Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2435/20 #1Usnesení ÚS ze dne 16.09.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPromlčení
Bezdůvodné obohacení
pojistná smlouva
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.2435.20.1
Datum podání20.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 37 odst.1, § 100, § 451


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2435/20 ze dne 16. 9. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Dienstbiera, zastoupeného Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 837/11, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1254/2020-399 ze dne 27. 5. 2020 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 366/2019-365 ze dne 5. 12. 2019, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti Nationale-Nederlanden Levensverzekering Maatschappij N. V., se sídlem v Nizozemském království, Rotterdam, Weena 505, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") rozsudkem č. j. 26 C 197/2017-209 ze dne 26. 4. 2018 zamítl prvním rozsudkem částečně (v rozsahu zaplacení 268 233 Kč s příslušenstvím) žalobu stěžovatele o zaplacení celkem cca 400 000 Kč.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem

č. j. 54 Co 359/2018-267 ze dne 5. 12. 2018 rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil s pokynem, aby se vypořádal se všemi námitkami žalobce (stěžovatele) i žalované (vedlejší účastnice) ohledně neplatnosti předmětné pojistné smlouvy a žalobcovým nárokem na vydání bezdůvodného obohacení a nové rozhodnutí řádně odůvodnil.

Nalézací soud následně ve věci rozhodl rozsudkem č. j. 26 C 197/2017-328 ze dne 27. 6. 2019 tak, že žalobu zamítl; dospěl k závěru, že pojistná smlouva datovaná 13. 9. 2007, uzavřená mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 z důvodu absence jedné z podstatných náležitostí. Nárok stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení zamítl z důvodu promlčení práva.

K odvolání stěžovatele odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěry nalézacího soudu o neplatnosti smlouvy i promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, jakož i mravnosti námitky promlčení vznesené vedlejší účastnicí.

Stěžovatel podal dne 3. 3. 2020 dovolání k Nejvyššímu soudu, který napadeným usnesením dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl. Dospěl zejména k závěru, že se soudy dostatečným způsobem a v souladu s judikaturou dovolacího soudu zabývaly otázkou korektivu dobrých mravů a vznesenou námitkou promlčení.

Proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení dovolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které především opakuje své argumenty, uplatněné již v předchozích řízeních, ve vztahu k neplatnosti předmětné smlouvy, nemravnosti vznesené námitky promlčení a promlčení uplatněného práva. Podle něj se obecné soudy dostatečným způsobem nevypořádaly se všemi jeho námitkami, čímž porušily jeho právo na soudní ochranu (spravedlivý proces) upravené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a hlavě čtvrté Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, posoudily rozhodné otázky odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

Článek 36 odst. 1 Listiny nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Současně je třeba neztrácet ze zřetele, že spravedlivost řízení (ve smyslu jeho férového vedení) je posuzuje jako celek a ne každé pochybení soudu je s to odůvodnit zásah Ústavního soudu pro porušení základních práv stěžovatele. V žádném z uvedených ohledů Ústavní soud pochybení ze strany obecných soudů, jež by zasluhovalo jeho bližší pozornost, nezaznamenal.

Stěžovatel se v tomto případě nemůže smířit s výsledkem řízení pro něj nepříznivým, zejména se závěry soudů o promlčení uplatněného práva. Ústavní soud však v tomto případě neshledává na závěrech obecných soudů nic ústavně nekonformního, co by jej opravňovalo zasahovat do precizně odůvodněných napadených rozhodnutí, která navíc navazovala na rozhodnutí předchozí, takže je zřejmé, že se soudy zabývaly věcí pečlivě a podrobně. To, že rozhodly v neprospěch stěžovatele, neznamená, že by měl Ústavní soud začít plnit roli čtvrté přezkumné instance v rámci obecné justice, byť by měl na výklad podústavního práva názor jiný než obecné soudy, které vysvětlily, proč v tomto případě začala promlčecí doba běžet již v roce 2007, proč nejde na straně vedlejší účastnice o úmyslné bezdůvodné obohacení a proč není vznesená námitka promlčení nemravná.

Námitkami žalujícího stěžovatele se soudy vypořádaly podle závěru Ústavního soudu dostatečným způsobem, a proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru