Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2522/07 #1Usnesení ÚS ze dne 03.01.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.2522.07.1
Datum podání26.09.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2522/07 ze dne 3. 1. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného Mgr. Vlastimilem Robešem, advokátem se sídlem Mikulov, A. Muchy 3, adresa pro doručování: Brno, Pekařská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 11 Tdo 699/2007, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 9 To 500/2006, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 3 T 64/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností A. K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 3 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu, který zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a o náhradě škody. Při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil ke společnému a úhrnnému trestu ve výši deseti let se zařazením do věznice s ostrahou. Tímto výrokem zmírnil trest uložený stěžovateli soudem prvního stupně v trvání dvanácti let. Důvodem ke zmírnění trestu byla nesprávně vypočtená zvýšená trestní sazba soudem prvního stupně. Odvolací soud rovněž odstranil písařskou chybu ve výroku o náhradě škody. Stěžovatel, v 26ti případech podrobně popsaných ve výrokové části rozsudku, využíval důvěřivosti žen, vloudil se jim do bytu a následně jim odcizoval šperky a peníze. Celková jím způsobená škoda přesáhla částku 500 000,-- Kč. Této trestné činnosti se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 9 T 192/2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. 67 To 29/2002, odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), c), e), odst. 3 písm. b) TrZ, loupeže podle § 234 odst. 1 TrZ a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 TrZ, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce šesti let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn Okresním soudem v Chomutově dne 24. 6. 2004 se zkušební dobou v délce čtyř let. Nyní stíhané trestné činnosti se dopustil již dne 30. 6. 2004, tj. šest dnů po podmíněném propuštění.

Stěžovatel popsal průběh trestního řízení před obecnými soudy a tvrdil, že zejména v průběhu přípravného řízení byl opakovaně urážen kvůli své příslušnosti k romské komunitě. Policisté využili jeho závislosti na hracích automatech a alkoholu. Donutili jej tak k doznání i ke skutkům, které nespáchal. Obecné soudy jej posuzovaly jako osobu patřící ke komunitě, která se zpravidla dopouští majetkových a jiných trestných činů, a proto hodnotily jeho obhajobu jako účelovou. K materiální podmínce zvlášť nebezpečné recidivy měl soud brát v úvahu také jeho osobnostní vlastnosti a především okolnosti, za kterých k trestným činům došlo. Trestnou činnost totiž páchal za situace, kdy nebyl schopen zvládat své chování z důvodu patologického hráčství, užívání léků a konzumace alkoholu.

Po prostudování ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 3 T 64/2005, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, který již byl učiněn v systému obecného soudnictví. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že tvrzení stěžovatele nepřinášejí do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do ústavněprávní roviny. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů [§ 2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ")] a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 TrŘ). V napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu (§ 125 odst. 1 TrŘ). Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Ústavní soud žádné pochybení, natož pochybení, jež by dosahovala mezí ústavnosti, nezjistil.

Ze spisu nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že by stěžovatel v přípravném řízení byl napadán z důvodu své rasy. Od počátku mu byl ustanoven obhájce (č. l. 58 spisu), který by stěžovatelem tvrzené chování policistů nedovolil. Nebylo ani zjištěno, že by stěžovatel byl ke své výpovědi jakkoli donucován. Ostatně s ohledem na skutečnost, že v přípravném řízení nevypovídal (č. l. 64 - 66 spisu), je toto tvrzení poněkud nevěrohodné. Ani v řízení před soudem nebylo zjištěno jakékoli nevhodné zacházení se stěžovatelem z důvodu jeho příslušnosti k romské komunitě. Naopak, ze spisu vyplývá, že stěžovatel se ke svým skutkům doznal, za přítomnosti obhájce, v rámci hlavního líčení dne 11. 11. 2005 (č. l. 369 - 371 spisu). Pouze ve vztahu ke dvěma skutkům tvrdil, že se jich nedopustil, ale v těchto bodech (8 a 13 výroku rozsudku) mu byla trestná činnost prokázána mj. daktyloskopickou stopou na vnitřní straně dveří vedoucích do bytu poškozené B. C. (bod 8 výroku rozsudku) a u bodu 13 výroku rozsudku byl stěžovatel usvědčen zejména výpovědí poškozené J. C., která stěžovatele poznala při fotorekognici.

Nedůvodným je i jeho nesouhlas se závěry znaleckého posudku a tvrzení, že nebyla dostatečně hodnocena materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy. Tyto námitky byly již předmětem odvolání a dovolání, s nimiž se vypořádal jak odvolací soud, tak i Nejvyšší soud ČR. Ten konstatoval, že podle znaleckého posudku se u stěžovatele vyvinula porucha označovaná jako patologické hráčství, ale tato porucha neměla významnější vliv na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti ve vztahu k posuzované trestné činnosti. Příčinou trestné činnosti je jeho nezdrženlivá a dissociální osobnost, z níž vyplývá do značné míry lhostejný přístup ke společenským normám. To se projevilo i ve skutečnosti, že stěžovatel spáchal první skutek pouhých šest dnů po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. K páchání projednávané trestné činnosti zvolil naprosto totožný a zavrženíhodný způsob, jako v předchozí věci. Současně nelze přehlédnout, že v obou případech je trestná činnost stěžovatele charakterizována velkým počtem útoků a značnou škodou. Motivem jeho trestné činnosti bylo získat peníze na hru, ale tato skutečnost je pro posouzení zvlášť nebezpečné recidivy nepodstatná, neboť stěžovatel byl v době činu schopen plně rozpoznat nebezpečnost svého jednání. Z uvedeného tedy vyplývá, že byla splněna i materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy.

Ústavní soud neshledal, že by postupem orgánů činných v trestním řízení a napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 3 odst. 1, nebo práva na spravedlivý proces podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Obecné soudy postupovaly zákonem stanoveným způsobem, stěžovateli byl zaručen přístup k nezávislému a nestrannému soudu a nebylo mu bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Věc byla projednána veřejně, v přítomnosti stěžovatele, který se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, za plného respektování presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). Závěry soudů o vině stěžovatele se zakládají na racionální argumentaci, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR). Právo na spravedlivý proces totiž není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, sama o sobě nemůže založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. ledna 2008

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru