Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2441/13 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Opava
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.2441.13.1
Datum podání09.08.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 26

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2441/13 ze dne 15. 12. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. A., zastoupeného JUDr. Peterem Arendackým, advokátem se sídlem Rebešovice, Horky 99, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2013 č. j. 56 Co 485/2012-1544 a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 7. 12. 2011 č. j. 14 Nc 413/2010-647, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti

1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv - práva na ochranu rodičovství, rodiny a dětí, včetně práva na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práv na péči obou rodičů o dítě a na zajištění ochrany jeho zájmu, garantovaných ustanoveními čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 14 odst. 2 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jakož i práv vyplývajících z čl. 6 a 7 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí - domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava práv a povinností rodičů k nezletilému F., pro dobu před i po rozvodu jejich manželství. Matka se domáhala svěření dítěte do své výchovy, uložení povinnosti otci přispívat na jeho výživu a rozhodnutí o styku nezletilého s otcem. Otec zpočátku navrhoval střídavou péči obou rodičů, následně se počal domáhat svěření dítěte do své výchovy a stanovení výživného matce podle uvážení soudu. V soudním řízení, během něhož bylo usnesením vydáno předběžné opatření, kterým byl nezletilý předán do péče matky z důvodu opakovaného maření soudních jednání otcem, došel soud prvního stupně na základě výslechu účastníků, znaleckých posudků, odborných vyjádření a provedení ostatních relevantních důkazů k závěru, že pro neschopnost základní kooperace mezi rodiči není střídavá výchova v zájmu dítěte. V odůvodnění odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 48/04, v němž byla vyslovena teze, že rozhodnutí o střídavé péči má představovat výraz společné vůle a dohody rodičů, nikoli ústupek rodičovské rivalitě. Vzhledem ke zdravotnímu stavu nezletilého (podezření na Aspergerův syndrom), který má výrazně oslabenu schopnost přizpůsobit se změně prostředí a vyžaduje nastolení pravidelného denního režimu, a se zřetelem ke zjištění dominující vazby dítěte k matce, rozhodl Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 7. 12. 2011 č. j. 14 Nc 413/2010-647 o svěření nezletilého do výchovy matky. Otci byla uložena povinnost přispívat na výživu dítěte částkou ve výši 3 500 Kč měsíčně a povinnost k úhradě vyčísleného dluhu na výživném. Soud rovněž upravil styk nezletilého s otcem a rozhodl o povinnostech obou rodičů v souvislosti s realizací styku.

3. K odvolání obou rodičů o věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě, jenž rozsudkem ze dne 5. 4. 2013 č. j. 56 Co 485/2012-1544 prvostupňové rozhodnutí v meritu potvrdil, s výjimkou úpravy stanovení povinnosti otci k zaplacení dlužného výživného.

4. V ústavní stížnosti bylo argumentováno tím, že obecné soudy při rozhodování o výchově a výživě dítěte neprovedly řádné a důsledné dokazování, stěžovatelem navržené důkazy vesměs nebraly v potaz a provedené dokazování adekvátním způsobem nevyhodnotily. Pochybení soudů tak podle názoru stěžovatele vedla k nesprávnému závěru o skutkovém stavu, a tudíž i k neodpovídajícímu rozhodnutí ve věci samé.

II.

Právní posouzení

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. Zásah do činnosti orgánů veřejné moci je ze strany Ústavního soudu přípustný pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. V rámci horizontálních vztahů soukromého práva má tedy Ústavní soud při svém přezkumu omezené možnosti, neboť je oprávněn posuzovat případy toliko prizmatem ochrany základních práv a svobod do soukromoprávní roviny prozařujících. Rozměru zásahu do ústavně garantovaných práv nebo svobod však dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.

6. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do výchovy, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda obecné soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že obecný soud prvního stupně je nalézacím soudem v pravém slova smyslu, má ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikuje výrazně se svědky i znalci, z čehož si vytváří racionální úsudek, a vynáší tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak soud první instance své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní normy podústavního práva i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování (což v dané věci potvrdil svým rozsudkem i odvolací soud), není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní. Ostatně, jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval, je zásadně pravomocí obecného soudu, který je nejlépe obeznámen s často velmi citlivými okolnostmi případu, zvážit podmínky svěření dítěte do výchovy jednoho či druhého rodiče.

7. Nalézací soud v předmětné věci provedl potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu a řádně je vyhodnotil. Popsal úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil. Skutková zjištění lze označit za úplná a opřená o dostatečné množství důkazního materiálu. V tomto směru tedy prostor pro zásah Ústavního soudu není. Rovněž právní závěry vyplývající ze skutkového stavu byly obecnými soudy odůvodněny přijatelným způsobem, nerozporným s ústavními kautelami.

8. Ústavní soud zároveň podotýká, že teze obsažené v judikatuře k věcem svěření dítěte do střídavé péče (viz např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13) nijak nevyvazují obecné soudy z povinnosti posuzovat jednotlivé případy individuálně. Ke střídavé výchově se nelze automaticky uchylovat v každém řízení o svěření dítěte do péče, naopak je nezbytné vždy hledat nejlepší zájem dítěte v dané konkrétní situaci (k tomu mj. usnesení ze dne 11. 8. 2014 sp. zn. III. ÚS 2009/14 a ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2720/13). V nyní řešeném případě vyhodnotily obecné soudy na základě rozsáhlého důkazního řízení jako nejvhodnější model úpravy vztahů svěření nezletilého dítěte do výchovy matky, a to i z důvodu jeho zdravotního stavu. Ústavní soud pak, vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, neshledává v jejich rozhodnutích porušení principů spravedlnosti.

9. Z výše řečených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru