Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 249/17 #1Usnesení ÚS ze dne 10.05.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
Insolvence
pohledávka
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.249.17.1
Datum podání25.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 141 odst.2, § 419 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 249/17 ze dne 10. 5. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Klimeše, zastoupeného Mgr. Petrem Knittelem, advokátem se sídlem Sokolská třída 871/6, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2015 č. j. KSOS 37 INS 33533/2014-A-58, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2015 č. j. 3 VSOL 909/2015-A-110 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016 č. j. 29 NSČR 88/2016-A-177, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy porušily jeho základní práva a svobody, jak jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky. Výslovně uvádí, že došlo k porušení práva na nedotknutelnost osoby a práva na ochranu osobnosti, jak jsou zaručena ustanovením čl. 7, resp. čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel také uvádí, že došlo k nepřípustnému zásahu do jeho práva vlastnit majetek, jak je vymezeno ustanovením čl. 11 Listiny. Dále namítá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jak je zaručeno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí obecných soudů a obsahu spisu sp. zn. KSOS 37 INS 33533/2014 vedeného u krajského soudu (zjištěn ve veřejně přístupném insolvenčním rejstříku - http://isir.justice.cz), zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením, krom dalšího, zjistil úpadek stěžovatele a na jeho majetek prohlásil konkurz. V odůvodnění svého rozhodnutí soud uvedl, že bylo osvědčeno, že stěžovatel má více věřitelů, má peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a není tyto závazky schopen plnit, protože tyto závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně - po doplnění dokazování - potvrdil. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že souhlasí s námitkami stěžovatele, že v dané věci insolvenční navrhovatelé neprokázali svou věcnou legitimaci k podání návrhu, neboť nedoložili své splatné pohledávky vůči stěžovateli. Postupoval tak v souladu s názorem vysloveným Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 29. 4. 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Současně však tuto skutečnost posoudil jako bezvýznamnou, neboť na základě dalších osvědčených pohledávek je stěžovatel v úpadku. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ve smyslu ustanovení § 243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. odmítl, neboť stěžovatel nepředložil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že navzdory tomu, že od počátku popírá tvrzené pohledávky, namítá rozpor v provedených důkazech, tvrdí, že se spisem bylo zjevně manipulováno a další označení věřitelé, vyjma insolvenčních navrhovatelů, podle jeho názoru, dali zřetelně najevo, že svá práva nebudou uplatňovat ve fázi do zjištění úpadku, krajský soud napadené usnesení vydal. Dále stěžovatel namítá, že insolvenční návrh má zjevně šikanózní povahu a insolvenční navrhovatelé pouze zneužívají svých práv. Stěžovatel je také přesvědčen o protiústavní povaze usnesení vrchního soudu, neboť ten se sice ztotožnil s jeho argumentací o nedoložení pohledávek insolvenčními navrhovateli, ale přesto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Stěžovatel je toho názoru, že vzhledem k významné změně skutkového stavu, mu měl vrchní soud umožnit adekvátně procesně a důkazně reagovat. Usnesení Nejvyššího soudu je dle předložené ústavní stížnosti také ústavně nekonformní, neboť rozhodnutí, na která se soud odvolává, jsou vydána před - blíže nespecifikovanou - rozsáhlou novelizací zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") a jsou nedostatečná. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že se Nejvyšší soud nijak nevypořádal s námitkami uplatněnými v dovolání.

Na základě těchto tvrzení je stěžovatel toho názoru, že se obecné soudy měly zabývat šikanózní povahou insolvenčního návrhu, a postupovat v souladu se závěry vyslovenými v nálezu sp. zn. III. ÚS 1589/15 ze dne 13. 10. 2016. Dále je přesvědčen, že vrchní soud postupoval v rozporu s názorem vysloveným v nálezu sp. zn. II. ÚS 3330/13 ze dne 27. 1. 2015 (N 18/76 SbNU 283) a neumožnil mu adekvátně reagovat na změnu skutkových zjištění, resp. provedl nepřípustný důkaz. Stěžovatel rovněž dospěl k názoru, že Nejvyšší soud pouze lakonicky odmítl dovolání a s jeho tvrzeními se nevypořádal, byť namítal zásah do práva na spravedlivý proces. Stěžovatel rovněž namítá, že již déle než dva roky je veřejně projednávána jeho majetková a životní situace, a to na základě návrhu, který vůbec neměl být projednán.

Stěžovatel navrhl Ústavnímu soudu, aby ve smyslu ustanovení § 83 zákona o Ústavním soudu rozhodl, že jeho náklady zcela nebo zčásti zaplatí stát.

Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v prvé řadě namítá šikanózní povahu insolvenčního návrhu. Z ústavní stížností, napadených soudních rozhodnutí, ani z obsahu spisu Ústavní soud nezjistil, že by se jednalo o návrh takové povahy, který by vyvolával nutnost postupovat dle názoru vysloveného ve shora citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1589/15. Skutková povaha je zcela odlišná a postup obecných soudů v tomto případě nepředstavuje zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Totéž platí i pro namítanou překvapivost rozhodnutí vrchního soudu. Jak ve svém usnesení vyložil již Nejvyšší soud, odvolací soud postupoval ve smyslu ustanovení § 141 odst. 2 insolvenčního zákona. Ani jeho postupem proto nedošlo k zásahu do stěžovatelových ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod. Není proto důvod postupovat ve smyslu rovněž shora citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 3330/13.

Ústavní soud nesdílí ani stěžovatelovo přesvědčení o protiústavnosti usnesení Nejvyššího soudu. Rozhodnutí se vyjadřuje ke všem stěžovatelovým námitkám vzneseným v dovolání ze dne 1. 3. 2016, resp. jeho doplnění ze dne 4. 4. 2016 a 21. 4. 2016. Nejvyšší soud tak postupoval s ohledem na základní práva a svobody stěžovatele. Stěžovatel rovněž namítá nepřípustný zásah do práva na nedotknutelnost osoby a práva na ochranu osobnosti, ke kterému došlo a dochází zveřejněním jeho situace v insolvenčním rejstříku. Ústavní soud však takový nepřípustný zásah nezjistil. Ke zveřejnění došlo zcela v souladu s ustanovením § 419 odst. 3 insolvenčního zákona. Ke zveřejnění tak dochází na základě zákona a nepředstavuje porušení základních práv a svobod stěžovatele, které by bylo v rozporu s ústavním pořádkem.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze využít ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož soudce zpravodaj rozhodne, aby náklady stěžovatele na jeho zastoupení zcela zaplatil stát.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2017

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru