Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 245/95Nález ÚS ze dne 18.09.1996K otázce použití § 21 zákona o půdě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkRestituce
Spoluvlastnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 82/6 SbNU 83
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.245.95
Datum podání02.11.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 21


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 245/95 ze dne 18. 9. 1996

N 82/6 SbNU 83

K otázce použití § 21 zákona o půdě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelů K. S. a V. S. o ústavní stížnosti proti

rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 1995, sp. zn. 22

Ca 872/94, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 1995, sp.

zn. 22 Ca 872/94, se ruší.

Odůvodnění:

Svou ústavní stížností ze dne 1. 11. 1995, došlou Ústavnímu

soudu dne 2. 11. 1995, se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku

Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 1995, sp. zn. 22 Ca

872/94, který nabyl právní moci dne 4. 9. 1995. Tímto rozsudkem

bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového

úřadu v Bruntále č. 2409/4, ze dne 29. 11. 1994, čj.

PÚ/5809/94-Ry. Bylo stanoveno, že stěžovatelé jsou spoluvlastníky,

každý k jedné čtvrtině přesně specifikovaných pozemků

v katastrálním území H.. Tyto nemovitosti byly jako zemědělské

usedlosti přiděleny pod č. 14 rodičům stěžovatelů K. a E. S.

Prohlášení o vzdání se přídělu bylo učiněno dne 7. 2. 1961,

přičemž na rodiče stěžovatelů, jak vyplynulo z výpovědi matky

stěžovatelů E. S., byl činěn nátlak, který je vedl k podpisu

tohoto prohlášení. Stěžovatelé prokázali, že jsou dětmi zemřelého

K. S.

Správní orgán při svém rozhodování vycházel ze skutečnosti,

že nárok na vydání předmětných nemovitostí uplatnili pouze

stěžovatelé, zatímco jejich matka E. S., jako původní vlastnice

jedné poloviny předmětných nemovitostí, předložila pouze čestné

prohlášení k okolnostem vzdání se přídělu. Žádost o vydání

zemědělského majetku nepodepsala, ani ve správním řízení nejednala

jako účastnice řízení. Dne 27. 10. 1994 obdržel správní orgán

plnou moc paní E. S. ze dne 2. 4. 1992, na níž byl podpis ověřen

dne 24. 10. 1994. Správní orgán k ní nepřihlédl.

Tato skutečnost byla důvodem, pro který se stěžovatelé

domáhali u krajského soudu zrušení předmětného rozhodnutí.

Argumentovali tím, že správní orgán nesprávně uvedl jako osoby

oprávněné pouze stěžovatele, a nikoliv jejich matku. Ta, přestože

nepodepsala žádost ze dne 29. 4. 1992, udělila dne 2. 4. 1992

plnou moc druhému stěžovateli k uplatnění svého restitučního

nároku. Skutečnost, že pravost jejího podpisu byla ověřena až dne

24. 10. 1994, považují za právně irelevantní, nakolik povinnost

ověření plné moci není stanovena žádným právním předpisem

a ověření bylo provedeno proto, že to správní orgán požadoval.

Podle názoru stěžovatelů je tedy mimo veškerou pochybnost, že

matka stěžovatelů, paní E. S., uplatnila v zákonné lhůtě podle

ustanovení § 13 odst. 1 věta prvá zákona č. 229/1991 Sb.,

v platném znění, svůj nárok.

Přezkoumáním správního spisu krajský soud zjistil, že

stěžovatelé uplatnili u odpůrce nárok na vydání nemovitostí

podáním ze dne 29. 4. 1992, v němž uvedli, že žádají o vrácení

zemědělské usedlosti čp. 35/36 v katastrálním území R., jejímiž

původními přídělci byli K. a E. S. Tuto žádost podepsali

stěžovatelé, podpis jejich matky chybí, tedy podle ustanovení

§ 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů

(úplné znění vyhlášeno pod č. 195/1993 Sb.) výzvu nepodala. Teprve

v průběhu správního řízení předložila plnou moc ze dne 2. 4.

1992, kterou zmocnila druhého stěžovatele k uplatnění svého

restitučního nároku; podpis na této plné moci byl ověřen dne 24.

10. 1994. Přechod předmětných nemovitostí byl učiněn na stát na

základě prohlášení E. a K. S. ze dne 7. 2. 1961 o vzdání se

přídělu nemovitostí vlastnicky připsaných ve vložce č. 184

pozemkové knihy katastrální území H. v souvislosti se zánikem JZD

a převodem jeho majetku novému nabyvateli Státnímu statku, n. p.,

ve S. R.

Právní argumentaci správního orgánu shledal krajský soud

správnou s tím, že správní orgán rozhodl na základě přesně a úplně

zjištěného skutkového stavu, vyvodil závěry v souladu se zákonem

a námitky stěžovatelů vznesené v opravném prostředku nepokládal za

důvodné. Z důkazního řízení vyplynulo, že paní E. S. svůj nárok ve

smyslu ustanovení § 9 a § 13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů (úplné znění vyhlášeno pod č. 195/1993

Sb.) neuplatnila, stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami vzhledem

k jejímu spoluvlastnickému podílu neboť nesplňují podmínky

ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění.

Z tohoto důvodu správní orgán správně rozhodoval pouze

o vlastnickém právu ke spoluvlastnickému podílu jejich zemřelého

otce.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že řízení

u krajského soudu proběhlo v rozporu s ustanovením článků 36 odst.

1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zejména pak to,

že nebyl dodržen zákonem stanovený postup a došlo k porušení práva

na projednávání věci v jejich přítomnosti. Stěžovatelé argumentují

tak, že podle ustanovení § 250f o. s. ř. je možno rozhodnout bez

jednání o žalobě rozsudkem pouze v jednoduchých případech

a v daném případě se o takový případ nejednalo, skutkový stav byl

podle stěžovatelů nesprávně zjištěn. Domáhají se tedy zrušení

rozhodnutí, které bylo dle jejich argumentace vydáno protiprávně.

Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý

může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu a ve stanovených případech pak u jiného

orgánu. Podle článku 38 odst. 2 věta prvá Listiny základních práv

a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez

zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke

všem projednávaným důkazům. Podle článku 11 odst. 1 citované

Listiny má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech

vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Podle odst. 4 citovaného článku této Listiny vyvlastnění nebo

nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to

na základě zákona a za náhradu.

Ústavní soud si vyžádal stanovisko Krajského soudu v Ostravě

k ústavní stížnosti stěžovatelů a jejich návrhu na zrušení

rozhodnutí téhož soudu ze dne 25. 7. 1995, sp. zn. 22 Ca 872/94.

Předsedkyně senátu v přípise ze dne 1. 3. 1996 setrvala na

argumentaci uvedené v citovaném rozsudku, postup podle § 250f

pokládá za oprávněný a navrhla zamítnutí ústavní stížnosti.

Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud ČR

soudním orgánem ochrany ústavnosti. Podle čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR

rozhoduje Ústavní soud mimo jiné o ústavních stížnostech proti

pravomocnému rozhodnutí či jinému zásahu veřejné moci do ústavně

zaručených práv a svobod. Přitom vychází z principu, že není další

instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřezkoumává

rozhodnutí obecných soudů, ovšem za předpokladu, že napadenými

rozhodnutími nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená

ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy

České republiky. Pokud stěžovatelé uplatnili námitky, že taková

základní práva a svobody byly porušeny, je povinností Ústavního

soudu se věcí zabývat.

Ústavní soud z návrhu ústavní stížnosti, napadeného rozsudku

Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 1995, sp. zn. 22 Ca

872/94, a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu

v Bruntále č. 2409/4 ze dne 29. 11. 1994, čj. PÚ/5809/94-Ry

zjistil, že krajský soud se podrobně zabýval otázkou připojení se

matky stěžovatelů E. S., ke správnímu řízení i otázkou vlastního

uplatnění jejího nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., v platném

znění, a dospěl k závěru, že paní E. S., ač osoba oprávněná, se

nepřipojila k řízení o vydání nemovitostí.

Po seznámení se se spisy Krajského soudu v Ostravě

i Okresního pozemkového úřadu v Bruntále dospěl Ústavní soud

k závěru, že krajský soud ve svém rozsudku se nevypořádal s tím,

že stěžovatelé neměli možnost při ústním jednání se správním

orgánem uplatnit na základě plné moci nárok své matky a měli mít

možnost, aby své stanovisko přednesli v řízení před krajským

soudem. Navíc krajský soud ponechal stranou jejich zásadní

námitku, uplatněnou dne 12. prosince 1994 v opravném prostředku

stěžovatelů, proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu

v Bruntále č. 2409/4. Stěžovatelé se odvolali na § 21 restitučního

zákona (č. 229/1991 Sb., v platném znění), který upravuje

pluralitu oprávněných osob z jednoho restitučního titulu, je-li

oprávněných osob více, a nárok na vydání uplatní jen některé

z nich. Pokud tedy pozemkový úřad nepovažoval jejich matku za

osobu oprávněnou a účastníka řízení, jsa vázán předchozím právním

názorem soudu, a oba navrhovatelé (zde stěžovatelé) jako oprávněné

osoby neměli možnost domáhat se svého práva před řádným soudem,

nebyla jim poskytnuta řádně ochrana jejich práv.

Ústavní soud musel proto konstatovat, že stěžovatelům

v rozporu s článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod nebylo umožněno účastnit se projednání

jejich věci před soudem v důsledku nesprávné aplikace § 250f o. s.

ř. Krajský soud může podle něj rozhodnout bez jednání rozsudkem

pouze v jednoduchých případech a jen jde-li o posouzení právní

otázky. Tak tomu v tomto případě nebylo. Vyplývá to zejména ze

skutečnosti, jak dovozují i stěžovatelé, že jak správní tak soudní

orgán se vyhnuly bez jakéhokoliv zdůvodnění aplikaci § 21 zákona

č. 229/1991 Sb., v platném znění, podle něhož mohla být

stěžovatelům vydána celá nemovitost, pokud ostatní oprávněné osoby

nárok neuplatnily. Svou povahou nejde o jednoduchý případ

a zásadní právní otázka nebyla řešena.

Nutnost vypořádat se se stanoviskem stěžovatelů vyplývá

i z toho, že jejich názoru odpovídají i názory odborné literatury

(P. Liška, Zákon o půdě, Jurisservis Praha 1991; J. Bičovský,

Zákon o mimosoudních rehabilitacích, Panorama Praha 1991).

Objasňují, že citované ustanovení § 21 zákona č. 229/1991 Sb.

směřuje k tomu, aby nevznikalo spoluvlastnictví mezi osobami

oprávněnými a osobou povinnou, které by znemožňovalo řádné užívání

nemovitosti a muselo by být zrušeno a vypořádáno. Pro vydání

nemovitosti pak postačí, podá-li výzvu jen některá z oprávněných

osob a podíl ostatních oprávněných přirůstá k podílu osoby, které

byla nemovitost vydána. Obdobně se staví autoři i k odpovídajícímu

ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem nezbylo, než předmětný

rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušit. Ústavní soud

nepovažoval za nutné zabývat se návrhem stěžovatelů, že byl

porušen i článek 11 odst. 1 a článek 11 odst. 4 Listiny základních

práv a svobod, když jeho zjištění, že byly porušeny články 36

odst. 1 a 38 odst. 2 této Listiny, považoval za dostačující.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

se nelze odvolat.

V Brně dne 18. září 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru