Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2441/07 #1Usnesení ÚS ze dne 27.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánMINISTERSTVO / MINISTR - životního prostředí
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na příznivé životní prostředí
Věcný rejstříkživotní prostředí
procesní postup
orgán veřejné moci
posudky, stanoviska, vyjádření
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2441.07.1
Datum podání19.09.2007
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 35 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

100/2001 Sb., § 6, § 7, § 23 odst.12, § 8


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2441/07 ze dne 27. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti T. F. a I. F., zastoupených JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem, se sídlem v Brně, Malinovského nám. 4, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícím v postupu Ministerstva životního prostředí České republiky, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že Ministerstvo životního prostředí České republiky svým postupem spočívajícím v tom, že varianta VB ... záměru Přeložka silnic I/13 Děčín - D8 nebyla oznámena podle zák. č. 100/2001 Sb., nebyla ani ministerstvem navržena ke zpracování při řešení záměru v závěru zjišťovacího řízení, nýbrž byla zařazena teprve po ukončení zjišťovacího řízení EIA až do zpracované dokumentace EIA, porušilo základní práva stěžovatelů zaručená čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 35 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí.

Současně stěžovatelé požádali o vydání předběžného opatření, jímž by Ústavní soud uvedenému ministerstvu zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatelů (shora uvedených) tím, aby varianta VB záměru Přeložka silnic I/13 Děčín - D8 do doby, než bude v souladu s § 6 zákona č. 100/2001 Sb. ohlášena a bude předmětem zjišťovacího řízení, nebyla předmětem zpracování posudku ve smyslu ust. § 9 cit. zák.

V ústavní stížnosti je v podstatě uvedeno, že dne 16. 12. 2004 obdrželo Ministerstvo životního prostředí (dále jen "ministerstvo") podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona") oznámení Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále jen "oznamovatele") o záměru označeném jako "Přeložka silnic I/13 Děčín-D8", jež bylo zařazeno do registru EIA (Environmental Impact Assessment - materie posuzování vlivů na životní prostředí) pod kódem záměru MZP072. Ve smyslu závěrů zjišťovacího řízení k danému záměru bylo ještě třeba zpracovat dokumentaci vlivů na životní prostředí dle přílohy 4 zákona, a to s důrazem na vymezené oblasti, které se vztahují k ohlášeným 4 variantám přeložky, jež má plnit funkci obchvatu města Děčín.

Po vydání tohoto závěru však oznamovatel zadal oprávněné osobě zpracovat posouzení EIA další, tzv. 5. varianty vedení přeložky, která se od původních variant podle stěžovatelů zásadně odlišuje, neboť předpokládá využití drážního tělesa, vedeného přes centrum Děčína, zatímco oznámení EIA a zjišťovací řízení se doposud vztahovalo k variantám odlišným, v trase zamýšleného obchvatu. Dne 5. 9. 2007 byla zveřejněna Dokumentace EIA Přeložky silnice I/13, do které byla zapracována i nová varianta řešení přeložky formou průtahu přes centrum Děčína - Podmokly, s využitím drážního tělesa (varianta VB).

Podle názoru stěžovatelů neměla být varianta VB zařazena do procesu posuzování EIA ve stadiu zpracování Dokumentace EIA, ale pro zjevnou odlišnost oproti původním koridorům přeložky silnice I/13 (v oznámení označenými jako V1 až V4) bylo nutné s ní naložit jakožto s předmětem nového oznámení, resp. měla být alespoň zařazena jako nově navržená varianta do závěru zjišťovacího řízení. Se zřetelem na znění § 2, § 5 odst. 2, § 6 odst. 1 § 7 zákona, jeho Přílohu 3, jakož i na základní zásady činnosti správních orgánů zakotvené v § 2 až § 8 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, bylo povinností ministerstva při procesu posuzování vlivů záměru na životní prostředí postupovat v souladu se zákony, chránit veřejné zájmy a zjišťovat skutečný stav věci, a dbát závazků České republiky plynoucí pro ni z Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí ("Aarhuské úmluvy"), a těmto požadavkům ministerstvo podle jejich názoru nedostálo. Ze znění ustanovení § 7 odst. 5 zákona stěžovatelé dovozují, že vyvstane-li v průběhu dosavadního procesu EIA nezbytnost posoudit záměr i z hlediska jiných variant a jejich vlivu na životní prostředí, je nezbytné nejpozději do ukončení zjišťovacího řízení takovou variantu navrhnout; k tomu však nedošlo, jelikož závěr zjišťovacího řízení ministerstva žádný návrh varianty využití drážního tělesa neobsahoval. Výklad zákona i postup ministerstva proto stěžovatelé považují za zjevně nesprávný a absurdní, neboť jím prý dochází ke zkrácení práv dotčené občanské veřejnosti a právnických osob o "institut oznámení", na který zjišťovací řízení navazuje. Tím, že ministerstvo nevyzvalo oznamovatele k doplnění záměru o variantu VB využívající drážní těleso a ani taková varianta ve fázi zjišťovacího řízení navržena nebyla, resp. nebyla v závěru zjišťovacího řízení oznámena, došlo k porušení jejich shora označených základních práv, přičemž - se zřetelem k ustanovení § 23 odst. 13 zákona - nelze podle stěžovatelů v rámci správního soudnictví nápravu sjednat.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" a že není oprávněn zasahovat do činnosti orgánů veřejné moci, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Zde lze připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí nebo postupy těchto orgánů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice práva podústavního.

Ústavní soud s ohledem na podstatu věci konstatuje, že se posuzovaná ústavní stížnost jak z hlediska vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu v předmětném řízení v zásadě shoduje s ústavními stížnostmi jiných stěžovatelů, zastoupených stejným advokátem (jako v tomto řízení), o kterých již Ústavní soud dříve rozhodl. Jednalo se o ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. III. ÚS 682/07, sp. zn. III. ÚS 2514/07 a sp. zn. III. ÚS 2469/07; všechny byly usnesením Ústavního soudu odmítnuty, první zčásti jako zjevně neopodstatněná a zčásti jako nepřípustná, druhá jako zjevně neopodstatněná a třetí jako nepřípustná.

Ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná také v případě, že jí předestřené tvrzení o porušení základního práva či svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a obdobná ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou či neopodstatněnou. Ani I. senát Ústavního soudu neshledal důvodu, aby se od závěrů, vyslovených zejména v usnesení sp. zn. III. ÚS 2514/07 odchýlil. Proto s odkazem na - z hlediska podstaty případu - již vyslovené opakuje následující.

Podle § 1 odst. 3 zákona č. 100/2001 Sb. je účelem posuzování vlivů na životní prostředí získat objektivní odborný podklad pro vydání rozhodnutí, popřípadě opatření podle zvláštních právních předpisů, a přispět tak k udržitelnému rozvoji společnosti. Ten pak slouží pro potřeby dalších řízení podle zvláštních právních předpisů (kupříkladu dle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu). K povaze tohoto procesu (označovaného zkratkou EIA) se vyjádřil Ústavní soud zejména v nálezu ze dne 12. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 24/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, str. 535); tam uvedl, že smyslem a účelem systému EIA je vybrat variantu řešení, které je z ekologického hlediska nejvhodnější, přičemž koncepce posuzování vlivů ... představuje proceduru, ve které práva investorů a dalších účastníků nemohou být expertním stanoviskem přímo dotčena, neboť v tomto řízení se o nich ještě nerozhoduje a stanovisku (§ 10 zákona) se lze účinně bránit v rámci opravných prostředků namířených proti správnímu rozhodnutí, jehož podkladem pak je i příslušné expertní stanovisko. Jelikož jde o specifickou proceduru, která předchází povolovacímu řízení podle stavebního zákona a dalších právních předpisů, je institut posuzování vlivů na životní prostředí chápán (jen) jako odborné posouzení (expertíza), které má rozhodovacímu orgánu sloužit jako jeden z rozhodujících podkladů pro další povolovací rozhodnutí; nejde o podklad pro rozhodovací orgán právně závazný, jelikož má spíše povahu doporučení, neboť i negativní stanovisko příslušného úřadu nemusí nutně znamenat, že stavba, činnost či technologie nebude v následném rozhodovacím řízení povolena. Z této koncepce procedury EIA vyplývá podle Ústavního soudu i ustanovení § 23 zákona, podle něhož se na druhou a třetí část zákona nevztahují obecné předpisy o správním řízení, neboť jde o specifický samostatný proces, který nekončí vydáním správního rozhodnutí.

Z toho, co bylo řečeno, je zde podstatné, že ani následný postup (resp. úkony) ministerstva po obdržení příslušné dokumentace s ohledem na samotnou povahu procesu EIA, jehož výsledkem je vypracování jednoho z podkladů pro následné řízení, nelze považovat za jiný zásah orgánu veřejné moci do tvrzených práv stěžovatelů; to je zjevné z jeho poměření pojmovým vymezením "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jež Ústavní soud standardně aplikuje, kdy zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům či svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde je poškozenému k dispozici ochrana daná celým právním řádem (srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazku 4, str. 243). V posuzovaném případě ústavní stížnost proti takovému zásahu orgánu veřejné moci (ve smyslu podané definice) nesměřuje, jestliže se svým obsahem obrací proti postupu ministerstva v procesu pouhé přípravy či zajišťování podkladů pro vlastní rozhodování jiného správního orgánu (zde příslušného stavebního úřadu), jenž - vzhledem k této povaze - se nemůže vyznačovat kvalitou zásahu, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu. Ostatně, sama posuzovaná ústavní stížnost obsahově postihuje postup ministerstva při zjišťovacím řízení (§ 7 zákona) až coby sekundární, neboť věcně primárním byl v dané věci postup samotného oznamovatele záměru (srov. § 6 odst. 1 zákona) při zajištění zpracování příslušné dokumentace (§ 8 zákona), jež mu v procesu EIA přísluší.

Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze přehlédnout ani to, že vlastním procesem posuzování vlivů na životní prostředí nemohou být práva účastníků a dalších osob přímo dotčena (viz opětovně nález sp. zn. Pl. ÚS 24/2000), neboť ten navíc nebyl - v době podání stížnosti - ani ukončen; ne nepodstatným rovněž je, že stěžovatelům (jakož i ostatním osobám) byla dána zákonná možnost se k dokumentaci vyjádřit (§ 8 odst. 3 zákona), jakož i to, že objektivně přichází v úvahu i eventualita vrácení dokumentace oznamovateli k přepracování či doplnění a to ještě před vypracováním posudku (§ 8 odst. 5 zákona).

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poněvadž byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, je tím předurčen i osud akcesorického návrhu "na vydání předběžného opatření"; z povahy věci musel být odmítnut rovněž.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2010

Vojen Guttler v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru