Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 251/96Usnesení ÚS ze dne 27.05.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkVlastnictví
dědic
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.251.96
Datum podání12.09.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 3 odst.2 písm.a, § 5 odst.5

99/1963 Sb., § 241 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 251/96 ze dne 27. 5. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 251/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatelek V.Š., R.Š. a V.P., všech zastoupených advokátem JUDr. P.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 1996, sp. zn. 13 Co 369/95,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 1996, č.j. 13 Co 369/95-126, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 1995, č.j. 32 C 78/91-80, ve znění, že se zamítá žaloba, aby žalovaná J.N. byla povinna uzavřít se žalobkyněmi - stěžovatelkami - dohodu o vydání ideální 1/2 domu čp. 775 a parcely č. 613 v kat. úz. P. nebo aby žalovaná byla povinna vydat žalobkyním jednu ideální polovinu těchto nemovitostí. Současně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že návrh žalobkyň, aby proti rozsudku bylo připuštěno dovolání, se zamítá.

1

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 1995, č.j. 32 C 78/91-80, byl zamítnut návrh žalobce J.Š. (právního předchůdce stěžovatelek), aby žalovaná J.N. byla uznána povinnou uzavřít se žalobcem dohodu o vydání ideální 1/2 domu čp. 775 a parcely č. 613 na V., k.ú. P., eventuálně aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem jedné ideální poloviny domu čp. 775 a parcely č. 613 na V., k.ú. P. Soud tak rozhodl proto, že žalobce prý není oprávněnou osobou ve smyslu ust. § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., neboť mylně odvozuje svůj nárok od skutečnosti, že se na základě závěti se stal jediným dědicem po E.Z. mladší, která odmítla dědictví po své matce E.Z. starší, jež byla vlastnicí předmětné nemovitosti. Vzhledem k tomu, že dědictví po E.Z. starší odmítly všechny osoby, které jako její dědici přicházely v úvahu dle právní úpravy platné v době smrti zůstavitelky, hledí se na všechny tyto osoby jako kdyby zůstavitelku přezemřely a nemovitost přešla na stát jako odúmrtí' po E.Z. starší. Žalobce tudíž není (a nemůže být) oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., neboť zákon na něho jako oprávněnou osobu (tj. jako na závětního dědice po dítěti osoby, z níž věc přešla na stát) nepamatuje. Žalobce rovněž neprokázal, že výzvu k vydání nemovitosti uplatnil u povinné osoby (B) řádně a včas.

Proti rozsudku soudu I. stupně žalobce J.Š. podal odvolání, avšak dne 7. 9. 1995 zemřel. Jeho dědičkami jsou stěžovatelky, které vstoupily do řízení po J.Š. Městský soud v Praze proto pokračoval v odvolacím řízení s těmito dědičkami na straně žalující.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 1996, č.j. 13 Co 369/95-126, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve znění, které je obsaženo v úvodní části tohoto usnesení. Napadený rozsudek odůvodnil tím, že žalobce nepodal včas a řádně výzvu k vydání nemovitostí povinné osobě.

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podaly stěžovatelky dovolání, jehož přípustnost dovozovaly z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu, pro kterou jim odvolací soud neměl odepřít právo na dovolání, považovaly stěžovatelky posouzení toho, jaké skutečnosti musí žalobce prokázat co do existence výzvy k vydání nemovitosti ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. a jejího předání povinné osobě, která

2

I. ÚS 251/96

tvrdí, že ji nemá k dispozici, eventuálně že ji nepřevzala. Stěžovatelky dále uvedly, že jim svědčí dovolací důvod ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., neboť soud vyšel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Poukázaly rovněž na dovolací důvod ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., tedy že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, jednak v posouzení okolností, které je žalobce v tomto případě povinen prokázat, jednak v posouzení upřesněné výzvy ze dne 23. 7. 1991 z hlediska jejích náležitostí ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., jednak z hlediska "posouzení povinné osoby" ve vztahu k Městské části Prahy 1. Neprovedení stěžovatelkami navrhovaných důkazů (např. vyžádáním inventárního seznamu razítek vydaných v B., s. p.) mohlo prý mít za následek nesprávné rozhodnutí ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 1997, č.j. 2 Cdon 1437/96-142, bylo dovolání stěžovatelek zamítnuto, neboť Nejvyšší soud ČR nedovodil, že napadený rozsudek odvolacího soudu "má po právní stránce zásadní význam". V restitučních věcech není v soudní praxi pochyb o tom, že povinnost tvrdit existenci výzvy k vydání věci a skutečnosti provázející její doručení povinné osobě v zákonné lhůtě, jakož i povinnost důkazní ohledně těchto tvrzení, stíhá osobu oprávněnou. Právní závěr odvolacího soudu, vycházející z téhož předpokladu, je zcela standardní a nemůže mít zásadní právní význam. Správnost rozsudku odvolacího soudu bylo možno prověřit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle ust. § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. posouzením právní otázky, zda doručení výzvy k vydání věci O.ú. má účinky doručení povinné osobě z hlediska existence nároku opomenuté oprávněné osoby podle ust. § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Není pochyb o tom, že žalobkyně (stěžovatelky) uplatňovaly nárok podle tohoto zákonného ustanovení, tj. jako nárok těch oprávněných osob, které byly opomenuty, vůči jiné oprávněné osobě, jíž byla věc vydána (vydána celá). Existenci tohoto nároku spojuje citované ustanovení s předpokladem, že nárok byl uplatněn v prekluzivní lhůtě šesti měsíců běžící od účinnosti zákona (1.4.1991). Povinnou osobou je bud' stát nebo právnická osoba, která ke dni účinnosti zákona věc drží. Protože není pochyb o tom, že ke dni 1. 4. 1991 nemovitosti "držel" B., je zřejmé, že právě tato právnická osoba byla v dané věci povinnou osobou, které měla být doručena výzva k vydání věci. Protože se stěžovatelkám nepodařilo prokázat, že v zákonné lhůtě vyzvaly k vydání věci právnickou osobu, která věc držela ke dni 1. dubna 1991, Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl.

I. ÚS 251/96

Stěžovatelky napadly rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 1996, sp. zn. 13 Co 369/95, ústavní stížností, protože prý tímto rozsudkem (stejně tak jako rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 1995, sp. zn. 32 C 78/91) došlo k porušení článku 90 Ústavy České republiky a článků 36 a 37 a v důsledku toho i článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť soudy nepostupovaly ve smyslu ust. § 6, 120, 132 a 157 o.s.ř. Ve stížnosti znovu opakovaly všechny argumenty, jimiž se zabývaly obecné soudy. Námitky stěžovatelek se týkaly hodnocení důkazů o existenci výzvy k vydání nemovitostí ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., se kterými se prý soudy dostatečně nevypořádaly. Za nesprávný považovaly i právní názor soudu o tom, že výzva, kterou jejich právní předchůdce učinil z opatrnosti i vůči O.ú. městské části Prahy 1, nemá pro posouzení její včasnosti žádný význam, neboť O.ú. městské části Prahy 1 nebyl povinnou osobou ve smyslu ust. § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jestliže důvodem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelek s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, nelze ji považovat za přípustnou proto, že Ústavní soud není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. V této souvislosti poukázal na nálezy ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, I. ÚS 2/93, II. ÚS 150/93, IV. ÚS 55/94 a usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94. Podle názoru Městského soudu v Praze napadeným rozsudkem nedošlo k porušení článku 90 Ústavy ČR, ani článků 36 a 37, resp. článku 11 Listiny.

Obvodní soud pro Prahu 1 zaujal ve svém vyjádřeni k ústavní stížnosti názor, že napadeným rozsudkem nebyla porušena ani ústava ČR, ani Listina. Hodnocení důkazů bylo provedeno jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o.s.ř.) shodně soudy obou stupňů. Samo zamítnutí "navrhovaného důkazu" je plně v souladu s ust. § 120 odst. 1 o.s.ř., je v kompetenci soudu a nelze tedy tvrdit, že by došlo k porušení práva na zákonný proces, event. k porušení rovnosti účastníků před soudem.

Vedlejší účastnice řízení J.N., se postaveni vedlejšího účastníka v předmětné věci vzdala.

Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů dle článku 82 Ústavy vyplývá mimo jiné i zásada volného hodnocení důkazů, vyjádřená v ustanovení § 132 o.s.ř., a plyne z ní i postup soudu podle ust. § 120 o.s.ř. Obecný soud v každé fázi řízení

4

I. ÚS 251/96

zvažuje, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je třeba dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Dle ust. § 132 o.s.ř. pak soud provedené důkazy hodnotí podle své úvahy,a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zpravidla nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Jestliže dle ust. § 18 o.s.ř. a článku 37 odst. 3 Listiny je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků, pak z toho vyplývá povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv; to však neznamená povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníka. Nelze proto spatřovat zásah do ústavních práv stěžovatele v tom, že soud nevyhověl všem důkazním návrhům, jestliže z provedených důkazů bylo možno bezpečně vyvodit skutkový stav věci. Ústavní soud neshledal, že by v řízení u obecných soudů bylo stěžovatelkám odepřeno právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny a rovněž nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo odepření práva na rovné postavení účastníků v řízení dle článku 37 odst. 3 Listiny.

Pokud jde o tvrzené porušení článku 11 odst. 1 Listiny, tj. ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, je třeba podle ustálené judikatury Ústavního soudu chápat toto ustanovení především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného, tedy existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového práva teprve zjištěna, ústavně chráněn není a ani být nemůže.

Ústavní soud se dále zabýval zásadní otázkou, že stěžovatelky napadly ústavní stížností pouze rozsudek Městského soudu v Praze, ačkoli na základě jejich dovolání proti rozsudku tohoto soudu rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem ze dne 31. 7. 1997, č.j. 2 Cdon 1437/96-142, dovolání zamítl. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 1.1998.

I když v době podání ústavní stížnosti existovalo toliko napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze, pak jestliže v průběhu řízení rozhodl o dovolání Nejvyšší soud ČR, měly stěžovatelky rozšířit ústavní stížnost i na toto rozhodnutí. Právě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je tím pravomocným rozhodnutím, které musí být napadeno ústavní stížností [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb.]. Smyslem ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod

5

I. ÚS 251/96

[čl. 87 odst. 1 písm. d) ústavy], leč k její nápravě nemůže dojít tak, že by bylo z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze by totiž vedlo k tomu, že nálezem Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. Ostatně takto rozhodoval Ústavní soud již ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95 (viz Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. vydání 1., Praha, C. H. Beck, 1997, str. 331).

Proto rozhodl senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 1998

JUDr. Vladimír Paul

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru