Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2466/10 #1Usnesení ÚS ze dne 13.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpoplatek/osvobození
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2466.10.1
Datum podání23.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2466/10 ze dne 13. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. S., zastoupeného JUDr. Martinem Týle, advokátem, se sídlem Škroupova 561, 530 03 Pardubice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2010 č. j. 12 Cmo 37/2010-786 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 1. 2010 č. j. 38 Cm 41/2002-775, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručené dne 23. 8. 2010 prostřednictvím faxu a dne 24. 8. 2010 doplněné stejnopisem, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení obecných soudů a navrhl Ústavnímu soudu jejich zrušení pro rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zároveň čl. 4 Ústavy.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 1. 2010 č. j. 38 Cm 41/2002-775 bylo o návrhu stěžovatele na osvobození od soudního poplatku za vzájemný návrh rozhodnuto tak, že se mu nevyhovuje. Stěžovatel podal návrh s odůvodněním, že v současné době nemá finanční prostředky, které by mu umožňovaly poplatek zaplatit, neboť se dostal do problémů vyvolaných konkurzem na majetek VITKA Brněnec a. s. Na výzvu krajského soudu stěžovatel předložil kopii svého přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2008. Z něj krajský soud zjistil, že výsledek hospodaření stěžovatele činil 5 246 412,- Kč. Toto zjištění podle krajského soudu nesvědčí o nepříznivých poměrech stěžovatele. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2010 č. j. 12 Cmo 37/2010-786 toto usnesení potvrdil. Vrchní soud zdůraznil, že stěžovatel neosvědčil takové výjimečné důvody, které by umožňovaly aplikaci § 138 o. s. ř., když poukázal na skutečnost, že stěžovatel není nemajetný, neboť je schopen svými prostředky zajišťovat svoji podnikatelskou činnost, která skončila ve sledovaném roce vysokým ziskem. Zároveň nedospěl k závěru, že by stěžovatel neměl žádnou rozumnou možnost opatřit si prostředky ke splnění poplatkové povinnosti.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že k zaplacení soudního poplatku za vzájemný návrh byl vyzván až po sedmi letech, kdy v řízení proběhlo několik jednání s prováděním důkazů k vzájemnému návrhu stěžovatele, tedy nelze hovořit o bezúspěšném uplatňování práva. V žádosti o osvobození od soudních poplatků stěžovatel poukázal na svou celkovou ekonomickou situaci, která souvisí i s dalšími společnostmi stěžovatele Darren s. r. o, ANIDOR s. r. o. a RANDA s. r. o., celkově pak s protiprávním jednáním bývalého konkurzního správce VITKA Brněnec a. s. Poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu ve věci společnosti ANIDOR s. r. o. ze dne 2. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 1619/08. Stěžovatel s žádostí doložil řadu konkrétních výsledků hospodaření v rozhodném období, obecné soudy však opřely svá zjištění toliko o zisk za rok 2008, ačkoliv se podle stěžovatele jedná toliko o účetní kategorii, která nevypovídá o skutečných poměrech stěžovatele. K těmto stěžovatel dodal, že souvisejí s řadou závazků, které souběžně plní. Soudy při hodnocení předložených skutečností opomněly zohlednit činnost stěžovatele, strukturu jeho majetku a jeho faktickou platební schopnost. Konečně tedy vytýká napadeným usnesením nepřezkoumatelnost, neboť se nevypořádaly se vznesenými námitkami.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná především svůj ustálený náhled na ústavní relevanci problematiky osvobození od soudních poplatků. K této otázce se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotná tato otázka, i když se její výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. sp. zn. I. ÚS 13/98, II. ÚS 13/98, IV. ÚS 13/98, II. ÚS 1619/08), nebo případů, v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03).

V dané věci stěžovatel zpochybňuje výklad a aplikaci § 138 odst. 1 o. s. ř. To lze učinit pouze tehdy, jestliže je výklad a aplikace výrazem flagrantního ignorování jeho kogentního obsahu nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, je-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. To je pak třeba vztáhnout specificky k výkladu normy obsahující tzv. relativně neurčitý pojem (srov. i rozhodné "poměry účastníka"), kdy pro závěr o protiústavní interpretaci přirozeně nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za jemu výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.

Ústavnímu soudu jsou přirozeně známy závěry nálezu ze dne 2. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 1619/08, který se týkal jedné ze společností stěžovatele, a to právě ve věci osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud především uvedl, že za ústavně konformní interpretaci § 138 odst. 1 o. s. ř. nelze považovat interpretaci rozlišující bez zákonného důvodu subjekty podnikající a nepodnikající. Tento závěr se však na nynější situaci stěžovatele nevztahuje. Vrchní soud v Praze v nyní předložené věci neopřel své závěry o paušální posouzení stěžovatele jako podnikatele, nýbrž vyšel z konkrétního výsledku hospodaření a dalších předložených podkladů, z nichž uzavřel, že stěžovatel je svými prostředky schopen zajišťovat svou podnikatelskou činnost, tedy nelze hovořit o nemajetnosti či o nemožnosti splnit svou poplatkovou povinnost. V tomto nelze hovořit o excesu či libovůli obecných soudů.

V tomto tedy spíše než závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 1619/08 dopadají na případ stěžovatele obecné závěry usnesení sp. zn. I. ÚS 2491/10 ze dne 15. 9. 2010, které bylo vydáno, shodou okolností, ve věci stěžovatelky Darren s. r. o.

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. 6. 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru