Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2453/15 #1Usnesení ÚS ze dne 18.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Kolín
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/doručování
Věcný rejstříklhůta/zmeškání
lhůta/procesněprávní
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.2453.15.1
Datum podání10.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 49, § 57 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2453/15 ze dne 18. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Vacky, zastoupeného JUDr. Františkem Rytinou, advokátem se sídlem Mostní 73, Kolín IV, proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 1. 9. 2014, č. j. 12 C 119/2009-293 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2015 č. j. 22 Co 196/2015-343, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Kolíně uvedeným v záhlaví rozhodl soud prvního stupně tak, že pro opožděnost odmítl odvolání stěžovatele jako žalovaného proti usnesení Okresního soudu v Kolíně č. j. 12 C 119/2009-283 ze dne 17. 7. 2014, jímž byla uložena stěžovateli pořádková pokuta ve výši 25.000 Kč. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že usnesení Okresního soudu v Kolíně č. j. 12 C 119/2009-283 ze dne 17. 7. 2014 bylo doručováno stěžovateli do vlastních rukou prostřednictvím pošty. Při doručování dne 30. 7. 2014 nebyl na doručovací adrese žalovaný zastižen a zásilka obsahující výše citované usnesení byla uložena a připravena k vyzvednutí na poště dne 30. 7. 2014. Současně byla stěžovateli jako adresátu zásilky zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Protože si stěžovatel zásilku v úložní době nevyzvedl, byla vložena do domovní schránky dne 12. 8. 2014. Dne 27. 8. 2014 podal stěžovatel prostřednictvím poštovní přepravy odvolání proti tomuto usnesení, jež bylo doručeno soudu prvního stupně dne 29. 8. 2014. Soud prvního stupně za nastalé procesní situace dospěl k závěru, že usnesení bylo žalovanému doručeno dne 11. 8. 2014 a napadeným usnesením odvolání žalovaného pro opožděnost odmítl. Patnáctidenní lhůta k podání odvolání předpokládaná ustanovením § 204 odst. 1, věty prvé občanského soudního řádu počala stěžovateli plynout dne 12. 8. 2014, přičemž její poslední den připadl na den 26. 8. 2015, což bylo úterý. Protože stěžovatel podal odvolání prostřednictvím poštovní přepravy až dne 27. 8. 2014, podal své odvolání opožděně a podle krajského soudu soud prvního stupně rozhodl správně, když toto opožděně podané odvolání napadeným usnesením odmítl.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že mu bylo rozhodnutí soudu doručeno dne 12. 8. 2014 vhozením písemnosti do jeho domovní schránky pracovnicí České pošty, nikoli již 11. 8. 2014, jak tvrdí obecné soudy. Stěžovatel se domnívá, že neobstojí názor, že zásilka uložená na poště je brána za doručenou posledním dnem lhůty k jejímu vyzvednutí, i když se o tom adresát nedozvěděl, ale je zcela logicky doručena až ve chvíli, kdy se o tom adresát prokazatelně dozvěděl, nebo měl dozvědět, a to je v tomto případě až ve chvíli, kdy mu byla tato zásilka vhozena do schránky, tedy dne 12. 8. 2014. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že lhůtu pro podání odvolání dodržel a že jeho odvolání nemělo být jako opožděné odmítnuto.

5. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).

6. Stěžovatel brojí proti právním závěrům obecných soudů, které v řízení o včasnosti jeho odvolání vykládaly podústavní právo. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí (zejména výše citované rozhodnutí krajského soudu) jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat

7. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru