Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2421/12 #1Usnesení ÚS ze dne 13.12.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
svědek/výpověď
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.2421.12.1
Datum podání26.06.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 206 odst.1, § 254 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2421/12 ze dne 13. 12. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem, se sídlem Ke Klimentce 2186/15, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 1 T 4/2010, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 4 To 17/2011, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 11/2012, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 6. 2012, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 1 T 4/2010 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), kterým byl, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 9. 8. 2011 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), jenž rovněž ústavní stížností napadá, uznán vinným trestnými činy zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"). Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 11/2012 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu.

Stěžovatel zpochybňuje, že skutkové závěry obecných soudů jsou řádně podloženy. Dle jeho názoru soudy neměly vycházet z výpovědi svědka Č., neboť tento, dle stěžovatelova názoru, měl být ve věci rovněž stíhán. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 608/06, ve kterém Ústavní soud uvedl, že "obecné soudy nemohou rezignovat na posouzení věrohodnosti výpovědi svědka, byť jej obžaloba z nějakého důvodu privileguje. Tato vada nabývá ústavní relevance tehdy, když má taková výpověď stěžejní význam pro prokázání viny." Soudy dle stěžovatele navíc dostatečně neposoudily časové souvislosti, kdy svědek Č. sice hovoří o manku, ale jeho výpověď vznik manka řadí časově ještě před období, ve kterém si od Č. přebíral fiktivní doklady. Dále pak stěžovatel zpochybňuje argument obecných soudů, že pouze on a jeho bratr byli oprávněni k výběru finančních částek, neboť ve skutečnosti postačovala možnost manipulovat s penězi v pokladně, kterou mělo více lidí, a tito mohli manipulovat i s doklady. Tuto variantu však soudy neprověřily.

Z uvedených důvodů stěžovatel namítá porušení svých práv zaručených čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2012

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru