Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 252/17 #1Usnesení ÚS ze dne 24.04.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Vyškov
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkodůvodnění
poučení
dovolání/přípustnost
Exekuce
řízení/zastavení
Výživné
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.252.17.1
Datum podání25.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

292/2013 Sb., § 30 odst.1

99/1963 Sb., § 159a odst.1, § 169, § 160 odst.1, § 241a odst.2, § 241a odst.3, § 241b odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 252/17 ze dne 24. 4. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Radoslava Mareše, zastoupeného Mgr. Hanou Dejmkovou, advokátkou se sídlem Masarykova 413/34, Brno, směřující proti usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27. srpna 2015, č. j. 25 EXE 1890/2015-37, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. dubna 2016, č. j. 12 Co 687/2015-152, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2016, č. j. 20 Cdo 4532/2016-217, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově jakožto účastníků řízení a pana Radoslava Mareše, jakožto vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 1. 2017, která s níže specifikovanou a vypořádanou výhradou splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení těchto práv stěžovatel shledával v nesprávném postupu obecných soudů v řízeních vzešlých z jeho návrhu na zastavení exekuce, vedené proti němu jakožto povinnému u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 25 EXE 1890/2015 (dále jen "exekuce").

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Stěžovatel je otcem vedlejšího účastníka a exekuce byla vedena na základě rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 11. 2001, č. j. 6 Nc 626/2001-18, ve spojení s rozsudkem Okresního v Jihlavě ze dne 23. 1. 2002, č. j. 8 C 1107 - 2001-13, pro dlužné výživné ve výši 31.580,- Kč za dobu od února 2006 do května 2015 a běžného výživného ve výši 1.300,- Kč měsíčně od 1. 6. 2015.

3. Stěžovatel se domáhal u Okresního soudu ve Vyškově

(dále jen "exekuční soud") svým podáním ze dne 24. 7. 2015 zastavení exekuce. Exekuční soud tento návrh zamítl svým napadeným usnesením. Stěžovatel se proti tomuto usnesení odvolal a k jeho odvolání Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") zastavil výrokem I. exekuci v části týkající se vymožení běžného výživného ve výši 1.300,- Kč měsíčně od 1. 5. 2016; ohledně návrhu stěžovatele na odklad exekuce napadené usnesení exekučního soudu výrokem III. zrušil a vrátil zpět k dalšímu řízení; a v části týkající se vymožení dlužného výživného a dále běžného výživného za dobu od 1. 6. 2015 do 30. 4. 2016 výrokem II. napadené usnesení exekučního soudu potvrdil.

4. Stěžovatel proti výroku II. napadeného usnesení odvolacího soudu podal dovolání. V něm stran argumentace uvedl toliko to, že výrok II. napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení. O tomto dovolání rozhodl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením tak, že toto odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Nejvyšší soud ve stručném odůvodnění svého napadeného usnesení uvedl, že stěžovatelovo dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu.

III. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení

5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá 1) poskytnutí ochrany šikanóznímu exekučnímu návrhu; 2) nevypořádání se s námitkami stěžovatele exekučním soudem; 3) pochybnosti o existenci vymáhaných pohledávek; 4) projednání dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem, ač nebylo sepsáno advokátem. Blíže tyto své námitky rozvádí následovně:

6. Ad 1). Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti postupu exekučního i odvolacího soudu, které umožnily vedení exekuce proti stěžovateli i v situaci, kdy jim muselo být zřejmé, že exekuční návrh vedlejšího účastníka jakožto oprávněného byl šikanózním. Pokud stěžovatel v některých obdobích vyživovací povinnost vůči vedlejšímu účastníkovi neplnil řádně a včas, bylo to vždy z důvodu zvláštního zřetele hodného, např. stěžovatel musel dát přednost plnění vyživovací povinnosti vůči své nezletilé dceři oproti vyživovací povinnosti vůči zletilému vedlejšímu účastníkovi, případně probíhalo mimosoudní řešení mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, v němž vedlejší účastník neposkytoval potřebnou součinnost a navíc v něm bezdůvodně přestal pokračovat a místo toho podal na stěžovatele exekuční návrh. Stěžovatel přitom dlužné výživné doplatil, přesto vedlejší účastník neustoupil od vedení exekuce pro vymáhání běžného výživného, ačkoliv toto nebylo nutné, neboť neexistoval důvod se domnívat, že by stěžovatel přestal výživné vedlejšímu účastníkovi platit dobrovolně. Podle stěžovatele je tedy zřejmé, že účelem exekuce nebylo vymožení dlužného či běžného výživného vedlejším účastníkem, ale způsobení újmy stěžovateli, spočívající v nemožnosti plné dispozice s majetkem v průběhu exekuce.

7. Ad 2). Stěžovatel uvádí, že exekuční soud, ačkoliv mu byly známy důvody pro zastavení exekuce, tyto nevzal v úvahu a ve svém odůvodnění se vůbec nevypořádal s relevantními námitkami stěžovatele. Obdobně postupoval i odvolací soud, který, ač částečně stěžovateli dal za pravdu, dospěl ke správnému závěru na základě nesprávného odůvodnění. Pokud odvolací soud přes prokazování majetkových poměrů stěžovatele dospěl k závěru, že je zde obava, že tento nebude do budoucna svoji vyživovací povinnost plnit a ve vztahu k budoucímu výživnému od 1. 5. 2016 zastavil exekuci jen na základě návrhu vedlejšího účastníka, není zřejmé, proč tak neučinil i ve vztahu k exekuci za ostatní období, jestliže důvodem pro postup odvolacího soudu byla právě změna postoje vedlejšího účastníka, již mohl vztáhnout i na ně a jeho souhlas k tomu nepotřeboval.

8. Ad 3). Stěžovatel namítá, že soudní rozhodnutí ukládající vyživovací povinnost v určité měsíční výši mají toliko deklaratorní charakter. Ve svém případě proto měl důvodné pochybnosti, zda jeho vyživovací povinnost vůči vedlejšímu účastníkovi vůbec stále trvá, proto vedlejšího účastníka vyzýval k součinnosti za účelem objasnění existence této vyživovací povinnosti a aktuální výše dlužného výživného. Stěžovatel byl přitom celou dobu hotov k zaplacení dlužného výživného pro případ, že vedlejší účastník tuto součinnost poskytne a na jejím základě bude výše případného dlužného výživného postavena najisto. Stěžovatel dokonce vedlejšímu účastníkovi nabídl, že celou spornou částku složí do soudní úschovy do doby, než budou potřebné skutečnosti objasněny. Vedlejší účastník ani jeho matka pak na žádosti stěžovatele o součinnost nereagovali, a pokud tedy na základě toho stěžovatel nabyl dojmu, že jeho vyživovací povinnost již netrvá, neměl povinnost za účelem deklarace této skutečnosti iniciovat soudní řízení. Pokud tímto odvolací soud odůvodňoval své napadené rozhodnutí, pak s tím stěžovatel nesouhlasí a upozorňuje na to, že odvolací soud neuvedl žádné konkrétní ustanovení právního řádu, z nějž by vyplývala povinnost domáhat se zrušení vyživovací povinnosti soudně, pakliže tato fakticky zanikla.

9. Ad 4). Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že své dovolání k Nejvyššímu soudu sepsal sám a sám je i podepsal. Jeho dovolání tedy nesplňovalo podmínku dle ustanovení § 241 odst. 4 občanského soudního řádu. Za této situace byl Nejvyšší soud podle stěžovatele povinen vyzvat jej k odstranění této odstranitelné vady podle ustanovení § 241b odst. 2 občanského soudního řádu a stanovit mu k tomu přiměřenou lhůtu. Tak ovšem neučinil ani Nejvyšší soud, ani exekuční soud jako soud prvého stupně. Tím rovněž došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces.

10. Aby získal další pro věc relevantní informace a aby naplnil zásadu audiatur et altera pars, vyžádal si Ústavní soud vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení, jakož i spisový materiál. Tak bylo zjištěno následující:

11. Exekuční soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel nerozporoval existenci exekučního titulu a netvrdil ani žádné skutečnosti, které by směřovaly k neúčinnosti či zrušení tohoto titulu. Exekuční soud nemá nahrazovat činnost soudu nalézacího, což stěžovateli rovněž vysvětlil. Exekuční soud nesouhlasí ani s tím, že by se nevypořádal se všemi námitkami stěžovatele.

12. Odvolací soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí a Ústavnímu soudu navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele odmítl.

13. Nejvyšší soud pak ve svém vyjádření uvedl, že dovolání stěžovatele nebylo přípustné s ohledem na ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zvláštních řízeních"), neboť podle něj není dovolání přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části druhé uvedeného zákona, s výjimkou rozsudku o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelném osvojení. Dle Nejvyššího soudu pak dovolání v těchto věcech není přípustné ani proti rozhodnutím o odvolání ve vykonávacím řízení. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1049/2015 ze dne 9. 4. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3725/2016 ze dne 1. 9. 2016.

14. Vedlejší účastník zaměřil svou argumentaci na skutečnost, že proti stěžovateli má exekuční titul, který stěžovatel dobrovolně neplnil. Argumentace stěžovatele je proto irelevantní, přičemž exekuci si na sebe stěžovatel dle názoru vedlejšího účastníka přivodil sám neplněním svých povinností. Tvrzení o tom, že exekuční návrh byl šikanózní, vedlejší účastník důrazně odmítl, o čemž dle jeho názoru svědčí i to, že v odvolacím řízení souhlasil se zastavením exekuce pro běžné výživné do budoucna, bez nějž by k zastavení exekuce nedošlo. Vedlejší účastník odmítl i tvrzení stěžovatele, že tento přestal plnit svou vyživovací povinnost proto, že si nebyl jist, zda tato trvá, neboť ve stejnou dobu přestal plnit svou vyživovací povinnost i vůči nezletilému bratrovi vedlejšího účastníka. Mimosoudní jednání nepovažuje ve věci vedlejší účastník za relevantní, neboť požadavky stěžovatele odporovaly právní úpravě, tento nerespektoval exekuční titul a věděl, že vedlejší účastník bude postupovat cestou vymáhání svých nároků v exekuci, nebude-li stěžovatel plnit dobrovolně. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

15. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil předchozí průběh řízení a skutkový stav tak, jak byl vylíčen výše a jak jej ostatně účastníci řízení nerozporovali. Lze tedy uzavřít, že mezi účastníky není sporu o tom, co se v průběhu předcházejících řízení odehrálo, liší se pouze jejich právní hodnocení. Ústavní soud proto v zájmu eliminace zbytečných průtahů a nákladů nepovažoval za žádoucí opatřovat si další podklady pro své rozhodnutí. Rovněž nezasílal vyjádření ostatních účastníků řízení stěžovateli, neboť žádný z účastníků nepřinesl podstatně nový argument, u nějž by jeho hodnocení Ústavním soudem bylo odvislé od toho, jak na něj bude stěžovatel reagovat.

IV. Posouzení Ústavním soudem

16. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím či zásahem došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a jim odpovídajícím práv a povinností jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů.

17. V nyní projednávaném případě Ústavní soud žádné porušení základních lidských práv či svobod stěžovatele neshledal. Předcházející řízení před obecnými soudy nejsou stižena žádným excesem, který by je vyjímal z rámce požadavků na ústavně-konformní průběh řízení. K jednotlivým námitkám Ústavní soud uvádí následující:

18. Těžiště námitek 1) a 2) spočívá v polemice s rozhodnutím exekučního soudu. Toto však bylo podrobeno odvolacímu přezkumu, v jehož rámci odvolací soud předchozí vady napravil. Pokud měl stěžovatel za to, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru na základě nesprávného odůvodnění, pak tímto postupem samo o sobě žádné porušení jeho základních práv či svobod dáno být nemůže. Netvrdil-li totiž stěžovatel, že by do některého jeho základního práva či svobody bylo zasaženo přímo odůvodněním, což by mohlo připadat v úvahu jen ve zcela výjimečných případech, pak Ústavní soud neshledává žádnou možnost, jak by výrok, správný i podle stěžovatele samotného, mohl zakládat takové porušení. Namítá-li pak stěžovatel, že zastavoval-li odvolací soud exekuci pouze v rozsahu, v němž k tomu dal vedlejší účastník souhlas, a nikoliv v rozsahu širším, pak stěžovatel de facto odvolacímu soudu vytýká, že nejednal svévolně, neboť výslovně projevená vůle vedlejšího účastníka (jak vyplývá i ze s. 2 a 4 protokolu o jednání odvolacího soudu ze dne 20. 4. 2016, č. l. 150 a násl.) směřovala toliko k zastavení exekuce pro v budoucnu splatné běžné výživné, nikoliv pro zbylou část exekuovaného výživného.

19. Ústavní soud k tomu připomíná, že exekuční řízení je vázáno zásadou dispoziční. Oprávněnému proto nelze jakkoliv vnucovat rozsah, v němž se vymožení exekučního titulu v exekuci domáhá a v žádném případě pak nelze dispozitivní úkony oprávněného (jakož i povinného) vykládat v rozporu nejen s jejich slovním vyjádřením, ale i se zcela zjevným smyslem. Pokračování oprávněného ve vymáhání dosud nezaplaceného dlužného výživného exekucí tak bylo zcela secundum et intra legem a jeho vůle tak učinit nepochybná. Stěžovatelem nabízený způsob interpretace, že změna v postoji vedlejšího účastníka, spočívající v udělení částečného souhlasu se zastavením exekuce v přesně vymezeném rozsahu, měla být soudem vykládána tak, že v rozporu s jednoznačným projevem vůle vedlejšího účastníka mělo být zastaveno celé exekuční řízení, se proto neopírá o žádnou všeobecně uznávanou metodu výkladu projevu vůle, a tedy je třeba jej odmítnout. Uvádí-li pak stěžovatel, že rozhodující je změna postoje vedlejšího účastníka, nikoliv však jeho výslovný souhlas se zastavením exekuce, pak ani při nazírání z tohoto úhlu pohledu nelze jeho argumentu přisvědčit, neboť je zřejmé, že vedlejší účastník učinil změnu svého postoje právě v takovém rozsahu, v jakém ji výslovně učinit chtěl, a odvolací soud na ni proto správně reflektoval pouze v tomto rozsahu.

20. I námitku ad 3) je nutno odmítnout. V rámci exekuce není rozhodné, zda došlo ke změně poměrů, na jejichž základě byla určitá výše vyživovací povinnosti uložena v nalézacím řízení, a proto je povinný se případné změny výše vyživovací povinnosti domáhat samostatnou žalobou dle části třetí zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "občanský soudní řád), srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1581/2007 ze dne 16. 10. 2008 či sp. zn. 20 Cdo 5110/2008 ze dne 24. 11. 2010. Tím méně je pak povinný oprávněn sám přezkoumávat trvání této vyživovací povinnosti, případně změnu její výše. Namítl-li stěžovatel, že odvolací soud neuvedl v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí žádné zákonné ustanovení, z něhož by vyplývala povinnost iniciovat řízení o změnu vyživovací povinnosti, pak Ústavní soud nemůže tento argument akceptovat, neboť stěžovateli pochopitelně žádné konkrétní ustanovení právního řádu tuto povinnost neukládá a ani ukládat nemůže. Stěžovateli však byla uložena pravomocným rozhodnutím soudu povinnost platit určitou částku na výživném ve prospěch vedlejšího účastníka a neinicioval-li stěžovatel změnu tohoto rozhodnutí, pak je toto pro něj stále závazné, a to na základě ustanovení § 159a odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž na základě ustanovení § 160 odst. 1 občanského soudního řádu je povinen splnit povinnosti, které mu toto rozhodnutí ukládá. Z žádného ustanovení právního řádu naopak nevyplývá, že by při změně skutkového stavu relevantního pro vyživovací povinnost automaticky dřívější pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o této povinnosti pozbývalo svých účinků, nestane-li se tak v důsledku nového rozhodnutí, opřeného o změnu skutkového stavu.

21. Ani námitce ad 4) nemohl Ústavní soud vyhovět. Nejvyšší soud totiž přijal většinově právní názor, že proti rozhodnutím o odvolání v řízení o výkonu rozhodnutí a exekučním řízení, která jsou vedena na základě exekučního titulu, jenž byl výsledkem některého z řízení ve věcech rodinněprávních dle části druhé hlavy V. zákona o zvláštních řízeních, není dovolání přípustné (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3725/2016 ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2229/2015 ze dne 14. 11. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3214/2015 ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3142/2015 ze dne 19. 11. 2015 či sp. zn. 26 Cdo 3877/2015 ze dne 1. 12. 2015). Ústavní soud se k tomuto výkladu rovněž již vyjádřil a neshledal v něm žádný ústavně-právní deficit (srov. k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2626/16 ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3820/16, ze dne 13. 12. 2016 či sp. zn. III. ÚS 2988/16 ze dne 11. 10. 2016).

22. Ústavní soud je přesto nucen konstatovat, že Nejvyšší soud pochybil, když své napadené rozhodnutí koncipoval jako odmítnutí dovolání na základě nesplnění jeho náležitostí dle ustanovení § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu (tedy řádné vymezení dovolacího důvodu). Jelikož však přípustnost dovolání vylučovalo ustanovení § 30 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních, nemohlo se toto pochybení na stěžovatelových základních právech ani svobodách nijak projevit. Kdyby totiž byl Nejvyšší soud postupoval správně a odmítl stěžovatelovo dovolání dle uvedeného ustanovení zákona o zvláštních řízeních, učinil by tak v souladu s ustanovením § 241b odst. 2 věta za středníkem občanského soudního řádu bez předchozí výzvy stěžovateli k odstranění vady absence podání dovolání advokátem. Situace stěžovatele by se tak nijak nezměnila, i kdyby Nejvyšší soud postupoval správně, a ani případné zastoupení stěžovatele advokátem by nijak výsledek dovolacího řízení nemohlo změnit, neboť toto bylo nepřípustné a Nejvyšší soud je tak nemohl po věcné stránce projednat za žádných okolností.

23. Na tomto závěru nemůže ničeho měnit ani skutečnost, že stěžovatel byl v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu nesprávně poučen, že proti těm výrokům, s nimiž stěžovatel obsahově nesouhlasil, je dovolání přípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2978/2015 ze dne 19. 11. 2015). Ústavní soud na tomto místě uvádí, že vzhledem k tomu, že dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nebylo ex lege přípustné, nejednalo se o opravný prostředek ve smyslu ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tedy o opravný prostředek, jehož odmítnutí pro nepřípustnost spočívá v důvodech závisejících na uvážení orgánu, jenž o něm rozhoduje. Lhůta k podání ústavní stížnosti tak počala běžet doručením napadeného rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání stěžovatele, tj. dne 16. 6. 2016, a tedy sensu stricto podal stěžovatel svou ústavní stížnost ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu opožděně. Jakkoliv však, jak uvedeno výše, nesprávnost poučení nemůže založit přípustnost dovolání, je-li dle zákona nepřípustné, dospěl Ústavní soud k závěru, že odmítnout stěžovatelovu ústavní stížnost jako opožděnou dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, ať už v jakémkoliv rozsahu, by bylo nepřípustným formalismem, neboť stěžovateli nelze klást k tíži, že byl nesprávně o přípustnosti posledního opravného prostředku poučen.

V. Závěr

24. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil v napadených rozhodnutích ani v řízení jim předcházejících žádných vad, které by zakládaly porušení některého stěžovatelova základního práva či svobody, ústavní stížnost odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jakožto návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2017

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru