrad za znehodnocení vydávané nemovitosti zákon

o půdě upřednostňuje věcné plnění před plněním peněžitým, neboť

tím sleduje zabránit odlivu finančních prostředků ze zemědělství.

Nicméně krajský soud prý nemohl podanou žalobu zamítnout jen

proto, že se žalobci přednostně domáhali způsobu vypořádání, který

- nedošlo-li k dohodě - není ze zákona možný. Je to proto, že

v souzené věci šlo o řízení, kde bylo možno překročit návrhy

účastníků a přisoudit více (něco jiného), než se domáhali (§ 153

odst. 2 občanského soudního řádu). Ostatně stěžovatel žalobcům pro

případ, že by byl jejich požadavek shledán oprávněným, nenabídl

žádné konkrétní věci, jimiž by mohl jejich nárok uspokojit.

Krajský soud proto dospěl k závěru, že plnění zákonem předvídaným

způsobem nebylo možné a proto žalobcům přiznal peněžitou náhradu.

Citované rozsudky obecných soudů napadl stěžovatel ústavní

stížností. V ní namítl, že jimi došlo k porušení jeho základních

práv podle čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina") - podle nichž nikdo nesmí být nucen

činit, co zákon neukládá a povinnosti mohou být ukládány toliko na

základě zákona - a dále k porušení jeho základních práv podle č.

36 odst. 1 Listiny a podle čl. 90 Ústavy ČR.

V prvé řadě prý Okresní soud v Havlíčkově Brodě porušil

zásadu rovnosti účastníků, jestliže v souzené věci prováděl

vlastní šetření o tom, zda došlo ke zřízení práva trvalého užívání

pro stěžovatele, aniž by to některá ze stran řízení navrhovala

(archiv, katastrální úřad). Přestože se soudu údajně nepodařilo

doklad o zřízení práva trvalého užívání pro stěžovatele nebo jeho

právního předchůdce nalézt, dospěl k závěru, že "aby tehdejší

středisko geodézie zápis uživatelského vztahu provedlo, musel tu

takový právní vztah existovat". Soud prý tak nerozlišil faktický

užívací vztah, který byl nesporný, od stavu právního, jenž měl

zcela jasná pravidla svého vzniku, trvání a obsahu. Právě takový

právní institut prý má na mysli zákon o půdě v ustanovení § 5

odst. 2. Okresní soud pochybil i tím, že přiznal restituční nárok

v peněžitém plnění, přestože to je možné až po dohodě povinné

a oprávněné osoby (§ 16 odst. 4 cit. zákona).

Podle názoru stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové

konečně nesprávně považoval stěžovatele za povinnou osobu a vůbec

se nezabýval jeho námitkou, že to nebyl on, kdo byl povinen věci

vydat. K sepsání dohody o vydání nemovitosti totiž došlo před 1.

3. 1992, tj. před účinností zákona č. 93/1992 Sb., který zcela

přesně vymezil v § 5 zákona o půdě "do té doby nejasný a obecný"

pojem "kdo drží". Do přijetí tohoto zákona prý tento pojem byl

interpretován jako faktické držení, poté však pozemkové úřady

k určení povinné osoby striktně vyžadovaly doklad o zřízení práva

trvalého užívání. "Pokud takový doklad neexistoval, nemovitosti

vydával okresní úřad (stejně tak i náhrady dle § 14 zákona č.

229/1991 Sb.)."

V důsledku uvedených nesprávností prý stěžovatel utrpěl újmu

na svých právech, neboť byl zavázán plnit to, co měl po právu

plnit jiný (stát). Proto navrhl, aby byly napadené rozsudky

zrušeny, a prohlásil, že netrvá na ústním jednání před Ústavním

soudem.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní

soud v Havlíčkově Brodě a Krajský soud v Hradci Králové a vedlejší

účastníci - M. H., A. V., J. M. a F. M..

Okresní soud v Havlíčkově Brodě s námitkami stěžovatele

nesouhlasil. Pokud totiž v řízení prováděl jiné, než účastníky

navrhované důkazy, jednalo se o důkazy, potřeba jejichž provedení

ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Takový postup

není v rozporu se zásadou rovnosti účastníků, neboť občanský

soudní řád ("o.s.ř.") v ustanovení § 120 odst. 3 jej jako možnost

i pro sporné řízení uvádí. Dále okresní soud odkázal na odůvodnění

napadeného rozsudku a prohlásil, že na ústním jednání před

Ústavním soudem netrvá.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření rovněž

odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. K otázce výše náhrad

uvedl, že stěžovatel žádné další revizní posudky nenavrhl, takže

obecné soudy vycházely ze stavu, jaký byl "v důsledku procesních

návrhů účastníků". Proto Krajský soud v Hradci Králové navrhl, aby

byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělil, že souhlasí s upuštěním

od ústního jednání před Ústavním soudem.

Vedlejší účastníci M. H., A. V., J. M. a F. M. se ztotožnili

se závěry obecných soudů. Poukázali na to, že stěžovatel předmětné

nemovitosti po celou dobu do jejich vydání užíval a sám přiznal,

že je osobou povinnou, neboť je dobrovolně uzavřením dohody vydal.

Navíc byl jako uživatel objektů od roku 1975 "veden" u střediska

Geodézie v Havlíčkově Brodě. Není prý rozhodující, zda existuje

listina, která zemědělské družstvo opravňovala nemovitosti užívat,

protože je fakticky užívalo (resp. jeho právní předchůdce)

a právním důvodem k jejich držení byl zákon č. 123/1975 Sb., jenž

umožňoval zemědělským organizacím užívat majetek, který již

fakticky (i bez právního důvodu) užívaly. Tímto zákonem prý došlo

k legalizaci předchozích protiprávních vztahů. K otázce formy

plnění vedlejší účastníci uvedli, že výklad, že nelze poskytnout

finanční plnění, by vedl k negaci snahy o restituci. "Každá

povinná osoba by odmítala uzavřít dohodu, nenavrhla by jiný způsob

plnění a vlastně by tím nemusela náhradu poskytovat." Je prý proto

logické, že pokud nedojde k uzavření dohody, může oprávněná osoba

žádat finanční plnění. Proto vedlejší účastníci navrhli, aby byla

ústavní stížnost zamítnuta a sdělili, že na ústním jednání před

Ústavním soudem netrvají.

Ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel v první řadě namítá, že Okresní soud v Havlíčkově

Brodě porušil zásadu rovnosti účastníků řízení, jestliže v souzené

věci prováděl vlastní šetření o tom, zda došlo ke zřízení práva

trvalého užívání pro stěžovatele. V této souvislosti okresní soud

ve svém vyjádření k ústavní stížnosti právně poukázal na

ustanovení § 120 odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož

"může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech,

kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla

v řízení najevo". Šetření okresního soudu tedy nesměřovalo

k znevýhodnění některého z účastníků řízení - jak se mylně domnívá

stěžovatel - nýbrž bylo motivováno snahou náležitě zjistit

skutečný stav věci a opatřit dostatečné podklady pro kvalifikované

soudní rozhodnutí. Uvedeným postupem Okresního soudu v Havlíčkově

Brodě tedy základní práva stěžovatele, jichž se dovolává, porušena

nebyla. Tato námitka je proto nedůvodná.

Stěžovatel dále poukázal na to, že obecné soudy při svém

rozhodování nerozlišily faktický užívací vztah k předmětným

nemovitostem od stavu právního. Stěžovatel uznal, že předmětné

nemovitosti sice faktický užíval, avšak nešlo prý o vztah právní

ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona o půdě.

Z citovaného ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) vyplývá, že

"osobou, která nemovitost podle odstavce 1 drží, se rozumí:

právnická osoba, která měla ke dni účinnosti tohoto zákona

k nemovitosti ve vlastnictví ČSFR, ČR nebo SR právo hospodaření

nebo právo trvalého užívání". K tomu Krajský soud v Hradci Králové

v odůvodnění napadeného rozsudku zejména uvedl, že podle

ustanovení § 16 odst. 2 zákona o půdě osoba, která je povinna

poskytnout náhradu za znehodnocení nemovitosti, je vymezena shodně

jako v těch případech, kdy je právnická osoba povinna nemovitost

vydat. V obou případech se jedná o subjekt, který vydávanou

nemovitost drží ke dni účinnosti zákona o půdě. Z toho prý je

zřejmé, že smyslem zákona o půdě bylo zavázat k poskytnutí náhrady

za znehodnocené vydávané nemovitosti právě ty právnické osoby,

jimž svědčí povinnosti je vydat. S tímto právním názorem je

konformní také Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího

soudu ČR ze dne 19. 12. 1995, Cpjn 36/95, podle něhož ustanovení

§ 5 zákona o půdě je třeba interpretovat tak, že "povinnou osobou

je tedy právnická osoba, která nemovitost drží" (srov. R NSČR č.

16 z roku 1996, str. 125). "Ostatní náhrady (např. za znehodnocení

budov, náhradu za trvalé porosty) poskytuje povinná osoba, která

věc vydává, nebo právnická osoba, která věc držela jako poslední

před zánikem věci anebo která ji převedla na osobu, jež není podle

zákona č. 229/1991 Sb. povinnou osobou" (tamtéž, str. 131). Tyto

právní názory jsou v souladu s ústavními principy ochrany

základních lidských práv a svobod a Ústavní soud proto neshledal

důvod se od nich odchylovat. V souzené věci znehodnocené

nemovitosti žalobcům vydal stěžovatel a právě on - z výše

uvedených důvodů - je tedy povinen jim poskytnout náhradu. Rovněž

Ústavní soud zastává názor, že na tom nic nemění ani skutečnost,

že stěžovatel dohodu o vydání objektů uzavřel ještě před novelou

zákona o půdě č. 183/1993 Sb.

Ostatně v této konkrétní souzené věci nelze opomenout ani

závěr Okresního soudu v Havlíčkově Brodu, že stěžovateli právo

trvalého užívání vydaných objektů skutečně svědčilo. Na to obecný

soud usoudil na základě nepřímých důkazů. Podle ustálené

judikatury Ústavní soud hodnocení důkazů, které provedly soudy

obecné, zpravidla sám nepřehodnocuje, pokud nejde např. o extrémní

nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a skutkovými

zjištěními, popř. o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními

a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry

na straně druhé. Podle přesvědčení Ústavního soudu se však

o takový případ v této konkrétní věci nejedná (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení,

sv. 3, C. H. Beck, Praha, 1995, str. 257 a násl.).

Stěžovatel konečně brojil proti tomu, že okresní soud přiznal

restituční nárok v peněžitém plnění, přestože to je prý možné až

po dohodě mezi povinnou a oprávněnou osobou. V tomto směru Okresní

soud v Havlíčkově Brodě v odůvodnění napadeného rozsudku

- v souladu se spisem - uvedl, že stěžovatel nepředložil žádný

návrh na uspokojení nároku žalobců jinou než finanční cestou,

a proto mu soud uložil povinnost poskytnout žalobcům náhradu

v penězích. K témuž závěru v odůvodnění svého rozsudku došel

i Krajský soud v Hradci Králové, podle jehož názoru zákon o půdě

sice při poskytování náhrad za znehodnocení vydávané nemovitosti

preferuje věcné plnění před plněním finančním, nicméně stěžovatel

žalobcům - pro případ, že by byl jejich požadavek shledán

oprávněným - nenabídl žádné konkrétní věci a proto plnění věcným

způsobem, jež zákon upřednostňuje, nebylo možné. Ostatně v souzené

věci šlo o řízení, kde lze překročit návrhy účastníků a přisoudit

jim více nebo něco jiného, než se domáhali. Rovněž tyto právní

závěry shledal Ústavní soud ústavně konformními a námitky

stěžovatele ani v tomto směru neakceptoval.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozsudky

Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a Krajského soudu v Hradci

Králové základní práva stěžovatele podle čl. 2 odst. 3, čl. 4

odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 90 Ústavy ČR porušena

nebyla.

Protože ani Ústavní soud sám neshledal porušení jiných

základních práv nebo svobod stěžovatelky, ústavní stížnost zcela

zamítl (§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 6. října 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru