Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 247/17 #1Usnesení ÚS ze dne 21.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Plzeň-město
SOUD - KS Plzeň
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
svědek/výpověď
Odstoupení od smlouvy
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.247.17.1
Datum podání25.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237

99/1993 Sb., § 126


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 247/17 ze dne 21. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti JANG, s.r.o., se sídlem Svatoplukova 63, Napajedla, zastoupené Mgr. Pavlínou Řehovou, advokátkou, se sídlem Záramí, 4077, Zlín, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. ledna 2015 č. j. 28 C 242/2013-131, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. února 2016 č. j. 25 Co 363/2015-238 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2016 č. j. 23 Cdo 3514/2016-273, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy, dále právo vyjádřit se k věci garantované čl. 38 odst. 2 Listiny a princip legitimního očekávání.

2. Stěžovatelka se smlouvou zavázala společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s. (dále jen "žalovaná") ve své provozovně restauračního zařízení poskytovat služby ve formě propagace jejích výrobků. Žalovaná od této smlouvy odstoupila s tím, že stěžovatelka přestala provozovat podnikatelskou činnost a že hrubě porušuje svoje povinnosti, neboť nedostatečně propaguje její výrobky. Stěžovatelka s tímto nesouhlasila a podala k Okresnímu soudu ve Zlíně žalobu na určení platnosti smluvního závazkového vztahu mezi ní a žalovanou. Okresní soud ve Zlíně jako soud místně nepříslušný postoupil věc místně příslušnému Okresnímu soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud"). Stěžovatelka podala návrh na provedení důkazu výslechem svědka. Na jednání, na kterém výslech tohoto svědka proběhl, se stěžovatelka (její zástupce) po předchozí omluvě nedostavila a soud provedl výslech za přítomnosti žalované. Poté žalobu napadeným rozsudkem zamítl a konstatoval, že bylo jednoznačně prokázáno, že smluvní závazkový vztah skončil již samotným ukončením podnikatelské činnosti a provozem restauračního zařízení stěžovatelky v souladu s danými ustanoveními smlouvy. Nebylo tedy nutné provádět další důkazy, které by byly rozhodné pro určení, zda stěžovatelka jinak porušila své povinnosti vyplývající ze smlouvy a zda je odstoupení žalované od smlouvy platné či nikoliv.

3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). Dle stěžovatelky okresní soud došel k nesprávným skutkovým zjištěním a výslech svědka v její nepřítomnosti znamenal zásadní procesní pochybení, které jí znemožnilo klást svědkovi otázky a zkrátilo ji na jejích procesních právech. Dle stěžovatelky totiž má výslech svědka dvě části: první část spočívá v samostatném vylíčení okolností týkajících se předmětu a druhá část má podobu otázek ze strany soudu a účastníků. Právě tím, že okresní soud fakticky znemožnil stěžovatelce participovat ve druhé části výslechu, byla porušena její procesní práva, a fakt, že se stěžovatelka nezúčastnila jednání z omluvitelných důvodů, nelze přičítat k její tíži. Krajský soud napadeným rozsudkem odvolání zamítl s tím, že se ztotožnil se skutkovým zjištěním okresního soudu i s rozhodnutím v meritu věci. K námitce stěžovatelky ohledně výslechu svědka v její nepřítomnosti krajský soud konstatoval, že sám okresní soud považoval provedení tohoto důkazu za nadbytečné, a jestliže výslech svědka nebyl způsobilý přivést příznivější důkazní postavení pro stěžovatelku, nemohlo se jednat o zásah do jejích procesních práv.

4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu. V dovolání uvedla, že krajský soud měl rozhodnout jinak a trvala na tom, že postup okresního soudu v případě výslechu svědka byl zásadním procesním pochybením a porušením jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Senát Nejvyššího soudu napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost. Dle názoru Nejvyššího soudu stěžovatelka dostatečně nevymezila, jak by měla být dovolacím soudem právní otázka vyřešena jinak, a toto vymezení významově neodpovídá zákonným požadavkům pro přípustnost dovolání. K námitce porušení práva na spravedlivý proces Nejvyšší soud uvedl, že ani tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť nebylo dostatečně vymezeno, v čem má tato vada řízení vliv na rozhodnutí ve věci. Zároveň se dle dovolacího soudu jedná o hodnocení důkazů, které nelze přezkoumat v rámci dovolacího řízení.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že postupem okresního soudu při výslechu svědka bylo porušeno její právo vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny.

6. Krajským soudem a Nejvyšším soudem pak mělo být porušeno právo na spravedlivý proces, a to tím, že se nedostatečně vypořádaly s námitkami ohledně porušení zákonné metodologie výslechu svědka. Nejvyšší soud se také dopustil nepřípustného odepření spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť chybně posoudil námitky stěžovatelky ohledně postupu okresního soudu jako hodnocení důkazu a nikoliv jako porušení určitého zákonem daného postupu soudu.

III. Hodnocení Ústavního soudu

7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není dalším článkem soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Dle zásady subsidiarity rozhodování o ústavní stížnosti je tak zásah do činnosti obecných soudů na místě pouze tehdy, jestliže rozhodování obecných soudů vybočí z ústavněprávního rámce, např. je-li výklad obecných soudů výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu) a je tak projevem svévole (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 1682/16 ze dne 14. 9. 2016 a sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016, bod 26). Takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzovaném případě neshledal.

8. K námitce porušení práva stěžovatelky na vyjádření se k věci Ústavní soud konstatuje, že postup okresního soudu shledává ústavně konformním. Připomíná, že k této námitce se vyjádřil i krajský soud, s tím, že okresní soud považoval výslech svědka za nadbytečný důkaz (což vyplývá i z napadeného rozsudku okresního soudu). Stěžovatelka navíc nijak v argumentaci ústavní stížnosti nereaguje na tyto argumenty soudů a z ústavní stížnosti jinak nevyplývá, jak by mělo být její právo porušeno za situace, ve které by její případné otázky na svědka neměly na rozhodnutí ve věci žádný vliv.

9. Současně Ústavní soud neshledal pochybení ústavněprávní relevance na straně Nejvyššího soudu. Námitky, které uvedla stěžovatelka v dovolání, nelze vzhledem k výše uvedenému považovat za relevantní námitky porušení práva na spravedlivý proces, a postupem Nejvyššího soudu tedy nemohlo být porušeno její právo na přístup k soudu. Z odůvodnění napadeného usnesení jinak vyplývá, proč Nejvyšší soud rozhodl o nepřípustnosti dovolání tak, jak rozhodl. Vzhledem k tomu, že se námitkami stěžovatelky ohledně porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud zabýval a shledal je zjevně neopodstatněnými, nelze v tomto případě Nejvyššímu soudu vytýkat, že dovolání odmítl pro nepřípustnost, a to i z toho důvodu, že na ně odpověděl krajský soud v napadeném rozsudku. Pokud pak stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí, neznamená to bez dalšího možnost ústavněprávního přezkumu.

10. Ústavní soud tedy považuje postup, jakým se krajský a Nejvyšší soud vypořádaly s námitkami stěžovatelky ohledně porušení metodologie provedení důkazu výslechem svědka, za ústavně konformní.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru