Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2443/15 #1Usnesení ÚS ze dne 27.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.2443.15.1
Datum podání10.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 60 odst.7


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2443/15 ze dne 27. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Koudele, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem v Praze, Milešovská 6, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 3 A 55/2015-43 ze dne 7. července 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel požádal Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy o blíže určené informace. Ministerstvo žádanou informaci v zákonné lhůtě neposkytlo, stěžovatel proto podal stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace. Protože o této stížnosti nebylo v zákonné lhůtě rozhodnuto, stěžovatel podal u městského soudu žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Po podání žaloby ministerstvo rozhodlo o odmítnutí žádosti stěžovatele o informace, čímž ukončilo svou nečinnost.

2. Vzhledem k tomu, že ministerstvo svou nečinnost ukončilo, stěžovatel vzal žalobu zpět pro pozdější chování žalovaného. Městský soud řízení o žalobě zastavil. Při rozhodování o výši nákladů řízení soud dospěl k závěru, že jsou ve věci dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by stěžovateli měla náležet pouze polovina nákladů, které by jinak odpovídaly počtu provedených úkonů právní služby. Tyto důvody soud shledal v tom, že stěžovatel před městským soudem vede několik typově stejných řízení, v nichž jsou žaloby "obsahově velmi podobné, formulářové". Soud proto ministerstvu uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 7 171 Kč.

3. Stěžovatel brojil ústavní stížností proti výše uvedenému usnesení městského soudu, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Porušení svých práv spatřoval především v tom, že jej soud před rozhodnutím neupozornil na možné krácení nákladů řízení z důvodu hodného zvláštního zřetele. Rozhodnutí soudu je tak podle judikatury Ústavního soudu překvapivé a neústavní. Dále stěžovatel považoval za svévolné a nepřezkoumatelné úvahy soudu o tom, zda a nakolik jsou jeho žaloby formulářové. Stěžovatel vede s žalovaným ministerstvem řadu sporů z důvodu setrvalé a nezákonné nečinnosti, nelze mu tak klást k tíži, že jeho žaloby jsou v tomto ohledu podobné. Obsahově se žaloby zcela liší, neboť i samotné důvody a projevy nečinnosti ministerstva jsou odlišné. Soud také neodůvodnil, proč přistoupil ke krácení náhrady nákladů právě o 50 % a proč krátil i režijní paušál. Závěrem stěžovatel poukázal na nerovný přístup soudů, které v případě sporů se státem náhradu nákladů nepřiznávají mnohem častěji, než v jiných sporech.

4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Kasační stížnost není proti rozhodnutí o nákladech řízení přípustná (srov. § 104 odst. 2 soudního řádu správního), stěžovatel tak vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

7. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení, že krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že vydal překvapivé a nepřezkoumatelné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

8. Jak stěžovatel sám připomenul, rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde, čímž však nemá být řečeno, že by tato otázka nemohla v některých případech nabýt ústavněprávního významu. Případy, kdy Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení takové ústavní stížnosti, jsou však výjimečné (viz např. sp. zn. III. ÚS 224/98, II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000, I. ÚS 633/05). Mohlo by to tak být např. v případě svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].

9. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud setrvale přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši, zpravidla nemůže dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry. Výjimkou mohou být případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti věci (jako např. majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014). Tento přístup nelze chápat jako odepření ochrany základních práv a svobod, nýbrž jako praktické promítnutí postavení Ústavního soudu v systému ústavních orgánů České republiky a účelu řízení o ústavní stížnosti. Podobně k těmto sporům ostatně přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v praxi např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011 nebo Šumbera proti České republice č. 48228/08 ze dne 21. února 2012].

10. Jak plyne z ústavní stížnosti, městský soud měl stěžovateli na nákladech řízení upřít 7 171 Kč, tedy částku bagatelní. Z ústavní stížnosti nevyplynulo, že tato částka mohla mít významný faktický dopad na stěžovatele, který v tomto ohledu v ústavní stížnosti nic netvrdil. Ústavní soud také neshledal, že by se městský soud dopustil zásadního ústavně významného pochybení, které by zasáhlo do samé podstaty práva stěžovatele na spravedlivý proces.

11. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru