Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2435/17 #1Usnesení ÚS ze dne 19.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkBezdůvodné obohacení
odměna
Autorské právo
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2435.17.1
Datum podání02.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

121/2000 Sb., § 101 odst.1 písm.a, § 101 odst.1 písm.i, § 96, § 23

40/1964 Sb., § 451


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2435/17 ze dne 19. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Sirnaté lázně Ostrožská Nová Ves, s. r. o., se sídlem v Ostrožské nové vsi, Kunovská 664, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph. D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 52, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 5682/2016-230 ze dne 31. května 2017, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Co 16/2016-192 ze dne 27. září 2016 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 23 EC 240/2012-155 ze dne 2. února 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., se sídlem v Praze, Klimentská 1207/10, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Vedlejší účastník řízení se jako hromadný správce ve smyslu ustanovení § 97 odst. 1 zák. č. 121/2000 Sb. autorského zákona (dále jen "autorský zákon") domáhal na stěžovatelce zaplacení 112 899 Kč s tím, že se žalovaná v této výši obohatila na úkor nositelů autorských práv, když v době od 1. 2. 2010 do 31. 12. 2011 provozovala chráněná autorská díla jejich zpřístupňováním hotelovým hostům prostřednictvím televizních a rozhlasových přístrojů umístěných na pokojích svých ubytovacích zařízení bez licenční smlouvy. Krajský soud v Brně mezitímním rozsudkem č. j. 23 EC 240/2012-155 výrokem I. rozhodl, že právní základ žalobou uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení je dán a výrokem II., že o výši nároku na vydání bezdůvodného obohacení a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.

2. Vrchní soud v Olomouci toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodné právní otázky byly již v dovolací praxi již vyřešeny.

3. Obecné soudy založily svá rozhodnutí na právním názoru vysloveném v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015 sp. zn. 31 Cdo 3093/2013 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2016). Podle tohoto rozhodnutí "výjimka uvedená v poslední větě § 23 autorského zákona, podle níž za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 téhož zákona rovněž nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních, se obecně nevztahuje na pacienty ubytované v lázeňských zařízeních. I v těchto případech se jedná o provozování rozhlasového a televizního vysílání; proto kolektivnímu správci zastupujícímu autory přísluší oprávnění udělovat souhlas ke zpřístupňování děl lázeňskými zařízeními, stejně jako sjednávat a vybírat autorské odměny za jejich užití a domáhat se nároků na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného užití děl." V tomto rozsudku se Nejvyšší soud vypořádal se svou předchozí rozhodovací činností, od níž se odklonil, jakož i s otázkou souladu tohoto výkladu s právem Evropské unie, konkrétně s čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti.

4. Dále obecné soudy uvedly, že vedlejší účastník je aktivně legitimován k vymáhání nároků z bezdůvodného obohacení v případě neoprávněného rozhlasového a televizního vysílání. Tyto nároky vznikly z porušení práv spadajících pod povinně kolektivně spravovaná práva podle § 96 autorského zákona a mají tak rovněž charakter práv povinně kolektivně spravovaných. Tento závěr podle vrchního soudu vyplývá nejen z citovaného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu, ale v jeho prospěch lze odkázat i na nález ze dne 13. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 2186/14 (N 2/76 SbNU 41). Závěr týkající se aktivní legitimace měl zákonnou oporu v § 100 odst. 1 písm. a) a i) autorského zákona, ve znění účinném do 19. dubna 2017.

5. Proti rozhodnutím okresního, krajského a Nejvyššího soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu. Stěžovatelka měla za to, že vedlejší účastník není oprávněn požadovat po ní vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout užitím uměleckých výkonů, zvukových a zvukově-uměleckých záznamů bez licence při provozování rozhlasového nebo televizního vysílání. Toto oprávnění mu neplyne ze žádného rozhodnutí nebo smlouvy, ani ze zákona. Rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 22. 3. 2001 č. j. 3209/2001 jej v případech, kdy jde o provozování rozhlasového a televizního vysílání, opravňuje pouze k výkonu práv dobrovolně kolektivně spravovaných podle autorského zákona, tedy spravovaných na základě kolektivních a hromadných smluv, o které však v dané věci nejde.

6. I kdyby vedlejší účastník měl příslušné oprávnění, tato skutečnost by ho neopravňovala k zastupování nezastoupených nositelů práv v jiných případech, než při uzavření hromadné smlouvy. Na základě uzavřené hromadné smlouvy lze přitom vybírat jen odměny za poskytování licence, a nikoliv bezdůvodné obohacení. Tomu ostatně odpovídá i způsob přerozdělování vybraných odměn, v jehož rámci se přihlíží výlučně k těm smluvně nezastoupeným nositelům práv, kteří jsou přihlášeni v evidenci. Naopak neexistuje důvod, aby bylo kolektivnímu správci po určité době vydáno bezdůvodné obohacení, jestliže nebude vyplaceno těm nositelům práv, na jejichž úkor bylo získáno, a místo toho bude přerozděleno aktuálně zastupovaným umělcům.

7. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

8. Námitky stěžovatelky směřují výlučně proti obecnými soudy provedenému výkladu některých ustanovení autorského zákona, zejména jeho § 96 a § 101 odst. 1 písm. a) a i), ve znění účinném do 19. dubna 2017. Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem, že vedlejší účastník byl jako kolektivní správce oprávněn požadovat po ní vydání bezdůvodného obohacení, které jí mělo vzniknout na úkor nositelů autorských práv. Zároveň byla přesvědčena, že se v jejím případě měla uplatnit výjimka podle § 23 autorského zákona.

9. Ústavní soud se mohl těmito námitkami zabývat jen v omezeném rozsahu. V rámci svého přezkumu posoudil, zda právní závěry obecných soudů obstojí z hlediska požadavků, jež ve vztahu k jejich rozhodování vyplývají z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. O "kvalifikovanou" vadu, která by zakládala porušení tohoto práva, by šlo zejména tehdy, jestliže by výklad nebo použití tzv. podústavního práva nezohlednil správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo by byl výsledkem neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (cit. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

10. V dané věci se však obecné soudy žádného excesivního výkladu nedopustily. Napadená rozhodnutí, podle nichž je stěžovatelka povinna vydat vedlejšímu účastníkovi bezdůvodné obohacení, z uvedených požadavků nijak nevybočují. Obecné soudy své právní závěry náležitým a přesvědčivým způsobem odůvodnily, přičemž adekvátně zohlednily i relevantní právní názor Ústavního soudu, který vyplývá z nálezu sp. zn. II. ÚS 2186/14 či jiných jeho rozhodnutí. Rovněž dovolací soud se řádně vypořádal s otázkou přípustnosti dovolání.

11. Napadenými rozhodnutími tedy nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky. V podrobnostech postačí odkázat na příslušné části odůvodnění těchto rozhodnutí, jejichž obsah je částečně shrnutý i v tomto usnesení, jakož i na odůvodnění usnesení sp. zn. IV. ÚS 2430/17 ze dne 10. 10. 2017 a sp. zn. II. ÚS 2429/17 ze dne 28. 11. 2017, kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti ve srovnatelné věci.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru