Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2472/13 #1Nález ÚS ze dne 25.11.2014K povinnosti obecných soudů šetřit podstatu a smysl základních práv při postupu v řízení a interpretaci podústavního práva

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastn... více
Věcný rejstříkPromlčení
interpretace
Smlouva o dílo
Vlastnické právo
žaloba/změna
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 214/75 SbNU 403
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.2472.13.1
Datum vyhlášení12.12.2014
Datum podání12.08.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 4 odst.4

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 354, § 544, § 548

99/1963 Sb., § 118a


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Z čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod vyplývá procedurální závazek státu poskytovat efektivní ochranu právu na ochranu majetku jednotlivce v soudním řízení. Soudy proto musí při postupu v řízení a interpretaci podústavního práva postupovat v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny tak, aby nezpůsobily v důsledku změny svých právních názorů a délky řízení faktickou neuplatnitelnost majetkových nároků.

Pokud odvolací soud vysloví odlišný závazný právní názor a v důsledku výzvy podle § 118a o. s. ř. v dalším řízení přinutí účastníka řízení doplnit svá skutková tvrzení a důkazní návrhy, musí přihlédnout ke skutkovým tvrzením a důkazním návrhům v řízení již učiněným, a to tím spíše, pokud účastník řízení doplnil podstatnou část skutkových tvrzení k nové právní kvalifikaci ještě před uplynutím promlčecí doby a k novému doplnění došlo v důsledku opětovné změny právního názoru soudu.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 25. 11. 2014 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatelky Stavitelství Delta Brno, spol. s. r. o., rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2012 č. j. 51 Co 429/2011-678 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2013 č. j. 32 Cdo 3601/2012-731 pro rozpor s čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

Narativní část

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po žalované zaplacení částky 480 743 Kč. Odvolací soud vrátil několikrát spor soudu prvního stupně s tím, že požadoval od stěžovatelky doplnit skutková tvrzení, ať pro posouzení jejího nároku ze smlouvy o dílo či z bezdůvodného obohacení. Poté, co soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem zamítl její žalobu s tím, že její nárok z bezdůvodného obohacení je promlčen, soud odvolací vyslovil názor opačný s tím, že se jedná o totožný skutek, který je pak třeba posoudit podle § 354 ve spojení s § 544 a § 548 obch. z. a doplnit náležitě dokazování. Stěžovatelka doplnila podání v souladu s právním názorem odvolacího soudu, čímž však podle soudů obou stupňů uplatnila jiný skutkový základ uplatňovaného nároku a změnila žalobu. Obecné soudy pak žalobu z důvodu promlčení uplatněného nároku dle § 544 obch. z. zamítly. Rozhodování obecných soudů stěžovatelka považuje za nekonzistentní a nepředvídatelné, a tedy v rozporu s legitimním očekáváním.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Problematickým v posuzovaném případě shledal Ústavní soud postup obecných soudů v daném řízení.

Stěžovatelka byla k doplnění skutkových tvrzení ve vztahu k posouzení nároku v podstatě donucena, a ocitla se tak v situaci, kdy mohla skutková tvrzení buď doplnit a čelit neúspěchu ve věci v důsledku promlčení, nebo na doplnění rezignovat a čelit neúspěchu ve věci jako následku předvídaného ust. § 118a o. s. ř. Stěžejní byla také skutečnost, že stěžovatelka doplňovala svá skutková tvrzení v důsledku již druhého odlišného posouzení nároku odvolacím soudem. Stěžovatelka však dle názoru Ústavního soudu pouze měnila právní kvalifikaci totožné skutkové okolnosti, tedy stále kvůli zániku smlouvy o dílo v důsledku nemožnosti plnění. Odvolací soud se však zcela překvapivě přiklonil k názoru opačnému ve vztahu ke svému předchozímu rozhodnutí.

Obecné soudy mají při interpretaci podústavního práva povinnost šetřit podstatu a smysl základních práv vyplývající z čl. 4 odst. 4 Listiny. Pokud se při interpretaci podústavního práva nabízí více možností výkladu, mají soudy povinnost upřednostnit ten výklad, který umožňuje realizaci ústavně zaručeného práva, v tomto případě práva na ochranu vlastnictví, před výkladem této realizaci bránící.

Zatímco v usnesení z roku 2010 odvolací soud těmto požadavkům dostál, když zvolil šetrnější přístup k posouzení doplnění skutkových tvrzení stěžovatelkou nikoliv jako změny žaloby, v rozhodnutí z roku 2012 těmto požadavkům již nedostál. Odvolací soud měl v takové situaci povinnost zvolit ústavně konformní přístup k posouzení doplnění skutkových tvrzení stěžovatelkou a měl zohlednit především skutečnost, že stěžovatelka doplnila stěžejní část skutkových tvrzení ještě před uplynutím promlčecí doby. K takovému posouzení měl odvolací soud přistoupit tím spíše, že doplnění skutkových tvrzení bylo vynuceno jeho vlastní změnou právního názoru. Pokud tak neudělal, zabránil tak stěžovatelce efektivně se domoci svého nároku, nedostál procedurálním požadavkům vyplývajícím z práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 a toto právo tak porušil.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Kateřina Šimáčková. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 2472/13 ze dne 25. 11. 2014

N 214/75 SbNU 403

K povinnosti obecných soudů šetřit podstatu a smysl základních práv při postupu v řízení a interpretaci podústavního práva

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka - ze dne 25. listopadu 2014 sp. zn. I. ÚS 2472/13 ve věci ústavní stížnosti Stavitelství Delta Brno, spol. s r.o., se sídlem Ostrá 2, Brno, zastoupené JUDr. Jiřím Ponížilem, advokátem, se sídlem Kobližná 19, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2012 č. j. 51 Co 429/2011-678, kterým bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí její žaloby na zaplacení částky 480 743 Kč s příslušenstvím, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2013 č. j. 32 Cdo 3601/2012-731, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a obce Malá Morávka jako vedlejší účastnice řízení.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2012 č. j. 51 Co 429/2011-678 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2013 č. j. 32 Cdo 3601/2012-731 bylo porušeno stěžovatelčino právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Tato rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Stěžovatelka uzavřela dne 28. 3. 1994 s žalovanou smlouvu o dílo, ve které se zavázala k dostavění čističky odpadních vod a kanalizace v obci, přičemž cena za zhotovení díla byla stanovena na 70 442 000 Kč. Z důvodu nedostatku peněz na straně žalované stěžovatelka na konci roku 1995 zastavila práce, zpracovala soupis provedených prací na stavbě a na jeho základě fakturovala žalované (vedlejší účastnici tohoto řízení) částku 790 591 Kč. Dne 10. 7 1996 došlo k předání a převzetí nedokončené stavby mezi subdodavatelem stěžovatelky a stěžovatelkou, a to za souhlasu žalované. Dvěma dohodami o započtení uzavřenými 16. 12. 1996 a 20. 1. 1997 mezi stěžovatelkou a žalovanou došlo ke snížení původní částky na částku 480 743 Kč. Dne 20. 1. 1997 pak stěžovatelka fakturovala práce opět ve výši 790 951 Kč, a na základě této faktury se pak stěžovatelka žalobou ze dne 28. 12. 2000 domáhala zaplacení částky 480 743 Kč s příslušenstvím jako dluhu z této faktury a smluvní pokuty. Žalovaná dne 1. 7. 2002 odstoupila od smlouvy o dílo a dne 26. 7. 2002 uzavřela smlouvu o dílo s jinou společností, na základě které byla stavba dokončena a dne 18. 12. 2002 i zkolaudována.

2. Okresní soud v Bruntále o žalobě stěžovatelky rozhodl rozsudkem ze dne 17. 10. 2002 č. j. 10 C 300/2000-101 tak, že žalobě vyhověl. Vyšel při tom z dohody o předání stavby ze dne 10. 7. 1996, vzájemných zápočtů pohledávek mezi stěžovatelkou a žalovanou a z uznání závazku žalovanou ze dne 16. 12. 1996. Nárok stěžovatelky posoudil tak, že se nejedná o zaplacení ceny díla, ale o plnění dohody ze dne 10. 7. 1996.

3. Toto rozhodnutí bylo zrušeno Krajským soudem v Ostravě usnesením ze dne 28. 11. 2003 č. j. 15 Co 52/2003-133. Odvolací soud konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, a uložil mu, aby vyzval stěžovatelku k doplnění skutkových tvrzení, o která opírá svůj nárok, a v případě, že by stěžovatelka opírala svůj nárok o smlouvu o dílo, nařídil soudu prvního stupně posoudit její platnost z hlediska ujednání o předmětu a ceně díla a posoudit, zda byly účtované práce skutečně provedeny a zda bylo odstoupení žalované od této smlouvy platné. Pokud by pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že věc je možné posoudit po právní stránce nikoliv jako nárok ze smlouvy, ale jako nárok z bezdůvodného obohacení, uložil mu soud odvolací povinnost vyzvat stěžovatelku k doplnění skutkových tvrzení tak, aby mohlo být o věci rozhodnuto jako o nároku z bezdůvodného obohacení. Závěrem odvolací soud konstatoval, že předání a převzetí stavby ze dne 10. 7. 1996 se netýká smlouvy o dílo mezi stěžovatelkou a žalovanou, ale smlouvy mezi stěžovatelkou a jejím subdodavatelem, a že dohody o započtení nejsou uznáním závazku.

4. Stěžovatelka byla následovně, dne 18. 2. 2004, usnesením soudu prvního stupně vyzvána k doplnění skutkových tvrzení jak pro případ odvození nároku ze vztahu ke smlouvě o dílo, tak pro případ odvození nároku z bezdůvodného obohacení. Usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 24. 2 2004, stěžovatelka doplnila skutková tvrzení v požadovaném rozsahu podáním ze dne 24. 3. 2004 tak, že nárok dovozuje ze smlouvy o dílo. Pro případ, že by tato smlouva byla posouzena jako neplatná, uplatňuje nárok z titulu bezdůvodného obohacení v totožné výši s tím, že navrhla vypracování znaleckého posudku ke zjištění jeho skutečného rozsahu.

5. Druhým rozsudkem v řadě ze dne 2. 9. 2004 č. j. 10 C 300/200-170 soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 480 743 Kč s úroky z prodlení a nárok na zaplacení smluvní pokuty zamítl. Konstatoval, že smlouva o dílo je absolutně neplatná pro neurčitost předmětu a ceny díla, avšak dovodil, že stěžovatelka s žalovanou uzavřely na základě dohody o ukončení stavebních prací a převzetí rozestavěné stavby, odsouhlasení provedených prací žalovanou a dohod o započtení pohledávek innominátní smlouvu obsahující závazek k zaplacení žalované částky.

6. Odvolací soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2006 č. j. 15 Co 1003/2004-307 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vztahu k zamítavému výroku týkajícímu se smluvní pokuty, výrok vyhovující týkající se částky 480 743 Kč zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že smlouva o dílo je platná s tím, že nebylo dohodnuto průběžné vyúčtování provedených prací stěžovatelkou, ale pouze placení záloh, z nichž část byla zaplacena. Předání a převzetí stavby mezi stěžovatelkou a jejím subdodavatelem odvolací soud posoudil jako formální ukončení stavebních prací, nicméně nejednalo se o ukončení vztahu vyplývajícího ze smlouvy o dílo, žalovaná se proto ocitla v prodlení s plněním finančních závazků, nemohla tedy v roce 2002 platně odstoupit od smlouvy. V důsledku toho, že předání dokončené stavby podle smlouvy nebylo nikým tvrzeno ani dokazováno, a stěžovatelce bylo znemožněno plnit podle smlouvy v důsledku dokončení stavby jiným subjektem, smlouva zanikla nemožností plnění podle § 354 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "obchodní zákoník"). Odvolací soud proto uzavřel, že stěžovatelce vznikl nárok na peněžité plnění podle zásad bezdůvodného obohacení, a bude třeba z její strany doplnit skutková tvrzení ohledně toho, v čem její plnění spočívalo, kdy bylo provedeno, zda a v čem došlo ke zvýšení majetku žalované a navrhnout k těmto tvrzením příslušné důkazy.

7. Stěžovatelka na výzvu soudu podáním ze dne 8. 12. 2006 doplnila skutková tvrzení a důkazní návrhy a setrvala na původním vyčíslení nároku ve výši 480 743 Kč. Soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 5. 5. 2009 č. j. 10 C 300/2000-537 žalobu zamítl s tím, že nárok je promlčen z důvodu změny žaloby. Stěžovatelka totiž podle soudu původní žalobou uplatňovala nárok ze smlouvy o dílo, avšak podání ze dne 13. 12. 2006 bylo uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení představovaného provedením prací a vynaložením materiálu stěžovatelkou. Stěžovatelka tak sice požadovala stejné plnění, avšak na základě jiného skutkového stavu, přitom z § 79 odst. 1 zákona č. 99/1993 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") vyplývá požadavek co nejpřesnějšího vylíčení rozhodných skutkových okolností ve vztahu k případné změně žaloby. Jednalo se proto o uplatnění jiného nároku, a to po uplynutí promlčecích lhůt.

8. Odvolací soud pak usnesením ze dne 20. 5. 2010 č. j. 51 Co 487/2009-570 rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Dospěl k závěru, že stěžovatelka uplatnila původní žalobou z roku 2000 nárok vyplývající ze smlouvy o dílo, a to na zaplacení ceny prací vyúčtovaných fakturou. V průběhu roku 2002 pak zanikla smlouva o dílo, o kterou se nárok uplatněný žalobou opíral, a proto stěžovatelka uplatňuje nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Nešlo tedy o změnu žaloby, protože stěžovatelka pouze změnila právní kvalifikaci totožné skutkové okolnosti, a to na základě skutečností nastalých až po podání žaloby. To, že stěžovatelka doplnila skutková tvrzení, nemění nic na tom, že svůj nárok opírá o totožný skutkový děj uplatněný již v původní žalobě. Nárok uplatněný původní žalobou z roku 2000 přitom nemohl být promlčen, neboť od jeho vyúčtování fakturou ze dne 21. 1. 1997 neuplynula čtyřletá promlčecí doba podle obchodního zákoníku.

9. Zároveň odvolací soud revidoval svůj dřívější závěr, že v důsledku zániku smlouvy o dílo v důsledku nemožnosti plnění nastupují nároky z titulu bezdůvodného obohacení. Nadále setrval na závěru týkajícím se zániku smlouvy o dílo z důvodu nemožnosti plnění, ale uvedl, že podle § 354 ve spojení s § 544 a 548 obchodního zákoníku má stěžovatelka nárok na zaplacení sjednané ceny díla po odpočtu toho, co ušetřila neprovedením díla ve sjednaném rozsahu, což zjevně není nárok z bezdůvodného obohacení. Odvolací soud poté uvedl, že v řízení bude zapotřebí doplnit skutková tvrzení kvůli odlišnému právnímu posouzení nároku.

10. K výzvě soudu prvního stupně pak stěžovatelka doplnila svá skutková tvrzení s tím, že požadovala totožnou částku, přičemž svá tvrzení upravila tak, že nárok dovodila v souladu s právním názorem odvolacího soudu z § 544 a 548 obchodního zákoníku. Soud prvního stupně připustil změnu žaloby podle § 95 odst. 1 o. s. ř. a následovně rozsudkem ze dne 21. 9. 2011 č. j. 10 C 300/200-646 žalobu zamítl. Uvedl, že v řízení bylo doposud rozhodováno o nároku z bezdůvodného obohacení, svým podáním však žalobkyně změnila svá skutková tvrzení, ze kterých dovozovala svůj nárok, změna žaloby byla soudem prvního stupně připuštěna, a předmětem řízení se tak stal nárok vyplývající z § 548 obchodního zákoníku, což je nárok odlišný od nároku uplatňovaného původně. Vzhledem k tomu, že promlčecí doba k tomuto nároku začala běžet nejpozději dnem 18. 12. 2002, kdy bylo dílo kolaudováno a vznikla nemožnost plnění v souladu se smlouvou o dílo, v době, kdy stěžovatelka tento nárok uplatnila, již promlčecí doba uplynula, a žalobu tak bylo třeba zamítnout.

11. Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s argumentací soudu prvního stupně a uvedl, že stěžovatelka po celé řízení dovozovala nárok z nezaplacených provedených prací podle smlouvy o dílo, vyúčtovaných fakturou. Tato faktura měla podle zjištění soudu význam pouze jako zálohová faktura, přičemž ve smlouvě o dílo nebylo sjednáno průběžné placení provedených prací, sjednány byly pouze zálohy, jejichž část žalovaná zaplatila, na dalších zálohách se se stěžovatelkou nedohodla a popírala, že by stěžovatelce cokoliv dlužila. Tento nárok pak nebyl stěžovatelkou v průběhu řízení jinak skutkově vymezen či změněn, a to ani po zániku smlouvy o dílo. Podle odvolacího soudu je bez právního významu, že v období po kolaudaci stavby byl tento nárok právně kvalifikován jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Pokud pak stěžovatelka vymezila svůj nárok podle § 544 a 548 obchodního zákoníku a zároveň jej nově podrobně odůvodnila vyúčtováním veškerých provedených prací, jejich poměřením se sjednanou cenou díla a zjištěním úspory vzniklé nedokončením díla, jedná se o jiný skutkový základ uplatňovaného nároku, jednalo se o změnu žaloby a bylo zapotřebí posoudit námitku promlčení ve vztahu k tomuto novému nároku. Není ani relevantní, že se stěžovatelka domáhala totožného plnění, neboť tak činila na základě jiného skutkového stavu.

12. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání v záhlaví uvedeným usnesením jako nepřípustné. Námitka, že závěr odvolacího soudu o promlčení nároku byl založen na skutkových zjištěních, která nemají oporu v provedeném dokazování, nemůže podle dovolacího soudu založit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., totéž se pak vztahuje na námitku překvapivosti rozhodnutí a tvrzení, že závěr o promlčení nároku je v rozporu s dobrými mravy. K námitce, že v průběhu řízení nedošlo ke změně žaloby, dovolací soud uvedl, že odvolací soud řešil tuto otázku v souladu s judikaturou.

II. Argumentace stran

13. Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto nálezu uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

14. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že poté, co soud prvního stupně zamítl její žalobu s tím, že její nárok z bezdůvodného obohacení je promlčen, soud odvolací vyslovil názor opačný s tím, že se jedná o totožný skutek, který je pak třeba posoudit podle § 544 obchodního zákoníku a doplnit náležitě dokazování. Povinnost doplnit podání po výzvě stěžovatelka splnila, v důsledku čehož byla pak její žaloba zamítnuta. Rozhodování obecných soudů tak stěžovatelka považuje za nekonzistentní a nepředvídatelné, a tedy v rozporu s legitimním očekáváním.

15. K zamítnutí žaloby z důvodu promlčení došlo především v důsledku nesprávného postupu soudů. Odvolací soud totiž nejprve vyslovil závazný právní názor, že se jedná o nárok z bezdůvodného obohacení, přičemž dalším rozhodnutím tento názor označil za nesprávný. Je přitom stěžejní, že v době řízení, kdy bylo rozhodováno o nároku z bezdůvodného obohacení, stále běžela promlčecí lhůta k uplatnění nároku podle § 544 obchodního zákoníku. Stěžovatelka je nadto přesvědčena, že ačkoliv k promlčení nároku podle § 544 obchodního zákoníku mělo podle odvolacího soudu dojít dne 18. 12. 2006, její podání ze dne 8. 12. 2006, ve kterém doplnila skutková tvrzení ve vztahu k posouzení nároku jako nároku z bezdůvodného obohacení, kde bylo uvedeno, kolik peněz stěžovatelka od žalované obdržela, kolik prostředků vynaložila a o co se žalovaný obohatil, splňuje i později požadované doplnění toho, co stěžovatelka ušetřila neprovedením díla ve smyslu § 544 obchodního zákoníku, a to v rámci běhu promlčecí doby. V rozhodnutí z roku 2010 pak odvolací soud opět změnil svůj názor, v podstatě donutil stěžovatelku doplnit skutková tvrzení, a posléze se překvapivě ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že nárok je promlčen. Stěžovatelka přitom požaduje po celou dobu řízení jediné, a to zaplacení provedených a neuhrazených prací, přičemž po celou dobu řízení pouze doplňovala skutková tvrzení a nikdy nenavrhovala změnu žaloby. Nehledě na právní posouzení nároku nelze uzavřít, že byl promlčen, neboť tento nárok byl zažalován včas.

16. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že stavba byla zkolaudována pouze ke zkušebnímu provozu na omezenou dobu a pouze ve vztahu k části díla, a soudy tak nesprávně bez podkladu ve svých rozhodnutích tvrdí, že stavba byla zkolaudována, přičemž stěžovatelce není známo, že by k tomuto došlo. K rozsahu dokončení díla pak stěžovatelka navrhovala opakovaně výslech osoby vykonávající technický dozor u žalované, ale soudy tento důkaz neprovedly. Soudy tak ve svých rozhodnutích vycházely ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování.

17. Stěžovatelka poté podrobněji rozvádí svou argumentaci rozdílu mezi doplněním skutkových zjištění a změnou žaloby. Závěrem poukazuje na to, že žalovaná v původním řízení těží z vlastního protiprávního jednání, neboť pokud by nezpůsobila zánik smlouvy o dílo, nebylo by zapotřebí odlišně právně kvalifikovat stěžovatelčin nárok a mohlo být rozhodnuto v její prospěch.

18. Krajský soud v Ostravě se ke stížnosti vyjádřil tak, že stěžovatelka nebyla nijak zkrácena na svých procesních právech a ve všech odvolacích řízeních byla věnována náležitá pozornost všem jejím odvolacím námitkám. V řízení tak nedošlo k narušení rovného postavení účastníků řízení.

19. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že skutečnosti namítané stěžovatelkou ve stížnosti nic nemění na důvodech odmítnutí dovolání.

20. Obec Malá Morávka, vedlejší účastnice v řízení o ústavní stížnosti a žalovaná v řízení původním, ve vyjádření ke stížnosti polemizuje se skutkovými tvrzeními stěžovatelky a tvrdí, že jí fakturované částky se nezakládají na skutečně provedených pracích a pořízeném materiálu, přičemž nadhodnocení provedených prací dosahuje několika milionů Kč. Vedlejší účastnice poté rekapituluje průběh řízení a skutková zjištění z něj vzešlá, přičemž tvrdí, že stěžovatelka nesprávně posuzuje poučovací povinnost soudu a její důsledky. Skutečnost, že byla stěžovatelka vyzvána k doplnění tvrzení, totiž neznamená, že po doplnění bude mít žalobce úspěch. Je také zapotřebí vnímat rozdíl mezi nárokem a žalobou, neboť skutečnost, že stěžovatelka uplatňuje stále stejný nárok, neznamená, že nebyla změněna žaloba. Žalobní petit neindividualizuje skutek, a tedy ani právní důvod plnění, přičemž jenom jejich posouzením lze dospět k závěru, zda je nárok promlčen či nikoliv. Vzhledem k tomu, že ze skutkových tvrzení stěžovatelky v průběhu řízení nárok nevyplýval, byla vyzývána k jejich doplnění, a když pak doplnila odlišná skutková tvrzení, bylo zapotřebí posoudit znovu vznik nároku i jeho promlčení. Vedlejší účastnice své vyjádření uzavírá tvrzením, že žaloba stěžovatelky by byla zamítnuta i v případě, že by svá tvrzení nedoplnila, neboť z jejích skutkových tvrzení nevyplývala odůvodněnost uplatněného nároku.

III. Hodnocení Ústavního soudu

A. Právo na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě

1. Obecné principy

21. Prvním krokem při posouzení, zda bylo stěžovatelčino právo na ochranu majetku porušeno, je určení, zda její nárok spadá pod rozsah pojmu "majetek" podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "Protokol č. 1"). Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve své judikatuře zdůrazňuje, že majetek je autonomním pojmem, pod který nespadá pouze vlastnictví hmotných věcí a který není závislý na pojetí vlastnictví zakotveném ve vnitrostátních právních řádech. Pod rozsah pojmu majetek tak podle ESLP mohou mimo jiné spadat i některá práva a majetkové hodnoty, a to i v případě, pokud existuje teprve prokazatelné legitimní očekávání, že budou vlastněny až v budoucnu. Pokud je pak majetkový zájem představován nárokem v podobě pohledávky, spadá tento nárok pod rozsah pojmu majetek v případě, kdy má tento nárok dostatečnou oporu v psaném vnitrostátním právu či v judikatuře (rozsudek ESLP ve věci Sierpiński proti Polsku ze dne 3. 11. 2009 č. 38016/07, § 65, rozsudek ESLP ve věci Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku ze dne 11. února 2007 č. 73049/01, § 63-65).

22. Právo na ochranu majetku, chráněné čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 má podle judikatury Ústavního soudu a ESLP dvě složky: složku negativní (status negativus) a složku pozitivní (status positivus). Složka negativní se týká především vztahu mezi jednotlivcem a státem, přičemž garantuje jednotlivci, že státní moc bude vykonávána tak, aby do tohoto práva nezasahovala. Stát má však kromě povinnosti zdržet se zásahů do vlastnického práva i závazky pozitivní povahy, které mu ukládají povinnost poskytnout vlastníkovi ochranu v případě, kdy je jeho vlastnické právo rušeno či omezováno ze strany třetích subjektů. Rezignace na garanci základních práv i ve vztahu vůči třetím osobám by totiž mohla v konečném důsledku znamenat, že se tato práva do značné míry vyprázdní a zůstanou pouze "právem na papíře" [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 34/09 ze dne 7. 9. 2010 (N 187/58 SbNU 647), bod 23; nález sp. zn. I. ÚS 1826/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 47/64 SbNU 581), bod 21; obdobně také pozitivní závazky státu vyplývající z práva na ochranu tělesné integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny, viz nález sp. zn. I. ÚS 2930/13 ze dne 11. 11. 2014 (N 205/75 SbNU 297)].

23. Povahu pozitivních závazků státu ve vztahu k ochraně vlastnického práva pak ve své judikatuře rozvinul především ESLP. V určitých případech může státu z čl. 1 Protokolu č. 1 vyplývat přímo povinnost jednat (rozsudek ESLP ve věci Öneryildiz proti Turecku ze dne 30. 11. 2004 č. 48939/99), v případech zásahu ze strany třetích osob kriminální povahy může povinnost státu spočívat v zajištění účinného vyšetřování a zajištění příslušného procedurálního a hmotněprávního rámce umožňujícího odškodnění nezákonného jednání třetích stran [rozsudek ESLP ve věci Blumebrga proti Lotyšsku ze dne 14. 10. 2008 č. 70930/01, viz také usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3888/13 ze dne 26. 2. 2014 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

24. Pozitivní závazek státu vyplývající z čl. 1 Protokolu č. 1 spočívá rovněž v povinnosti přijmout určitá opatření vedoucí k ochraně vlastnického práva v případech týkajících se majetkových sporů mezi jednotlivci. Tato opatření zahrnují především povinnost zakotvit nezbytný procedurální rámec, který umožní obecným soudům efektivně a spravedlivě rozhodovat majetkové spory mezi jednotlivci, kterým je tak poskytnuta ochrana jejich vlastnictví ve vztahu k třetím osobám (rozsudek ESLP ve věci Sovtransavto Holding proti Ukrajině ze dne 25. 7. 2002 č. 48553/99, § 96; rozsudek ESLP ve věci Zehentner proti Rakousku ze dne 16. 7. 2009 č. 20082/02, § 75; rozsudek ESLP ve věci Shesti Mai Engineering OOD proti Bulharsku ze dne 20. 9. 2011 č. 17854/04, § 79; rozsudek ESLP ve věci Kotov proti Rusku ze dne 3. 4. 2012 č. 54522/00, § 114).

25. Zakotvení adekvátního procedurálního rámce pak v praxi zpravidla vyžaduje existenci soudního systému, možnost domoci se ochrany práv u těchto soudů a jejich efektivní fungování, které spočívá jednak v konzistentnosti rozhodování, jednak v přiměřenosti délky řízení. K selhání v naplnění procedurálního závazku ze strany státu tak může dojít např. v případě, kdy soudy jednotlivých instancí zaujímají odlišný právní názor na věc a soudy nižších stupňů opakovaně nerespektují závazné právní názory soudů nadřazených. Výsledná právní nejistota trvající zpravidla nepřiměřeně dlouho v důsledku délky řízení je přitom relevantním faktorem při posuzování souladnosti postupu orgánů veřejné moci s požadavky vyplývajícími z čl. 1 Protokolu č. 1 (Sovtransavto Holding proti Ukrajině, § 97; rozsudek ESLP ve věci Zolotas proti Řecku ze dne 29. 1. 2013 č. 66610/09, § 42).

26. Je zřejmé, že rozcházející se judikatura soudů v důsledku odlišných právních názorů na danou problematiku je nevyhnutelným důsledkem víceinstančního soudního systému. Je pak úkolem příslušných (nejvyšších) soudů, aby rozpory v judikatuře sjednocovaly. Avšak v případě, kdy daný soud ve sjednocení judikatury selže, a dá tak vzniknout situaci, kdy není například zřejmé, kdo je ve sporu pasivně legitimován nebo jak nárok právně kvalifikovat, je pak zapotřebí považovat striktně vynucovaný požadavek správné identifikace pasivně legitimované osoby nebo právní kvalifikace nároku za nepřiměřený a v rozporu s právem na ochranu vlastnického práva. Nemůže tedy docházet k situacím, kdy jednotlivec prohraje spor pouze v důsledku podání žaloby proti nesprávné osobě, pokud z judikatury ani právních předpisů jednoznačně nevyplývalo, kdo osobou pasivně legitimovanou je, nebo například k situacím, kdy je žalobcům nárok zamítnut z toho důvodu, že během řízení jej judikatura překvalifikovala z nepromlčitelného na promlčitelný [Sierpiński proti Polsku, § 76-77; nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345); nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245); nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333)].

2. Aplikace obecných principů na projednávaný případ

27. Pokud Ústavní soud aplikuje výše zmíněné principy na projednávaný případ, dochází k závěru, že přístup k soudu a zakotvení příslušného procedurálního rámce nepředstavují v tomto případě problém, neboť stěžovatelce nic nebránilo uplatnit svůj nárok u soudu podle příslušných procesních předpisů. Problematickým však Ústavní soud shledává postup obecných soudů v daném řízení.

28. V projednávaném případě došlo totiž k obdobné situaci jako popsané v bodě 25 tohoto nálezu. Jádrem problému je podle Ústavního soudu (i) rozdílná právní kvalifikace nároku uplatněného stěžovatelčinou žalobou, (ii) kolikrát ke změně právního názoru odvolacího soudu dojde, (iii) jaká je v důsledku změn celková délka řízení, a (iv) otázka, zda a jakým způsobem se tato délka řízení a změny právního názoru projeví v posouzení stěžovatelčina nároku.

29. Co se týče změny názoru na právní kvalifikaci nároku, Ústavní soud nemůže tvrdit a netvrdí, že povinností soudů je zastávat konstantně jeden názor na věc a ten za žádných okolností nerevidovat [srov. nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173), citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2930/13, bod 16; či nález sp. zn. II. ÚS 3168/09, nález sp. zn. II. ÚS 3/10 a nález sp. zn. II. ÚS 3403/11, citované výše v bodě 26; Atanasovski proti Makedonii, rozsudek, 14. 1. 2010, stížnost č. 36815/03, bod 38; Nejdet Şahin a Perihan Şahin proti Turecku, rozsudek velkého senátu, 20. 10. 2011, stížnost č. 13279/05, body 68-96; Boumaraf proti Francii, rozhodnutí, 30. 8. 2011, stížnost č. 32820/08; či Albu a další proti Rumunsku, rozsudek, 10. 5. 2012, stížnost č. 34796/09, bod 34; pro výjimku z tohoto obecného pravidla srov. Del Río Prada proti Španělsku, rozsudek velkého senátu, 21. 10. 2013, stížnost č. 42750/09, bod 93 in fine, body 111-118 a body 130-131 (změna judikatury v neprospěch obžalovaného)]. Dvojinstanční soudní systém je nastaven právě tak, aby k revizi, případně nápravě chyb, mohlo dojít a docházelo tam, kde je to zapotřebí. V určitých případech je pak zapotřebí odchýlit se od judikatorně ustáleného názoru, který není nijak vadný, ovšem takový odklon je potřebný například s ohledem na změnu společenských poměrů či doktrinárního pohledu na danou problematiku. Změny názoru na právní kvalifikaci nároku však mají své limity, a to obzvláště v rámci jednoho řízení týkajícího se jednoho nároku.

30. Těmito limity je především počet změn právního názoru a délka řízení, která se s každým vrácením k dalšímu řízení značně prodlužuje. Ústavnímu soudu opět nepřísluší stanovit, kolikrát je změna právního názoru a vrácení k dalšímu řízení soudu prvního stupně akceptovatelná, stejně jako v případech posuzování nadměrné délky řízení nemůže jednotně stanovit, jaká délka řízení je přiměřená. Ve velmi složitých případech jak co do obtížnosti zjišťování skutkového stavu, tak co do jeho právního posouzení, jejichž příkladem mohou být restituční spory, je právní posouzení velice náročné a je možné jako ústavně konformní akceptovat i několikanásobné vrácení soudu nižšího stupně k dalšímu řízení. Naprosto zásadním pro posouzení adekvátnosti opakovaných změn právního názoru a výsledné délky řízení však je, zda a jak se takový postup soudů projeví v hmotněprávním posouzení uplatněného nároku.

31. V projednávaném případě totiž nelze přehlédnout, že právní posouzení stěžovatelčina nároku se měnilo v závislosti na plynutí času. První změna nastala, když v roce 2002, tj. dva roky po uplatnění nároku stěžovatelkou u soudu, přestala smlouva o dílo mezi ní a vedlejší účastnicí existovat kvůli nemožnosti plnění způsobené žalovanou. Druhá změna se pak týkala právě posouzení námitky promlčení ve vztahu k nově uplatněnému nároku stěžovatelky v důsledku změny žaloby. Nutně se nabízí otázka, jak by bylo obecnými soudy rozhodnuto o nároku stěžovatelky, pokud by o něm soud prvního stupně rozhodl již před zánikem smlouvy o dílo, kterážto skutečnost byla stěžejní pro konečnou právní kvalifikaci nároku odvolacím soudem v druhém rozhodnutí v řadě. V návaznosti na to je pak zapotřebí vzít v úvahu, že pokud by odvolací soud došel k závěru o právní kvalifikaci nároku stěžovatelky jako nároku podle § 544 obchodního zákoníku již v prvním rozhodnutí z roku 2004 či druhém rozhodnutí z roku 2006, podle posouzení běhu promlčecí doby k tomuto nároku obecnými soudy by mohla stěžovatelka doplnit skutková tvrzení bez omezení s tím, že její nárok by promlčen nebyl. Pokud by byl akceptován přístup, podle kterého by hmotněprávní posouzení nároku účastníka řízení a případně i úspěch ve věci závisely především na tom, zda soudy rozhodnou v určité době a zda (ne)dojde k opakovanému vrácení věci k dalšímu řízení, znamenalo by to vydání účastníků řízení na milost faktorům, které by měly být pro věcné posouzení irelevantní, jako je zatížení toho daného soudu rozhodujícího věc či kvalita rozhodování konkrétního soudce apod., které v kombinaci představují v podstatě vis maior. Takový přístup je ovšem v rozporu s principem právní jistoty a pojetím právního státu vůbec.

32. Ostatně sám odvolací soud v usnesení ze dne 20. 5. 2010 č. j. 51 Co 487/2009-570 uvedl, že stěžovatelka uplatnila původní žalobou nárok vyplývající ze smlouvy o dílo, po zániku této smlouvy pak pouze změnila právní kvalifikaci totožné skutkové okolnosti, a to na základě skutečnosti nastalé až po podání žaloby, kterou byl zánik smlouvy o dílo v důsledku nemožnosti plnění - doplnění skutkových tvrzení nic nemění na tom, že svůj nárok opírá o totožný skutkový děj uplatněný již v původní žalobě. O totožnou situaci se ovšem dle Ústavního soudu jednalo i v případě doplnění skutkových tvrzení ve vztahu k posouzení nároku dle § 544 obchodního zákoníku. Předně, stěžovatelka byla k doplnění skutkových tvrzení ve vztahu k posouzení nároku v podstatě donucena, a ocitla se tak v situaci, kdy mohla skutková tvrzení buď doplnit a čelit neúspěchu ve věci v důsledku promlčení, nebo na doplnění rezignovat a čelit neúspěchu ve věci jako následku předvídaného ustanovením § 118a o. s. ř. Stěžejní je také skutečnost, že stěžovatelka doplňovala svá skutková tvrzení v důsledku již druhého odlišného posouzení nároku odvolacím soudem. Stěžovatelka však dle názoru Ústavního soudu pouze měnila právní kvalifikaci totožné skutkové okolnosti (spočívající v tom, že vynaložila určité prostředky ve vztahu k provedení díla, které jí nebyly ze strany žalované uhrazeny), tedy stále kvůli zániku smlouvy o dílo v důsledku nemožnosti plnění. Odvolací soud se však zcela překvapivě přiklonil k názoru opačnému ve vztahu ke svému předchozímu rozhodnutí.

33. Ústavní soud připomíná svou judikaturu a ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterých mají obecné soudy při interpretaci podústavního práva povinnost šetřit podstatu a smysl základních práv vyplývající z čl. 4 odst. 4 Listiny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1452/08 ze dne 3. 9. 2009 (N 192/54 SbNU 379); nález sp. zn. II. ÚS 281/09 ze dne 5. 3. 2009 (N 50/52 SbNU 499), bod 14; nález sp. zn. III. ÚS 455/06 ze dne 27. 11. 2008 (N 205/51 SbNU 565)]. Pokud se při interpretaci podústavního práva nabízí více možností výkladu, mají soudy povinnost upřednostnit ten výklad, který umožňuje realizaci ústavně zaručeného práva, v tomto případě práva na ochranu vlastnictví, před výkladem této realizaci bránící. Zatímco v usnesení z roku 2010 odvolací soud těmto požadavkům dostál, když zvolil šetrnější přístup k posouzení doplnění skutkových tvrzení stěžovatelkou nikoliv jako změny žaloby, v rozhodnutí z roku 2012 těmto požadavkům již nedostál. Ústavní soud je toho názoru, že odvolací soud měl v takové situaci povinnost zvolit ústavně konformní přístup k posouzení doplnění skutkových tvrzení stěžovatelkou a měl zohlednit především skutečnost, že stěžovatelka doplnila stěžejní část skutkových tvrzení již podáním ze dne 8. 12. 2006 (v rozhodnutí z roku 2012 vedeno jako podání ze dne 13. 12. 2006), což bylo stále před uplynutím promlčecí doby. K takovému posouzení měl odvolací soud přistoupit tím spíše, že doplnění skutkových tvrzení bylo vynuceno jeho vlastní změnou právního názoru. Pokud tak neudělal, zabránil tak stěžovatelce efektivně se domoci svého nároku, nedostál procedurálním požadavkům vyplývajícím z práva na ochranu majetku dle čl. 1 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1, a toto právo tak porušil.

B. Právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy

34. Ústavnísoud vzhledem ke shledané protiústavnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska práva na pokojné užívání majetku nepovažoval za účelné přezkoumávat soulad napadených rozhodnutí s právem na spravedlivý proces co do provedení všech navrhovaných důkazů soudy a opory skutkových zjištění v provedeném dokazování, neboť oběma těmto požadavkům budou muset obecné soudy dostát při dalším posuzování nároku stěžovatelky podle § 544 obchodního zákoníku.

C. Závěr

35. Z čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 vyplývá procedurální závazek státu poskytovat efektivní ochranu právu na ochranu majetku jednotlivce vsoudním řízení. Soudy proto musí při postupu v řízení a interpretaci podústavního práva postupovat v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny tak, aby nezpůsobily v důsledku změny svých právních názorů a délky řízení faktickou neuplatnitelnost majetkových nároků. Pokud tedy odvolací soud vysloví odlišný závazný právní názor a v důsledku výzvy podle § 118a o. s. ř. v dalším řízení přinutí účastníka řízení doplnit svá skutková tvrzení a důkazní návrhy, musí přihlédnout ke skutkovým tvrzením a důkazním návrhům v řízení již učiněným, a to tím spíše, pokud účastník řízení doplnil podstatnou část skutkových tvrzení k nové právní kvalifikaci ještě před uplynutím promlčecí doby a k novému doplnění došlo v důsledku opětovné změny právního názoru soudu.

36. Na základě výše uvedených důvodů dospěl Ústavnísoud k závěru, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2012 č. j. 51 Co 429/2011-678 a na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2013 č. j. 32 Cdo 3601/2012-731 jsou v rozporu s procedurálními závazky vyplývajícími z čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) stejného zákona napadená rozhodnutí zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru