Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 243/96Usnesení ÚS ze dne 17.10.1996

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.243.96
Datum podání03.09.1996

přidejte vlastní popisek

I.ÚS 243/96 ze dne 17. 10. 1996

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 243/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele P.U., zastoupeného advokátem JUDr. V.K., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. 44 To 903/96, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a MST, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Návrh seodmítá.Odůvodnění:

Navrhovatel se svým včas podaným návrhem domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. 44 To 903/96. Podle navrhovatele byl tímto soudním rozhodnutím porušen č1. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), dále č1. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 5 a 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.

K porušení citovaných článků Listiny a úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mělo dojít tím, že Městský soud v Praze zamítl ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. navrhovatelovu stížnost, směřující proti usnesení Obvodního soudu

1

I. ÚS 246/96

pro Prahu 1 ze dne 17. 6. 1996, sp. zn. Nt 2038/96. Těmito rozhodnutími obecných soudů byla ve smyslu ustanovení § 71 odst. 2 tr. ř. prodloužena navrhovateli lhůta trvání vazby do 30. 10. 1996, tedy o další 4 měsíce.

Navrhovatel pokládá tato soudní rozhodnutí za chybná, neboť je přesvědčen, že v jeho případě žádný z vazebních důvodů, uváděných v soudních rozhodnutích, neexistuje. V textu ústavní stížnosti pak podrobně poukazuje na obsah vlastní stížnosti, kterou podal proti prvoinstančnímu rozhodnutí a jíž nebylo vyhověno. Dovozuje, že v jeho případě mohlo být přípravné řízení skončeno již před řadou měsíců, pokud by příslušné orgány činné v trestním řízení postupovaly patřičně rychle a bez průtahů. Poukazuje i na to, že v případě rozhodování o prodloužení vazby musí příslušný orgán zkoumat nejen to, zda existují vazební důvody, uvedené v § 67 tr. ř., nýbrž se stejnou pečlivostí musí zkoumat i to, zda by propuštěním z vazby mohlo být zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Městský soud v Praze se podle názoru navrhovatele zabýval pouze důvody vazby a další podmínku prodloužení vazby nezkoumal.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví. Není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným, a proto může nad jejich činností vykonávat přezkumný dohled jen ve smyslu kontroly ústavnosti jejich jednání.

Podstatou ústavní stížnosti je navrhovatelova polemika se závěry obecných soudů ohledně důvodnosti aplikace ustanovení § 71 odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 67 písm. a) a b) tr. ř. V tomto směru pak navrhovatel zastává odlišný právní názor a dovozuje, že v jeho případě důvody pro prodloužení vazební lhůty dány nejsou. V této souvislosti je nutno poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ČR, navazující na judikaturu bývalého Ústavního soudu ČSFR (srov. např. IV. ÚS 43/94 ÚS ČR a Rč. 13/1993 Sbírky

2

I. ÚS 246/96

usnesení a nálezů ÚS ČSFR), podle níž nesprávné právní posouzení nemůže být samo o sobě důvodem ke zrušení rozhodnutí Ústavním soudem.

Z obsahu předložených příloh, především pak z předložených rozhodnutí obecných soudů, se podává, že navrhovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy se s těmito námitkami náležitě vypořádaly, zejména Městský soud v Praze, jehož rozhodnutí je předmětem ústavní stížnosti. Z obsahu tohoto soudního rozhodnutí je zřejmé, že navrhovatel je stíhán pro rozsáhlou a závažnou trestnou činnost, jejíž objasnění si vyžaduje složité dokazování, přičemž trestní stíhání navrhovatele bylo v květnu 1996 rozšířeno o další závažnou trestnou činnost. Pro trestné činy podvodu a zkrácení daně, poplatku a podobné dávky hrozí navrhovateli nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání 5 až 12 let. Nepochybně je tedy dáno v takových případech nebezpečí, že navrhovatel se může skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání a hrozícímu trestu, a že může působit na svědky a spoluobviněné. Tento názor obsažený v rozhodnutí Městského soudu v Praze sdílí i ústavní soud ČR.

Vzhledem ke shora uvedenému dovodil ústavnísoud, že rozhodnutími obecných soudů o prodloužení vazební lhůty nedošlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny ani čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny. Proto Ústavní soud návrh navrhovatele ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.

V Brně 17. října 1996 prof.JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu ČR

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru