Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 246/98Nález ÚS ze dne 17.03.1999K oprávnění soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí vydané v době nesvobody bylo důsledkem politické perzekuce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkodškodnění
osoba/oprávněná - nerovnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 43/13 SbNU 313
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.246.98
Datum podání26.05.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 33, § 34

82/1968 Sb., § 27 odst.1, § 27 odst.2

87/1991 Sb., § 13 odst.2, § 19 odst.1, § 19 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 246/98 ze dne 17. 3. 1999

N 43/13 SbNU 313

K oprávnění soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí vydané v době nesvobody bylo důsledkem politické perzekuce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 17. března 1999 v senátě ve věci

návrhu ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného

JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne

26. 2 1998, čj. 2 Cdon 916/97 - 48, Městského soudu v Praze ze dne

2. 8. 1996, čj. 13 Co 260/96 - 35, a Obvodního soudu pro Prahu 1

ze dne 20. 3. 1996, čj. 21 C 427/93 - 26, za vedlejší účasti

Ministerstva financí ČR, spojeného s návrhem na zrušení části

ustanovení § 19 odst. 2 a § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.,

takto:

1. Rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 1998, čj. 2

Cdon 916/97 - 48, Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 1996, čj.

13 Co 260/96 - 35, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3.

1996, čj. 21 C 427/93 - 26, se zrušují.

2. Návrh na zrušení části ustanovení § 19 odst. 2 a § 13

odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním

soudem podáním ze dne 25. 5.1998, označeným jako ústavní stížnost.

Napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 8.1996, čj. 13

Co 260/96 - 35, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro

Prahu 1 ze dne 20. 3.1996, čj. 21 C 427/93 - 26. Podle těchto

rozsudků byl návrh žalobce - stěžovatele proti České republice

- Ministerstvu financí ČR pro zaplacení finanční náhrady za věci

movité ve výši Kč 60 000,-- podle § 13 odst. 2 zákona č.

87/1991 Sb. zamítnut. Napadá dále rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze

dne 26. 2. 1998, čj. 2 Cdon 916/97 - 48, kterým bylo dovolání

proti rozsudku Městského soudu v Praze přípustné podle § 239

odst. 1 o. s. ř. zamítnuto s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu

je správné a že nebylo zjištěno, že by v řízení došlo k vadám

uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. či v ustanovení

§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.

V podrobném odůvodnění své stížnosti stěžovatel vesměs

opakuje argumenty, které použil v průběhu soudního řízení a na něž

soudy reagovaly.

Z hlediska ústavněprávního stěžovatel namítá, že i kdyby

závěr všech soudů, že není oprávněnou osobou podle § 19 odst. 1

zákona č. 87/1991 Sb., byl správný, nastupuje hodnocení jeho

postavení z hlediska odst. 2 tohoto ustanovení, a to zejména

v ústavněprávní rovině, kdy stěžovatel má za to, že napadenými

rozsudky byl porušen čl. 1 Listiny základních práv a svobod,

zakotvující rovnost v základních právech a svobodách všech občanů,

dále pak čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,

zakazující diskriminaci v oblasti základních práv a svobod, jakož

i čl. 4 odst. 2 citované Listiny, stanovící zásadu, že meze

základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených

Listinou základních práv a svobod upraveny pouze zákonem. Podle

názoru stěžovatele je část ustanovení § 19 odst. 2 zákona č.

87/1991 Sb. v rozporu s citovanými ustanoveními Listiny základních

práv a svobod, pokud pomíjí, že nároky uvedené v odst. 1 mají

i osoby, kterým vznikl nárok na odškodnění podle § 27 odst. 1

písm. f) zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, pokud jde

o věci movité, vedle věcí nemovitých, které jim nebyly vráceny.

Z ústavní stížnosti a z obsahu spisu Obvodního soudu pro

Prahu 1, sp. zn. 21 C 427/93, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel

se domáhal po žalované straně, tj. Ministerstvu financí ČR,

zaplacení paušální náhrady ve výši Kč 60 000,-- podle § 13

odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. za movitý majetek, který přešel na

stát v důsledku trestu propadnutí jeho majetku, který mu byl

uložen rozsudkem bývalého Státního soudu v Praze ze dne

21. 3.1952, sp. zn. 5Ts I18/52.

Stěžovatel byl tímto rozsudkem uznán vinným zločinem

velezrady podle § 1 odst. 1 písm. c), odst. 2 zákona

č. 231/1948 Sb. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi

roků, k peněžitému trestu Kčs 10 000,--, event. jednomu měsíci

odnětí svobody, k propadnutí celého majetku a ke ztrátě čestných

práv občanských na sedm let. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze

dne 19.10.1973, sp. zn. Tr 456/68, který nabyl právní moci dne

21.12.1973, byl rozsudek bývalého Státního soudu v Praze ze dne

21. 3.1952, sp. zn. 5 Ts I18/52, zrušen podle § 15 odst. 1

písm. b) zákona č. 82/1968 Sb., ve znění zákona č. 70/1970 Sb.,

a současně byla zrušena všechna rozhodnutí na tento rozsudek

obsahově navazující. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25.

1. 1974, sp. zn. Tr 456/68, bylo podle § 223 odst. 1 tr. řádu

zastaveno trestní stíhání stěžovatele pro zločin velezrady podle

§ 1 odst. 1 písm. c), odst. 2 zákona č. 231/1948 Sb. ve směru

pomoci ke zločinu opuštění republiky z důvodů § 11 odst. 1 písm.

a) tr. řádu vzhledem k amnestii prezidenta republiky ze dne 23.

2. 1973. Návrh stěžovatele podle § 11 odst. 2 tr. řádu, že trvá na

projednání věci, vzal jeho obhájce zpět podáním došlým soudu dne

14. 2.1974.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14.11.1991, sp. zn.

Rt 537/91, byl stěžovatel podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn

obžaloby, že v prosinci roku 1949 v Městci Králové umožnil faráři

W., stíhanému pro velezradu a vyzvědačství, útěk do nepřátelské

ciziny s vědomím, že tam bude pokračovat v protistátní činnosti

namířené k obnově kapitalismu v Československu.

Obvodní soud pro Prahu 1 v zamítavém rozsudku ze dne

20. 3.1996, čj. 21 C 427/93 - 24, dospěl k závěru, že stěžovateli

nevznikl nárok na finanční náhradu podle § 13 odst. 2 zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť soudní

rozhodnutí, na jehož základě stát převzal stěžovatelův majetek,

nebylo zrušeno v rámci soudní rehabilitace podle zákona

č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Odvolací Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 8.1996,

čj. 13 Co 260/96 - 35, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil

a vyslovil, že proti němu je přípustné dovolání pro posouzení

právní otázky, zda se na projednávanou věc vztahuje ustanovení

§ 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., nebo zda přichází v úvahu

nárok upravený v ustanovení § 19 odst. 2 téhož zákona. Dospěl

k závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok na finanční náhradu

podle § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, není důvodný, neboť rozsudek bývalého Státního soudu

v Praze, jímž byl stěžovateli uložen trest konfiskace veškerého

jmění, byl zrušen v roce 1973 podle zákona č. 82/1968 Sb., nikoli

podle zákona č. 119/1990 Sb. Proto ustanovení § 13 odst. 2 zákona

č. 87/1991 Sb. se na daný případ nevztahuje, neboť nejsou splněny

podmínky podle § 19 odst. 1 citovaného zákona a ustanovení § 19

odst. 2 citovaného zákona umožňuje přiznat osobám rehabilitovaným

podle zákona č. 82/1968 Sb. odškodnění jen za nemovité věci, které

jim nebyly vráceny.

Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 26. 2.1998,

čj. Cdon 916/97 - 48, kterým dovolání stěžovatele zamítl, zaujal

stanovisko, že nárok na finanční náhradu je třeba vyvozovat

z faktu zrušení soudního rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb.,

přičemž podklad tohoto zrušení je nutno spojovat s úpravou

obsaženou v zákoně č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve

znění pozdějších předpisů. Soudní rozhodnutí, na jehož základě

převzal stát movitý majetek stěžovatele, bylo zrušeno rozsudkem

soudu podle zákona č. 82/1968 Sb., proto tedy stěžovatel není

osobou rehabilitovanou podle zákona č. 119/1990 Sb., a tedy ani

osobou oprávněnou ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Na

tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že v projednávání trestní

věci stěžovatele bylo pokračováno na základě § 33 odst. 1 zákona

č. 119/1990 Sb. Trestní stíhání bylo vedeno pro skutek, pro který

byla na stěžovatele podána obžaloba v roce 1952. Rozsudkem

Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. Rt 537/91,

byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu,

tedy že žalovaný skutek není trestným činem. Z povahy věci plyne,

že v tomto řízení nemohlo jít o zrušení původního trestního

rozsudku, který v době projednávání byl již zrušen a navíc smyslem

pokračování v trestním stíhání bylo projednání věci v hlavním

líčení tak, aby mohlo dojít k rozhodnutí o vině a trestu.

Dále Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že stěžovateli nevznikl

nárok ani podle § 19 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vzhledem

k tomu, že se u něj nejedná o finanční náhradu za nemovité věci.

Pokud stěžovatel poukazuje na ustanovení § 33 odst. 2 a § 34

zákona č. 119/1990 Sb. a z nich dovozuje, že je oprávněnou osobou

podle § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., Nejvyšší soud se

postavil na stanovisko, že v tomto nelze stěžovateli přisvědčit.

Dospěl k závěru, že právní názor odvolacího soudu, z něhož vychází

jeho rozhodnutí, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu

správný.

Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti ještě stanovisko

Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1, Nejvyššího

soudu ČR a Ministerstva financí.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 13. 1.1999

setrval na svém názoru a odvolal se na důvody v jeho rozsudku

uvedené. Obvodní soud pro Prahu 1 se nevyjádřil.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 2. 2. 1999

konstatoval, že nedospěl k závěru, že zákony, jež mají být

v daném případě aplikovány jsou v rozporu s Listinou základních

práv a svobod, tedy že zde jsou důvody pro postup podle § 109

odst. 1 písm. b), věta druhá a třetí o. s. ř. (§ 95 odst. 2 Ústavy

ČR). Proto také neshledal důvody pro zrušení rozhodnutí pro vady

řízení [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.], k nimž dovolací soud

přihlíží z úřední povinnosti, i když nejsou dovolatelem uplatněny.

Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Ministerstvo financí ČR v přípise ze dne 12. 2. 1999 navrhlo,

aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Zastává stanovisko, že pokud

jde o dřívější soudní rehabilitaci provedenou zákonem

č. 82/1968 Sb., umožňuje její "dotažení" jen ustanovení § 19

odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., za splnění podmínky tam uvedené,

tj. že půjde o nevrácené nemovitosti. Uvádí dále důvody proti

návrhu stěžovatele na zrušení § 13 odst. 2 a § 19 odst. 1 a 2

zákona č. 87/1991 Sb. Podtrhuje i povahu restitučních zákonů, na

kterou podle něj je třeba pohlížet takto: "Z Ústavy, z Listiny

základních práv a svobod ani z žádné mezinárodní smlouvy nelze

dovodit, že stát je povinen vydat restituční zákony, resp. že

restituce vlastnictví náleží mezi základní lidská práva a že

upravovat restituční nároky patří k jejich ochraně. Jestliže tedy

stát na restituci přistoupí, aniž by musel, záleží jen na něm,

jaké nároky komu přizná. Náš stát po roce 1989 přistoupil

k restituci nemající obdoby v žádném jiném postkomunistickém

státě. Její rozsah a způsob byl však samozřejmě závislý na jeho

ekonomických možnostech. V platném zákoně je výslovně uvedeno, že

zmírňuje následky jen některých majetkových křivd z minulého

období. Proto nebyl a nemohl být koncipován na principu rovnosti,

tak jak se toho stěžovatel domáhá a jak si jej vykládá. Ústavní

soud již opakovaně obsah ústavního principu rovnosti vyložil.

Odkazujeme zejména na jeho nález č. 185/97 Sb."

Ústavní soud, jak již vyslovil ve svých dřívějších nálezech,

není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich

soustavy, a již proto na sebe neatrahuje přezkumný dohled nad

jejich činností, a to za předpokladu, že tyto soudy ve své

činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny

základních práv a svobod.

Námitkám stěžovatele, které se týkají právních závěrů, o něž

se opírají rozsudky obecných soudů, se Ústavní soud věnoval

s vědomím, že není běžnou další instancí v systému všeobecného

soudnictví, a zaměřil se proto na posouzení otázky, zda přístup

soudů nemohl vést k porušení ústavně zaručených práv.

Ústavní soud zde shledal, že obecné soudy nerespektovaly své

povinnosti ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod a čl. 90 Ústavy ČR stanoveným způsobem poskytovat ochranu

právům a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Úvodem považoval Ústavní soud za nutné zdůraznit, že již

Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 597/92 dovodil, že

restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň

částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd

spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv

a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny

postupovat v řízení podle restitučního zákona v souladu se

zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách

má být alespoň částečně kompenzována. Do restitučního procesu

vstoupily tisíce občanů; tito občané pro časovou omezenost

k uplatnění nároků postupovali mnohdy zcela laicky. Ústavní soud

nesdílí názor, že jejich neznalost či pochybení by mělo být

využíváno proti cílům restitucí. Tak ostatně judikoval i tento

Ústavní soud ve svých nálezech sp. zn. II. ÚS 79/94 či IV. ÚS

6/95 aj.

Ústavní soud nemohl proto přisvědčit právnímu názoru všech

tří dotčených soudů, že v tomto případě se na stěžovatele

nevztahuje právní úprava obsažená v § 13 odst. 2 zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, protože soudní

rozhodnutí, na jehož základě převzal stát movitý majetek

stěžovatele, nebylo údajně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb.,

ale podle zákona č. 82/1968 Sb. Stěžovatel podle nich není osobou

rehabilitovanou podle zákona č. 119/1990 Sb., a tedy ani

oprávněnou osobou ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Ústavní soud z přístupu obecných soudů musel dospět

k závěru, že soudy nevzaly při aplikaci výše uvedených

restitučních a rehabilitačních předpisů v úvahu, že jde

o speciální právní úpravu se všemi důsledky z toho plynoucími, tj.

včetně oprávnění i povinnosti soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí

vydané v době nesvobody bylo či nebylo důsledkem politické

perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva

a svobody. Jejich rozhodnutí neposoudila každý z těchto předpisů

jako lex specialis, jehož smyslem je náprava křivd spáchaných

v obdobích od 25. 2.1948 do 1. 1.1990 a důsledkem toho bylo jen

formální hodnocení důkazů, aniž by přihlédly k tomu, že

rehabilitace v r. 1968 a 1969, případně násl. byly provedeny jen

povrchně, nevystihly pravou podstatu věci, a proto i zákon č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, počítal s tím, že bude třeba

přistoupit k nápravě v některých případech podle jeho vlastního

znění.

Stěžovatel, jak již bylo uvedeno, byl rozsudkem Státního

soudu v Praze ze dne 21. 9. 1952, sp. zn. 5 Ts I 18/52, odsouzen

pro zločin velezrady k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků,

k peněžitému trestu ve výši Kč 10 000,--, k propadnutí celého

jmění a ke ztrátě čestných občanských práv. Šlo nepochybně

o politickou perzekuci, když i státní moc působící v období po

25. 2. 1948 pod tlakem okolností připustila rehabilitaci podle

zákona č. 82/1968 Sb. a původní odsuzující rozsudek byl zrušen

rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1973, čj. Tr

456/68. Jednání stěžovatele bylo posouzeno jako pomoc ke zločinu

opuštění republiky a podléhalo amnestii ze dne 23. 2. 1973.

Stěžovatel sice tehdy uvedl (§ 11 odst. 2 tr. řádu), že trvá na

projednání věci, leč tento návrh vzal v roce 1974 zpět, neboť se

nepochybně obával dalších represí ze strany státu. Proces

perzekuce tedy z tohoto hlediska pokračoval a k nápravě došlo až

po roce 1989. Stalo se tak na základě rozsudku Krajského soudu

v Praze ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. Rt 537/91, který nabyl právní

moci dne 6. 12. 1991 a který stěžovatele zprostil obžaloby,

protože v jeho jednání neshledal skutkovou podstatu žádného

trestného činu. Nelze tedy pochybovat o tom, že trestní zásah

politické perzekuce trval ode dne 21. 4. 1952 do 6. 12. 1991.

Obdobný průběh měla politická perzekuce i v oblasti

ekonomické. I zde se projevuje v plném rozsahu. Zákon

č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, neposkytuje náhradu škody

při zrušení rozsudku o vedlejším trestu propadnutí jmění, jak by

bylo možno se domnívat, automaticky na základě zrušovacího

rozsudku. Jednak z náhrady škody vylučuje nemovitý majetek, který

podle tehdejších předpisů nemohl být v osobním vlastnictví nebo

užívání, neboť takový majetek nemusí být podle tohoto zákona

vrácen ani za něj poskytnuta náhrada; šlo-li o movitý majetek, pak

za movité věci mohla být poskytnuta náhrada odpovídající skutečné

škodě, šlo-li o věci, které mohly být v osobním vlastnictví; za

ostatní movité věci mohlo být poskytnuto jen přiměřené odškodnění

(§ 27). Dále bylo stanoveno, že o odškodnění lze požádat jen do

jednoho roku od účinnosti zákona (1. 8.1968).

I zde tedy ustanovení § 27 odst. 2 zákona č. 82/1968 Sb.

osvědčuje, že projednávaný případ nelze považovat za skončený

zrušením původního trestního rozsudku, neboť ani otázka náhrady

škody nebyla skončena, protože při změně rozsudku se náhrada

poskytovala se zřetelem k rozdílu mezi tresty vykonanými na

základě původního rozsudku a tresty uloženými v novém řízení.

Aplikace § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. byla tedy více než na

místě.

Ústavní soud s přihlédnutím k tomu, že u zákona

č. 87/1991 Sb. jde o lex specialis, jehož cílem bylo a je zmírnění

následků některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo

v období let 1948 až 1989 a vycházeje ze závěrů uvedených výše,

nemohl souhlasit se stanoviskem obecných soudů v tomto případě

o provedeném odděleném hodnocení důsledků politické perzekuce

podle zákona č. 82/1968 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. a musel dospět

k závěru, že je třeba ústavní stížnosti stěžovatele vyhovět

a napadené rozsudky, jak je uvedeno ve výroku, zrušit, protože

soudy neposkytly stěžovateli zákonem stanoveným způsobem ochranu

jeho práva ve smyslu čl. 9 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod. Tím současně nebylo již nutno se ani

zabývat dalšími články Listiny základních práv a svobod (čl. 1,

čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2), které byly podle názoru stěžovatele

porušeny.

Naproti tomu Ústavní soud byl nucen odmítnout samostatný

návrh stěžovatele, podaný spolu s ústavní stížností, aby bylo

zrušeno částečně ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

vypuštěním slova "nemovité" a ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona

vypuštěním slov "podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní

rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.", protože zjistil, že

jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů. Stěžovatel sice podal svůj návrh na zrušení výše

uvedených zákonných ustanovení podle § 64 odst. 1 písm. d) a § 74

citovaného zákona o Ústavním soudu, avšak Ústavní soud neshledal,

že by uvedené napadené formulace bylo nutno zrušit, protože pokud

jimi byla rozhodnutísoudů ovlivněna, stalo se tak jen v důsledku

jejich nesprávné aplikace.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. března 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru