Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2449/10 #1Usnesení ÚS ze dne 30.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestný čin/vražda
trest/výkon
trest odnětí svobody/podmíněné propuštění
Rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2449.10.1
Datum podání20.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 219

141/1961 Sb., § 451, § 455


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2449/10 ze dne 30. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Kladno, Huťská 1383, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 8 To 56/2010, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2010, čj. 8 T 1/2010 - 33, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností J. M. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo pod výrokem I. uznáno, na území České republiky, rozhodnutí Korunního soudu v Manchesteru, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. T2007/7384, ve spojení s rozhodnutím téhož soudu ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. T2005/7408. Tímto britským rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným trestným činem "vraždy v rozporu s obyčejovým právem". Podle právního řádu České republiky je v tomto činu spatřován trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona (dále jen "TrZ") účinného do 31. 12. 2009 [§ 417 odst. 4, § 451 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ")]. Současně soud prvního stupně rozhodl, že podle § 451 odst. 3 TrŘ se bude ve výkonu trestu, uloženého stěžovateli na doživotí označeným cizozemským rozhodnutím, pokračovat bez jeho přeměny (výrok II.).

Stěžovatel především nesouhlasil s výrokem, že bude pokračovat ve výkonu uloženého trestu odnětí svobody na doživotí bez jeho přeměny. Je přesvědčen, že délka trestu uložená zmíněným cizozemským rozhodnutím je neslučitelná s právním řádem České republiky. Soudům vytkl, že se v této souvislosti nezabývaly dalším výrokem cizozemského rozhodnutí, který uložený trest odnětí svobody na doživotí modifikoval výrokem určujícím minimální dobu 28 let, kterou je stěžovatel povinen ve výkonu trestu odnětí svobody strávit, aniž by existovala možnost jeho podmíněného propuštění. Stěžovatel nesouhlasí ani s právní kvalifikací skutku, v němž je podle českého trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, spatřován trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h). Podle jeho názoru, s ohledem na zásadu in dubio pro reo, měl soud aplikovat pouze základní, a nikoli kvalifikovanou skutkovou podstatu.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V obecné rovině je vhodné připomenout, že rozsudek o uznání se skládá ze dvou částí: jednak z výroku, že se cizozemské rozhodnutí uznává (tzv. exequatur) a jednak z výroku o tom, že se ve výkonu trestu uloženého cizozemským rozhodnutím pokračuje bez přeměny, případně že se trest, uložený uznaným cizozemským rozhodnutím, přemění. Podstatou uznání cizozemského rozhodnutí je jeho akceptování ze strany České republiky jako rozhodnutí, které odpovídá jejímu právnímu řádu. Jeho účelem není nahrazování rozhodnutí, resp. některých jeho výroků novým rozhodnutím, neboť cizozemským rozhodnutím již bylo rozhodnuto o vině a uložen trest. Proto se neprovádí důkazy ke skutkovým okolnostem a v řízení se provedou pouze důkazy dosvědčující splnění či nesplnění podmínek pro uznání cizozemského rozhodnutí s vyslovením o pokračování ve výkonu trestu uloženého cizozemským rozhodnutím bez jeho přeměny či s přeměnou trestu (§ 451 odst. 1, 3 TrŘ). Zákonodárce stanovil zásadu pro pokračování ve výkonu trestu, jestliže druh trestu odnětí svobody uloženého rozhodnutím cizího státu a délka jeho trvání jsou slučitelné s právním řádem České republiky. Za slučitelný je považován druh trestu odnětí svobody a délka jeho trvání uložená rozhodnutím cizího státu v případě, že posuzovaný skutek, podle českého trestního zákona platného v době jeho spáchání, naplňuje znaky konkrétního trestného činu, za který lze takový druh uloženého trestu odnětí svobody ve stanovené výměře uložit i podle našeho právního řádu. V opačném případě musí být trest přeměněn na trest, který by soud mohl uložit, jestliže by v řízení o spáchaném trestném činu sám rozhodoval.

V dané věci stěžovatel sám požádal o vrácení do České republiky za účelem výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen shora označenými britskými rozhodnutími. V rámci uznávacího řízení obecné soudy dospěly, bez jakýchkoli pochybností, k řádně odůvodněnému závěru, že jednání stěžovatele popsané v britských rozhodnutích, kdy úmyslně usmrtil jiného ve snaze získat majetkový prospěch, odpovídá kvalifikované skutkové podstatě trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) TrZ účinného do 31. 12. 2009, za který lze uložit trest odnětí svobody na doživotí. S ohledem na uvedené obecné soudy rozhodly, že trest odnětí svobody na doživotí, uložený stěžovateli britskými rozhodnutími, je svým druhem i délkou slučitelný s právním řádem České republiky. Proto se bude pokračovat ve výkonu tohoto trestu bez jeho přeměny. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje i na nález sp. zn. I. ÚS 601/04, z něhož vyplývá, že výše výměry trestu není důvodem k pochybnostem o ústavněprávní konformitě postupu obecných soudů při uznávání trestního rozsudku cizího státu ani tehdy, pokud by přesahovala horní hranici trestní sazby, kterou obsahuje český trestní zákon pro obdobné jednání.

Stěžovatel ve své argumentaci směšuje dvě různá řízení, jednak rozhodování o uznání cizozemských rozhodnutí podle § 451 TrŘ, jednak rozhodování o výkonu již uznaných cizozemských rozhodnutí (§ 455 odst. 2 TrŘ). O faktickém výkonu trestu uznaného rozsudku cizího státu se totiž rozhoduje v samostatném vykonávacím řízení, které navazuje na řízení uznávací (§ 455 odst. 2 TrŘ). Až v rámci tohoto vykonávacího řízení jsou soudy povinny se vypořádat s případnými dalšími výroky a podrobnostmi, vztahujícími se k samotnému výkonu trestu, i s ohledem na lhůty upravené českým právním řádem pro podání žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na doživotí (zmíněná lhůta činí podle § 62 odst. 2 TrZ, resp. § 88 odst. 5 tr. zákoníku minimálně dvacet let), což konstatoval již soud prvního stupně v rámci uznávacího řízení (str. 3 - 4 jeho rozsudku). Jinými slovy, případné další výroky, vztahující se k samotnému výkonu uloženého trestu odnětí svobody, mj. i stěžovatelem uváděná minimální doba, kterou musí podle cizozemského rozhodnutí strávit ve výkonu trestu odnětí svobody bez možnosti podmíněného propuštění, budou předmětem navazujícího vykonávacího řízení. Jejich zohledňování při rozhodování o uznání rozsudku cizího státu a trestu není možné.

Samotný fakt, že stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a že předkládá argumenty o nutnosti jiného náhledu na jeho věc než toho, k němuž obecné soudy dospěly, není v jeho případě způsobilý posunout věc do ústavně právní roviny a přivodit tak zásah Ústavního soudu. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru