Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 245/96Nález ÚS ze dne 14.10.1997K právnímu charakteru oprávněných osob (jakožto osob fyzických, nikoliv právnických) podle zákona o půdě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
Znárodnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 126/9 SbNU 153
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.245.96
Datum podání06.09.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

1/1863 Sb.

114/1948 Sb.

229/1991 Sb., § 4 odst.1, § 9 odst.4


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 245/96 ze dne 14. 10. 1997

N 126/9 SbNU 153

K právnímu charakteru oprávněných osob (jakožto osob fyzických, nikoliv právnických) podle zákona o půdě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

stěžovatelů R.B., a spol. proti rozhodnutí Okresního úřadu v P.

- okresního pozemkového úřadu ze dne 2. 4. 1996, č.j. 771/91,

a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 7.

1996, č.j. 10 Ca 243/96-29,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti rozhodnutí

Okresního úřadu v P. - okresního pozemkového úřadu ze dne 2. 4.

1996, č.j. 771/91, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 3. 7. 1996, č.j. 10 Ca 243/96-29. Okresní

pozemkový úřad rozhodl podle ust. § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991

Sb., že žadatelé R. B., a spol. nejsou vlastníky nemovitostí:

1) v k. ú. H. - p.č. 725/1, st. 528, 382, 383/2, 383/3, 389/1,

391, 2549, 724/2, 721/3, 721/5, 729/6, 395, 721/6, 724/3, st.

523/2, 644/1, 644/2, 645, 675, 676, 677, st. 734, 681

2) v k. ú. K. - p.č. 425/2, 424/2

3) v k. ú. S. - p.č. 705/1, 705/2, 704/1, 704/2.

Na tyto nemovitosti uplatnili nárok dědici původních

vlastníků sdružených do Společenstva soukeníků v H. Okresní

pozemkový úřad rozhodl, že Společenstvo soukeníků v H. bylo

právnickou osobou, takže žadatelé nejsou oprávněnými osobami podle

§ 4 zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění.

Krajský soud rozhodnutí okresního pozemkového úřadu potvrdil.

Ze spisu pozemkového úřadu zjistil, že potomci původních členů

Společenstva soukeníků v H. se domáhali vydání předmětného majetku

již podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,

a to u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 3 C 210/92,

u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 Co 602/93,

a na základě dovolání u Vrchního soudu v Praze. Vrchní soud

v rozsudku ze dne 24. 3. 1995, č.j. 4 Cdo 46/94-119, dovodil, že

Společenstvo soukeníků v H. bylo společenstvem živnostenským podle

§ 106 a § 110 živnostenského řádu č. 227/1859 ř.z., ve znění

zákona č. 26/1907 ř.z. Společenstvo mělo svůj vlastní majetek

oddělený od majetku jednotlivých členů a mělo právo vybírat od

svých členů příspěvky. Rozešlo-li se některé živnostenské

společenstvo, aniž by přešlo ve společenstvo nové, jeho jmění

podle § 36 stanov nebylo rozděleno mezi jeho dosavadní členy, ale

bylo přikázáno politickým úřadem zemským obci, v níž mělo

společenstvo své sídlo. Podle cit. rozsudku byla živnostenská

společenstva veřejnoprávními korporacemi, měla vlastní právní

subjektivitu a lze je považovat za právnické osoby v dnešním slova

smyslu.

Podle názoru krajského soudu bylo vlastnické právo

k požadovaným nemovitostem odňato firmě Společenstvo soukeníků

v H. znárodněním podle zákona č. 114/1948 Sb., o znárodnění

některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů

a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků.

Krajský soud zjistil, že ve znárodňovacím řízení majetek nepřešel

do vlastnictví státu z majetku jednotlivých občanů, nýbrž

z majetku firmy Společenstvo soukeníků v H. Firma byla znárodněna

jako celek, takže nedošlo k jednání s jednotlivými fyzickými

osobami o znárodnění jejich podílů. Podíly na této firmě nebyly

vyznačeny jako podílové spoluvlastnictví v pozemkové knize, ani

nebyly předmětem dědění po jednotlivých členech společenstva.

Navrhovatelé rovněž nepředložili soudu žádné doklady o tom, že by

členství, popřípadě podíl na zvláštním jmění Společenstva

soukeníků v H., byly předmětem dědického řízení. Proto krajský

soud dospěl k závěru, že nebyl splněn jeden ze základních

předpokladů restituce podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., v platném

znění, neboť majetek, jehož se týkalo rozhodnutí Okresního úřadu

v P., přešel do vlastnictví státu z vlastnictví osoby právnické

a nikoli osoby fyzické. Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě

namítali, že napadená rozhodnutí vycházejí z nesprávného právního

názoru na charakter Společenstva soukeníků v H. Podle jejich

tvrzení šlo o zvláštní, historicky podmíněný svazek, který plynule

navazoval na předchozí právní formy cechovního zřízení. K přeměně

došlo změnou živnostenského řádu zákonem č. 26/1907 ř.z., podle

něhož bylo zřízeno i Společenstvo soukeníků v H. Ve společenstvu

bylo zavedeno povinné členství všech živnostníků daného oboru, ale

společenstva dále vykonávala funkce cechovní, spočívající

v zajišťování spolupráce a vzájemné podpory členů proti konkurenci

továrenských provozů. Dále vykonávala v menším rozsahu i funkce

veřejnoprávní. Dvojjedinost postavení společenstva se projevovala

i v majetkových poměrech, kde vedle běžného majetku společenstva

existovalo i tzv. zvláštní jmění pozůstávající především

z nemovitostí, které sloužily k zajišťování původních cechovních

funkcí. Tento nemovitý majetek nenáležel všem členům společenstva,

ale účast na něm měli pouze původní členové společenstva a ti,

kteří účastenství ve společenstvu po původních vlastnících

zdědili. O vydání tohoto zvláštního jmění společenstva stěžovatelé

žádali, neboť podle jejich názoru mělo být Společenstvo soukeníků

v H. považováno za sdružení fyzických osob, které určitou část

svého individuálního majetku poskytly pro společnou činnost

v živnostenském podnikání. V důsledku nesprávného právního názoru

na postavení Společenstva soukeníků v H. došlo k porušení práva

stěžovatelů vlastnit majetek, což je v rozporu s čl. 11 odst. 1

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který

zaručuje každému právo vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo

všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.

Proto stěžovatelé navrhli, aby v záhlaví uvedená rozhodnutí

byla zrušena.

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po

stránce formální (§ 72 odst. 2, § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání

ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 3. 7. 1996, č.j. 10 Ca 243/96-29,

nabyl právní moci dne 17. 7. 1996. Ústavní stížnost došla

Ústavnímu soudu dne 6. 9. 1996, přičemž byla podána k poštovní

přepravě dne 5. 9. 1996, takže ve smyslu ust. § 57 odst. 3

občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") je lhůta k podání

ústavní stížnosti zachována, Ani jiné formální nedostatky ústavní

stížnosti nebyly zjištěny.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší

účastníci řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích poukázal na výsledky

správního řízení, podle nichž firma Společenstvo soukeníků v H.

byla znárodněna zestátněním podle zákona č. 114/1948 Sb. v roce

1949. Oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. může být

pouze občan (fyzická osoba), jehož zemědělský majetek přešel do

vlastnictví státu způsobem taxativně vyjmenovaným v ust. § 6

citovaného zákona. Krajský soud dospěl k závěru, že do vlastnictví

státu nepřešel majetek jednotlivých občanů, nýbrž majetek

právnické osoby - firmy Společenstva soukeníků v H. Tvrzení

stěžovatelů, že jde o tzv. zvláštní jmění, které sloužilo

k zajištění cechovních funkcí, prý nemůže obstát.S ohledem na to,

že nebyla splněna základní podmínka restituce podle zákona č.

229/1991 Sb., tj. že majetek nepřešel do vlastnictví státu

z vlastnictví fyzických osob, nebylo nutno se dále zabývat

otázkou, zda veškerý požadovaný majetek by bylo možno restituovat

podle citovaného zákona. Krajský soud je toho názoru, že

nevyhověním žádosti stěžovatelů o vydání požadovaného majetku

nemohlo dojít k porušení čl. 11 Listiny, neboť stěžovatelé nebyli

nikdy vlastníky požadovaných nemovitostí a v restitučním řízení je

teprve zjišťováno, zda jsou splněny zákonné podmínky pro jejich

vydání. Krajský soud z těchto důvodů navrhl zamítnutí ústavní

stížnosti a souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Okresní úřad v P. - okresní pozemkový úřad uvedl, že

stěžovatelé nesplňovali kritéria kladená na oprávněné osoby podle

§ 4 zákona č. 229/1991 Sb., neboť v řízení bylo zjištěno, že

požadovaný majetek nepřešel do vlastnictví státu z vlastnictví

jednotlivých občanů, nýbrž znárodněním majetku firmy Společenstva

soukeníků v H. zestátněním podle zákona č. 114/1948 Sb. Tato firma

byla právnickou osobou, takže stěžovatelům nemohl být požadovaný

majetek vydán. Pozemkový úřad souhlasí s upuštěním od ústního

jednání o ústavní stížnosti. Českomoravský len, a.s., H., jako

vedlejší účastník ve svém vyjádření považuje ústavní stížnost ze

nedůvodnou, neboť důkazy provedené během správního řízení před

pozemkovým úřadem i v přezkumném řízení před soudem nepotvrdily,

že by bývalé Společenstvo soukeníků v H. bylo sdružením fyzických

osob, které by si ponechaly plná vlastnická práva k požadovaným

nemovitostem. Šlo o právnickou osobu, na kterou se platné

restituční zákony nevztahují. Vedlejší účastník proto navrhl

zamítnutí ústavní stížnosti a vyslovil souhlas s upuštěním od

ústního jednání.

Okresní podnik služeb P., s. p. v likvidaci, jako vedlejší

účastník se ztotožnil se stanovisky Okresního úřadu v P.

- okresního pozemkového úřadu a Krajského soudu v Českých

Budějovicích a uvedl, že výzva stěžovatelů k vydání nemovitostí

v návrhu uvedených se týkala majetku ve vlastnictví právnické

osoby. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a souhlasil s upuštěním

od ústního jednání. Povodí Vltavy, a.s., jako vedlejší účastník

považuje napadené rozhodnutí Okresního úřadu v P. - okresního

pozemkového úřadu a rozsudek Krajského soudu v Českých

Budějovicích za věcně správné, navrhuje zamítnutí ústavní

stížnosti a souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Pozemkový

fond České republiky, územní pracoviště P., Lesy České republiky,

oblastní inspektorát, H. B., Sukno, s.r.o., H., Tělovýchovná

jednota Jiskra H., Školní statek Střední zemědělské školy v H.,

Zemědělské družstvo "Vysočina" Ž. a Zemědělské družstvo B.

v likvidaci se ve smyslu ust. § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.

vzdaly postavení vedlejšího účastníka řízení. Město H. jako

vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřilo, pouze

projevilo souhlas s upuštěním od ústního jednání.

O. P. se rovněž k ústavní stížnosti nevyjádřil, neustanovil

si advokáta a pouze sdělil, že vzhledem ke zdravotnímu stavu

a věku se jednání u Ústavního soudu nezúčastní. Rovněž tak M. Š.

si neustanovil advokáta, avšak sdělil, že s podanou ústavní

stížností souhlasí. Také K. J. si neustanovil advokáta

a prohlásil, že údaje uvedené v ústavní stížnosti jsou pravdivé

a dále uvedl, že souhlasí, aby o podané ústavní stížnosti proběhlo

ústní jednání. J. Š. se k ústavní stížnosti nevyjádřil, ani si

neustanovil advokáta.

Vedlejší účastníci Ing. J. K., J. Š., MUDr. J. T., L. C. a M.

F. zaslali Ústavnímu soudu společné vyjádření, v němž uvedli, že

souhlasí s důvody uvedenými v ústavní stížnosti, navrhují zrušení

napadených rozhodnutí a trvají na ústním jednání o ústavní

stížnosti. Vedlejší účastník Ing. M. N. rovněž souhlasil s právním

názorem obsaženým v ústavní stížnosti a dále vyslovil názor, že

legislativa opomněla včlenit do stávajícího právního řádu

institut, který by byl adekvátní společenstvu či který by působil

jako přechodový instrument mezi tímto právním tvarem a současným

pojetím právnických osob, a trvá na tom, aby o ústavní stížnosti

proběhlo ústní jednání.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených

rozhodnutí, včetně řízení, které jim předcházelo, dospěl Ústavní

soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Z obsahu spisu

Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 243/96

vyplývá, že již v předchozím soudním řízení Vrchní soud v Praze

právem dovodil, že Společenstvo soukeníků v H. nebylo obchodní

společností podle všeobecného zákoníku obchodního č. 1/1863

ř.z. a nebylo tudíž ani veřejnou obchodní společností. O tom

svědčí i skutečnost, že nebylo zapsáno ani v obchodním rejstříku.

Krajský soud dále správně poukázal na obecně uznávanou literaturu,

která výslovně zařazuje společenstva živnostníků mezi veřejné

korporace (srov. Komentář k Čsl. obecnému zákoníku občanskému

autorů Roučka a Sedláčka vydaný v roce 1935, ust. § 26, str.

261). Veřejnou korporací je nutno chápat takové obchodní

a hospodářské sdružení, které má povahu právnické osoby a má

schopnost být samostatným subjektem práv a závazků. O tom, že

Společenstvu soukeníků v H. nebyl upírán charakter veřejné

korporace již v minulém století, svědčí zápisy provedené

v příslušných vložkách pozemkové knihy. Krajský soud proto právem

dospěl k závěru, že v přezkoumávané věci nepřešla půda, popřípadě

jiný zemědělský majetek, do vlastnictví státu z majetku

jednotlivých fyzických osob, nýbrž šlo o přechod majetku firmy

Společenstva soukeníků v H., která nebyla totožná se společenstvím

fyzických osob provozujících živnost soukenickou. Tím nebyl splněn

jeden ze základních předpokladů restituce podle zákona č.

229/1991 Sb., v novelizovaném znění, tedy existence oprávněné

osoby ve smyslu ust. § 4 odst. 1 cit. zákona, takže požadovaný

zemědělský majetek nemohl být stěžovatelům vydán.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují v zásadě tytéž

argumenty, které uplatňovali ve vlastním řízení o vydání

předmětného majetku, a tvrdí, že jak rozhodnutí Okresního úřadu

v P. - okresního pozemkového úřadu, tak rozhodnutí Krajského soudu

v Českých Budějovicích vycházejí z nesprávného právního názoru na

charakter Společenstva soukeníků v H. Jak je uvedeno na jiném

místě tohoto nálezu, stěžovatelé již v řízení před obecným soudem

(i v ústavní stížnosti) tvrdili, že Společenstvo soukeníků v H.

"nelze jednoznačně chápat ve všech jeho projevech jako právnickou

osobu ve smyslu přípustnosti uplatnění restitučních nároků jeho

jednotlivých členů, případně právních nástupců". Nemovitosti,

o jejichž vydání stěžovatelé žádali, prý nebyly ve vlastnictví

právnické osoby jako celku, ale byly pouze vlastnictvím původních

členů, případně jejich právních nástupců, tedy přesně určeného

okruhu vlastníků.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil (např. ve

věcech sp. zn. I. ÚS 194/96, II. ÚS 45/94, II. ÚS 92/95), že není

třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem

obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem

nadřízeným (čl. 81, 90 Ústavy ČR). Pravomoc Ústavního soudu je

vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno

ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele [§ 72

odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními

závěry Okresního úřadu v P. - okresního pozemkového úřadu

a s právními závěry napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jaký plyne

z opravného prostředku stěžovatelů proti rozhodnutí uvedeného

správního orgánu. Krajský soud se uplatněnými námitkami zabýval

a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi náležitě vypořádal.

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti

obecných soudů, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností, pokud soudy postupují ve shodě

s obsahem hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti

soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení

důkazů (§ 132 o.s.ř.); jestliže soud při svém rozhodování

respektuje v posuzované věci kautely dané ust. § 132 o.s.ř.,

nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů

obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením

neztotožňoval (viz Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - svazek 1, str. 41, C.H. Beck Praha, 1994).

Krajský soud v napadeném rozsudku právem vycházel z právního

názoru Vrchního soudu v Praze, který se na základě dovolání

stěžovatelů v řízení o vydání téhož majetku podle zákona č.

87/1991 Sb. velmi podrobně zabýval právní kvalifikací Společenstva

soukeníků v H. a v rozsudku ze dne 24. 3. 1995, č.j. 4 Cdo

46/94-119, dovodil, že se jednalo o společenstvo živnostenské

podle § 106 a § 110 živnostenského řádu, ve znění zákona č.

26/1907 ř.z. Jak je uvedeno již na jiném místě tohoto nálezu,

společenstvo mělo svůj vlastní majetek oddělený od majetku

jednotlivých členů, od nichž mělo právo vybírat členské příspěvky.

Jestliže se některé živnostenské společenstvo rozešlo, aniž by

přešlo ve společenstvo nové, jeho jmění podle § 36 stanov nebylo

rozděleno mezi jeho dosavadní členy, ale bylo přikázáno politickým

úřadem zemským obci, v níž mělo společenstvo své sídlo. Podíly na

zvláštním jmění společenstva nebyly předmětem dědění po

jednotlivých členech společenstva a stěžovatelé (jako

navrhovatelé) nepředložili soudu žádné důkazy o tom, že by

členství, popřípadě podíl na zvláštním jmění Společenstva

soukeníků v H., bylo předmětem dědického řízení. Ostatně okolnost,

že by některý ze stěžovatelů (navrhovatelů) nabyl podíl na

požadovaném majetku děděním, netvrdí stěžovatelé ani ve vlastní

ústavní stížnosti.

Skutečnost, že krajský soud potvrdil rozhodnutí Okresního

úřadu v P. - okresního pozemkového úřadu ze dne 2. 4. 1996, č.j.

771/91, a po provedeném řízení vyslovil právní názor, s nímž se

stěžovatelé neztotožňují, není přirozeně sama o sobě důvodem

vyhovění ústavní stížnosti. Krajský soud při rozhodování

o opravném prostředku stěžovatelů vyčerpávajícím způsobem

objasnil, na základě jakých právních úvah dospěl k závěru, že

stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami k vydání majetku

znárodněného podle zákona č. 114/1948 Sb. Pokud stěžovatelé

namítají, že postupem okresního pozemkového úřadu a krajského

soudu jim bylo znemožněno uplatnit vlastnické právo k majetku,

k jehož restituci mají právo podle zákona č. 229/1991 Sb.,

v platném znění, a že tak došlo k porušení čl. 11 Listiny, nemůže

tento názor obstát. Čl. 11 Listiny totiž chrání toliko vlastnické

právo konstituované, tedy již existující, a nikoli pouze tvrzený

nárok na ně. V tomto směru lze toliko odkázat na již standardní

judikaturu Ústavního soudu.

Na základě těchto zjištění Ústavní soud dospěl k závěru, že

k porušení základního práva stěžovatelů zaručeného v čl. 11

Listiny, ani k porušení jiného základního práva nebo svobody

stěžovatelů, napadenými rozhodnutími nedošlo. Proto byla ústavní

stížnost zamítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. října 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru