Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2451/19 #1Nález ÚS ze dne 26.11.2019K rozhodnutí Nejvyšší soudu o vazbě obviněného dle § 265l odst. 4 trestního řádu bez osobního slyšení obviněného

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuvyhověno
odmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťo... více
Věcný rejstříkDokazování
zasedání/neveřejné
trestný čin/vražda
trest/výkon
vazba/vzetí do vazby
Trest odnětí svobody
zavinění/úmyslné
EcliECLI:CZ:US:2019:1.US.2451.19.1
Datum vyhlášení10.12.2019
Datum podání29.07.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 256l odst.4, § 314h odst.1, § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 15 odst.1 písm.b, § 140 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Rozhoduje-li Nejvyšší soud o vazbě obviněného dle § 265l odst. 4 trestního řádu bez osobního slyšení obviněného, aniž by mu či jeho obhájci umožnil jakkoliv se vyjádřit k důvodům pro vzetí do vazby, je takový postup v rozporu s právy obviněného ve smyslu čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele P. B. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 26. listopadu 2019 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019 č. j. 3 Tdo 164/2019-I.-1798, a to pro rozpor s čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a s čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Ve zbytku odmítl ústavní stížnost pro nepřípustnost a pro zjevnou neopodstatněnost.

Narativní část

Stěžovatel byl uznán vinným zločinem vraždy a přečinem poškození cizí věci, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků a šesti měsíců. Dále bylo rozhodnuto o vedlejším trestu a náhradě škody a nemajetkové újmy. K odvolání stěžovatele odvolací soud snížil stěžovateli trest na sedm let. Proti tomuto rozsudku podali dovolání jak stěžovatel, tak i nejvyšší státní zástupce. Nejvyšší soud následně zrušil výrok o trestu a věc přikázal vrchnímu soudu k novému projednání. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Usnesením Nejvyššího soudu byl vzat stěžovatel do vazby, když vazební důvody shledal soud v naplnění ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. Stěžovatel v ústavní stížnosti mj. uvádí, že Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání dle dikce § 265l odst. 4 tr. ř. a současně rozhodoval tentýž den o jeho vazbě, a to v neveřejném zasedání, což považuje za porušení práv obhajoby vyjádřit se a předkládat důkazy k důvodům pro vzetí do vazby.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud nepostupoval správně, pokud o vazbě stěžovatele rozhodoval napadeným usnesením bez jeho osobního slyšení, aniž by dal stěžovateli či jeho obhájci možnost se k důvodům pro vzetí do vazby jakkoli vyjádřit. V projednávaném případu rozhodoval navíc v jeden den ve dvou samostatných řízeních (řízení o dovolání a řízení podle § 265l odst. 4 tr. ř., tedy řízení o vazbě) a stěžovatel tak neměl, vzhledem k tomu, že nevěděl o kasačním zásahu Nejvyššího soudu, možnost vyjádřit se k důvodům vazby. V současné době § 265l odst. 4 tr. ř. explicitně stanoví, že pokud Nejvyšší soud k dovolání výrok o trestu odnětí svobody, který se na obviněném vykonává na základě původního rozsudku, zruší, rozhodne zároveň o vazbě a při tomto rozhodování se nepoužijí ustanovení trestního řádu o vazebním zasedání. Přesto Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 980/14 dovodil, že toto znění nijak nevylučuje slyšení obviněného resp. obžalovaného, pouze stanoví, že se nekoná vazební zasedání. Nejvyšší soud může obžalovaného slyšet ve veřejném zasedání, ve kterém projedná i jeho dovolání. Novelou zákona nelze popřít ústavněprávní požadavek na slyšení osoby při vzetí do vazby.

Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím, na základě kterého rozhodl o vazbě stěžovatele bez jeho osobního slyšení či možnosti, aby se k důvodům vazby vyjádřil, zasáhl do jeho základních práv garantovaných čl. 8 odst. 1 a odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Pokud v řízení, v němž je rozhodováno o vazbě, není umožněno slyšení obviněného, dochází k ústavně nepřípustnému omezení svobody a rovněž k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Z těchto důvodů napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil. V části, ve které se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozsudku Vrchního soudu v Praze ve výrocích o vině Ústavní soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele a ústavní stížnost v této části odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V části, ve které se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozsudku Vrchního soudu v Praze ve výrocích o trestu, ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl David Uhlíř. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 2451/19 ze dne 26. 11. 2019

K rozhodnutí Nejvyšší soudu o vazbě obviněného dle § 265l odst. 4 trestního řádu bez osobního slyšení obviněného

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Eduardem Belšánem, advokátem se sídlem Berounská 107, Lány, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, č. j. 3 Tdo 164/2019-I.-1798, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, č. j. 3 Tdo 164/2019-1788, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2018, sp. zn. 7 To 62/2018, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. dubna 2018, č. j. 50 T 2/2018-1598, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, č. j. 3 Tdo 164/2019-I.-1798, byla porušena základní práva stěžovatele garantovaná čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, č. j. 3 Tdo 164/2019-I.-1798, se proto ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

Průběh předchozího řízení a stížnostní námitky

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 4. 2018, č. j. 50 T 2/2018-1598, byl stěžovatel uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil ve výroku o vině popsaným skutkem, a byl odsouzen podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o vedlejším trestu a náhradě škody a nemajetkové újmy.

2. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal stěžovatel odvolání, které zaměřil do všech výroků rozsudku, zejména do výroku o vině, trestu i náhradě škody. O jeho odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 7 To 62/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušil celý rozsudek a sám rozhodl tak, že obviněného uznal vinným v rozsudku popsaným skutkem, který právně kvalifikoval jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Stěžovatel byl odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci - specifikované pistole. Naposledy bylo rozhodováno o náhradě škody a nemajetkové újmy.

3. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 7 To 62/2018, podali stěžovatel a nejvyšší státní zástupce dovolání.

4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, č. j. 3 Tdo 164/2019-1788 byl k dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele zrušen podle § 265k odst. 1, odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 7 To 62/2018. Současně byla zrušena také další rozhodnutí na zrušenou části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu byla věc přikázána Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud uvedeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, č. j. 3 Tdo 164/2019-I.-1798, byl podle ustanovení § 265l odst. 4 trestního řádu vzat stěžovatel do vazby, když vazební důvody shledal soud v naplnění ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání dle dikce § 265l odst. 4 trestního řádu a současně rozhodoval tentýž den (30. 4. 2019) o jeho vazbě, a to v neveřejném zasedání. Stěžovatel považuje způsob rozhodování o vazbě v neveřejném zasedání, za porušení práv obhajoby vyjádřit se a předkládat důkazy k důvodům pro vzetí do vazby. Dne 30. 4. 2019, když Nejvyšší soud rozhodl o vazbě, byl stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody. Byl tedy přesunut z oddělení výkonu trestu odnětí svobody do oddělení výkonu vazby. Usnesení o vzetí do vazby však bylo obhájci stěžovatele doručeno až dne 29. 5. 2019. Stěžovatel tak s ohledem na nekonání veřejného zasedání o vazbě po dobu jednoho měsíce nevěděl, co bylo důvodem pro jeho zajištění vazbou. Stěžovatel byl ve výkonu trestu zařazen do práce. Okamžikem rozhodnutí o jeho vazbě však byl bezodkladně z pracovního režimu vyřazen, neboť na oddělení vazby mu nebylo umožněno v pracovní činnosti pokračovat.

6. Odůvodnění usnesení o vzetí do vazby navíc stěžovatel považuje za nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud jako zásadní důvod pro útěkovou vazbu označil hrozbu vysokým trestem. Ta však podle judikatury Ústavního soudu nemůže být jediným důvodem. Pro postup dovolacího soudu není podle jeho názoru dán důvod ani s odkazem na závěry Ústavního soudu uvedené v nálezech sp. zn. I. ÚS 185/14 a sp. zn. III. ÚS 2998/17.

7. Stěžovatel namítá, že postupem Nejvyššího soudu tak došlo k dotčení jeho práv zaručených čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1, odst. 5, čl. 14 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

8. Ve vztahu k rozhodování obecných soudů ve věci samé o vině stěžovatel opakovaně na svou obhajobu uvádí, že toliko ve značně vypjaté situaci vyšel ven zastavit vozidlo poškozeného a nikoli poškozeného zastřelit.

9. Z hlediska zavinění obviněného je uvažován úmysl eventuální, pro nějž jsou podstatné dvě složky, a to vědomost o způsobení následku a srozumění s tímto následkem. Nepřímý úmysl je spatřován ve faktickém vedení střelby na dveře řidiče vozidla, kdy stěžovatel podle soudů věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit (tj. smrt poškozeného), a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. To však nevyplývá z provedeného dokazování (s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 79/2001). Nebylo zjištěno, proti jaké části těla stěžovatel vedl střelbu, když nemohla být zřejmá poloha poškozeného ve vozidle. Podle soudů si musel být vědom, že střely směřují do oblasti, kde poškozený seděl, avšak nebylo prokázáno, že by stěžovatel byl srozuměn s tím, že zasáhne tělo poškozeného. Nebyla zjišťována vzdálenost těla poškozeného od volantu, jeho pozice ve vozidle, aby mohlo dojít k vyhodnocení, kam a jak byly vedeny střely, avšak ani tyto okolnosti (kam byl veden útok) nejsou axiomatickými. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 9 Tz 34/99 a Ústavního soudu sp. zn. II. US 460/04 dovozuje, že i skutečnost, že byly směřovány útoky bodnou zbraní, z blízkosti, směřovány na místo na těle, kde jsou uloženy důležité orgány, tj. pachatel uvedeného trestného činu přesně věděl a viděl, kam ránu vede a jakou intenzitou ji vede, není dostačujícím pro učinění závěru o nepřímém úmyslu k vraždě.

10. Odkazuje také na nález Ústavního soudu, který citoval (sp. zn. II. ÚS 301/98, N 45/13 SbNU 325), kdy u trestného činu vraždy musí úmysl, a to i nepřímý, směřovat k usmrcení člověka, sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Z judikaturní praxe obecných soudů vyplývá, že u nepřímého úmyslu je třeba prokázat obviněnému jeho vědomí, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem (v daném případě způsobit smrt člověka), avšak současně je třeba poukázat, že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn (č. 19/1969 Sb. rozh. tr.).

11. Soudy obou stupňů pak rezignovaly na řešení rozdílu mezi srozuměním s následkem, při kvalifikaci nepřímého úmyslu a lhostejností k následku. Ani tyto skutečnosti nebyly jakkoli soudem prvního stupně řešeny a vypořádány. Odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 433/02, 49/2004 Usn., které podle něj řešilo obdobnou situaci. I v něm se jednalo o nepřehlednou situaci, která se stala dokonce za delší časový interval než v přítomné věci (9 vteřin), situace byla také emočně vypjatá, což plyne i ze znaleckých posudků. Dokazování nemohlo podle názoru stěžovatele v jeho věci vyústit ke zjištění nepřímého úmyslu, jelikož nebylo zjištěno, kam stěžovatel a zda vůbec mířil, zda střílel mířeně na poškozeného nebo bylo mířeno výlučně na auto, příp. se jednalo toliko pouze o jeho intuitivní reakci. Prosté konstatování, že došlo k užití střelné zbraně, která byla užita vůči osobnímu automobilu při dalším neprokázaném tvrzení, že musel být stěžovatel srozuměn s tím, že poškozeného usmrtí, pokud střílí na vozidlo, nepovažuje za dostatečné. Mohl jednat maximálně vědomě nedbalostně a nikoli v eventuálním úmyslu, když hranice mezi těmito dvěma formami zavinění je velmi tenká. Stěžovatel na podporu svých úvah podrobně rozebírá důkazní situaci.

12. Dále se vyjádřil k výrokům o náhradě nemajetkové újmy a škody, kdy poukázal na důkazy, které údajně vyvracejí tvrzení o osobních vazbách i finanční a hmotné závislosti poškozených. Nesouhlasí ani s posouzením osoby E. M. D. J. jako družky poškozeného a společně žijící osoby, kdy z předložených důkazů toto nevyplývá, což podrobně rozebral. S ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15, jde o důkazní břemeno na straně poškozených. I kdyby však byla poškozená družkou poškozeného, žádný z důkazů neobsahuje relevantní skutečnosti o hloubce, intenzitě, trvalosti, tj. neexistuje relevantní důkaz, že se jednalo o pozitivně se vyvíjející rodinné vztahy s vyšší intenzitou. Ani předkládané prohlášení o dopadu trestné činnosti nemůže být chápáno jako řádný důkaz, jelikož se maximálně může jednat o doplnění tvrzení poškozené, které ovšem nebylo provedeno v souladu trestním řádem, tj. nebylo zajištěno formou úředního záznamu o podání vysvětlení či svědecké výpovědi. Takový důkazní prostředek pak má podle obhajoby nulovou důkazní hodnotu.

13. Dále napadl i výrok o náhradě škody, úhrady z veteriny a pohřbu, když předložené účtenky nejsou vystaveny na jméno poškozené.

14. Dále se vyjádřil k přiznaným náhradám nemajetkové újmy vůči zbylým poškozeným, konkrétně matky poškozeného, když její tvrzení jsou nepravdivá. Jedná se o tvrzení stran pořízení bytové jednotky, ke kterému nemohlo objektivně dojít, a to v důsledku existence zákonných překážek, jako jsou minimálně jedna exekuce vůči zemřelému (v důsledku úmrtí již mohla být některá exekuční řízení zastavena a v Centrální evidenci exekucí se tyto již nepropíší) a proti matce poškozeného bylo v době jeho úmrtí vedeno minimálně 16 exekucí, což brání užívání bytu, který by byl zpeněžen. Nepravdivá jsou i další tvrzení poškozené. Dodává, že rodinné vztahy jako takové neprokazují automaticky hluboké a intenzivní vztahy mezi osobami.

15. Rozhodnutím o vině a náhradě škody a nemajetkové újmy za těchto okolností podle názoru stěžovatele došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny.

II.

Vyjádření účastníků řízení

16. Vrchní soud v Praze je přesvědčen o tom, že k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv nedošlo. Dodává, že po vyhlášení ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, č. j. 3 Tdo 164/2019-1788, pokračovalo trestní stíhání před Vrchním soudem v Praze, kde skončilo pravomocným rozsudkem tohoto soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 7 To 62/2018, aniž by byl tento rozsudek do ústavní stížnosti jakkoli formálně zakomponován či napaden dovoláním.

17. Krajský soud v Ústí nad Labem k části ústavní stížnosti vztahující se k vazebnímu rozhodnutí u Nejvyššího soudu uvádí, že v této fázi řízení nebyl ve věci činný a nepřísluší mu proto se k ní vyjadřovat. K části týkající se rozhodování ve věci samé, která se již činnosti krajského soudu týká, nesouhlasí s argumentací, kterou stěžovatel obecným soudům vytýká, že se nezabývaly dostatečně subjektivní stránkou jednání odsouzeného. Krajský soud se touto otázkou velmi podrobně zabýval, o čemž svědčí i obsáhlé pasáže v odůvodnění jeho rozhodnutí, na které nyní odkazuje. Při hodnocení subjektivní stránky na straně odsouzeného shledal nejen úmysl, ale dokonce rozmysl ve smyslu ustanovení § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Soud provedl velmi rozsáhlé dokazování, jehož doplnění obhajoba nenavrhovala. To pak velmi podrobně hodnotil i s ohledem na otázku možné existence okolností vylučujících protiprávnost. Závěr o naplnění skutkové podstaty vraždy soud učinil po zralé úvaze a po zvážení všech ostatních možností. Ústavní stížnost v tomto směru účastník řízení považuje za nedůvodnou.

18. Nejvyšší státní zastupitelství se ztotožnilo s usnesením Nejvyššího soudu, kterým bylo vyhověno dovolání nejvyššího státního zástupce a odmítnuto dovolání stěžovatele. Odůvodnění ústavní stížnosti je opakováním obhajoby stěžovatele, se kterou se již obecné soudy vypořádaly. Co se týče postupu Nejvyššího soudu při rozhodování o vazbě, vedlejší účastník poukazuje na znění § 265l odst. 4 trestního řádu, podle něhož se při něm neuplatní zákonná ustanovení o vazebním zasedání. Důvod vazby útěkové byl ve věci zjevně vzhledem k okolnostem naplněn. Dodává, že důsledky spojené s rozhodnutím o vzetí stěžovatele do vazby již v současnosti netrvají, neboť v mezidobí byl stěžovatel již znovu pravomocně odsouzen a v současnosti se opětovně nachází ve výkonu trestu odnětí svobody. Případná kasace by tak neměla žádný reálný dopad do sféry základních práv stěžovatele. Proto by měla být ústavní stížnost odmítnuta nebo zamítnuta.

19. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se plně ztotožňuje s nynějším výsledkem trestního stíhání stěžovatele. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje, aby ji Ústavní soud odmítl.

20. Nejvyšší soud se ve lhůtě k tomu stanovené k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

21. Uvedená vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti. Nebylo tak třeba je zasílat stěžovateli a bylo možné přistoupit k rozhodnutí ve věci.

22. Ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.

III.

Procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti

23. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

24. S ohledem na obsah ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

IV.

Právní posouzení rozhodování Nejvyššího soudu o vzetí do vazby

25. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí (resp. jejich postupy) byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

26. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

27. K právu obviněného být osobně slyšen při rozhodování soudu o jeho vazbě měl Ústavní soud již mnohokrát možnost se konkrétně vyjádřit. Principy svého rozhodování Ústavní soud shrnul například v nálezu ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3326/13.

28. V citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, že Evropský soud pro lidská práva považuje právo na osobní svobodu, zakotvené v čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") za jedno z nejvýznamnějších základních práv chránících fyzickou bezpečnost osoby, které jako takové má v demokratické společnosti vrcholný význam (srov. např. rozsudek ve věci Ťupa proti České republice ze dne 26. 5. 2011 č. 39822/07, § 45). Obdobně Ústavní soud ve své judikatuře vyslovil, že v případě vzetí obviněného do vazby, jíž je prolamována ústavně zaručená osobní svoboda, která je na předních místech v katalozích základních práv a svobod, musí být náhled na postup orgánů veřejné moci přísnější (nález ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 336/06).

29. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem v rámci rozhodování o vazbě či jejím dalším trvání a z toho vyplývající právo být slyšen (vyjádřit se) v kontradiktorním řízení je třeba považovat za zcela základní prvek práva na spravedlivý proces týkající se omezení osobní svobody. Právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení.

30. Nicméně jak Ústavní soud, tak ESLP dospěl k závěru, že z článku 5 odst. 4 Úmluvy nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. na rozdíl od prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) plně respektovat záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje článek 6 odst. 1 Úmluvy.

31. Pokud jde o samotný požadavek na slyšení osoby, o jejíž vazbě je rozhodováno, tak, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, je zásadně obviněného nutno slyšet vždy, když je rozhodováno o jeho pokračující vazbě a od jeho předchozího slyšení uběhlo již několik týdnů, ledaže by osobnímu slyšení bránily objektivně nepřekonatelné překážky (nález sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014, body 23-24).

32. Ústavní stížností napadeným usnesením rozhodoval Nejvyšší soud o vazbě stěžovatele podle § 265l odst. 4 trestního řádu, který zní:

33. "Vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Ustanovení o vazebním zasedání (§ 73d až 73g) se v tomto případě neužijí."

34. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1681/08 ze dne 24. 11. 2009 (N 240/55 SbNU 325), na který odkazuje stěžovatel, Ústavní soud shledal, že i u rozhodování Nejvyššího soudu podle § 265l odst. 4 trestního řádu je třeba trvat na požadavku osobního slyšení obviněného soudem, pokud se rozhoduje o jeho vzetí do vazby. Pokud o vzetí do vazby rozhoduje dovolací soud v neveřejném zasedání, dochází tak k ústavně nepřípustnému omezení svobody obviněného. Uvedený nález byl však přijímán za poněkud odlišné právní úpravy.

35. Až po vydání tohoto nálezu byl § 265l odst. 4 trestního řádu novelizován a bylo explicitně stanoveno, že při tomto rozhodování Nejvyššího soudu se ustanovení trestního řádu o vazebním zasedání neužijí. Nicméně Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 980/14 (N 125/73 SbNU 887) dovodil, že "toto znění nijak nevylučuje slyšení osoby, pouze stanoví, že se nekoná vazební zasedání. Nejvyšší soud však může obžalovaného slyšet ve veřejném zasedání, ve kterém projedná i jeho dovolání. Navíc je samozřejmostí, že novelou zákona nelze negovat ústavněprávní požadavek na slyšení osoby při vzetí do vazby" [obdobně viz nález ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 1123/14 (N 180/74 SbNU 569) a nález ze dne 17. 4. 2019 sp. zn I. ÚS 3401/18]. Ústavní soud dodává, že k nutnosti osobního slyšení obžalovaného při rozhodování podle § 265l odst. 4 dospívá i po novele trestního řádu č. 459/2011 Sb. komentářová literatura (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3270), a to s velmi přesvědčivým odůvodněním.

36. Závěr, podle něhož má soudní přezkum rozhodnutí o vazbě význam pro dotčenou osobu bez ohledu na to, zda vazba stále trvá, se ustálil i v rozhodovací praxi Ústavního soudu. Porušení ústavně zaručených základních práv a svobod osoby, která byla ve vazbě na základě nezákonného rozhodnutí nebo v ní zůstala bez rozhodnutí o ponechání ve vazbě po uplynutí zákonem stanovené lhůty, není zhojeno jejím propuštěním z vazby nebo převedením do výkonu trestu. Skutečnost, že stěžovatel již není ve vazbě, nečiní ústavní stížnost proti takovémuto rozhodnutí či jinému zásahu neopodstatněnou [například nález ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 385/03 (N 59/33 SbNU 95), nález ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1348/07 (N 124/50 SbNU 79) nebo nález ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517)]. Zájem obviněného na posouzení zákonnosti vazby může být dán i poté, ať už bude usilovat jen o pouhé konstatování její nezákonnosti, jež samotné pro něj může představovat určitou satisfakci, nebo se bude následně domáhat i náhrady škody. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. Pl. ÚS-st. 25/08, které se situaci, kdy Ústavní soud rozhoduje o vazbě v době, kdy již vazba netrvá, věnuje, by problematický neměl být ani postup orgánů činných v trestním řízení po zrušení vazebního rozhodnutí v situaci, kdy stěžovatel byl již v mezidobí z vazby propuštěn na svobodu, nebo mu byl nařízen výkon trestu odnětí svobody, případně bylo řízení proti němu pravomocně skončeno uložením jiného trestu či bylo od uložení trestu upuštěno nebo bylo řízení pravomocně zastaveno. V takovém případě by nepřicházelo do úvahy rozhodnutí o propuštění z vazby na svobodu a tedy ani postup podle § 314h odst. 1 alinea prima trestního řádu. Fakticky by totiž odpadl důvod, aby orgán činný v trestním řízení, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, pokračoval v tom stadiu řízení, které bezprostředně předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí. Příslušný orgán trestního řízení v takových případech vezme rozhodnutí Ústavního soudu pouze na vědomí. V těchto případech, kde chybí bezprostřední a přítomný zásah do základního práva na respektování osobní svobody, je totiž jediným důvodem zrušení rozhodnutí o vazbě, aby i formálně de lege lata (dle § 8 zákona č. 82/1998 Sb.) byl umožněn přístup stěžovatele k odškodnění za nezákonné rozhodnutí.

V.

Závěr

37. Ústavní soud tedy shrnuje, že Nejvyšší soud nepostupoval správně, pokud o vazbě stěžovatele rozhodoval napadeným usnesením bez jeho osobního slyšení, aniž by tak dal stěžovateli či jeho obhájci možnost se k důvodům pro vzetí do vazby jakkoli vyjádřit. Obzvláště pak v situaci, kdy v těchto dvou samostatných řízeních (řízení o dovolání a řízení podle § 265l odst. 4 trestního řádu, tedy řízení o vazbě) je rozhodováno v jeden den a stěžovatel tak fakticky nemá, vzhledem k nevědomosti o kasačním zásahu Nejvyššího soudu, možnost vyjádřit se k důvodům vazby. To vede Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud, nerespektováním příkazů obsažených v čl. 8 odst. 2 Listiny, svým rozhodnutím, na základě kterého rozhodl o vazbě stěžovatele, zasáhl do jeho základních práv, garantovaných čl. 8 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Pokud v řízení, v němž je rozhodováno o vazbě, není umožněno slyšení obviněného, dochází k ústavně nepřípustnému omezení svobody a rovněž k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

38. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

VI.

Rozhodování Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze o vině a trestu

39. V části, ve které se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozsudku Vrchního soudu v Praze ve výrocích o vině Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů ve světle stěžovatelových námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

40. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto ve své činnosti respektují ústavně zaručená základní práva nebo svobody osob trestně stíhaných a řízení před nimi vedené je jako celek spravedlivé.

41. V projednávané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, šlo o to, zda výklad podaný obecnými soudy a aplikace trestněprávních ustanovení, jež upravují proces zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu, zejména dokazování (§ 89 a násl. trestního řádu) a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu), resp. jež vyslovují požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí (§ 125 odst. 1 trestního řádu), nezaložily nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nedošlo k nepřípustnému zásahu do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy ve smyslu hlavy páté Listiny, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces), případně čl. 6 odst. 1 v jeho trestní větvi.

42. Ústavní soud dospěl k závěru, že argumenty, jimiž je odůvodňován tvrzený extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a právními závěry z nich vyvozenými, neobstojí. Lze připomenout, že obdobné námitky stěžovatel uplatnil v obhajobě a že obecné soudy se s nimi adekvátním způsobem vypořádaly. Z rozsudku obecných soudů je zřejmé, na základě jakých důkazů byl přijat skutkový závěr, že jednání stěžovatele naplňovalo jak po objektivní, tak po subjektivní stránce znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu kladeného mu za vinu. Skutkové závěry o usmrcení poškozeného protiprávním úmyslným jednáním stěžovatele obecné soudy opřely o svědecké výpovědi a závěry znalců a odborných expertíz. Úvahy stěžovatele soud považoval za vyvrácené mnoha přímými i nepřímými důkazy.

43. Obecné soudy se rovněž zabývaly subjektivní stránkou trestného činu a vyložily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že stěžovatel jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku s tím, že je na tomto místě netřeba opakovat. K opakovaným námitkám Ústavní soud odkazuje na další rozvedení právních závěrů obsažených v odůvodnění rozhodnutí nalézacího a zejména pak odvolacího soudu. Lze shrnout, že závěr o jednání v nepřímém úmyslu podporuje zjištění, že stěžovatel vystřelil z minimální vzdálenosti cíleně proti kabině pomalu jedoucí dodávky, ve které viděl sedět jejího řidiče, velmi rychle za sebou nejméně třináct střel, z nichž osm, které směřovaly na sedící postavu, zasáhly tělo poškozeného. Odvolací soud se velmi podrobně zabýval i posouzením existence okolností vylučující protiprávnost a použitou právní kvalifikací. Rozvedl i rozdíly mezi skutkem, který byl posuzován v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 433/02 a skutkem posuzovaným nyní.

44. Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti a skutečností vyplývajících z napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že obecným soudům nelze vytknout neadekvátní užití trestněprávní kvalifikace jednání stěžovatele. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, vyplývá přiměřeně detailní popis a interpretace jednání stěžovatele, jehož vina byla prokazována na základě přímých a nepřímých důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zváženy. Obecné soudy se podrobně věnovaly i opodstatněnosti uplatněných nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy. Z hodnocení provedených důkazů vyplývá, že se doplňují a na sebe navazují tak, že příslušná rozhodnutí o vině a náhradě škody a nemajetkové újmy jsou přesvědčivě odůvodněna.

45. Ústavní soud uzavřel, že stěžovateli se v této části nepodařilo prokázat tvrzené porušení ústavně zaručených práv, a proto na základě důvodů výše uvedených ústavní stížnost směřující proti výrokům o vině a náhradě škody a nemajetkové újmy odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

46. V části, ve které se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozsudku Vrchního soudu v Praze ve výrocích o trestu, byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta pro nepřípustnost. Vzhledem k tomu, že usnesením Nejvyššího soudu byl rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku o trestu zrušen a Nejvyšší soud vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Praze následně rozsudkem ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 7 To 62/2018, při dovoláním nezměněném a nedotčeném výroku o vině tak, že stěžovatele odsoudil podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest propadnutí věci. Proti tomuto rozsudku mohl stěžovatel podat dovolání, jak je ostatně patrno i z poučení v závěru rozsudku. Této možnosti stěžovatel nevyužil. Nevyčerpal tak před podáním ústavní stížnosti všechny opravné prostředky, které zákon k ochraně jeho práva připouští a ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v této části nepřípustná.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. listopadu 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru