Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2504/19 #1Usnesení ÚS ze dne 26.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
procesní otázky řízení před Ústavním soud... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
dovolání/náležitosti
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.2504.19.1
Datum podání31.07.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.2, § 243c odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2504/19 ze dne 26. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti L. S., zastoupené zákonným opatrovníkem O. S., právně zastoupené Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 23, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 3436/2018-242 ze dne 2. 5. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 1/2018-213 ze dne 31. 1. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 19 L 2011/2013-190 ze dne 7. 9. 2017 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl o tom, že další držení stěžovatelky umístěné ve zdravotnickém ústavu - Psychiatrické nemocnici Bohnice v Praze 8 - na základě rozsudku téhož soudu č. j. 19 L 2011/2013-23 ze dne 8. 10. 2013 s účinností tohoto rozsudku do 8. 10. 2014 bylo přípustné. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

Ústavní soud se dříve, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zabýval nejprve procesními podmínkami její věcné projednatelnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozsudkům městského a obvodního soudu, nepřípustná. Pokud jde o vlastní usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání, ústavní stížnost proti němu přípustná sice je, Ústavní soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou. Pro tento závěr svědčí následující důvody.

Stěžovatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, aniž řádně vymezila předpoklad přípustnosti dovolání. Stěžovatelka v dovolání jen podotkla, že rozsudek městského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jež spatřuje v tom, že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která však dle jejího názoru byla neúplná a nedostatečná. Taková argumentace ale není způsobilá naplnit ani jeden ze čtyř zákonem předvídaných předpokladů přípustnosti (§ 237 o. s. ř.). Stěžovatelka navíc ohlásila splnění dvou z těchto čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v citovaném zákonném ustanovení, které se přitom navzájem vylučují. Na jednu stranu tvrdila nutnost posoudit právní otázku dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou, na druhou stranu se domáhala jejího přehodnocení dovolacím soudem, což ovšem předpokládá její dřívější vyřešení. Ve zbytku svého dovolání se pak stěžovatelka soustředila převážně na skutkové okolnosti svého případu. Dovolací řízení je přitom otevřeno primárně právnímu posouzení věci, teprve až ve vazbě na něj může dojít i k nápravě některých procesních vad (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání pak nemohly založit ani tři dílčí otázky předestřené Nejvyššímu soudu k posouzení. Z jejich formulace je totiž patrné, že vycházejí z vlastního úsudku o skutkovém stavu, a nikoli ze závěrů o něm přijatých odvolacím soudem. Nejvyšší soud tedy nepochybil, pakliže za této situace dovolání stěžovatelky odmítl dle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Ústavní soud podotýká, že jde o vadu zásadní, bez které nelze pokládat podané dovolání za řádně uplatněné, resp. vyčerpané, a proto je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích (tj. v daném případě proti napadeným rozsudkům městského a obvodního soudu) nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, vyhlášené ve Sbírce zákonů jako sdělení Ústavního soudu č. 460/2017 Sb.).

Ze všech výše zmíněných důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru