Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 243/03Usnesení ÚS ze dne 06.10.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou pr... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.243.03
Datum podání30.04.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 125

2/1993 Sb., čl. 40 odst.3, čl. 38 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 243/03 ze dne 6. 10. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 6. října 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti R. B., právně zastoupeného JUDr. J. G., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2003, č.j. 7 To 425/2002-339,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 30. 4. 2003 doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného usnesení, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 7. 2002, č.j. 3 T 199/2000-318, kterým byl jako bývalý policista, pro neoprávněné udělení pokuty, nevydání pokutových bloků a ponechání si peněz pro vlastní potřebu, shledán vinným spácháním trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele [§ 158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon v tehdy účinném znění (dále jen "tr. zák")], za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let, dále byl uložen pětiletý zákaz činnosti a peněžitý trest ve výměře 15 000 Kč. Stěžovatel tvrdil, že vydáním napadeného usnesení byla porušena jeho práva na spravedlivý proces zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušeno mělo být i právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 Listiny a právo na obhajobu dle článku 40 odst. 3 Listiny.

Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 34, § 35, § 72 odst. 1 a z podst. části i § 75 zákona], mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§ 42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti spatřoval zásah do ústavně zaručených práv především v tom, že klíčový svědek měnil výpovědi, v přípravném řízení přitom nedošlo k provedení poznávacího řízení dle ust. § 104b tr.ř., ve výpovědi dalšího svědka nebyly odstraněny rozpory, avšak soud se s těmito skutečnostmi nevypořádal dle zásad spravedlivého procesu. Stěžovatel dále namítal, že skutek se měl stát v listopadu 1998 a k ukončení došlo až v roce 2002 [sic] a nakonec že v přípravném řízení bylo omezeno jeho právo na obhajobu.

Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod a zčásti nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal prostředky, které zákon poskytuje k ochraně jeho práva.

Nejdříve k námitce omezení obhajovacích práv. Rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku [3 T 199/2000-318] byl napaden odvoláním, avšak v odvolání nebyla uvedena námitka omezení obhajovacích práv stěžovatele v přípravném řízení, což ve smyslu ust. § 254 zákona č. 141/1961 Sb., v tehdy účinném znění (dále jen tr.ř.), vedlo k tomu, že krajský soud napadené rozhodnutí z hlediska tohoto důvodu přímo nepřezkoumával. Takový postup stěžovatele představuje porušení principu subsidiarity zakotveného v § 75 odst. 1 zákona. Ústavní soud již v minulosti ve svém nálezu formuloval v dané věci závazný právní názor, podle něhož: "Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní a nikoli zásadou revizní, splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá. V opačném případě, z pohledu důvodu obsaženého v ústavní stížnosti, nebyly vyčerpány všechny možnosti právní ochrany, a tudíž nebyla ani splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, a tím i podmínka přípustnosti ústavní stížnosti." [srov. např. nález ze dne 13. 7. 2000 ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, č. 111, Praha, 2000 nebo Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu - komentář, C.H. Beck, Praha, 2001, str. 337.] V této části bylo nutno ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona, z důvodů obsažených v ust. § 75 odst. 1 zákona. Na okraj Ústavní soud dodává, že omezení obhajovacích práv v přípravném řízení bylo zhojeno pozdějšími procesními úkony, což bylo např. konstatováno již v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - Pobočka v Olomouci ze dne 15. 10. 2001 [2 To 273/2001-273 nahoře] a vyplývá to také z obsahu rozsudku okresního soudu [3 T 199/2000-318], který byl vynesen na základě řízení, v němž byla obhajovací práva plně respektována.

Nyní k té části ústavní stížnosti, která je přípustná. Podle své ustálené judikatury Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem ČR. K takovému porušení, které by zároveň představovalo porušení práva na spravedlivý proces, by mohlo dojít, kdyby obecné soudy při rozhodování nevycházely ze zákonného procesněprávního a hmotněprávního rámce, přičemž procesněprávní rámec je představován především principy řádného a spravedlivého procesu, jež našly své konkrétní vyjádření v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr.ř., upravujících zásady zjišťování a hodnocení důkazů a v ust. § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr.ř., která předepisují náležitosti odůvodnění rozsudku a usnesení.

Pokud stěžovatel namítá, že jeho trestní věc trpí průtahy, pak je třeba připomenout, že věc byla 3 x projednávána okresním soudem [3 T 99-66 ze dne 18. 2. 1999, 3 T 199/2000-255 ze dne 24. 1. 2001 a 3 T 199/2000-318 ze dne 31. 7. 2002] a 3 x soudem krajským [2 To 285/99-114 ze dne 25. 10. 1999, 2 To 273/2001-270 ze dne 15. 10. 2001 a 7 To 425/2002-339 ze dne 6. 2. 2003], přičemž hned v prvním případě byla věc odvolacím soudem vrácena do přípravného řízení. Z hlediska nyní namítaných průtahů nutno připomenout, že vrácení věci bylo možno předejít např. uvedením kvalifikovaných námitek v návrhu na předběžné projednání obžaloby, tedy procesní aktivitou stěžovatele. Ve spise však není doklad o tom, že by takový návrh byl podán. Navíc stěžovatel navzdory poučení nevyužil možnosti navrhnout další důkazy, případně namítnout omezení obhajovacích práv v rámci procesního úkonu prostudování spisu při skončení vyšetřování dle ust. § 166 tr.ř. [viz úkon ze dne 28. 12. 1998 na č.l. 42, podepsaný stěžovatelem a obhájkyní]. Důkazní situace byla v dané věci poměrně složitá, díky tomu, že bylo nutno zevrubně ověřovat tvrzení prakticky všech zúčastněných osob. Např. vydání posledního rozsudku okresního soudu předcházelo znalecké posuzovaní věrohodnosti klíčového svědka, což bylo vyvoláno nezvyklou situací, kde svědek po kontaktu s obhájkyní stěžovatele změnil před soudem výpověď z přípravného řízení (byť původní výpověď patrně nebyla procesně použitelná), kterou poté opět změnil na původní verzi. Ze všech těchto skutečností vyplývá, že námitka porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny zjevně není opodstatněná.

Ústavní soud se dále zabýval tím, zda bylo řízení spravedlivé jako celek. Z obsahu stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě [7 To 425/2002-339], který v rozsahu vytýkaných vad [§ 254 tr.ř. ] přezkoumal rozsudek Okresního soudu ve Frýdku Místku [3 T 199/2000-318] vyplývá, že podle přesvědčení krajského soudu, okresní soud vydal rozsudek po provedení všech nezbytných důkazů, žádný důkaz nepominul a vyložil které skutečnosti vzal za prokázané a jakými úvahami se řídil. Odvolací námitky označil krajský soud za pokračování dosavadní obhajoby stěžovatele, která však byla vyvrácena. Klíčový svědek přesvědčivě vysvětlil motiv změny své výpovědi a toto vysvětlení je podpořeno i znaleckým posudkem a výpovědí znalkyně posuzující osobnostní strukturu tohoto svědka. Rozpory v popisu policisty tímto svědkem lze vysvětlit místními podmínkami v době činu, rozpor v údaji o SPZ byl uspokojivě vysvětlen jako zaměnění číslice 4 s číslicí 9 při přepisování a okresní soud rovněž podle krajského soudu uspokojivě vyložil, proč neuvěřil výpovědi svědkyně M. a svědka H. Proto krajský soud uzavřel, že provedené důkazy umožňovaly okresnímu soudu učinit závěr o vině a skutkovým zjištěním odpovídá i právní posouzení věci, a to jak z hlediska viny, tak trestu.

K takto formulovaným závěrům, nemůže mít Ústavní soud z hlediska (výše popsaného) rámce vymezeného pro jeho rozhodování výhrady, protože nedošlo k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. I když závěry krajského soudu obsažené v napadeném usnesení jsou poněkud strohé, rozsudek okresního soudu [3 T 199/2000-318] je ve svém odůvodnění (provedeném na základě důkladného důkazního řízení, v rámci něhož byly provedeny i poznávací úkony) přesvědčivý do té míry, že lze spolehlivě konstatovat, že námitky obsažené v ústavní stížnosti postrádají opodstatnění. Obecné soudy se s nimi náležitě vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí, která jsou v souladu s požadavky ust. § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. řádu. Z ústavní stížnosti nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby využil svých ústavních a mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele o porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele jeví se Ústavnímu soudu ve světle shora uvedeného jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a takové porušení nebylo shledáno.

Napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v rozporu se základními právy stěžovatele a plně respektují jeho právo na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona odmítl, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].

V Brně dne 6. října 2003

JUDr. František Duchoň, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru