Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2480/10 #1Usnesení ÚS ze dne 11.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpoplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2480.10.1
Datum podání24.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2480/10 ze dne 11. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. M., zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Na Hradbách 9/118, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7.4.2010, č. j. 51 C 3105/2009-46, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17.6.2010, č. j. 21 Co 258/2010-52, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 8. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo dle jeho názoru dotčeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel dále tvrdí, že byla také porušena zásada rovnosti účastníků řízení zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Stěžovatel spatřuje zásah do svých výše uvedených základních práv v tom, že mu Obvodní soud pro Prahu 1 i Městský soud v Praze nepřiznaly osvobození od soudních poplatků a neustanovily mu zástupce z řad advokátů. Stěžovatel je přesvědčen, že osvobození od soudních poplatků odůvodňují jeho majetkové, osobní a výdělkové poměry, které doložil v žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce a jejích přílohách. Pokud Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí poukazuje na skutečnost, že stěžovatel předložil svá skutková tvrzení za přítomnosti advokáta, s tímto stěžovatel nesouhlasí, neboť přibrání advokáta bylo vynuceno lhůtou stanovenou zákonem pro podání odporu proti platebnímu rozkazu. Za uvedeného stavu bylo nutností řešit nejprve procesní prostředek, který zákon dovoluje, a až poté žádat soud o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 51 C 3105/2009, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7.4.2010, č. j. 51 C 3105/2009-46, bylo rozhodnuto, že se žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce pro toto řízeni nevyhovuje. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17.6.2010, č. j. 21 Co 258/2010-52, bylo rozhodnuto, že se usnesení soudu I.stupně potvrzuje.

Po přezkoumání vyžádaného soudního spisu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů. Např. v usnesení ze dne 3. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 2110/10 Ústavní soud k této otázce uvedl, že "institut osvobození od soudních poplatků je nástrojem, který slouží k ochraně účastníka soudního řízení, aby nebyl omezován dalšími náklady, které by při své sociální situaci nemohl snášet. Je však nutné konstatovat, že účastníkovi řízení není ustanovením § 138 odst. 1 o. s. ř. přiznán nárok na osvobození od soudních oplatků, ale pouze právo takové osvobození žádat, přičemž je jeho povinností konkretizovat a osvědčit důvody, pro které má být od placení soudních poplatků osvobozen. Rozhodování obecných soudů o tom, jestli jsou v tom kterém případě splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od zaplacení soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavní soud do ní může zasáhnout pouze tehdy, shledá-li současně porušení základních práv nebo svobod".

Důvod pro zásah v předmětné věci však Ústavní soud nezjistil.

Jak vyplývá z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce nebylo vyhověno z toho důvodu, že stěžovatel i přes výzvu soudu řádně neprokázal své majetkové poměry a nesplnil tak podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků. K odvolání stěžovatele, ve kterém namítal, že svá tvrzení řádně doložil přílohami své žádosti, odvolací soud dospěl k závěru, že na základě zjištění učiněných ze spisu majetkové a výdělkové poměry stěžovatele nezakládají zákonné předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, v důsledku čehož není splněn ani předpoklad pro ustanovení právního zástupce. Odvolací soud přitom měl za podstatné, že za stěžovatele, který namítá, že nemá finanční prostředky k úhradě právního zastoupení, veškerá podání v průběhu řízení (odpor, vyjádření k žalobě, sdělení o trvání na své obraně) činil jeho právní zástupce a to včetně žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Za stavu, kdy veškerá skutková tvrzení, na kterých nadále trvá, sdělil stěžovatel soudu prostřednictvím zvoleného zástupce, je dle odvolacího soudu sporné, zda je třeba k ochraně zájmů stěžovatele ustanovený zástupce z řad advokátů.

Obecné soudy tedy v odůvodnění svých rozhodnutí odpovídajícím způsobem jasně a srozumitelně vyložily, z jakých důvodů nevyhověly žádosti stěžovatele, přičemž Ústavní soud neshledal, že by při svém rozhodování vybočily z limitů předvídaných ustanovením § 138 odst. 1 o. s. ř., a ani z pozice ústavnosti jim nelze ničeho vytknout. Pokud stěžovatel namítá, že k zplnomocnění zástupce byl přinucen lhůtou pro podání platebního rozkazu, je třeba uvést, že ve věci stěžovatele se nejedná o řízení, ve kterém by byla zákonem stanovena podmínka povinného právního zastoupení, a bylo tedy jen na stěžovateli, zda si zvolí právního zástupce či nikoli. Jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu, stěžovatel podal prostřednictvím svého právního zástupce odpor proti platebnímu rozkazu dne 13. 8. 2009, vyjádření k žalobě dne 14. 9. 2009, vyjádření k podání žalobce dne 25.11.2009, přičemž o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů požádal dne 15.3.2010, tedy poté, co obě strany sporu předestřely soudu svá skutková a právní tvrzení. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry Městského soudu v Praze, že není zřejmé, jak by za tohoto procesního stavu věci soudem ustanovený zástupce přispěl k ochraně zájmů stěžovatele. Podstatné ovšem je, že odvolací soud učinil závěr, že majetkové a výdělkové poměry stěžovatele nezakládají zákonné předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, v důsledku čehož není splněn ani předpoklad pro ustanovení právního zástupce. Takový závěr Ústavní soud, jak již bylo výše uvedeno,neshledal jako vybočující z mezí ústavnosti.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadená soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování, proto ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru