Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2450/18 #1Usnesení ÚS ze dne 07.08.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 6
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Exekuce
řízení/zastavení
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.2450.18.1
Datum podání17.07.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 77a, § 268 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2450/18 ze dne 7. 8. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Tomáše Rašnera a Adama Kožely, obou zastoupených JUDr. Janem Mikulášem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha, Rubešova 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 1. 2018 č. j. 19 C 193/2016-121 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2018 č. j. 35 Co 102/2018-148, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 73 985 Kč s příslušenstvím.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 napadeným rozsudkem uložil stěžovatelům povinnost zaplatit žalobkyni (ASA - Asociace studentů a absolventů) společně a nerozdílně částku 50 000 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně takto rozhodl v pořadí druhým rozsudkem o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení uvedené částky s odůvodněním, že 27. 10. 2015 vydal Obvodní soud pro Prahu 6 na základě návrhu stěžovatelů usnesení č. j. 11 Nc 5003/2015-11, jímž nařídil předběžné opatření vůči žalobkyni. Stěžovatelé následně podali návrh na provedení exekuce vydaného předběžného opatření. Dne 18. 2. 2016 byl žalobkyni doručen exekuční příkaz k provedení exekuce provedením prací a výkonů z 10. 2. 2016 č. j. 167 EX 14794/15-44, kterým byla zároveň žalobkyni uložena pokuta ve výši 50 000 Kč. Následně byl návrh na nařízení předběžného opatření usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 1. 4. 2016 č. j. 22 Co 13/2016-38 odmítnut. Žalobkyně uvedla, že jí v souvislosti s předběžným opatřením vydaným k návrhu žalovaných vznikla škoda, za níž žalovaní objektivně odpovídají ve smyslu § 77a o. s. ř.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl o žalobě poprvé rozsudkem ze dne 7. 3. 2017, č. j. 19 C 193/2016-48, kdy žalobě po částečném zpětvzetí vyhověl a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 50 000 Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatelů rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vyjádřil závazný právní názor, že v dané věci bylo předběžné opatření změněno odvolacím soudem tak, že návrh na jeho nařízení byl odmítnut, byla tedy splněna podmínka "zrušení" nařízeného předběžného opatření ve smyslu § 77a o. s. ř. Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda v souvislosti s nařízením předběžného opatření žalobkyni skutečně vznikla škoda a zda by k takové škodě nedošlo i jinak. Dospěl k závěru, že předmětná exekuce, která byla zastavena podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného a je-li najisto postaveno, že exekuce byla provedena na základě titulu, který byl po jejím nařízení zrušen, může být vymožené plnění identifikováno s bezdůvodným obohacením. Odvolací soud proto konstatoval, že je "na místě zabývat se nejprve tím, z jakých důvodů nebyla žalobkyni vrácena zaplacená pokuta, když exekuce byla zastavena podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a vydaný exekuční titul ztratil své účinky". Podle odvolacího soudu v závislosti na tomto zjištění lze posoudit, zda žalobkyni vznikla škoda v uvedené výši či nikoli.

Obvodní soud pro Prahu 6 poté v napadeném rozsudku konstatoval, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 4. 2016 č. j. 22 Co 13/2016-38 změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. 10. 2015 č. j. 11 Nc 5003/2015-11, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 žalobkyni uložil povinnost zdržet se uveřejňování tvrzení o stěžovatelích v návrhu specifikovaných, a návrh na nařízení předběžného opatření odmítl. Jedná se o situaci, kdy bylo předběžné opatření zrušeno ve smyslu § 77a o. s. ř. a uvedená podmínka pro přiznání úhrady újmy z předběžného opatření byla splněna. Soud prvního stupně dále s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 534/03, dospěl k závěru, že v daném případě vznikla žalobkyni předběžným opatřením vydaným k návrhu stěžovatelů skutečná škoda ve výši 50 000 Kč, kdy předběžné opatření bylo zrušeno z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno. K otázce nastolené odvolacím soudem, tj. z jakých důvodů nebyla žalobkyni vrácena zaplacená pokuta, soud prvního stupně konstatoval, že v řízení bylo po zrušení prvého rozsudku postaveno najisto, že zaplacená pokuta žalobkyni vrácena nebyla a ani být nemohla. S odkazem na odbornou literaturu a judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že byl-li výkon rozhodnutí zastaven, zaplacená pokuta se povinnému nevrací, a to ani tehdy, podal-li oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zcela nedůvodně, neboť povinnost již dříve byla splněna. To však neznamená, že by povinný nemohl požadovat po oprávněném náhradu škody, která mu v takovém případě bezdůvodným uložením pokuty vznikla. Na základě uvedeného soud prvního stupně uložil stěžovatelům povinnost nahradit žalobkyni vzniklou škodu společně a nerozdílně zaplacením částky 50 000 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelé s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítají, že při posuzování otázky existence příčinné souvislosti mezi škodou vzniklou žalobkyni a návrhem na vydání předběžného opatření podaným stěžovateli soudy nevzaly v potaz základní zásady systému práva ani smysl a účel úpravy předběžného opatření. Podle stěžovatelů se napadená rozhodnutí opírají pouze o formální fakta, jakými jsou zrušení nařízení předběžného opatření a zmenšení majetku žalobkyně o zaplacenou pokutu uloženou jí soudním exekutorem, avšak nevypořádávají se s ostatními otázkami, jako např. zmenšením majetku žalobkyně či porušením povinnosti uložené předběžným opatřením ze strany žalobkyně. Podrobně polemizují s názorem soudů o splnění podmínek pro přiznání náhrady škody a překládají další argumenty, jež mají podpořit jejich přesvědčení, že v daném případě nebyly tyto podmínky naplněny.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; obvodní i městský soud aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní soud poukazuje na to, že v napadených rozhodnutích civilní soudy zřetelně vysvětlily důvody pro jejich přijetí, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Podstatou ústavní stížnosti především zůstává polemika stěžovatelů s právními závěry soudů, kdy se domáhají přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru. Ústavní soud k této polemice dodává, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, není možné vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru