Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2491/19 #1Usnesení ÚS ze dne 13.08.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojn... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Exekuce
nemovitost
žaloba/změna
EcliECLI:CZ:US:2019:1.US.2491.19.1
Datum podání30.07.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 42a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2491/19 ze dne 13. 8. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Priton Management, S. A., se sídlem Suite 306, Corner of Eyre & Hutson Street, P.O.Box 2670 Belize City, Belize, zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem Kotlářská 51a, 602 00 Brno, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4997/2016-247 ze dne 23. 1. 2018 a č. j. 24 Cdo 3158/2018-298 ze dne 24. 4. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 388/2015-277 ze dne 27. 3. 2018 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka je věřitelem vykonatelné pohledávky za dlužníkem (Pavel Čermák), a to na základě rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č. j. 53 EC 217/2010-58 ze dne 6. 12. 2010, který nabyl právní moci dne 28. 1. 2011. Tato pohledávka za dlužníkem je zatím bezvýsledně vymáhána v exekučním řízení. V souvislosti s úmrtím matky dlužníka došlo v následném dědickém řízení k uzavření dohody o vypořádání dědictví dne 16. 2. 2011. Dohoda byla uzavřena s osobami blízkými dlužníkovi a dlužník byl při uzavírání dohody zastoupen pozůstalou dcerou (svojí sestrou), která z tohoto právního úkonu bezúplatně nabyla majetkový prospěch na úkor majetkové sféry dlužníka, konkrétně blíže určené nemovitosti. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou dohodu schválil usnesením č. j. 14 D 713/2010-61 ze dne 8. 9. 2011, jež nabylo právní moci dne 14. 9. 2011. Stěžovatelka napadla uvedenou dohodu o vypořádání dědictví odpůrčí žalobou, domáhajíc se určení její neúčinnosti vůči ní. Žalobu Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou zamítl rozsudkem č. j. 4 C 192/2014-165 ze dne 22. 7. 2015. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové usnesením č. j. 19 Co 388/2015-201 ze dne 12. 1. 2016 rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Toto kasační rozhodnutí odvolacího soudu však bylo záhy k dovolání žalované zrušeno shora označeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018. Krajský soud poté znovu ve věci rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením ze dne 24. 4. 2019 odmítl.

Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že v době, kdy odpůrčí žalobu podala, byla dle stavu zápisu v katastru nemovitostí vlastnicí stále žalovaná, tj. sestra dlužníka. Ta však nedlouho před podáním žaloby kupní smlouvou převedla vlastnické právo k nemovitostem na třetí osobu. V době podání žaloby probíhalo v katastru nemovitostí vkladové řízení, o němž stěžovatelka nevěděla. Tato změna vlastníka dotčených nemovitostí vyplynula teprve v průběhu řízení. Na to stěžovatelka dle svých slov zareagovala změnou žaloby tak, že s ohledem na zcizení nemovitostí žádala zaplacení náhrady ve smyslu § 42a dříve platného občanského zákoníku, protože setrvání na původní žalobě by za této situace bylo nutně vedlo k jejímu zamítnutí. Mezitím však již uplynula tříletá propadná lhůta k uplatnění takového nároku, pročež soudy žalobu ve výsledku zamítly. Tím však dle názoru stěžovatelky zasáhly do jejího práva na majetek i na spravedlivý proces, neboť jednání žalované nemohla ovlivnit a musela na něj reagovat až ex post. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním závěrem Nejvyššího soudu, dle něhož uplatnila-li stěžovatelka právo na náhradu dle § 42a dříve platného občanského zákoníku až prostřednictvím změny žaloby, doručené soudu 7. 5. 2015, stalo se tak nepochybně po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty, jelikož nárok na zmíněnou náhradu je zcela jiným nárokem, než jaký byl uplatněn v původní žalobě. Ústavní soud k tomu uvádí, že tento právní závěr Nejvyššího soudu je z pozice případného věřitele-odporovatele velmi přísný a na první pohled jej znevýhodňující. Konkrétně lze namítnout, že žalovanému poskytuje nezanedbatelný manévrovací prostor k tomu, aby úspěch odpůrčí žaloby zmařil neférovým jednáním, kdy nabyté majetkové hodnoty (ušlé z někdejšího dlužníkova majetku) záhy převede na třetí osobu, avšak výsledek převodu učiní dopředu nejistým, např. tím, že v případě nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí zahájí řízení o vklad, s nímž pak může do určité míry nakládat tak, aby pokud možno došlo ke zmaření odpůrčí žaloby, ať již nakonec v důsledku změny v osobě vlastníka, anebo v důsledku uplynutí vzpomínané tříleté prekluzivní lhůty pro to které uplatněné právo. Stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti řadu těchto ze strany žalovaného v úvahu přicházejících praktik přiblížila a Ústavní soud si je jich vědom. Přitom je třeba ale zohlednit i to, že žalovaný tak nemusí vždy nutně činit ve zlé víře.

Ústavní soud ovšem podotýká, že takovému postupu žalovaného lze účinně předejít podáním odpůrčí žaloby s eventuálním petitem, který Nejvyšší soud nejen že v napadených usneseních nevyloučil, nýbrž v obdobných případech zcela aprobuje. V této souvislosti lze připomenout kupříkladu závěry vyslovené v jeho rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2883/2006 ze dne 17. 12. 2008, uveřejněném pod č. 98/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. V něm Nejvyšší soud připustil, aby právo na náhradu škody bylo uplatněno i eventuálním petitem v žalobě na vydání věci, tj. "jestliže zejména z důvodu procesní ekonomie se nárok na náhradu škody připojuje k vindikační žalobě požadavkem na zaplacení peněžité částky pro případ, že povinnost vydat věc nebude možno uložit proto, že žalovaný již věc nemá..." Tyto závěry jsou dle názoru Ústavního soudu přiléhavé i na nyní řešený případ potud, že umožňují případnému věřiteli-odporovateli reagovat na obdobnou situaci, kdy z dlužníkova majetku ušlé hodnoty "ujdou ještě dále", tj. dojde k jejich dalšímu zcizení, jak se stalo i v nyní souzené věci. Věřitel má jistotu, že odpůrčí žalobu, podá-li ji vskutku včas, nebude možné zamítnout pro uplynutí tříleté propadné lhůty bez ohledu na to, zda žalovaný v mezidobí majetkové hodnoty již úspěšně převedl na jiného či nikoli. Soud totiž buď vyhoví primárnímu petitu, anebo petitu eventuálnímu. Tím rovněž odpadá nutnost podat dvě různé žaloby, z nichž jedna by byla vždy neúspěšná, majíc za následek i náklady řízení (své a protistrany), na což stěžovatelka v ústavní stížnosti též hojně poukazuje. Pokud jde o pravidla přiznání náhrady nákladů podle úspěchu ve věci v případě uplatnění eventuálního petitu, rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálená v tom, že žalobce je ve věci zcela úspěšný i tehdy, jestliže soud žalobě vyhoví, byť i jen na základě eventuálního petitu (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4926/2015 ze dne 16. 12. 2015). Žalobce tedy není tímto postupem "bit" ani nepřímo na nákladech řízení, které mu mohou v řízení o odpůrčí žalobě vzniknout.

Ústavní soud si je vědom, že tento návod již stěžovatelce v daném případě nepomůže, resp. že v retrospektivě se jí může jevit jako "knížecí rada". Nicméně Ústavní soud musel vzít možnost výše popsaného procesního postupu v úvahu při posouzení toho, zda jinak poměrně přísný právní názor dovolacího soudu nevybočuje z kautel spravedlivého procesu, resp. zda nejde o právní názor nedůvodně znevýhodňující postavení věřitele, který hodlá odporovat dlužníkovo právní jednání. Případ stěžovatelky je specifický v tom, že k převodu nemovitostí žalovanou došlo krátce před podáním žaloby, přičemž ani jedna ze stran neměla tušení o záměrech té druhé. Shodou těchto náhod pak došlo k tomu, že stěžovatelka svůj nárok na náhradu uplatnila až po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty, neboť jej eventuálním petitem do původní žaloby nezahrnula, jsouc subjektivně v přesvědčení, že k tomu nebyl důvod. Tyto okolnosti však vzhledem ke shora vyloženému nemohou činit napadené právní závěry Nejvyššího soudu bez dalšího ústavně nekonformními.

Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru