Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 243/98Nález ÚS ze dne 30.01.2001Neplatnost převodu nemovitostí uskutečněného povinnou osobou po nabytí účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkinterpretace
osoba/povinná
správní uvážení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 19/21 SbNU 167
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.243.98
Datum vyhlášení30.01.2001
Datum podání25.05.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 10, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 5 odst.3

243/1992 Sb., § 4, § 5, § 9

92/1991 Sb., § 45

99/1963 Sb., § 250q


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 243/98 ze dne 30. 1. 2001

N 19/21 SbNU 167

Neplatnost převodu nemovitostí uskutečněného povinnou osobou po nabytí účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelek J. V., a E. D. proti rozsudku Krajského

soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. 10 Ca

426/97, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 3.

1998, sp. zn. 10 Ca 426/97, a rozhodnutí Okresního úřadu,

okresního pozemkového úřadu v Českém Krumlově ze dne 7. 10. 1997,

čj. PÚ 36248/97, se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která došla Ústavnímu soudu

dne 25. 5. 1998, stěžovatelky napadají rozsudek Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. 10 Ca 426/97,

kterým v rámci přezkumného řízení podle § 250q odst. 2 o. s. ř.

bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového

úřadu v Českém Krumlově ze dne 7. 10. 1997, čj. PÚ 36248/97.

Navrhují zrušení napadeného rozsudku krajského soudu, neboť mají

za to, že nesprávnou interpretací ustanovení zákona č. 243/1992

Sb. a č. 229/1991 Sb. došlo k porušení jejich základních práv

a svobod zaručených ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou podle

čl. 10 Ústavy ČR, a to zejména článků 11 a 36 Listiny základních

práv a svobod.

Stěžovatelky nesouhlasí s názorem, vysloveným v napadených

rozhodnutích, zejména s výkladem aplikace obou uvedených zákonů

při posuzování tohoto případu. Dále nesouhlasí s tím, že předmětná

nemovitost ve Zdíkách čp. 33 jim nebyla vydána, když ostatní

majetek, o který v restituci požádaly, jim byl vydán; tato

nemovitost totiž byla převedena ze Státního statku D. D. , s. p.,

na fyzické osoby kupní smlouvou ze dne 30. 10. 1991, tedy před

účinností zákona č. 243/1992 Sb. Mají za to, že tento převod je

absolutně neplatný s ohledem na ustanovení § 5 odst. 3 zákona č.

229/1991 Sb.

Okresní úřad, okresní pozemkový úřad v Českém Krumlově ve

svém rozhodnutí ze dne 7. 10. 1997 "na základě návrhu oprávněných

osob a stanoviska povinné osoby ve věci vydání nemovitostí rozhodl

o vlastnictví oprávněných osob podle § 9 odst. 4 zákona č.

229/1991 Sb." tak, že stěžovatelky nejsou vlastnicemi konkrétních

nemovitostí uvedených ve výroku rozhodnutí, zapsaných v katastru

nemovitostí pro obec B. , katastrálního území Z., a to proto, že

nemovitosti, jejichž původními spoluvlastníky byli rodiče

stěžovatelek a které přešly na stát podle dekretu prezidenta

republiky č. 12/1945 Sb., byly před účinností zákona č. 243/1992

Sb., která nastala dnem 29. 5. 1992, převedeny na základě kupní

smlouvy, uzavřené dne 30. 10. 1991, prodávající stranou - Statkem

D. D. , s. p., do bezpodílového spoluvlastnictví fyzických osob

- manželů P. P. a M. M. . Konkrétně šlo o stavební nemovitost čp.

33 ve Z.

Správní orgán zde vyslovil názor, že ustanovení § 5 odst. 3

zákona č. 229/1991 Sb. podpůrně platí, ovšem při jeho aplikaci

nelze jít před účinnost zákona č. 243/1992 Sb., tedy před 29. 5.

1992. Aplikace zákona č. 229/1991 Sb. je možná údajně jen na ty

otázky, kde to zákon výslovně upravuje a připouští. Poměr mezi

oběma zákony není poměr mezi obecným a zvláštním zákonem, ale

každý z nich upravuje svou vlastní problematiku a analogické

použití zákona o půdě, č. 229/1991 Sb., není možné. Dále okresní

pozemkový úřad poukázal ve svém rozhodnutí na to, že ostatní

požadované pozemky ve výroku rozhodnutí uvedené, ani nebyly

převedeny ve smyslu ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, když

Okresní úřad v Českém Krumlově svým rozhodnutím ze dne 18. 9.

1991, čj. Fin 72/9-125/91, je přidělil současným vlastníkům do

osobního užívání, které se teprve s účinností nového občanského

zákona dnem 1. 1. 1992 změnilo ve vlastnictví.

Krajský soud ve svém potvrzujícím rozsudku vyslovil, že závěr

okresního pozemkového úřadu je správný, neboť vychází

z ustanovení § 4 zákona č. 243/1992 Sb. ("povinnými osobami jsou

stát nebo právnické osoby"), který činí v poznámce pod čarou odkaz

na § 5 zákona o půdě, č. 229/1991 Sb. Uvádí, že když dne 30. 10.

1991 a 1. 1. 1992 byl majetek převeden do vlastnictví fyzických

osob, v té době ještě nebyl účinný zákon č. 243/1992 Sb., (ten

nabyl účinnosti až dne 29. 5. 1992), podle kterého stěžovatelky

uplatnily dne 1. 10. 1992 u Okresního úřadu, okresního pozemkového

úřadu v Českém Krumlově svůj restituční nárok. Dospěl k závěru, že

není důvodná námitka navrhovatelek, týkající se neplatnosti

převodu předmětných nemovitostí na fyzické osoby, uskutečněného

před účinností zákona č. 243/1992 Sb. Ustanovení § 4 zákona č.

243/1992 Sb., ve kterém je učiněn odkaz na ustanovení § 5 zákona

č. 229/1991 Sb., nelze podle jeho názoru vztáhnout na převody

uskutečněné před účinností zákona č. 243/1992 Sb., ale pouze na

převody realizované po účinnosti tohoto zákona.

Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti vyjádření od

Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu, se sídlem v Českém

Krumlově, který ve svém přípise ze dne 24. 8. 2000 v zásadě

opakoval svá stanoviska, uvedená v jeho rozhodnutí ze dne 7. 10.

1997. Krajský soud v Českých Budějovicích se k ústavní stížnosti

nevyjádřil, protože neměl jiný podkladový materiál, který by mu

umožnil vypracovat vyjádření tak, aby mohl kvalifikovaně reagovat

na vznesené námitky. Své vyjádření zaslali dne 15. 9. 2000 rovněž

vedlejší účastníci P. P. a M. M. a uvedli v něm zejména, že se

plně ztotožňují s výrokem i odůvodněním rozsudku Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. 10 Ca 426/97,

a připomínají, že stěžovatelky již v roce 1997 uplatnily

u Okresního soudu v Českém Krumlově návrh na určení neplatnosti

převodu zemědělské usedlosti čp. 33 v k. ú. Zdíky, včetně

stavebního pozemku č. 3 o výměře 1210 m2 a dále pozemků č. 1/2

o výměře 960 m2 a č. 1/4 o výměře 394 m2 v tomtéž katastrálním

území. Jmenovaný okresní soud svým rozsudkem ze dne 1. 4. 1997,

čj. 6 C 1008/96 - 13, o návrhu rozhodl tak, že jej zamítl mj.

s odůvodněním, že ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.

nelze ve vztahu k oprávněným osobám, které se jimi staly až ode

dne účinnosti zákona č. 243/1992 Sb., aplikovat retroaktivně, tj.

před den 29. 5. 1992, kdy nabyl zákon č. 243/1992 Sb. účinnosti.

Stěžovatelky se proti tomuto rozsudku odvolaly, avšak v průběhu

odvolacího řízení vzaly své odvolání zpět (krajský soud proto svým

usnesením ze dne 3. 7. 1997, čj. 8 Co 1439/97 - 25, odvolací

řízení zastavil). Jmenovaní vedlejší účastníci navrhli zamítnutí

ústavní stížnosti a odvolali se na to, že stěžovatelky nebyly

v době převodu zmíněných nemovitostí z vlastnictví státu do

vlastnictví vedlejších účastníků (tj. dne 31. 10. 1991)

oprávněnými osobami ve smyslu zákona o půdě, že tento převod nebyl

uskutečněn v rozporu s tehdy platnými předpisy a že rozhodnutí

Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Českém Krumlově ze

dne 7. 10. 1997, čj. 36248/97, potvrzené rozsudkem Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. 10 Ca 426/97,

je zákonné a věcně správné.

Ústavní soud v rámci projednávání návrhu ústavní stížnosti

stěžovatelek, po zvážení argumentace ústavní stížnosti

a napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích,

i rozhodnutí správního orgánu, které tomuto rozsudku předcházelo,

jakož i posouzení vyjádření účastníků, dospěl k závěru, že ústavní

stížnost je důvodná.

Ústavní soud se v prvé řadě zaměřil na námitky stěžovatelek,

že došlo k porušení jejich ústavních práv, jak jsou uvedena v čl.

11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V souladu s řadou

svých předchozích rozhodnutí musel konstatovat, že nebyla porušena

jejich vlastnická práva podle čl. 11, protože tato jejich práva

nejsou dosud prokázána, neboť o jejich existenci či neexistenci se

vedlo a vede sporné jednání a jsou i předmětem řízení ústavní

stížnosti, která byla Ústavnímu soudu předložena k rozhodnutí.

Naproti tomu zjištění, že byla porušena ústavní práva

stěžovatelek podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod

a případně i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod, pokud jde o spravedlivý proces, uznal za

oprávněné.

Není úkolem Ústavního soudu, aby vytýkal všechny nedostatky,

které se projevily v průběhu správního či soudního řízení, nýbrž

aby specifikoval, čím byla ústavní práva stěžovatelek narušena

a umožnil kroky k nápravě.

Jako jednu z hlavních námitek stěžovatelek lze pokládat

tvrzení, že v restituci požadovaný majetek byl stěžovatelkám vydán

jen zčásti (zemědělské a lesní pozemky) a nebyla vydána zemědělská

usedlost čp. 33 s hospodářskou budovou a několika zemědělskými

pozemky s tím, že tyto nemovitosti byly kupní smlouvou ze dne 30.

10. 1991 převedeny na občany na základě výjimky, udělené k tomuto

převodu předsednictvem vlády ČR ze dne 16. 10. 1991 č. 416/P ve

smyslu ustanovení § 45 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.

Stěžovatelky namítaly, že Statek D. D. nebyl oprávněn podle

§ 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. provádět jakékoliv převody do

vlastnictví jiných osob, a pokládaly převod na základě kupní

smlouvy na občany za neplatný, takže výše zmíněné nemovitosti jsou

stále ve vlastnictví povinné osoby, tj. Statku D. D. , s. p.

Okresní pozemkový úřad v Českém Krumlově a Krajský soud

v Českých Budějovicích ve svých rozhodnutích vycházely z toho, že

ustanovení § 5 zákona č. 229/1991 Sb.nelze použít při aplikaci

zákona č. 243/1992 Sb. Jeho ustanovení v § 4, v němž je odkaz na

ustanovení § 5 zákona č. 229/1991 Sb., nebylo možno podle nich

vztáhnout na převody uskutečněné před účinností zákona č.

243/1992 Sb., ale pouze na převody realizované po účinnosti tohoto

zákona. To vyvozovaly ze skutečnosti, že v poznámce je uveden jen

odkaz na zákon č. 229/1991 Sb.

Nejzávažnějším nedostatkem dosavadních rozhodnutí jak

správního, tak soudního orgánu bylo, že nevzala na vědomí úlohu,

která byla určena dvěma základním restitučním zákonům, tj. zákonu

o mimosoudních rehabilitacích a zákonu o půdě. Tuto jejich roli

vícekráte Ústavní soud zdůraznil ve svých rozhodnutích tím, že je

pokládá za leges speciales v poměru k ostatním zákonům a vždy

znovu připomenul, že je jimi zajišťováno zmírnění následků

majetkových a jiných křivd, způsobených různými protiprávními

postupy, k nimž došlo v období let 1948 až 1989. To zdůrazňuje

i zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravuje zmírnění následků

některých dalších majetkových křivd, souvisejících se zákonem č.

229/1991 Sb.

Jen z nepochopení role, která byla restitučním zákonům

zákonodárcem svěřena, mohlo dojít k výkladu, že ustanovení § 4

zákona č. 243/1992 Sb., ve kterém je v poznámce odkaz na § 5

zákona o půdě, nelze vztáhnout na převody, uskutečněné před

účinností zákona č. 243/1992 Sb., ale pouze na převody realizované

po účinnosti tohoto zákona. Přitom zákon č. 229/1991 Sb. nabyl

účinnosti již dnem 24. 6. 1991 a platil již téměř po dobu jednoho

roku než byl vydán zákon č. 243/1992 Sb., který nabyl účinnosti až

dnem 29. 5. 1992. Z toho zcela nepochybně vyplývá, že § 5 odst.

3 zákona o půdě platil ode dne, kdy nabyl účinnosti, a povinným

osobám bylo zakázáno převádět věci na jiné osoby bez ohledu na to,

zda byl uplatněn nárok na vydání či nikoliv. Z toho důvodu je

převod nemovitostí, který je předmětem sporu stěžovatelek,

uskutečněný kupní smlouvou registrovanou státním notářstvím dne

31. 10. 1991 ve prospěch jiných fyzických osob, třeba pokládat za

uskutečněný v rozporu se zákonem, a tedy za absolutně neplatný ve

smyslu ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, který stanoví

výslovně, že povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich

vydání oprávněné osobě (podle § 4 tohoto zákona) nakládat s péčí

řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto

věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví

jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Za povšimnutí stojí

i skutečnost, že ostatní restituční převody ve prospěch

stěžovatelek, jak o tom byla již zmínka, byly provedeny na základě

rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Českém

Krumlově ze dne 1. 12. 1994 právě podle zákona č. 229/1991 Sb.

a ohledně sporného pozemku bylo jen konstatováno, že v tomto

rozhodnutí není zahrnut, neboť patří panu P. a paní M.

Ostatně stanovisko Okresního úřadu, okresního pozemkového

úřadu v Českém Krumlově, nebylo zpočátku tak jednoznačné.

V rozhodnutí ze dne 1. 12. 1994 schválil podle § 9 odst. 2 zákona

č. 229/1991 Sb. zákona o půdě dohodu o vydání nemovitostí ze dne

10. 12. 1992, uzavřenou mezi stěžovatelkami a Statkem D. D. ,

zastoupeným ing. J. K., a souhlasil se záznamem do katastru

nemovitostí pro k. ú. Z. Byly to údajně všechny nemovitosti,

jejichž vydání v restituci stěžovatelky uplatnily, s výjimkou

těch, jejichž vydání požadují nyní v ústavní stížnosti. O těch

však Okresní úřad, okresní pozemkový úřad v Českém Krumlově,

přerušil dne 13. 6. 1995 řízení a odkázal stěžovatelky na soud,

protože dotčené nemovitosti byly dne 31. 10. 1991 převedeny na

fyzické osoby. K tomu sám uvedl, že podle § 5 odst. 3 musí osoba

povinná s nemovitostmi hospodařit s péčí řádného hospodáře

a nemůže převést tyto věci do vlastnictví jiného a upozornil, že

takové právní úkony jsou neplatné. Jelikož nemovitost byla

převedena po účinnosti zákona o půdě, podotkl, že oprávněná osoba

se odkazuje na soud s návrhem na zrušení předmětné kupní smlouvy.

Teprve v rozhodnutí ze dne 7. 10. 1997 Okresní úřad, okresní

pozemkový úřad v Českém Krumlově uvádí, že oprávněné osoby

uplatnily svůj nárok podle zákona č. 243/1992 Sb. a § 5 zákona č.

229/1991 Sb. nelze použít.

Neméně závažným se jeví v těchto souvislostech konstatování

krajského soudu v jeho rozsudku ze dne 4. 3. 1998, že sporný

objekt -nemovitost čp. 33 - byl před účinností zákona č. 243/1992

Sb., v platném znění, převeden Statkem D. D. , s. p., fyzickým

osobám P. P. a M. M. kupní smlouvou ze dne 30. 10. 1991, k jejímuž

uzavření byla předsednictvem vlády ČR udělena výjimka dne 16. 10.

1991, č. 416/P, ke stavební parcele č. 3 a dalším pozemkovým

parcelám. Ústavní soud k tomu ze spisu zjistil, že jde o přípis

Ministerstva zemědělství ČR ze dne 21. 10. 1991, čj. 618/91

- 130V, označený jako výjimka, adresovaný Statku D. D. s tímto

textem: "Usnesením předsednictva vlády České republiky ze dne 16.

října 1991, č. 416/P, Vám byla udělena výjimka ve smyslu

ustanovení § 45 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách

převodu majetku státu na jiné osoby, a to na prodej: dům čp. 33

v Ježkově na st. p. č. 3 Zdíky s příslušenstvím a pozemkem.

Podpis: JUDr. K. Ř., zástupce ředitele odboru legislativního

a právního." K tomu musel Ústavní soud konstatovat, že § 45 zákona

č. 92/1991 Sb., tj. zákon o podmínkách převodu majetku státu na

jiné osoby (velká privatizace), který nepřipouští uzavírání smluv

podniky o převodu vlastnictví majetku, mimo obvyklé hospodaření,

uznává, že výjimky z tohoto odstavce může v odůvodněných případech

povolit příslušná vláda. Taková výjimka by tedy nemohla být ovšem

udělena jen předsednictvem vlády, protože to nemá právo svým

usnesením měnit ustanovení zákona, v tomto případě zákaz uzavření

smlouvy o převodu majetku. Zde však jde navíc o zákaz dispozice

majetkem podle restitučního zákona, kde žádná výjimka nepřichází

v úvahu a jakékoliv porušení tohoto zákazu je stíháno ze zákona

neplatností takového úkonu.

Vzhledem k tomu, že jak v rozsudku krajského soudu, tak

i v rozhodnutí správního orgánu, došlo k nesprávné aplikaci

ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. i č. 243/1991 Sb., Ústavní soud

dospěl k závěru, že nešlo o spravedlivý proces a že byl porušen

čl. 36 Listiny základních práv a svobod i čl. 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod. Ze souhrnu pochybení

je pak zřejmé i to, že soud neposkytl stěžovatelkám ochranu

stanoveným způsobem a porušil tak i čl. 90 Ústavy ČR.

Ze všech uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, že návrhu

stěžovatelek vyhověl, pokud jde o zrušení rozsudku Krajského soudu

v Českých Budějovicích, a z důvodů procesní ekonomie rozhodl

i o zrušení rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového

úřadu v Českém Krumlově (§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993

Sb.).

Poučení:

Proti nálezu Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. ledna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru