Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2502/17 #1Nález ÚS ze dne 14.05.2018K posuzování obsahu dovolání Nejvyšším soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuvyhověno
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
opravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
odškodnění
Poškozený
dovolání/náležitosti
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 88/89 SbNU 331
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.2502.17.1
Datum vyhlášení22.05.2018
Datum podání08.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 4

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Jestliže dovolatel v dovolání vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nelze takové dovolání odmítnout pro vady, tj. proto, že neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Takový postup může být porušením čl. 36 dost. 3 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 14. 5. 2018 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatelky B. K. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 5342/2016-153 ze dne 10. 5. 2017, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 3 Listiny. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost.

Narativní část

Stěžovatelka jako poškozená v tzv. kauze H-Systém nárokovala po státu náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce odvolacího řízení. Soud prvního stupně při výpočtu náhrady nemajetkové újmy vypočtenou peněžitou částku krátil o 50 %, z toho 30 % odečetl za skutkovou a procesní složitost věci a dalších 20 % odečetl z důvodu snížení významu řízení pro stěžovatelku a sdílení újmy s ostatními poškozenými. Odvolací soud jeho rozsudek změnil, když zrušil původní snížení přiznané částky o 20 %, odvolání stěžovatelky stran snížení zadostiučinění o 30 % z důvodu složitosti věci nevyhověl. V podaném dovolání stěžovatelka především poukazovala na to, že délku druhé fáze předmětného trestního řízení (po odsouzení hlavního pachatele dne 6. června 2006 až do skončení celého trestního řízení dne 29. 8. 2013) nebylo lze odůvodnit složitostí věci. Nesouhlasila proto se snížením přiznaného zadostiučinění o 30 %, neboť soudy obou stupňů měly přecenit míru dopadu složitosti věci na celkovou délku řízení. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro vady, neboť stěžovatelka v dovolání nekonkretizovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud zdůraznil, že § 241a odst. 2 občanského soudního řádu nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Toto vymezení z něj musí být seznatelné, může však být vyjádřeno v kterékoli jeho části, a to případně i na více místech. Rovněž není nezbytné, aby v dovolání byla ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu specifikována uvedením spisové značky konkrétního rozhodnutí.

Ústavní soud již opakovaně rozhodoval ve věci stěžovatelů, kteří vystupovali stejně jako stěžovatelka v právě posuzované věci – jako poškození v trestní věci sp. zn. 3 T 14/2001. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2500/17 Ústavní soud dovodil, že stěžovatelé ve svém dovolání dostatečně určitě vymezili důvody, pro které shledávali své dovolání přípustným. V nálezu sp. zn. III. ÚS 3369/17 Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšší soud v posuzovaném případě nesprávně posoudil přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se odchýlil od některých východisek, z nichž vychází judikatura Nejvyššího soudu vážící se k otázkám odškodnění nemajetkové újmy. Ze stejného důvodu nemůže obstát tvrzení dovolacího soudu, že stěžovatel údajně neučinil předmětem dovolání kritérium složitosti řízení, v němž mu měla újma vzniknout, stejně jako kritérium postupu orgánů veřejné moci.

Závěry učiněné ve výše citovaných nálezech bylo lze vztáhnout i na právě posuzovanou věc, když Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení dovodil, že podané dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž stěžovatelka učinila předmětem dovolání kritérium složitosti řízení, v němž měla újma vzniknout, stejně jako kritérium postupu orgánů veřejné moci.

Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatelky zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť Nejvyšší soud nesprávně posoudil přípustnost dovolání a nedostál své povinnosti plynoucí pro něj z čl. 4 Ústavy. Ústavní soud proto ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu vyhověl a toto rozhodnutí zrušil. Ve zbývající části odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl David Uhlíř. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 2502/17 ze dne 14. 5. 2018

N 88/89 SbNU 331

K posuzování obsahu dovolání Nejvyšším soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) - ze dne 14. května 2018 sp. zn. I. ÚS 2502/17 ve věci ústavní stížnosti B. K., zastoupené JUDr. Pavlem Virágem, advokátem, se sídlem Sudoměřská 1550/6, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2017 č. j. 30 Cdo 5342/2016-153, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2016 č. j. 25 Co 135/2016-130 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. prosince 2015 č. j. 19 C 258/2014-86, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelčině žalobě na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení, v němž vystupovala jako poškozená, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2017 č. j. 30 Cdo 5342/2016-153 bylo porušeno právo stěžovatelky na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2017 č. j. 30 Cdo 5342/2016-153 se proto ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. srpna 2017, stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka namítala, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva, především právo na náhradu škody a újmy způsobené nesprávným úředním postupem státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 19 C 258/2014 vyplývá, že stěžovatelka se v kompenzačním řízení domáhala po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení 251 018 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. prosince 2015 č. j. 19 C 258/2014-86 žalobě vyhověl co do částky 91 875 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 159 143 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a České republice - Ministerstvu spravedlnosti uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů řízení 24 684 Kč (výrok III).

4. Stěžovatelka napadla výrok II odvoláním. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti pak napadla odvoláním výroky I a III. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. června 2016 č. j. 25 Co 135/2016-130 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil, v zamítavém výroku ve věci samé (II) výrok co do částky 27 436 Kč s příslušenstvím změnil tak, že uložil České republice - Ministerstvu spravedlnosti povinnost tuto částku stěžovatelce zaplatit, jinak napadený rozsudek ve II. výroku potvrdil. O nákladech řízení rozhodl tak, že uložil České republice - Ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 39 264,50 Kč.

5. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně, napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014, (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen "o. s. ř.". Dovolací soud dovodil, že podané dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání s tím, že v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti pouze uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, přičemž odvolací soud se při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. je tato otázka rozhodována rozdílně, popřípadě by měla být posouzena jinak. Dovolací soud měl za to, že stěžovatelka v dovolání nijak nekonkretizovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro ni za splněný. Nejvyšší soud tedy dovolání odmítl, neboť trpělo vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly stěžovatelkou v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v trestním řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001 (kauza H-Systém) vystupovala coby jedna z poškozených, neboť jí byla způsobena jak rozsáhlá majetková škoda, kdy ztratila své veškeré celoživotní úspory, tak i újma nemajetková. Stěžovatelka byla po více než 13 let udržována v nejistotě stran svých nároků a nedosáhla ani morálního zadostiučinění v podobě odsouzení pachatelů, neboť odsouzen byl pouze P. S. a stran zbývajících pachatelů J. E., J. V. a J. T. bylo trestní řízení zastaveno v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 1. ledna 2013 z důvodu jeho nepřiměřené délky.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s výší přiznaného zadostiučinění a má za to, že uvedené trestní řízení svou zcela nepřiměřenou délkou znamenalo závažné porušení jejího práva na přiměřenou délku řízení, jež vyplývá z čl. 38 odst. 2 Listiny. Proto uplatnila v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny a se zákonem č. 82/1998 Sb. vůči státu svůj nárok na náhradu újmy takto způsobené.

8. Stěžovatelka nejprve svůj nárok uplatnila u Ministerstva spravedlnosti, které její nárok uznalo, avšak na základě speciálního početního algoritmu, který bral v potaz vyšší počet poškozených v daném trestním řízení, přiznalo stěžovatelce za nepřiměřenou délku řízení peněžité zadostiučinění ve výši 2 314 Kč, což je podle názoru stěžovatelky částka, která je v rozporu s ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, ale i v rozporu s elementárním lidským cítěním. Stěžovatelka se proto obrátila na Obvodní soud pro Prahu 2. Soud prvního stupně shledal, že je zde dán odpovědnostní titul státu za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., dospěl k závěru, že částka 2 314 Kč přiznaná Ministerstvem spravedlnosti, je zcela nepřiměřená, avšak podle názoru stěžovatelky při výpočtu náhrady nemajetkové újmy postupoval tento soud nesprávně. Odvolací soud se s názorem soudu prvního stupně ve většině ohledů ztotožnil, nicméně zároveň přihlédl i k argumentům stěžovatelky obsaženým v odvolání a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelce přiznal nad rámec rozsudku soudu prvního stupně 27 436 Kč, čímž dopěl k celkové částce 119 311 Kč. Odvolací soud dále uvedl, že není namístě přikročit ke snížení zadostiučinění z důvodu sdílení újmy mezi poškozenými a ani z důvodu údajného nižšího významu řízení pro stěžovatelku, a zadostiučinění tedy ponechal snížené pouze o 30 % z důvodu extrémní skutkové, právní a procesní složitosti věci.

9. Stěžovatelka s tímto závěrem učiněným obecnými soudy nesouhlasí. Podle jejího názoru snížení přiměřeného zadostiučinění z uvedených důvodů nebylo namístě a obecné soudy vliv složitosti věci na celkovou délku trestního řízení přecenily, přičemž existence tohoto vlivu nebyla soudy podle názoru stěžovatelky ani podrobněji odůvodněna, z čehož dovozuje i nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí.

10. Na závěr ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že právo na náhradu škody a újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem státu je zásadní nejen z toho důvodu, aby mohly poškozené osoby dosáhnout náhrady utrpěné újmy, ale zároveň je jedním z nedílných zdrojů legitimity výkonu veřejné moci v demokratickém právním státě.

III. Vyjádření k ústavní stížnosti

11. Ústavní soud vyzval účastníky řízení a Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti k vyjádření se k ústavní stížnosti.

12. Obvodní soud pro Prahu 2 ve vyjádření ze dne 5. března 2018 plně odkázal na své rozhodnutí ve věci a jeho podrobné odůvodnění s tím, že podanou ústavní stížnost neshledává odůvodněnou.

13. Městský soud v Praze ve vyjádření ze dne 7. března 2018 rovněž plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku a závěry v něm uvedené. Podle názoru odvolacího soudu argumentace stěžovatelky uvedená v její ústavní stížnosti nepřináší nic nového, s čím by se již soudy všech stupňů v rámci odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly. Z toho důvodu odvolací soud navrhoval odmítnutí ústavní stížnosti.

14. Nejvyšší soud ve vyjádření ze dne 15. listopadu 2017 zdůraznil, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto pro vady spočívající v absenci náležitého vymezení, v čem stěžovatelka spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud se proto v dovolacím řízení výší přiměřeného zadostiučinění nezabýval a ani zabývat nemohl. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na ustálenou judikaturu, z níž plyne zásadní význam, jenž splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro dovolací řízení má. Stěžovatelka v ústavní stížnosti proti tomuto závěru nebrojí, resp. neuvádí, jakým způsobem Nejvyšší soud zasáhl do jejích ústavním pořádkem garantovaných práv, když její dovolání odmítl pro vady.

15. Nejvyšší soud dále předložil své stanovisko k ústavní stížnosti napadající usnesení o odmítnutí dovolání stěžovatelky pro vady.

16. Nejvyšší soud má za to, že stěžovatelka ve svém dovolání nekonkretizovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013 sp. zn. 25 Cdo 1559/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014 sp. zn. I. ÚS 3524/13 (v SbNU nepublikováno, dostupné stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013 sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Rovněž Ústavní soud potvrdil, že "náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou ... v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků" [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2015 sp. zn. II. ÚS 2716/13 (v SbNU nepublikováno)]. Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 (v SbNU nepublikováno), kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu "regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá". Pokud dovolání stěžovatelky nesplňovalo řádné náležitosti k věcnému projednání, Nejvyšší soud neměl jinou možnost než dovolání odmítnout pro vady.

17. Nejvyšší soud dále podotkl, že o dovolání stěžovatelky bylo rozhodováno senátem, nikoliv samosoudcem, jakkoli tento způsob rozhodování o odmítnutí dovolání pro vady aproboval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 30. května 2017 sp. zn. III. ÚS 142/17 (sic - pozn. red.; patrně se jedná o usnesení ze dne 30. května 2017 sp. zn. III. ÚS 1427/17). Učiněné závěry o zjevné nedostatečnosti dovolání pro jeho věcné projednání byly hodnoceny a přezkoumány třemi soudci Nejvyššího soudu, čímž se stěžovatelce dostalo jednoznačně nejen vyšší soudní ochrany, ale byla tím poskytnuta záruka, že její dovolání bude řádně posouzeno. Nejvyšší soud k tomu uzavřel, že právní hodnocení učiněné v napadeném usnesení plně reflektuje rozhodovací činnost Nejvyššího soudu a judikaturní praxi a erudici soudců Nejvyššího soudu.

18. K výše uvedenému pak Nejvyšší soud doplnil další skutečnosti, ze kterých vyplývá, že ústavní stížnost stěžovatelky není ani přípustná, ani důvodná. Nejvyšší soud považoval za důležité upozornit, že dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu neobsahovalo náležitosti, jež jsou nutné k jeho věcnému projednání. Tím došlo k tomu, že věcně o návrhu rozhodovaly pouze soudy nižšího stupně. Dle názoru Nejvyššího soudu stěžovatelka podaným odvoláním řádně nevyužila všech opravných prostředků, které jí byly k dispozici.

19. Dovolání stěžovatelky neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání (což stěžovatelka nezpochybňuje ani v ústavní stížnosti), proto ani nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Tím ovšem stěžovatelka nevyčerpala efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; k efektivnímu vyčerpání procesního prostředku srov. DOSTÁL, Martin, LANGÁŠEK, Tomáš, POSPÍŠIL, Ivo, WAGNEROVÁ, Eliška. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. 1. vydání. Praha: ASPI, 2007, str. 379-380.); to v případě dovolání v první řadě předpokládá, že bude obsahovat řádnou argumentaci o své přípustnosti, jak vyžaduje § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto odkázal na judikaturu Ústavního soudu, která v takových případech s ohledem na § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu považuje ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně za nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, popř. za opožděnou podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona [srov. např. usnesení ze dne 7. listopadu 2013 sp. zn. III. ÚS 3189/13, ze dne 14. ledna 2014 sp. zn. II. ÚS 3625/13, ze dne 7. března 2016 sp. zn. II. ÚS 152/16, ze dne 8. března 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, ze dne 14. února 2017 sp. zn. I. ÚS 208/17 či ze dne 14. února 2017 sp. zn. II. ÚS 2671/16 (v SbNU nepublikována)].

20. Nejvyšší soud také připomenul, že smyslem zákonné úpravy odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. je formou prostředku nápravy mající reparační charakter poskytnout poškozeným přiměřené zadostiučinění či náhradu škody. Dále účelem institutu zadostiučinění podle § 31a odst. 1 tohoto zákona je následná kompenzace negativních důsledků vzniklých v souvislosti s poskytováním práva na soudní a jinou právní ochranu v podobě nemajetkové újmy vzniklé porušením základního práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě. V § 31a odst. 3 poté zákon č. 82/1998 Sb. předvídá zohlednění konkrétních kritérií při stanovení konečné výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti považoval za nutné uvést, že pokud odvolací soud postupoval v intencích zákonných ustanovení a s ohledem na účel a smysl uvedeného zákona (což z napadeného rozhodnutí vyplývá), nedopustil se tím ani žádného vybočení z rámce zákonné úpravy, ani se neodchýlil od závěrů vyplývajících z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vztahuje (např. k zohlednění složitosti případu, chování poškozeného, významu řízení srov. rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2006 Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 66).

21. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud konstatoval, že dle obsahu je ústavní stížnost pouhou pokračující polemikou s hodnocením učiněným odvolacím soudem ohledně stanovení částky za přiměřené zadostiučinění, kdy stěžovatelka předpokládá, že na základě její ústavní stížnosti napadená rozhodnutí (zejména odvolacího soudu) podrobí Ústavní soud dalšímu instančnímu přezkumu. Nejvyšší soud k tomu podotkl, že Ústavní soud mnohokráte ve své judikatuře konstatoval, že není součástí soudní soustavy, neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález ze dne 1. února 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Nejvyšší soud proto uzavřel, že pouhý nesouhlas s právním názorem učiněným obecnými soudy nemůže být opodstatněným důvodem ústavní stížnosti [srov. nález ze dne 26. června 1995 sp. zn. IV. ÚS 188/94 (N 39/3 SbNU 281)]. Nejvyšší soud je přesvědčen, že jím vydaným rozhodnutím nebylo nepřípustně zasaženo žádné ústavním pořádkem České republiky nebo příslušnými mezinárodními právními dokumenty chráněné právo stěžovatelky. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze dovodit nic jiného, než že ústavní stížnost proti jeho rozhodnutí není přípustná ani důvodná, a proto navrhoval, aby Ústavní soud ústavní stížnost (pokud ji neodmítne) zamítl.

22. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se k ústavní stížnosti, i přes výzvu ze dne 22. února 2018, nevyjádřila. V souladu s poučením obsaženým ve výzvě k vyjádření Ústavní soud vychází z toho, že se vzdala postavení vedlejší účastnice.

23. Stěžovatelka repliku k vyjádření účastníků řízení, které jí Ústavní soud zaslal, nepodala.

IV. Procesní podmínky řízení

24. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

25. Ústavní soud předně konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy soudů (srov. čl. 83, 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný ústavním pořádkem České republiky.

26. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva). Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, načež dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost důvodná.

27. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy, právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431)].

28. V posuzované věci soud prvního stupně při výpočtu náhrady nemajetkové újmy formou peněžního zadostiučinění vypočtenou peněžitou částku krátil o 50 %, z toho 30 % odečetl za skutkovou a procesní složitost věci, která měla vliv na celkovou délku řízení, a dále odečetl dalších 20 % z důvodu sníženého významu řízení pro stěžovatelku a sdílení újmy s ostatními poškozenými. Odvolací soud se s výše uvedenými názory soudu prvního stupně ve většině ohledů ztotožnil, až na dvě zásadní výjimky, a to posouzení sdílenosti újmy mezi poškozenými v předmětném trestním řízení a dále v otázce posouzení významu řízení pro stěžovatelku. Odvolací soud konstatoval, že ke sdílení újmy mezi poškozenými v tomto konkrétním trestním řízení nedocházelo, neboť byli samostatnými subjekty. Pokud jde o otázku významu řízení pro stěžovatelku, dospěl odvolací soud k závěru, že vzhledem ke značné složitosti předmětného trestního řízení a jeho nevídaným specifikům nepřicházelo pro stěžovatelku reálně v úvahu, aby se s úspěchem domáhala svého nároku na náhradu škody v občanskoprávním řízení. Z tohoto důvodu byla její účast v adhezním řízení jedinou skutečnou možností, jak se domoci svého oprávněného nároku, a proto jí vznikla značná nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení, na němž byla vzhledem ke svému nároku závislá. S ohledem na toto odlišné posouzení odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a zrušil původní snížení přiznané částky o 20 %, k němuž došlo právě z důvodu údajného nižšího zájmu stěžovatelky o řízení. Stěžovatelce ovšem nebylo vyhověno v jejím odvolání stran snížení přiznaného zadostiučinění o 30 % z důvodu složitosti předmětného trestního řízení po skutkové a procesní stránce.

29. K tomu stěžovatelka v podaném dovolání argumentovala tím, že předmětné trestní řízení by se dalo rozdělit na dvě hlavní fáze. První fází je trestní stíhání od jeho počátku až do pravomocného odsouzení hlavního pachatele P. S. rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2006, kterým byl potvrzen odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2004. Podle názoru stěžovatelky soud prvního stupně dospěl k vydání rozsudku na základě nesmírně rozsáhlého a podrobného dokazování, které bylo odvolacím soudem doplněno v průběhu celé řady veřejných zasedání, přičemž skutkový stav byl nade vši rozumnou pochybnost do detailu zjištěn a objasněn. Přesto však odvolací soud měl za to, že je zapotřebí dokazování stran tří obžalovaných J. E., J. V. a L. T. ještě doplnit a s tímto odůvodněním odsuzující rozsudky o těchto obžalovaných zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu hlavnímu líčení. Trestní řízení do odsouzení P. S. trvalo 6 let a 6 měsíců, což je doba, která vzhledem ke značné složitosti celé věci byla zcela přiměřená. Nicméně přestože byl v době odsouzení P. S. skutkový stav případu dopodrobna zjištěn a objasněn, většina procesních úkonů souvisejících s rozsahem případu a extrémním počtem poškozených a svědků byla provedena, přesto trvalo trestní řízení dalších 7 a čtvrt roku, neboli ještě déle než dosavadní trestní stíhání. A právě období po odsouzení P. S. dne 6. června 2006 až do skončení celého trestního řízení dne 29. srpna 2013 představuje onu druhou fázi trestního stíhání, jejíž délku nelze v tomto rozsahu nikterak odůvodnit složitostí věci. Proto stěžovatelka nesouhlasí se snížením přiznaného zadostiučinění o 30 %, neboť podle jejího názoru došlo ze strany soudů obou stupňů k přecenění míry dopadu složitosti věci na celkovou délku řízení.

30. Ústavní soud zdůrazňuje, že § 241a odst. 2 občanského soudního řádu nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Toto vymezení z něj musí být seznatelné, může však být vyjádřeno v kterékoli jeho části, a to případně i na více místech [srovnej nález ze dne 19. listopadu 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251) nebo nález ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)]. Rovněž není nezbytné, aby v dovolání byla ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu specifikována uvedením spisové značky konkrétního rozhodnutí [nález ze dne 18. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (N 234/75 SbNU 607) a nález ze dne 20. února 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N 28/88 SbNU 411)].

31. Ústavní soud již opakovaně rozhodoval ve věci stěžovatelů, kteří vystupovali stejně jako stěžovatelka v právě posuzované věci - jako poškození v trestní věci sp. zn. 3 T 14/2001. Stejně jako stěžovatelka se i oni domáhali odškodnění své nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení v uvedené trestní věci. Ústavní soud nálezy ze dne 17. října 2017 sp. zn. I. ÚS 2500/17 (N 193/87 SbNU 189) a ze dne 13. února 2018 sp. zn. III. ÚS 3369/17 (N 24/88 SbNU 309) v obou případech zrušil napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu.

32. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2500/17 Ústavní soud dovodil, že stěžovatelé ve svém dovolání dostatečně určitě vymezili důvody, pro které shledávali své dovolání přípustným.

33. V nálezu sp. zn. III. ÚS 3369/17 Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí Ústavního soudu - vedle specifického řízení o kontrole norem - tedy z tohoto pohledu představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech, od nichž je sice možné se odklonit, to ovšem pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech. Judikatura Ústavního soudu přitom plně zavazuje rovněž samotný Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty, s výjimkou případu uvedeného v § 23 zákona o Ústavním soudu, podle něhož dospěje-li senát v souvislosti se svou rozhodovací činností k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu; nicméně stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán (bod 14). Ústavní soud přitom konstatoval, že Nejvyšší soud v posuzovaném případě nesprávně posoudil přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se odchýlil od některých východisek, z nichž vychází judikatura Nejvyššího soudu vážící se k otázkám odškodnění nemajetkové újmy, a ze stejného důvodu nemůže obstát tvrzení dovolacího soudu, že stěžovatel údajně neučinil předmětem dovolání kritérium složitosti řízení, v němž mu měla újma vzniknout, stejně jako kritérium postupu orgánů veřejné moci.

34. Závěry učiněné v citovaných nálezech lze vztáhnout i na právě posuzovanou věc, protože Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení dovodil, že podané dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž stěžovatelka učinila předmětem dovolání kritérium složitosti řízení, v němž měla újma vzniknout, stejně jako kritérium postupu orgánů veřejné moci.

35. Ani v tomto případě tak I. senát Ústavníhosoudu nemohl nezohlednit dřívější rozhodnutí ve věci, která se v meritu neodlišují od posuzovaného případu, cítí se být právními závěry uvedenými v citovaných nálezech vázán, aniž by současně shledal důvod pro postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu. Závěry uvedené v nálezech sp. zn. I. ÚS 2500/17 a sp. zn. III. ÚS 3369/17 (oba viz výše), se kterými se I. senát Ústavního soudu plně ztotožňuje, jsou na tento případ obdobně aplikovatelné. Ve světle uvedených kritérií Ústavní soud má za to, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo právo stěžovatelky zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny porušeno.

36. Nejvyššísoud tedy nesprávně posoudil přípustnost dovolání a nedostál své povinnosti plynoucí pro něj z čl. 4 Ústavy, neboť základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, tedy i pod ochranou Nejvyššího soudu a i dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu, a dovolací soud je tedy povinen chránit základní práva a svobody jednotlivce.

37. Ústavnísoud i v této věci přistoupil ke zrušení ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu, přičemž stejně jako v nálezech sp. zn. I. ÚS 2500/17 a sp. zn. III. ÚS 3369/17 respektuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, a nepřistoupil ke zrušení napadených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze. V dalším řízení dovolací soud opětovně posoudí dovolání stěžovatelky z hlediska splnění zákonem stanovených procesních předpokladů, a to v souladu s právním názorem vysloveným v tomto nálezu.

38. Z uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu vyhověl a napadené usnesení podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud ústní jednání ve věci nenařizoval, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru