Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2437/10 #1Usnesení ÚS ze dne 24.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/legitimní očekávání zmnožení majetku
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedli... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
žaloba/na určení
vlastnické právo/ochrana
konkurz a vyrovnání
konkurzní podstata/správce
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2437.10.1
Datum podání19.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 12, § 18

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132, § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2437/10 ze dne 24. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky MARKET & TRADING, s. r. o., se sídlem Aloisina 703/3, 710 00 Ostrava, zastoupené Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 35, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2008, č. j. 32 Cm 135/2006-56, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2009, č. j. 9 Cmo 39/2009-106, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, č.j. 29 Cdo 4382/2009-135, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 9. 2008, č. j. 32 Cm 135/2006-56, zamítl návrh stěžovatelky směřující proti 1) správci konkurzní podstaty úpadce Union banka, a. s., v likvidaci, Mgr. L. Raida a 2) PATIO INVEST, s. r. o., se sídlem v Kolíně, o určení vlastnictví k v petitu specifikovaných nemovitostí, tj. nemovitostí, jichž se týká kupní smlouva ze dne 15. 11. 2004 uzavřená mezi Ing. M. H. a firmou PATIO INVEST, s. r. o. Krajský soud podrobně odůvodnil svůj závěr, že stěžovatelka - konkurzní věřitel úpadce - nemá (nepotvrdila) na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.; stěžovatelkou tvrzený zájem označil jako zájem obchodní.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 5. 2009, č. j. 9 Cmo 39/2009-106, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Ztotožnil se s názorem, že u stěžovatelky není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení a navíc - na rozdíl od soudu prvního stupně - uvedl, že není naplněn již první z předpokladů vyhovění určovací žalobě, neboť stěžovatelka (žalobkyně) není ve sporu aktivně věcně legitimována. V souzené věci totiž určení, že vlastníkem označených nemovitostí je úpadce Union banka, a. s., "v likvidaci" samo o sobě vliv na postavení stěžovatelky (žalobkyně) jako konkursní věřitelky tohoto úpadce nemá.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 5. 2010, č.j. 29 Cdo 4382/2009-135, dovolání stěžovatelky, která jeho přípustnost opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jako nepřípustné odmítl. S odkazem na svou konkrétní judikaturu poukázal na to, že v rovině právních argumentů je judikatura Nejvyššího soudu ustálena na závěru, podle něhož konkursní věřitel není aktivně věcně legitimován k podání žaloby proti správci konkursní podstaty o určení, že úpadce je vlastníkem konkrétní věci. S tímto závěrem je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí navíc označil právní prostředky, jichž je možno v takovém případě [tj. když stěžovatelka namítá, že předchůdkyně prvního žalovaného (Ing. M. H.) (neplatně) zpeněžila nemovitosti] využít.

II.

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2008, č. j. 32 Cm 135/2006-56, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2009, č. j. 9 Cmo 39/2009-106, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, č.j. 29 Cdo 4382/2009-135, napadla stěžovatelka ústavní stížností. Tvrdí, že obecné soudy porušily její základní práva, garantovaná čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 4, čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských a sociálních a kulturních právech, jakož i porušení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č.1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a domáhá zrušení označených rozhodnutí.

Stěžovatelka v ústavní stížnost rekapituluje průběh řízení v dané věci a její okolnosti. Zdůrazňuje, že předchůdkyně prvního žalovaného (nynějšího správce konkurzní podstaty), aniž jakýmkoliv způsobem předem inzerovala prodej majetku (předmětných nemovitostí), byla za tento prodej majetku, který nezapsala do konkurzní podstaty a který je předmětem požadovaného určení, rozhodnutím soudu zproštěna své funkce. Způsobem zpeněžení realizovaným touto konkurzní správkyní byla tak stěžovatelce i všem potencionálním zájemcům o majetek úpadce na trhu upřena soutěžní práva a zároveň došlo k zásahu do práva stěžovatelky na legitimní očekávání zmnožení jejího majetku. Stěžovatelka oponuje závěrům obecných soudů, které podle nich věc posuzovaly pouze z hlediska izolovaného výkladu jednoduchého práva a nevypořádaly se dostatečně s argumentací stěžovatelky v její pozici potencionálního zájemce o majetek úpadce. Fakt, že stěžovatelka je zároveň věřitelkou úpadce, je vedl k soustředění se výhradně na tuto skutečnost, čemuž odpovídaly i přijaté závěry. Obecné soudy tak poskytly ochranu nejen vlastnickému právu druhé žalované, které jí však svědčí pouze proto, že správkyně konkurzní podstaty porušila při výkonu své funkce své zákonné povinnosti, "ale i udržování takového protiprávního stavu". Je toho názoru, že nelze v ústavní rovině takovému formálnímu vlastnickému právu poskytnout ochranu jako subjektivnímu veřejnému právu; obecné soudy měly vážit její práva stejně, jako práva žalovaných a při střetu práv měly s přihlédnutím k okolnostem případu dát přednost tomu (základnímu) právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů navrhla zrušení napadených rozhodnutí.

III.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).

Taková situace právě v souzené věci nastala.

Ústavní soud poukazuje na všechna napadená rozhodnutí obecných soudů, z nichž zřetelně plynou důvody jejich zamítavého rozhodnutí; ta odkázala na příslušnou právní úpravu a na judikaturu. Ústavní soud proto nemá důvod na přiléhavé argumentaci obecných soudů cokoliv měnit či doplňovat; to platí i za situace, kdy stěžovatelka odkazuje na údajný formalistický přístup obecných soudů. Ostatně, sama argumentace stěžovatelky se v podstatě týká toliko výkladu práva podústavního, což je v zásadě úkolem soudů obecných, nikoli Ústavního soudu.

Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky která ve své argumentaci pomíjí specifika určovacích žalob, napadenými rozhodnutími Ústavním soudem zjištěn nebyl. Obecné soudy věnovaly věci stěžovatelky patřičnou pozornost a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Závěry o nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatelky na požadovaném určení, zdůrazňující preventivní charakter určovací žaloby, odpovídají pak nejen judikatuře obecných soudů ale i soudu Ústavního (viz např. Stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Na odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně reagujících na stěžovatelčiny námitky tak lze odkázat s tím, že - podle názoru Ústavního soudu - fakt, že stěžovatelka mohla být či byla jedním z potencionálních zájemců o koupi předmětné nemovitosti, z ní ještě nečiní nositelku hmotného zájmu chráněného čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů základní práva a svobody stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru