Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2519/16 #1Usnesení ÚS ze dne 28.08.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkodůvodnění
žaloba/na určení
Vydržení
Vlastnické právo
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2519.16.1
Datum podání28.07.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 134


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2519/16 ze dne 28. 8. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Renáty Vitvarové a Jiřího Vitvara, zastoupených JUDr. Zdeňkem Karfíkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze, Vladislavova 46/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2016 č. j. 22 Cdo 5520/2015-645, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2015 č. j. 17 Co 381/2014-618 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. června 2014 č. j. 5 C 187/2004-542, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 a 1) Ivany Budilové, 2) Jany Kábové, 3) Karla Hrušky a 4) Moniky Hruškové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelé s odkazem na údajné porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod domáhali zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 6. 2014 č. j. 5 C 187/2004-542 bylo ve věci žalobkyň Ivany Budilové a Jany Kábové proti žalovaným stěžovatelům a manželům Hruškovým určeno, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi pozemku parc. č. X v katastrálním území Horní Počernice, obec Praha, přičemž výše spoluvlastnického podílu každé z nich činí jednu čtvrtinu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2015 č.j. 17 Co 381/2014-618 bylo uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno a Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 26. 4. 2016 č.j. 22 Cdo 5520/2015-645 odmítl také dovolání stěžovatelů.

2. V dané věci bylo podstatné, že soud prvního stupně, stejně jako posléze soud odvolací, vycházel při svém rozhodování z právního názoru, vyjádřeného v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu v dané věci ze dne 27. 10. 2011 č.j. 22 Cdo 1085/2010-346, publikovaném pod č. 90/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Bylo dovozeno, že držba pozemku žalobkyněmi trvala déle než deset let a soudy dospěly k závěru, že dobrá víra žalobkyň ve zkoumané věci se opírala zejména o rozhodnutí, kterým bylo vypořádáno dědictví po jejich otci (i když dědické rozhodnutí bylo titulem putativním) a žalobkyně byly oprávněnými držitelkami předmětného pozemku po zákonem stanovenou dobu; spoluvlastnické právo tak nabyly vydržením.

3. V odůvodnění ústavní stížnosti je zejména uvedeno, že stěžovatelé nejdříve "ustáli" žalobu, týkající se vydržení vlastnického práva žalobkyněmi v dané věci (vedlejšími účastnicemi řízení před Ústavním soudem), ale Nejvyšší soud vše změnil prý extenzivním výkladem, kterým se pak musel řídit soud prvního stupně i odvolací soud. Pokračování v řízení tak stěžovatelé označili za "komedii". Nemají pro to důkazy, ale domnívají se, že rozhodnutí Nejvyššího soudu "bylo ovlivněno". Soudní spor prý vznikl na základě toho, že si stěžovatelé nechali zaměřit geodetickou firmou oplocení svých pozemků a přitom se zjistil správný stav geometrických plánů a snímků z pozemkových map. Katastrální úřad Hlavního města Prahy podle stěžovatelů zfalšoval snímky z pozemkové mapy při přerozdělení pozemku a nově oddělený pozemek č. X nepromítl řádně do pozemkových map. Stěžovatelé, kteří pozemek koupili od původních vlastníků, manželů Rakušanových, o změnách v očíslování a hranicích pozemků nebyli informováni, což byl podle nich záměr, aby část pozemku ležící za oplocením mohla být vydržena. Po zaměření pozemků hned následovala žaloba od současných sousedů, manželů Hruškových a následně předmětná určovací žaloba od jejích právních předchůdců, Ivany Budilové a Jany Kábové. Podle stěžovatelů je skutečnost taková, že rodiče těchto vedlejších účastnic řízení, manželé Svobodovi, si pozemek jen pronajali a přeplotili jej. I. Budilová a J. Kábová o všem prý věděly, jen Nejvyšší soud vše vrátil k novému projednání věci, že se mohly domnívat a myslet si, že pozemek vlastní a byly tak v dobré víře. Další komplikací prý je, že napadenými rozhodnutími byl založen spoluvlastnický vztah; za účinnosti nového občanského zákoníku, kde není upraveno předkupní právo spoluvlastníka, tak může docházet k obměně spoluvlastníků, vedoucí k dalším problémům. Stěžovatelé dále mj. uvedli, že jsou ze strany sousedů a úřadů od samého počátku sporu vystavováni šikanování, osočování a dehonestaci. Hruškovi si na pozemku údajně ilegálně postavili bazén, ve kterém se bez zkolaudování koupali a když byli stěžovatelem vyfotografováni, byl donucen se jim nakonec omluvit. Stavební úřad přes upozorňování stěžovatelů s tím neudělal nic. Napadená rozhodnutí upírají stěžovatelům podle jejich názoru veškerá morální, společenská a soukromá práva a zavedené vlastnické jistoty.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Pokud obecné soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich rozhodnutí přezkoumávat. Ústavní soud se nemůže zabývat sjednocováním judikatury obecných soudů, což je úkolem Nejvyššího soudu, ani proběhlé řízení rigorózně předělávat. Nepřísluší mu ani přehodnocovat důkazy, provedené těmito soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením - či s jeho dílčími body - neztotožňoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, to však Ústavní soud v daném případě nezjistil.

6. Ve zkoumané věci se jednalo o otázku vydržení vlastnického práva. Obecné soudy vycházely ze závazného právního názoru, vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu v dané věci ze dne 27. 10. 2011 č.j. 22 Cdo 1085/2010-346, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Příslušná právní věta zní: "Titulem (i putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví, a to i v případě, kdy zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci. V případě pozemku lze takto nabýt oprávněnou držbu i tehdy, jestliže tento pozemek nebyl předmětem dědického řízení, avšak sousedí s pozemkem, který držitel nabyl v dědickém řízení, a to za předpokladu, že dědic se ujal jeho držby a přitom jednal v omluvitelném omylu, že jde o část pozemku, který zdědil." V tomto právním názoru nelze shledat nic neústavního. Soud prvního stupně i soud odvolací se zabývaly všemi okolnostmi, charakterizujícími daný případ (přihlédly k rozloze a umístění pozemku, k tomu, že byl oplocený dohromady s pozemky žalobkyň a k dalším skutečnostem, které vyšly najevo) a věc tak byla hodnocena řádně a objektivně.

7. Právní závěry obecných soudů jsou přijatelným řešením sporu, rozhodnutí nebyla arbitrární ani neočekávaná a vyplývala z podstatných okolností zkoumané věci. Jde tak o výsledek nezávislého rozhodování obecných soudů. Stěžovatelé sice zastávají v dané věci jiný právní názor, to však kasaci napadených rozsudků neodůvodňuje. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany. Pokud stěžovatelé obviňují notáře a úředníky "od Útvaru architekta Hlavního města Prahy přes stavební úřad v Horních Počernicích až po katastrální úřad Hlavního města Prahy" a vyjadřují dokonce podezření, že rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo někým ovlivněno, i když pro to nemají důkazy, jde o ničím nepodložená tvrzení, daná zřejmě frustrací z neúspěchu v dlouholetém sporu. Lze jen poznamenat, že tak dalece sahající a široká konspirace kvůli malému pozemku ve prospěch vedlejších účastníků řízení se jeví jako absurdní.

8. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru