Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2435/13 #1Usnesení ÚS ze dne 21.05.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Kutná Hora
SOUD - KS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
trestná činnost
rekognice/rekonstrukce
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.2435.13.1
Datum podání08.08.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 104b


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2435/13 ze dne 21. 5. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčková, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. et. Mgr. Ondřejem Teplým, advokátem se sídlem Zahradní 46, Kolín, proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 8. 2012 č. j. 14 T 33/2012-184, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2013 č. j. 12 To 1/2013-231 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013 č. j. 6 Tdo 404/2013-19, za účasti Okresního soudu v Kutné Hoře, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví označené rozsudky Okresního soudu v Kutné Hoře a Krajského soudu v Praze, jakož i usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále jeho právo nebýt zbaven osobní svobody z jiných důvodů a jiným způsobem než stanoví zákon zaručené čl. 8 odst. 2 Listiny. V ústavní stížnosti poukazuje na nezákonný postup nalézacího soudu při provádění rekognice, která je podle stěžovatele jediným usvědčujícím důkazem o jeho vině.

2. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, ve stěžovatelově trestní věci byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2013 č. j. 12 To 1/2013-231, z podnětu odvolání J. P. podle § 258 odst. 1 písm. e), f) odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zrušen ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené Zdeňce Polmanové rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 8. 2012 č. j. 14 T 33/2012-184, kterým byl J. P. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen podle § 205 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 trestního řádu (poškozené B. Mrakavové nahradit škodu ve výši 3 500 Kč a poškozené Z. Polmanové škodu ve výši 30 000 Kč), když se zbytkem nároku na náhradu škody byly poškozené odkázány podle § 229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Nově bylo podle § 259 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině za přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku a při nezměněném výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené Boženě Mrakavové byl podle § 205 odst. 1 trestního zákoníku a § 43 odst. 1 trestního zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku; podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou a podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost uhradit poškozené Zdeňce Polmanové škodu ve výši 28 911 Kč a se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2013 č. j. 12 To 1/2013-231 podal stěžovatel prostřednictvím obhájce dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podané dovolání Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 22. 5. 2013 č. j. 6 Tdo 404/2013-19 podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.

3. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv konkrétně v neprovedení rekognice "in natura" tak, jak to vyžaduje dikce ustanovení § 104b trestního řádu, i přes skutečnost, že byl obžalovaný soudu plně k dispozici a byly splněny všechny podmínky pro její provedení. Kardinální rozpornost se zákonem však spatřuje především v samotné formě provedení daného důkazu, neboť byla poškozeným osobám ukázána pouze jeho fotografie, a to samostatně, bez obdobných fotografií nejméně tří dalších osob. Stěžovatel dále upozorňuje, že poškozené v přípravném řízení popisovaly pachatele jako mnohem starší osobu, než jakou ve skutečnosti je. Výše zmíněné námitky obsahovalo již odvolání stěžovatele, na jehož základě byl rozsudek nalézacího soudu zrušen a věc byla vrácena k projednání. Vyhovění požadavkům odvolacího soudu, který přiznal relevanci jeho námitkám stran procesně nesprávně provedené rekognice, se stěžovateli však jeví jako naprosto nedostačující, neboť provedení rekognice "in natura" již nemůže splnit zákonný požadavek na to, že poznávaná osoba nesmí být svědkům před rekognicí ukázána, k čemuž z důvodu předchozího řízení před soudem prvního stupně již došlo. Přičemž závěry ani z takto provedené rekognice nebyly jednoznačné, když jedna z poškozených jej jakožto pachatele neztotožnila a druhá pouze uvedla, že by se mohlo jednat o osobu pachatele krádeže, nicméně ani to se nedá považovat za naprosto neochvějné.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje tím, že v případě rekognice se jedná o jediný usvědčující důkaz a ostatní důkazy označuje pouze za nepřímé, netvořící ucelený řetězec objasňující skutkový stav nepřipouštějící jiný závěr o vině pachatele, a z toho důvodu brojí proti uznání jeho viny trestným činem, neboť se tak stalo na základě procesně nesprávně provedeného důkazu, který pokud, i by byl hypoteticky přípustný, stejně nelze označit za přímý důkaz o jeho vině, neboť poznávající osoby jej s plnou jistotou za možného pachatele neoznačily.

5. Geneze trestní věci je taková, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil také soud odvolací, vyplývá, že obviněný s druhou (neztotožněnou) osobou nabídl poškozeným dámám pokročilého věku (sestry narozené v r. 1926) broušení nožů a nůžek za částku 3 Kč za 1 cm. Pachatelé nabrousili celkově 363 cm, což by při předem domluvené ceně odpovídalo částce 1 089 Kč, avšak po poškozených požadovali, zneužívaje jejich bezmoci a stáří, částku ve výši 13 600 Kč. Poškozené společně zaplatily nejméně 3 500 Kč a 10 000 Kč. Nadto v době placení těchto částek jeden z pachatelů (později identifikován jako J. P.) odcizil poškozené paní Polmanové z pouzdra odloženého v kuchyni nejméně 20 000 Kč, načež oba rychle odešli. Při tomto úprku se jedné poškozené podařilo zapsat registrační značku vozidla, kterým pachatelé z místa činu odjeli, a druhá poškozená zavolala okamžitě policii.

II.

6. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů a vyžádaným spisovým materiálem dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.

7. K námitkám stěžovatele lze především uvést, že bez povšimnutí obecných soudů nezůstala ani okolnost, která vyplynula z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 11. 2011 č. j. 1 T 139/2011-76, že J. P. s další neustanovenou osobou nabízel nabroušení nožů a nůžek (za nabroušení devíti kusů nožů a nůžek požadoval částku 9 000 Kč) a využili neobezřetnosti a vyššího věku poškozené a z peněženky odcizili poškozené nejméně 6 000 Kč. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci, aniž by bylo napadeno řádným opravným prostředkem. Uvedená trestná činnost pak pouze dokresluje i způsob páchání trestné činnosti stěžovatele (soud prvního stupně poukazuje na to, že vozidlo, jehož značku si jedna z poškozených poznamenala, užíval obviněný, který v přípravném řízení oproti hlavnímu líčení uvedl, že je nikomu nepůjčoval; pachatel podle svědkyň při vypisování dokladu o platbě psal levou rukou - sám obviněný rovněž uvedl, že píše levou rukou apod.). J. P. s další osobou předem poškozené informovali o ceně za nabroušení nůžek a nožů, která však byla z jejich strany pouze fiktivní, ve snaze využít jejich stáří, aby následně mohli po nich vyžadovat částku 13 600 Kč za provedenou práci, nikoli však odpovídající rozsahu provedené práce. Je tedy nepochybné, že byl stěžovatelem realizován předem připravený plán, úmysl uvést v omyl jiného a sebe, případně také jiného (blíže neustanovenou osobu) obohatit (pozn.: ze spisu plyne, že uvedený plán úspěšně již v minulosti realizoval). Z takto popsané situace nelze akceptovat polemiku při obhajobě stěžovatele, že šlo o občanskoprávní vztah (daná polemika paradoxně usvědčuje stěžovatele o jeho přítomnosti u poškozených), neboť jeho záměrem již v počátcích nebyl úmysl poskytnout seniorkám službu za předem stanovenou cenu, ale snahou bylo přesvědčit je o vhodnosti jimi nabízené služby v úmyslu zneužít věku poškozených a realizovat předem pojatý úmysl vylákat na seniorkách (poškozených) částku, která stěžovateli za provedenou práci nenáležela.

8. Z výše uvedeného vyplývá, že soud provedl dokazování též dalšími důkazy, byť šlo o důkazy nepřímé, ve svém komplexu však poskytujících dostatečný podklad pro závěr o vině. Hodnocení je přitom plně v souladu se zásadami dokazování v trestním řízení a ustálenou judikaturou trestních soudů a nevymyká se nikterak postupu, který Ústavní soud akceptoval v řadě předchozích obdobných případů.

9. K námitkám stěžovatele stran rekognice lze uvést, že důkazní význam tohoto úkonu v dané věci měl vést orgány činné v trestním řízení k pečlivějšímu postupování, zaručující věrohodné výsledky rekognice. K předložení fotografie stěžovatele sice přikročila policie ve snaze plně dostát základní zásadě trestního řízení, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, avšak zvolený postup nebyl procesně správný. Proto bylo odvolacím soudem nařízeno provedení rekognice procesně relevantním postupem. I když obecně platí, že rekognice je zásadně neopakovatelným úkonem a že předchozí ukázání fotografického portrétu identifikované osoby nebo její přítomnost u soudního řízení snižuje důkazní význam později provedené rekognice "in natura", nelze dospět ke kategorickému závěru, že výsledky opakované rekognice jsou vždy nepoužitelné. Není-li takový postup postižen svévolnými a sugestivními postupy policie, nýbrž je vyvolán objektivními podmínkami, které jej rozumně vysvětlují (např. potřebou včasného odhalení neznámého pachatele), lze opakovanou rekognici výjimečně připustit s tím, že její výsledky musí být posuzovány velmi kriticky, což v posuzovaném případě obecné soudy akceptovatelně učinily (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 417/12).

10. Na místě je připomenout, že nikoliv každé pochybení při dokazování musí vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. Ústavní soud posuzuje spravedlivost řízení jako celku a přihlíží k závažnosti eventuálních pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení; teprve velmi vážné (extrémní) vady vyvolávají potřebu vyvodit ústavněprávní konsekvence. V posuzovaném případě tomu tak není.

11. Ze strany stěžovatele se jedná o pokračující polemiku s názory obecných soudů, neboť z pohledu Ústavního soudu právo na spravedlivý proces stěžovateli upřeno nebylo. Stěžovatel měl k dispozici opravné prostředky, kterých využil, jeho námitkami se soudy obecných soudů podrobně zabývaly a vypořádaly se s nimi. Původní procesní pochybení bylo v potřebném rozsahu zhojeno. To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá. Nad rámec je nutno přiznat výrazné zmírnění výsledného trestu zapříčiněné amnestijním rozhodnutím prezidenta republiky.

12. Dále je nutné dodat, že pokud jde o povahu procesních práv, lze souhlasit s názorem, který zazněl v judikatuře Ústavního soudu, totiž že procesní práva nemají sama o sobě významu a neexistují samoúčelně. Právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze, jinými slovy samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva, a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé. Jakýkoliv proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02).

13. Nelze dovodit, že by v posuzované věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru