Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 251/20 #1Usnesení ÚS ze dne 03.03.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO - insolvenční správce
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k ... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
Exekuce
insolvence/správce
odměna
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.251.20.1
Datum podání24.01.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 9, čl. 26, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 46 odst.7

182/2006 Sb., § 5 písm.a, § 298 odst.2

99/1963 Sb., § 337h odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 251/20 ze dne 3. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Administrace insolvencí CITY TOWER, v.o.s., Hvězdova č. 1716/2b, Praha 4, zastoupené JUDr. Zbyňkem Jirouškem, advokátem se sídlem Táborská 65/29, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019 č. j. 29 NSČR 44/2019-B-75, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2019 č. j. 2 VSOL 145/2019-B-63 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2019 č. j. KSOS 25 INS 7343/2016-B-55, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 9 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením schválil konečnou zprávu insolvenční správkyně (dále jen "stěžovatelka") ze dne 19. 9. 2018 a neschválil její odměnu ve výši 136 104,13 Kč. Soud v odůvodnění poukázal na to, že stěžovatelka v souzené věci nezpeněžovala nemovitost dlužníka, když na účet majetkové podstaty jí byla pouze soudním exekutorem zaslána částka 449 931 Kč představující čistý výtěžek exekuce s tím, že veškeré účelně vynaložené náklady exekuce a odměna soudního exekutora již byly uhrazeny. Vznesené námitky opatrovníka dlužníka soud vyhodnotil jako důvodné, když vycházel z usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 VSOL 565/2017-B-20 a z usnesením připomínaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1731/16. Z obou citovaných rozhodnutí vyplývá, že v případě, kdy ke zpeněžení dlužníkova majetku nedošlo v insolvenčním řízení, náklady spojené se správou, zpeněžením a odměnou nepřísluší insolvenčnímu správci, ale soudnímu exekutorovi. Soud zdůraznil, že v souzené věci byla dražba nemovitých věcí exekutorem provedena ještě před zahájením insolvenčního řízení a veškeré náklady vznikly v době, kdy exekutor nemohl ani předpokládat budoucí insolvenční řízení a byl v legitimním očekávání odměny. Soudy jsou povinny v případě vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení postupovat podle § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen "exekuční řád"), přičemž přiznání odměny insolvenčnímu správci (stěžovatelce) brání navíc základní zásady insolvenčního řízení, jelikož odečtení dvojí odměny za jediné zpeněžení zajištěného majetku by bylo v rozporu s § 5 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), tj. se zásadou co nejvyššího uspokojení věřitelů. Soud zdůraznil, že by došlo k nespravedlivému poškození věřitele, neboť jemu určená částka by byla snížena odměnou exekutora a odměnou insolvenčního správce, když pouhé převzetí výtěžku zpeněžení provedeného exekutorem nelze označit za vymáhání pohledávek dlužníka, za něž by správci náležela odměna. Soud konečně připomněl, že o konečné odměně insolvenčního správce bude rozhodnuto po ukončení oddlužení.

K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Mimo jiné připomněl, že přiznání náhrady insolvenčnímu správci brání již základní zásady insolvenčního řízení. Odvolací soud poukázal též na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1731/16 a konstatoval, že stěžovatelčin odkaz na judikát Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 56/2013 není přiléhavý, neboť v této věci se dovolací soud problematikou zpeněžení majetku mimo insolvenční řízení a odměny správce nezabýval.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 237 o. s. ř. a § 243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. Zdůraznil, že napadené rozhodnutí je souladné se závěry obsaženými v jeho vlastním usnesení sen. zn. 29 NSČR 180/2017, v němž vysvětlil, že byl-li majetek tvořící předmět zajištění (zástavu) v souladu se zákonem zpeněžen v exekučním řízení a byl-li dosažený výtěžek takového zpeněžení postupem podle § 46 odst. 7 exekučního řádu předán do majetkové podstaty dlužníka, kde má být vydán zajištěnému (zástavnímu) věřiteli, jehož zástavní právo v exekučním řízení zaniklo podle § 337h odst. 1 o. s. ř., nenáleží insolvenčnímu správci dlužníka odměna za zpeněžení předmětu zajištění, kterou by si postupem podle § 298 odst. 2 insolvenčního zákona mohl odečíst od výtěžku zpeněžení předmětu zajištění před jeho vydáním zajištěnému věřiteli.

Stěžovatelka zejména poukázala na sled činností, které je povinna s odbornou péčí provést a s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/15 uvedla, že výkon činnosti insolvenčního správce je podnikáním, ve kterém usiluje o dosažení zisku. Napadenými rozhodnutími proto byla porušena její práva nebýt podrobován nuceným pracím a svobodně podnikat.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, posoudil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo, přičemž přihlédly k příslušné judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Jejich závěry nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť zřetelně uvedly důvody pro svá rozhodnutí. Jejich argumentaci Ústavní soud shledává logickou a z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.

Argumentace stěžovatelky obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody, jež vedly soudy k jejich rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě i Vrchní soud v Olomouci vysvětlily důvody, které vedly k jejich rozhodnutí; dále také zdůraznily, že v opačném případě by došlo k nespravedlivému poškození věřitele a konečně připomněly (především krajský soud), že o konečné odměně stěžovatelky bude rozhodnuto po ukončení oddlužení. Ústavní soud proto konstatuje, že stěžovatelka setrvale odhlíží od podstaty věci a smyslu, jakož i účelu aplikovaných právních norem a zásad insolvenčního řízení.

Ústavní soud konečně ke stěžovatelčině argumentaci, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva nebýt podrobován nuceným pracím a svobodně podnikat, musí připomenout stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (a v něm uvedený právní názor Evropského soudu pro lidská práva), jakož i další svou judikaturu [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 14/17 a též v něm uvedenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (body 60. a 61.)], podle níž rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (např. soudního exekutora, insolvenčního správce), včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí. Z uvedené judikatury vyplývá, že okolnost kvalifikující podmínky výkonu práce či služby jako nucené je/musí být spojena s doložením nespravedlivého nátlaku na obecný či konkrétní výkon takové činnosti. Taková situace však v souzené věci nenastala. K argumentaci nálezem sp. zn. Pl. ÚS 17/15 Ústavní soud uvádí, že jde o odkaz nepřiléhavý, věcně odlišný.

Pouhá polemika stěžovatelky se závěry soudů při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv, a to ani těch, která stěžovatelka v ústavní stížnosti formulovala jako porušení práva nebýt podrobována nuceným pracím a porušení práva svobodně podnikat. Civilní soudy přitom dostatečně vysvětlily důvody svého postupu a poukázaly na známou judikaturu.

Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelka se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat její výtky vznesené před soudními orgány, kterým však tyto orgány věnovaly dostatečnou pozornost. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - nemá důvod korigovat a jež má dostatečnou oporu v judikatuře.

Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná svou další ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal; stručná, avšak přiléhavá argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura je naprosto zřetelná a jasná.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru