Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 25/98Nález ÚS ze dne 03.11.1998Vydání majetkového podílu podle § 13 zákona č. 42/1992 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkinterpretace
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 132/12 SbNU 249
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.25.98
Datum vyhlášení09.12.1998
Datum podání20.01.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 33a

42/1992 Sb., § 13 odst.2, § 13 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 25/98 ze dne 3. 11. 1998

N 132/12 SbNU 249

Vydání majetkového podílu podle § 13 zákona č. 42/1992 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

stěžovatele F. F., zastoupeného JUDr. B. P., advokátem, účastníků

řízení - Okresního soudu v Šumperku, Krajského soudu v Ostravě,

pobočka v Olomouci, vedlejšího účastníka řízení - ZD Ú.,

zastoupeného advokátem JUDr. R. P. proti rozsudku Okresního soudu

v Šumperku ze dne 15.10.1996, sp. zn. 10 C 135/96, a proti

rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne

14.10.1997, sp. zn. 40 Co 148/97, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku uvedeným v záhlaví byl

zamítnut stěžovatelův návrh, aby mu odpůrce ZD Ú. zaplatilo částku

49.343 Kč s příslušenstvím.

V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že smlouvou ze dne

30.11.1995 převedl stěžovatelův syn D. F. na svého otce

- stěžovatele svoji pohledávku, kterou měl v uvedené výši vůči

odpůrci podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů

a vypořádání majetkových nároků v družstvech (pozn.: tzv.

transformační zákon). Stěžovatel tvrdil, že jako soukromý

zemědělec splnil podmínky pro vydání majetkového podílu podle

ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., o vydání

majetkového podílu z transformace družstva požádal, leč ve lhůtě

90 dnů mu nebylo vyhověno. Okresní soud však při interpretaci

ustanovení § 13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb. vycházel z toho,

že otázku splatnosti členského podílu - která podle cit. předpisu

činí v tam stanovených případech 90 dnů, popř. i 7 let - je třeba

posuzovat nikoliv podle podmínek existujících na straně

stěžovatele, nýbrž podle podmínek oprávněné osoby, kterou je

původní věřitel D. F., jenž však nikdy nebyl provozovatelem

zemědělské výroby. Tato skutečnost prý zabránila tomu, aby se

převedená pohledávka stala splatnou, neboť "soud má za to, že

nesplatná pohledávka se tímto převodem automaticky splatnou

nestává. ... Na této skutečnosti nic nemění fakt, že navrhovatel

je osobou provozující zemědělskou výrobu a kdyby se jednalo o jeho

vlastní majetkový podíl, tak by tento splatným byl."

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v záhlaví

uvedeným rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu v Šumperku

v meritu věci potvrdil.

V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že podle ustanovení § 33a

odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě")

veškeré nároky na poskytnutí náhrad podle tohoto zákona a nároky

na vydání podílu podle zákona č. 42/1992 Sb. jsou pohledávkami,

které lze smluvně převádět na jiné osoby. Nabyvatel má postavení

oprávněné osoby podle tohoto zákona a podle zákona č. 42/1992 Sb.

Protože v souzené věci došlo k převodu předmětné pohledávky, má

stěžovatel postavení oprávněné osoby podle transformačního zákona.

Tato úprava je prý speciální, takže se na převod pohledávky

nevztahuje ustanovení § 524 občanského zákoníku a otázka rozsahu

práv převáděných s pohledávkou je otázkou soudního výkladu. V této

souvislosti se krajský soud odvolal na právní názor Nejvyššího

soudu ČR (Cpjn 36/95), z něhož vyplývá, že i v případě převodů

pohledávek dle zákona o půdě a transformačního zákona musí splatná

pohledávka převáděná oprávněnou osobou na jinou osobu nejdříve se

všemi zákonnými předpoklady platně vzniknout, aby mohla být dále

převedena. Otázka splatnosti pohledávky je řešena v ustanovení

§ 13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb., podle něhož je zákonná

splatnost 90 dnů od doručení písemné žádosti povinné osobě vázána

na podmínku "provozování zemědělské výroby". Pokud oprávněná osoba

zemědělskou výrobu neprovozuje, je splatnost pohledávky vázána na

lhůtu sedmi let od schválení transformačního projektu.

Při interpretaci pojmu "provozování zemědělské výroby" se

Krajský soud v Ostravě přiklonil k jeho užšímu výkladu a do

kategorie osob provozujících zemědělskou výrobu zahrnul toliko ty

osoby, jež mají zemědělskou výrobu jako hlavní zdroj svého příjmu

a provozují ji podnikatelsky ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2

písm. d) obchodního zákoníku a jako takové jsou zapsány v evidenci

soukromě hospodařících zemědělců. K tomuto výkladu dospěl krajský

soud zejména s ohledem na smysl zákona č. 42/1992 Sb., který sice

chtěl umožnit start i jiným než družstevním formám zemědělské

výroby, zároveň však nemínil zásadním způsobem ohrozit existenci

stávajících transformovaných zemědělských družstev. Proto

zemědělcům-podnikatelům upravil výhodnější režim pro vydávání

jejich majetkových podílů, aby mohli provoz zemědělské výroby dále

rozvíjet. Pro osoby, které zemědělskou výrobu neprovozují vůbec

nebo pouze jako doplňkový zdroj svých příjmů, zákonodárce stanovil

delší, sedmiletou lhůtu k vydání jejich podílů v transformovaných

družstvech. Pokud by prý totiž 90 denní lhůta byla stanovena pro

vydání majetkových podílů všech oprávněných osob, které se určitým

způsobem podílejí na zemědělské činnosti, vedlo by to k ohrožení

majetkových podstat nově transformovaných zemědělských družstev či

jejich zatížení takovým způsobem, že by tato družstva fakticky

nemohla zemědělskou výrobu provozovat.

V souzené věci se prý převodce D. F. v době převodu

pohledávky sice na zemědělské výrobě podílel, nicméně tuto činnost

neprovozoval podnikatelsky a nebyl evidován jako soukromě

hospodařící zemědělec. Nemohl tedy na stěžovatele převést ani svůj

nárok na vydání své pohledávky ve lhůtě 90 dnů od podání písemné

žádosti. S převodem pohledávky bylo na stěžovatele převedeno právo

požádat písemně o vydání převedeného transformačního podílu,

"ovšem v takové lhůtě, ve které by na toto vydání měl nárok sám

převodce, neboť s touto pohledávkou převedl i její "splatnost".

Pohledávka stěžovatele vůči odpůrci proto dosud splatnou není

a návrh byl učiněn předčasně.

V záhlaví uvedené rozsudky okresního a krajského soudu

stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní uvedl, že jimi byl

porušen čl. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K porušení citovaných ustanovení prý došlo zejména nesprávnou

aplikací ustanovení § 33a odst. 1 zákona o půdě, protože "obecné

soudy bez dalšího ztotožňují právní režim vypočteného majetkového

podílu s právním režimem pohledávky, resp. nároku na vydání

majetkového podílu." V této souvislosti se stěžovatel dovolává

právního názoru Nejvyššího soudu ČR (Cpjn 36/95, publikované ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/95, str. 57),

podle něhož zákonný předpoklad "provozuje zemědělskou výrobu" (§

13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb.) musí být splněn v době, kdy

oprávněná osoba požádala o vydání majetkového podílu. Splatná

pohledávka převáděná oprávněnou osobou na jinou osobu musela tedy

nejdříve platně vzniknout, aby mohla být dále převedena. Chybějící

zákonné předpoklady ke vzniku převedené pohledávky nemohou být

splněny až po jejím převodu. Skutečnost, že příslušné oprávněné

osobě byl v procesu transformace vypočten majetkový podíl, ještě

podle názoru stěžovatele neznamená, že takový majetkový podíl má

bez dalšího charakter pohledávky a že pohledávka z majetkového

podílu vznikne teprve na základě podané žádosti oprávněné osoby.

V této souvislosti stěžovatel argumentuje srovnáním mezi pojmy

"obchodní podíl" a "vypořádací podíl" podle obchodního zákoníku

a přiřazuje je k pojmům "majetkový podíl" a "nárok na vydání

majetkového podílu" podle zákona č. 42/1992 Sb., kdy obchodní

podíl nepředstavuje nárok na vypořádání, nýbrž vyjadřuje míru

účasti společníka na čistém obchodním jmění společnosti.

Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že majetkový podíl nelze

považovat za pohledávku, kterou lze smluvně převádět na jiné

osoby. Pro vznik závazkového právního vztahu a vznik pohledávky

musí být splněny podmínky ustanovení § 13 odst. 2 zákona

č. 42/1992 Sb., pokud mezi povinnou a oprávněnou osobou nedošlo

k dohodě.

Stěžovatel nesouhlasí ani s právním názorem, že není-li dána

splatnost majetkového podílu do 90 dnů ode dne podání žádosti, je

dána splatnost takového podílu po sedmi letech od schválení

transformačního projektu ve smyslu § 13 odst. 3 zákona č.

42/1992 Sb. Z citovaného ustanovení prý totiž nevyplývá, že by

oprávněné osobě bez dalšího příslušel nárok na vydání majetkového

podílu, protože zákon používá výraz "může jí být vydán majetkový

podíl", tj. že v případě nečinnosti povinné osoby oprávněnému po

uplynutí uvedené lhůty "bez dalšího" přísluší nárok na vydání

majetkového podílu. Tyto majetkové podíly prý totiž nejsou

v režimu obligačního vztahu a je proto zapotřebí, aby oprávněná

osoba nejprve požádala povinnou osobu o jejich vydání. Teprve

tímto úkonem bude založen obligační vztah mezi nimi, z něhož bude

pro povinnou osobu vyplývat povinnost, aby vzniklou pohledávku

vypořádala. Majetkový podíl údajně nelze převádět na jinou osobu

jako pohledávku, nýbrž pouze jako jinou majetkovou hodnotu.

Nabyvatel majetkového podílu má statut oprávněné osoby podle

zákona č. 42/1992 Sb. a pokud splňuje podmínky uvedené

v ustanovení § 13 odst. 2 tohoto zákona, příslušel by mu nárok na

vydání majetkového podílu ve lhůtě 90 dnů ode dne požádání.

Podáním písemné žádosti by teprve byl založen závazkový vztah

a nárok na vydání majetkového podílu by měl charakter pohledávky.

Stěžovatel přiznává, že v žalobě skutkově uváděl, že v daném

případě došlo k "postoupení pohledávky". Obecné soudy prý však

měly splnit svou zákonnou poučovací povinnost ve smyslu ustanovení

§ 5 občanského soudního řádu (o.s.ř.) a měly se zabývat tím, zda

předmětem smlouvy ze dne 30. 11. 1995 byl majetkový podíl coby

jiná majetková hodnota nebo zda se jednalo o postoupení

pohledávky.

Stěžovatel dále tvrdí, že i kdyby předchozí argumentace

ohledně rozdílu mezi "majetkovým podílem" a "nárokem na vydání

majetkového podílu" nebyla shledána správnou a majetkový podíl by

představoval pohledávku, nelze souhlasit s argumentací obecných

soudů, neboť při převodu takové pohledávky má její nabyvatel

postavení oprávněné osoby podle zákona č. 42/1992 Sb., tedy má

také nárok, aby jeho majetkový podíl byl vydán ve lhůtě 90 dnů

podle § 13 odst. 2 citovaného zákona. Postavení nabyvatele

pohledávky se prý totiž neřídí postavením převodce pohledávky

a je-li proto nabyvatel provozovatelem zemědělské výroby, má pro

vypořádání devadesátidenní lhůtu i tehdy, pokud původní oprávněná

osoba měla lhůtu sedmiletou.

Obecné soudy prý napadenými rozsudky porušily uvedená

stěžovatelova základní práva a stěžovatel proto navrhuje, aby byly

tyto rozsudky zrušeny. Stěžovatel souhlasí s upuštěním od ústního

jednání před Ústavním soudem.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost splňuje všechny

potřebné formální zákonné požadavky a že proto nic nebrání

v projednání a rozhodnutí věci samé.

Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti účastníky

řízení - Okresní soud v Šumperku a Krajský soud v Ostravě

- pobočka v Olomouci a vedlejšího účastníka - ZD Ú.

Okresní soud v Šumperku považuje argumenty stěžovatele za

příliš vykonstruované. Je otázka, zda zákon o půdě, pokud

v ustanovení § 33a výslovně hovoří o možnosti převodu nároku na

vydání podílu dle zákona č. 42/1992 Sb. na jiné osoby, tím

nevyloučil možnost převodu majetkových podílů dříve než "nárok"

- pohledávka vznikl. Pokud bylo cílem zákonné úpravy zajištění

podmínek soukromých zemědělců k podnikání a zároveň možnosti

původních družstev pokračovat v zemědělské činnosti, "jeví se

výklad stěžovatele s takovýmto úmyslem zákonodárce v rozporu".

Převádění majetkových podílů by totiž dalo prostor ke spekulacím.

Okresní soud na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci se ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti odvolává na právní závěry, uvedené

v odůvodnění svého rozsudku (zejména k výkladu pojmu "provozování

zemědělské výroby"). Dále uvádí, že z převoditelnosti pohledávek

dle § 33a zákona o půdě vyplývá nárok na vydání podílu podle

zákona č. 42/1992 Sb. a k převoditelnosti nároku proto není třeba

žádosti o vydání majetkového podílu. Pokud by prý bylo třeba vznik

pohledávky (a tedy i její převoditelnost) vázat na vznik

obligačního vztahu mezi původní oprávněnou osobou a povinnou

osobou (tzn. na žádost o vydání ze strany původní oprávněné

osoby), bylo by nutno v souzené věci žalobní návrh stěžovatele

zamítnout pro nedostatek aktivní legitimace, protože by nemohlo

dojít k platnému převodu nároku.

Nároky na vydání podle zákona č. 42/1992 Sb. jsou

pohledávkami vzniklými ex lege (§ 33a odst. 1 zákona o půdě), jsou

také věcmi v právním slova smyslu a nikoliv jinými majetkovými

hodnotami podle § 118 občanského zákoníku. Soud posoudil

předmětnou smlouvu o převodu majetkového podílu z hlediska jejího

obsahu jako smlouvu o postoupení pohledávky (podle § 33a zákona

o půdě) a proto nebylo třeba stěžovatele poučovat ve smyslu §§ 5

a 79 o.s.ř.

Krajský soud v Ostravě nesouhlasí ani s analogickým

posuzováním podílu dle zákona č. 42/1992 Sb. a podílu na obchodní

společnosti podle obchodního zákoníku. Transformační zákon (č.

42/1992 Sb.) i zákon o půdě jsou totiž zvláštními právními

předpisy, "jejichž účelem je přizpůsobit úpravu právních vztahů

dané oblasti novým společenským podmínkám a zmírnit některé

křivdy, k nimž došlo v rozhodném období. Obchodní zákoník je

naproti tomu normou upravující podnikatelskou činnost v rámci

liberálního tržního prostředí. Proto krajský soud nepovažuje

použití analogie iuris v tomto případě za odpovídající charakteru

daných společenských vztahů."

Skutečnost, že na stěžovatele nebylo převedeno právo požádat

o vydání majetkového podílu ve zkrácené lhůtě (§ 13 odst. 2 zákona

č. 42/1992 Sb.), dovozuje krajský soud z obecné zásady, že nelze

převádět více práv, než má převodce sám.

Krajský soud popírá, že by byl porušil články Ústavy

a Listiny, jichž se stěžovatel dovolává a prohlašuje, že na ústním

jednání před Ústavním soudem netrvá.

ZD Ú. se ztotožňuje s právními názory obecných soudů

a poukazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, publikované pod č.

16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dále uvádí, že

pohledávky lze postoupit písemnou smlouvou jinému, avšak postupník

nemůže získat výhodnější postavení, než které příslušelo

postupiteli (§ 524 občanského zákoníku). Přirovnávání majetkového

podílu z transformace s obchodním či vypořádacím podílem považuje

vedlejší účastník "za účelově vykonstruované bez jakéhokoliv

právního opodstatnění." Předmětný majetkový podíl se totiž nikdy

nestal součástí zapisovaného základního jmění družstva a nemůže

mít prý proto návaznost na vypořádací podíl ve smyslu § 233

obchodního zákoníku. Majetkový podíl z transformace podle zákona

č. 42/1992 Sb. svým charakterem spadá pod obchodní jmění ve smyslu

§ 6 obchodního zákoníku.

Proto vedlejší účastník navrhuje, aby byla ústavní stížnost

zamítnuta a sděluje, že na ústním jednání před Ústavním soudem

netrvá.

Ústavní stížnost není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelovo tvrzení, že

obecné soudy nesprávně aplikovaly ustanovení § 33a zákona o půdě

a ustanovení § 13 transformačního zákona.

Stěžovatel tvrdí, že příslušný majetkový podíl podle zákona

č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání

majetkových nároků v družstvech ("transformačního zákona"), nemá

"bez dalšího" charakter pohledávky, kterou lze smluvně převádět na

jiné osoby. Ohledně této námitky se Ústavní soud ztotožňuje

s právním názorem krajského soudu, obsaženým v jeho vyjádření

k ústavní stížnosti, že nároky na vydání podle zákona č.

42/1992 Sb. jsou - jak vyplývá z ustanovení § 33a zákona o půdě

- pohledávkami vzniklými ex lege a k jejich vzniku proto nebylo

třeba podání žádosti o vydání majetkového podílu. Krajský soud

v této souvislosti správně konstatoval, že pokud by bylo třeba

vznik pohledávky (a tedy i její převoditelnost) vázat na vznik

obligačního vztahu mezi původní oprávněnou osobou a povinnou

osobou, bylo by nutno v souzené věci žalobní návrh stěžovatele pro

nedostatek aktivní legitimace zamítnout, protože by nemohlo

k platnému převodu nároku dojít.

Argumentace stěžovatele ohledně údajné analogie pojmů

"majetkového podílu" a "nároků na jeho vydání" s příslušnými

právními instituty v obchodním právu je podle názoru Ústavního

soudu zavádějící. Právní úprava podle transformačního zákona,

popřípadě i zákona o půdě, totiž představuje vůči jiným, obecným

právním předpisům, úpravu speciální, při jejíž aplikaci musí být

brán v úvahu její účel a smysl a nelze se proto mechanicky

odvolávat na instituty zakotvené v jiných právních předpisech,

upravujících podstatně odlišné společenské vztahy.

Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy v souzené věci chybně

aplikovaly ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., podle

něhož může být oprávněné osobě vydán majetkový podíl po sedmi

letech od schválení transformačního projektu, namísto ustanovení

§ 13 odst. 2 citovaného zákona, podle něhož by měl být majetkový

podíl vydán ve lhůtě 90 dnů. Pro posouzení této otázky prý totiž

není rozhodné postavení převodce pohledávky, nýbrž postavení

jejího nabyvatele. V této otázce Krajský soud v Ostravě

v odůvodnění napadeného rozsudku správně interpretoval právní

názor Nejvyššího soudu ČR (Stanovisko občanskoprávního kolegia NS

ČR z 19. 12. 1995, Cpjn 36/95) z něhož zejména vyplývá, že

"splatná pohledávka převáděná pak oprávněnou osobou na jinou osobu

musila tedy nejdříve se všemi zákonnými předpoklady platně

vzniknout, aby mohla být dále převedena." To mimo jiné znamená, že

pohledávka musí být v době převodu splatná. V souzené věci však

původní oprávněný (stěžovatelův syn D. F.) zákonné předpoklady

nesplňoval, neboť zemědělskou výrobu neprovozoval a měl proto

právo na vydání majetkového podílu až po sedmi letech po schválení

transformačního projektu (§ 13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb.),

nikoliv již ve lhůtě 90 dnů (odst. 2 citovaného ustanovení).

Původní oprávněný D. F. na svého otce (stěžovatele) nemohl převést

více práv, než jakými disponoval a byť by tedy stěžovatel sám

podmínky ustanovení odst. 2 citovaného ustanovení v zásadě

splňoval, oprávněnou osobou ve smyslu ust. § 13 odst. 2

transformačního zákona se nestal. Majetkový podíl mu tedy může být

vydán až po uplynutí sedmi let, nikoliv již v 90 denní lhůtě.

Při této interpretaci Ústavní soud přihlédl i ke smyslu

transformačního zákona, který spočívá - jak správně konstatoval

okresní soud - nejen v umožnění alternativní zemědělské výroby

mimo existující zemědělská družstva, ale i v zachování stávajících

družstevních zemědělských podniků tak, aby byly schopny další

činnosti. Výklad, který v ústavní stížnosti razí stěžovatel (tj.

posuzování lhůt pro vydání majetkového podílu dle ustanovení § 13

transformačního zákona nikoliv podle postavení převodce, nýbrž

podle postavení nabyvatele příslušných pohledávek), by v konečném

důsledku mohl vést ke spekulacím, neboť nelze vyloučit, že by

v některých případech původní oprávněný - který sám neprovozuje

zemědělskou výrobu a měl by tedy nárok na vydání majetkového

podílu až po 7 letech - převedl svoji pohledávku vůči právnické

osobě na jiný subjekt, jenž je podnikatelem ve smyslu § 13 odst.

2 zákona č. 42/1992 Sb. v platném znění nebo provozuje zemědělskou

výrobu (v případě zemědělského družstva), a má tedy nárok na

vydání majetkového podílu do 90 dnů. To ovšem zákonodárce

nepochybně nezamýšlel.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy při svém

rozhodování neporušily základní práva a svobody, zaručené

ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy,

jichž se stěžovatel dovolává.

Vzhledem k tomu shledal Ústavní soud ústavní stížnost jako

nedůvodnou a podle ust. § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů, ji zcela zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. listopadu 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru