Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 249/21 #1Usnesení ÚS ze dne 22.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva
Věcný rejstříkEvropský zatýkací rozkaz
Příkaz k zatčení
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.249.21.1
Datum podání28.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

104/2013 Sb., § 190

141/1961 Sb., § 404


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 249/21 ze dne 22. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o stížnosti H. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 559/28, proti příkazu k zatčení ze dne 3. 12. 2020 a evropskému zatýkacímu rozkazu ze dne 7. 1. 2021 vydaným Městským soudem v Praze pod sp. zn. 3 T 7/2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se s odvoláním na čl. 8 odst. 2 a 4, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený příkaz k zatčení a evropský zatýkací rozkaz, které Městský soud v Praze vydal v rámci trestního stíhání vedeného proti stěžovateli pro zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, zločin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. c), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku a zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svou judikaturu posuzující ústavní stížnosti proti příkazu k zatčení, resp. evropskému zatýkacímu rozkazu či mezinárodnímu zatýkacímu rozkazu, kterou jsou takové ústavní stížnosti odmítány jako nepřípustné, tedy bez věcného přezkumu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 201/07, III. ÚS 636/07, IV. ÚS 1960/07, I. ÚS 1043/08, I. ÚS 3327/09, sp. zn. III. ÚS 3453/13 či II. ÚS 276/15). V uvedených rozhodnutích je argumentováno mimo jiné tím, že samotný evropský (mezinárodní) zatýkací rozkaz je individuálním právním aktem a má povahu jedné z podmínek tvořících předpoklad pro konečný úsudek a realizaci výsostné jurisdikce kompetentních orgánů příslušného státu o vydání či nevydání obviněného (odsouzeného) do České republiky.

Podle ustálené judikatury Ústavní soud vstupuje do probíhajícího trestního řízení pouze za situace, pokud by napadené rozhodnutí bylo spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možné odčinit jinak (např. se zatčením, vzetím do vazby apod.). Opodstatněnost svých úvah opírá o stanovisko, reflektující zásadu zdrženlivosti zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a nalézající svůj výraz v principu subsidiarity ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení proto v přípravném řízení považuje, s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou.

V souladu s uvedenou judikaturou Ústavní soud v případě ústavních stížností směřujících proti příkazu k zatčení a evropskému zatýkacímu rozkazu zastává názor, že se jeho ingerence do činnosti orgánů činných v trestním řízení nejeví jako nezbytná, neboť ochrany svých procesních práv se stěžovatel jako fyzická osoba může domáhat v rámci probíhajícího trestního řízení, přičemž ústavního rozměru by mohl dosáhnout až faktický zásah do osobní svobody stěžovatele. Navíc se taková ingerence nejeví ani jako žádoucí, neboť by se Ústavní soud stával přezkumným orgánem jednotlivých úkonů v trestním řízení, ve vztahu k nimž zákonodárce nepokládal za potřebné připustit ani opravné prostředky.

Sama skutečnost, že soud vydal napadené zatýkací rozkazy a příkaz k zatčení, tak nemohla relevantně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2021

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru