Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 245/98Nález ÚS ze dne 22.09.1999K odpovědnosti za škodu způsobenou nevyhlášením řádně schválených ustanovení zákona

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Náklady řízení
odpovědnost/orgánů veřejné moci
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 128/15 SbNU 221
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.245.98
Datum vyhlášení22.09.1999
Datum podání25.05.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

58/1969 Sb., § 18, § 1 odst.1

82/1998 Sb.

87/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 245/98 ze dne 22. 9. 1999

N 128/15 SbNU 221

K odpovědnosti za škodu způsobenou nevyhlášením řádně schválených ustanovení zákona

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci

navrhovatele JUDr. V. P., zastoupeného JUDr. S. Š., advokátkou, za

účasti Městského soudu v Praze a za vedlejší účasti České

republiky - Ministerstva spravedlnosti a Svazu PTP, vojenské

tábory nucených prací, právně zastoupeného JUDr. S. Š., proti

rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 465/97, ze dne

19. 1. 1998, takto:

Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Městského soudu

v Praze, sp. zn. 22 Co 465/97, ze dne 19. 1. 1998, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel rozsudek

Městského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 465/97, ze dne 19. 1.

1998, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, sp.

zn. 21 C 04/96, ze dne 12. 6. 1997 tak, že žaloba, kterou se

stěžovatel domáhal vydání rozsudku ukládajícího ČR - Ministerstvu

spravedlnosti povinnost zaplatit mu z titulu náhrady škody částku

ve výši 10 000 Kč, se zamítá. Soud I. stupně rozhodl formou

mezitímního rozsudku tak, že co do základu je žaloba důvodná,

přičemž rozhodnutí o výši škody a nákladech řízení ponechal

konečnému rozhodnutí. Městský soud v Praze však na základě

odvolání České republiky zastoupené Ministerstvem spravedlnosti

rozhodl, že se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že se zamítá

žaloba navrhující, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit

žalobci na náhradu škody částku 10 000 Kč. Také on potvrdil, že

při vyhlašování zákona došlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Dospěl však k závěru, že nárok na náhradu škody nelze uplatnit ve

smyslu § 18 odst. 1 a 2 zákona č. 58/1969 Sb. a prohlásil závěr

soudu I. stupně za nesprávný.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že uplatnil v řízení

před obecnými soudy žalobu na náhradu škody v částce 10 000 Kč,

jíž se domáhal na vedlejším účastníkovi z titulu zákona č.

58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu

státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Důvodem jeho žaloby

byla skutečnost, že v zákoně č. 267/1992 Sb., kterým se mění

a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,

došlo ke zřejmé chybě při publikaci tohoto zákona, neboť

v publikovaném znění vypadly dva odstavce, které přiznávaly kromě

jiného odškodnění občanům internovaným ve vojenských táborech

nucených prací. Stěžovatel sám byl v takovém táboře internován

a v důsledku vadné publikace zákona ve Sbírce zákonů byl zkrácen

na možných výhodách ve výši 10 000 Kč. Nesprávným úředním postupem

pracovníků, kteří plnili úkoly bývalého Federálního shromáždění,

došlo k tomu, že předložili k publikaci zákon v jiném znění, než

v jakém byl tehdejšími poslanci jednomyslně schválen. Teprve

zákonem č. 107/1995 Sb. byly původní dva odstavce, upravující

práva na odškodnění účastníků vojenských táborů nucených prací,

včleněny a řádně publikovány ve Sbírce zákonů. Ačkoliv důvodová

zpráva k tomuto zákonu jasně hovoří o nápravě omylu, ke kterému

došlo při publikaci zákona č. 267/1992 Sb., nebyl v něm zakotven

princip retroaktivity a účinnost tohoto zákona nastala až dnem

jeho vyhlášení. V důsledku toho došlo za období od roku 1992 do

roku 1995 ke škodě uplatňované v soudním řízení.

V řízení před obecnými soudy bylo nesporně prokázáno, že

došlo k pochybení při vyhlašování zákona bývalého Federálního

shromáždění, když při přepisu textu zákona do předlohy pro

zveřejnění ve Sbírce zákonů nebylo uvedeno to, s čím vyslovil

souhlas zákonodárný sbor. Zde došlo podle názoru stěžovatele

nesporně k protiústavnímu postupu. Zákonem č. 107/1995 Sb., jímž

se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, byla tato chyba sice

napravena, ale nikoli zpětně ke dni účinnosti zákona č. 267/1991

Sb., čímž došlo nepochybně k poškození stěžovatele. Podle jeho

názoru nemohou vady v legislativním procesu jít k tíži

stěžovatele. Pokud ve svém rozhodnutí Městský soud v Praze jako

soud odvolací dovodil opačný závěr, odmítl poskytnout zákonem

stanoveným způsobem ochranu právům, což je v rozporu s čl. 90

Ústavy ČR. Současně je napadené rozhodnutí v rozporu s čl. 36

odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý

právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu,

jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným

úředním postupem.

Ústavní soud se nejdříve zabýval formálními náležitostmi

ústavní stížnosti a otázkou její přípustnosti a shledal, že

ústavní stížnost má všechny zákonné náležitosti a že je podle

ustanovení § 75 zákona č. 182/1993 Sb. ve znění pozdějších

předpisů přípustná a že tedy nic nebrání projednání věci samé. Na

jeho žádost se poté k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil jak

účastník, tak i vedlejší účastník řízení.

Obvodní soud pro Prahu 2 ve stanovisku předsedkyně senátu,

který rozhodoval ve věci, přípisem z 6. 9. 1999 sdělil, že

odkazuje na své rozhodnutí a trvá na názoru, že Federální

shromáždění bylo státním orgánem ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č.

58/1969 Sb. a je tedy dána odpovědnost státu dle § 18 tohoto

zákona. Městský soud v Praze uvedl, že v odvolacím řízení dospěl

senát k závěru, že soud I. stupně provedl dostatečná skutková

zjištění, avšak věc neposoudil správně po stránce právní.

Nedovodil, že zjištěné pochybení v oblasti legislativního procesu

jdou k tíži stěžovatele. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní

stížnosti nenamítá v zásadě nic jiného, než nesprávnost rozhodnutí

odvolacího soudu, Městský soud v Praze odkazuje plně na odůvodnění

svého rozsudku. Vedlejší účastník řízení - Česká republika

- Ministerstvo spravedlnosti ve svém obsáhlém vyjádření z 15. 2.

1999 poukázal na skutečnost, že vadný postup zákonodárce při

písemném vyhotovení a vyhlášení hlasováním schváleného usnesení

k návrhu zákona nelze považovat za nesprávný úřední postup. Svou

argumentaci opírá o systematický výklad Listiny základních práv

a svobod, neboť za úřední postup lze považovat činnost těch

státních orgánů, jichž se týká hlava pátá Listiny, do které je

zařazeno ustanovení o náhradě škody způsobené nesprávným úředním

postupem. Hlava pátá se týká činnosti orgánů veřejné moci, která

souvisí s realizací práva, tedy orgánů moci výkonné a soudní.

Z ústavních předpisů, zejména pak ze způsobu, jakým Ústava ČR

vymezuje vzájemné vazby mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní,

nelze dovozovat, že by za nesprávný úřední postup bylo možno

považovat tu činnost zákonodárného sboru, která předchází vydání

zákona. Opačný výklad by totiž mimo jiné vedl k závěru, že obecným

soudům je svěřeno přezkoumávat proces přijímání zákonů, což ovšem

neodpovídá ústavnímu vymezení působnosti jednotlivých orgánů

státní moci. Dále vedlejší účastník poukazuje na to, že finanční

výdaje vynaložené na plnění, která by stěžovatel mohl obdržet

bezplatně nebo se slevou, kdyby k administrativní chybě

zákonodárného sboru nedošlo, mají povahu majetkové újmy, nikoli

však újmy, která by byla přímým důsledkem vady v činnosti

zákonodárného sboru. Jak vedlejší účastník dále uvádí, nikoliv

chyba zákonodárce, ale až rozhodnutí konkrétní fyzické osoby

o tom, že určité služby využije i tehdy, kdy není poskytována

bezplatně nebo za nižší cenu, je příčinou vzniku finančních

výdajů. Podle vedlejšího účastníka tedy lze mít za to, že

i v případě existence právního důvodu zakládajícího odpovědnost

státu, by nebyl dán vztah příčinné souvislosti mezi chybou

v zákonodárném procesu a vynaloženými výdaji.

Podáním ze dne 25. 5. 1998 se na Ústavní soud obrátil Svaz

PTP, vojenské tábory nucených prací, Ústřední rada Praha,

zastoupený předsedou, právně zastoupený JUDr. S. Š., advokátkou,

s žádostí o přiznání postavení vedlejšího účastníka řízení

vzhledem k právnímu zájmu jeho členů na výsledku řízení. Ústavní

soud ve smyslu ustanovení § 76 odst. 3 zákona č.182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, postavení

vedlejšího účastníka řízení Svazu PTP, vojenské tábory nucených

prací, přiznal.

II.

Po přezkoumání všech listinných podkladů a skutkových

okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je

důvodná, a to především z následujících důvodů.

Ústavní soud vycházel ze skutkových zjištění obecných soudů,

která byla podle jeho názoru pro posouzení věci dostatečná

a v řízení před obecnými soudy také nesporná. Jak bylo obecnými

soudy správně zjištěno, poslanci Federálního shromáždění svým

hlasováním dne 29. dubna 1992 schválili návrh zákona, kterým se

mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, a to tak, že kromě jiných změn byla pod bodem 4

schválena změna: "v § 29 odst. 3 písm. b) se na konci doplňují

slova "a vojenském táboře nucených prací" a v bodě 5 byla

schválena změna "v § 29 odst. 3 písm. d) se za slova v pracovním

útvaru vkládají slova "a vojenském táboře nucených prací". Ve

Sněmovně lidu hlasovalo pro návrh zákona celkem 82 poslanců, nikdo

nebyl proti ani se nezdržel hlasování, ve Sněmovně národů

hlasovalo pro návrh celkem 85 poslanců, nikdo nebyl proti ani se

nezdržel hlasování. Písemné vyhotovení usnesení Sněmovny národů,

Sněmovny lidu a Federálního shromáždění jako celku však dva

schválené odstavce již neobsahovalo. Text zákona podepsaný

předsedou vlády, předsedou Federálního shromáždění a prezidentem

České a Slovenské Federativní Republiky příslušné dva odstavce

také neobsahoval. Text zákona byl ve Sbírce zákonů v roce 1992 na

straně 1548 publikován tak, jak byl ústavními činiteli signován.

Lze tedy uzavřít, že v soudním řízení, které předcházelo ústavní

stížnosti, bylo nesporně prokázáno, že byl zákonodárným sborem

schválen jiný text zákona, než jaký byl podepsán ústavními

činiteli a publikován ve Sbírce zákonů.

Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že chyba, která měla za

následek vyhlášení jiného textu zákona, než jaký byl schválen, se

stala v aparátu zákonodárného sboru tehdejšího Federálního

shromáždění. Tato skutečnost je také uvedena v důvodové zprávě

k zákonu č. 107/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších

předpisů. Tento zákon byl schválen Poslaneckou sněmovnou

Parlamentu České republiky dne 24. května 1995 a oba dva chybějící

odstavce do zákona o mimosoudních rehabilitacích doplnil.

Ústavní soud se musel dále zabývat spornou otázkou, zda

nesprávný postup zákonodárného sboru lze považovat ve smyslu

zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu, způsobenou

rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem

a zda je vůbec dána odpovědnost státu za škodu, která byla tímto

postupem stěžovateli způsobena. Obecné soudy na případ aplikovaly

zákon č. 58/1969 Sb., který byl platný v době, kdy k pochybení

zákonodárného sboru došlo. Městský soud v Praze v odůvodnění svého

ústavní stížností napadeného rozhodnutí uvedl, že se ztotožňuje

s názorem žalovaného v tom, že společným znakem subjektů uvedených

v § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., za jejichž nesprávný úřední

postup podle § 18 téhož zákona stát odpovídá, je skutečnost, že

jménem státu vydávají rozhodnutí, přičemž při této své činnosti

aplikují zákony a jiné právní předpisy. Těmito orgány jsou podle

§ 1 odst. 1 cit. zákona pouze orgány moci soudní a výkonné, resp.

společenské organizace plnící úkoly státního orgánu. Naproti tomu

podstatou činnosti zákonodárného orgánu je tvorba zákonů, nikoli

jejich aplikace. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že v daném

případě, kdy byla chyba způsobena nesprávným postupem

zákonodárného orgánu, postupovat podle zákona č. 58/1969 Sb.

nelze.

Ústavní soud se s uvedenou interpretací odvolacího soudu

neztotožňuje. Je sice pravdou, že obecné soudy s ohledem na

formulaci § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. nemohly na daný případ

tento zákon aplikovat, avšak při posuzování této otázky je nutné

vycházet z ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv

a svobod, podle něhož "každý má právo na náhradu škody způsobené

mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu

veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem". Listina

základních práv a svobod byla do právního řádu tehdejší ČSFR

začleněna ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje

Listina základních práv a svobod. Tento zákon byl schválen dne 9.

ledna 1991 a účinnosti nabyl dne 8. února 1991. Základním

ustanovením tohoto zákona je § 1 odst. 1, podle něhož "ústavní

zákony, jiné zákony a další právní předpisy, jejich výklad

a používání musí být v souladu s Listinou". Dále pak § 6 odst. 1

ukládá, že "zákony a jiné právní předpisy musí být uvedeny do

souladu s Listinou nejpozději do 31. 12. 1991. Tímto dnem

pozbývají účinnosti ustanovení, která s Listinou nejsou

v souladu".

Podle čl. 2 Ústavy ČR je lid zdrojem veškeré státní moci,

vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné

a soudní. V rámci ústavního pořádku působí nezávisle na sobě

státní moc zákonodárná, státní moc výkonná a státní moc soudní. Za

státní orgány je tedy podle názoru Ústavního soudu nutné považovat

všechny orgány, které tyto jednotlivé moci uplatňují. Podle již

zmiňovaného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod

odpovídá stát za nezákonná rozhodnutí a za nesprávný úřední postup

všech státních orgánů. Uvedené ustanovení je ustanovením obecným,

jehož podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny

základních práv a svobod). Tímto zákonem byl v daném případě také

zákon č. 58/1969 Sb. Podle jeho ustanovení § 18 bylo možné

postupovat, pokud se nesprávného úředního postupu dopustily orgány

uvedené v § 1 odst. 1 zákona. Z cit. ustanovení lze však vyvodit,

že zákon měl na mysli pouze ty státní orgány, které vydávaly

rozhodnutí v občanském soudním řízení, v řízení před státním

notářstvím, v řízení správním a trestním, jakož i v řízení před

místním lidovým soudem. Bylo by však v rozporu s Listinou

základních práv a svobod po 8. 2. 1991, kdy tato ústavní norma

vstoupila v platnost, používat při aplikaci cit. zákona výklad,

který nejen že není v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny základních

práv a svobod, ale je také v rozporu s principy materiálního

právního státu a s chápáním spravedlnosti jako cíle, kterého má

být v soudním řízení dosaženo a to, i když nová úprava

odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci byla ve

smyslu cit. článku Listiny provedena až zákonem č. 82/1998 Sb.

Posouzení, zda některé ustanovení zákona je v rozporu

s Listinou základních práv a svobod, příslušelo do 31. 12. 1992

Ústavnímu soudu ČSFR, v současné době pak plénu Ústavního soudu.

Podle ustanovení § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, "dojde-li senát v souvislosti s rozhodováním

o ústavní stížnosti k závěru, že zákon nebo jiný právní předpis

anebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž uplatněním nastala

skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jsou v rozporu

s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy,

popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis, řízení

přeruší a podá návrh plénu na zrušení takového právního předpisu

podle čl. 87 odst. 1 písm. a) nebo b) Ústavy". Podle § 66 odst.

1 cit. zákona o Ústavním soudu je návrh nepřípustný, jestliže

zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení,

jejichž zrušení je navrhováno, pozbyly před doručením Ústavnímu

soudu platnosti nebo dosud nebyly vyhlášeny ve Sbírce zákonů nebo

jiným zákonem stanoveným způsobem. Zákon č. 58/1969 Sb. pozbyl

platnosti dnem nabytí účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., tj. dnem

15. 5. 1998, proto postup podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, je vyloučen. Senátu Ústavního

soudu tedy nezbylo, než posoudit soulad v daném případě

aplikovaného ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. ve

slovech " uvedených v § 1 odst. 1" s Listinou základních práv

a svobod v rámci řízení o ústavní stížnosti.

Senát Ústavního soudu v této věci dospěl k závěru, že

předmětné ustanovení výslovně omezuje aplikaci tohoto zákona pouze

na nesprávný úřední postup některých státních orgánů, mezi které

nelze zahrnout zákonodárný sbor, zatímco ustanovení čl. 36 odst.

3 Listiny základních práv a svobod, platné od 8. 2. 1991 má

generelní povahu, je koncipováno jako základní právo každého

domáhat se náhrady škody, která mu byla způsobena nejen soudem,

ale vůbec orgánem veřejné správy či kterýmkoli jiným státním

orgánem, a to jeho rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Citovaný článek tedy nevylučuje odpovědnost za škodu vzniklou

nesprávným úředním postupem při vyhlašování zákona. Opačný výklad

by podle názoru Ústavního soudu vedl k tomu, že by byla narušena

rovnováha mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní, když jedna

z nich by byla vyloučena z povinnosti odpovídat za svůj nesprávný

úřední postup. Při posuzování této věci obecnými soudy je tedy

třeba podřídit výklad příslušných ustanovení zákona č. 58/1969 Sb.

článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který stanoví

odpovědnost státu za způsobené škody generelně a to na základě

ústavního zákona č. 23/1991 Sb., tedy normy vyšší právní síly.

Z povahy věci Ústavní soud dovodil, že k chybě nedošlo přímo

zákonodárnou činností Federálního shromáždění, ale především

pochybením pomocného administrativního aparátu Federálního

shromáždění, který předložil k podpisu ústavním činitelům neúplný

text schváleného zákona. V této souvislosti lze spatřit i určité

opomenutí v činnosti tehdejšího Předsednictva Federálního

shromáždění, jež bylo pověřeno čl. 45 odst. 3 tehdejší Ústavy

(ústavní zákon č. 103/1991 Sb. - úplné znění), úkolem vyhlašovat

zákony Federálního shromáždění. K další chybě došlo i tím, že

všichni ústavní činitelé podepsali předložený text ve víře, že jde

o znění zákona, které bylo Federálním shromážděním odhlasováno.

Že tímto opomenutím došlo ke škodě stěžovatele, zjistil již

Obvodní soud pro Prahu 2, který ji předběžně vyčíslil částkou 8

000 Kč, žalobu uznal důvodnou s tím, že o výši škody jakož

i nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (sp. zn.

21 C 04/96). Škoda vznikla stěžovateli tím, že mu v mezidobí do

novelizace zákona nebyly přiznány výhody v tomto zákoně schválené.

Na odvolání žalované strany České republiky, Ministerstva

spravedlnosti, rozhodl Městský soud v Praze (č. j. 22 Co

465/97-68) tak, že sice pominul rozhodnutí Obvodního soudu pro

Prahu 2, že je žaloba co do základů důvodná, avšak návrh na

vyplacení náhrady škody ve výši 10 000 Kč JUDr. V. P. zamítl.

Důvodem tohoto rozhodnutí byla okolnost, že se žalobce domáhal

náhrady s odkazem na ustanovení § 18 a § 1 odst. 1 zákona č.

58/1969 Sb., tedy na ustanovení, která nelze na daný případ

aplikovat.

Ze všech dokladů, které má Ústavní soud k dispozici, zejména

z důvodové zprávy k zákonu č. 107/1995 Sb., jímž došlo k nápravě

pochybení, jakož i z obou rozsudků obecných soudů a z podkladových

materiálů tehdejšího parlamentu a Ministerstva spravedlnosti,

jednoznačně a nepochybně vyplývá, že skutečně k pochybení státu

došlo, když byl publikován ve Sbírce zákonů neúplný text zákona,

jehož nedostatky ušly aparátu Federálního shromáždění,

Předsednictvu Federálního shromáždění a konečně i ústavním

činitelům, kteří text podepisovali.

Ústavní soud konstatuje, že si byl při řešení dané věci vědom

složitosti a výjimečnosti případu, avšak s ohledem na výše uvedené

skutečnosti dospěl k závěru, že v dané věci došlo k porušení čl.

36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zaručující právo

každého na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím

soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo

nesprávným úředním postupem, jakož i čl. 90 Ústavy ČR, který

ukládá soudům, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Z uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnosti stěžovatele

vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů, napadené

rozhodnutí Městskéhosoud v Praze zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 22. září 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru