Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2420/11 #1Nález ÚS ze dne 16.11.2011Kárné řízení proti soudci v případě nerespektování závazného právního názoru nadřízeného soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - soudce
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní ústavní principy/nezávislost soudů/vázanost soudce pouze zákonem a mezinárodní smlouvou
základní práva a svobody/právo podílet se na správě vě... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
poučení
Poučovací povinnost
soudce/kárné řízení/opatření
Skutek
soudce/nezávislost
lhůta
Trest odnětí svobody
trestný čin/souběh
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 197/63 SbNU 291
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2420.11.1
Datum vyhlášení23.11.2011
Datum podání15.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 21 odst.4, čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.6, čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 45 odst.4, § 180d, § 171 odst.1 písm.c

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 340b odst.1, § 465 odst.2, § 149 odst.6, § 33 odst.5

40/2009 Sb., § 419

6/2002 Sb., § 174a, § 87 odst.1

7/2002 Sb., § 19 odst.1, § 8 odst.2 písm.g

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud nadřízený soud trvá na dodržení procesních pravidel obsažených v příslušných procesních předpisech, zejména pak na dodržování práv účastníků řízení zaručených čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, nejedná se o zásah do nezávislého rozhodování soudce prvního stupně.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 16. 11. 2011 zamítl I. senát Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech ústavní stížnost stěžovatele P. P. proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2011, č. j. 13 Kss 11/2010-51. Napadeným rozhodnutím nebyly porušeny principy spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod, nebylo zasaženo do nezávislosti soudce ve smyslu čl. 82 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, nebylo porušeno právo na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím dle čl. 21 odst. 4 Listiny a nebylo porušeno ani žádné jiné základní právo nebo svoboda.

Narativní část

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadl rozhodnutí kárného senátu, jímž mu byla, jakožto soudci, uložena jako kárné opatření důtka. Mj. namítal, že ve výroku o vině rozhodnutí kárného senátu chybí popis základních skutkových okolností pro užití příslušné právní kvalifikace kárného provinění a údaj o době, kdy se měl stěžovatel vytýkaného jednání dopustit, zejména nejsou uvedena konkrétní rozhodnutí, kterými stěžovatel nerespektoval závazný názor odvolacího soudu. Nebyly řádně specifikovány případy, jimiž mělo dojít ke spáchání vytýkaného skutku. Stěžovatel až do ústního jednání údajně nevěděl, co přesně mu je kladeno za vinu a jaké argumenty si má na svou obhajobu připravit, a to zejména s ohledem na nejasnost kárné žaloby, přičemž nebyl ani poučen o svých právech. Dle názoru stěžovatele hodnocení důkazů vybočilo z rámce volného hodnocení důkazů a je v rozporu s touto zásadou a s principy spravedlivého procesu. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že kárný soud při jednání neprovedl jím navržené důkazy, přičemž nesdělil důvody, pro které k provedení důkazů nepřistoupil. Výklad kárného soudu o závaznosti právního názoru odvolacího soudu (právě v rozporu s ním stěžovatel opakovaně rozhodoval) a jeho interpretaci § 149 odst. 6 trestního řádu ohledně otázky, která dosud nebyla soudem prvního stupně řešena, pokládal stěžovatel za zásah do nezávislosti soudu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v nálezu uvedl, že nezjistil pochybení, která by vedla k porušení práv, jichž se stěžovatel dovolával. Ten přitom při výkonu funkce soudce v příslušných řízeních opakovaně nerespektoval jednoznačný závazný právní názor odvolacího soudu (a taktéž výklad podaný na příslušných školeních), dle něhož jakožto soudce soudu prvního stupně pochybil, pokud rozhodl o přeměně nevykonaného trestu, aniž by předtím rozhodl ve smyslu § 419 trestního zákoníku o poměrném zkrácení trestu.

Dle Ústavního soudu Nejvyšší správní soud řádně zhodnotil zjištěné skutečnost a vyvodil z nich odpovídající právní závěry. Nejvyšší správní soud přitom ve výroku i odůvodnění svého rozhodnutí spáchaný skutek a s ním související relevantní skutečnosti řádně popsal. Taktéž nebylo porušeno právo stěžovatele na poučení o jeho právech v řízení před kárným senátem a Ústavní soud nezjistil ani pochybení při provádění a hodnocení důkazů.

Ústavní soud se rovněž nemohl ztotožnit s názorem stěžovatele, že z jeho strany se jednalo pouze o vyjádření odborného názoru, které ve svém důsledku nemohlo vyústit v porušení § 149 odst. 6 trestního řádu, dle něhož je orgán, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, při novém rozhodování vázán právním názorem, který ve věci vyslovil orgán nadřízený, a je povinen provést úkony, jejichž provedení tento orgán nařídil.

Ústavní soud naopak dospěl z pohledu ústavnosti k závěru, že stěžovatel při aplikaci § 419 trestního zákoníku nerespektoval čl. 40 odst. 6 Listiny, podle kterého platí, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Stěžovatel přitom nejenže nepostupoval při svém rozhodování o případném zkrácení trestů odsouzených ve výše citovaných právních věcech ve smyslu tohoto ustanovení Listiny, nýbrž je ve svém důsledku nerespektoval ani poté, co jej k aplikaci § 419 trestního zákoníku i na souběh jednočinný zavázal ve svém usnesení nadřízený soud.

Právní názor nadřízeného soudu, kterým zavazuje soud nižšího stupně k tomu, aby aplikoval § 419 trestního zákoníku i na jednočinný souběh (zatímco soud prvního stupně má za to, že citované ustanovení dopadá pouze na souběh vícečinný) a rozhodl ve smyslu téhož ustanovení trestního zákoníku o poměrném zkrácení trestu, nelze považovat za zásah do nezávislosti soudce. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že ctí právo soudce na nezávislé rozhodování a v jeho rámci na vyjádření nezávislého právního názoru, který vždy nemusí být shodný s právními závěry soudu nadřízeného, je však vždy nutno trvat na dodržení zásad spravedlivého procesu, který mimo jiné spočívá v dodržování procesních pravidel zakotvených v trestním řádu (např. § 149 odst. 6 trestního řádu) a zejména pak v dodržování práv zaručených čl. 36 a následujících Listiny.

Ústavní soud vzal při svém rozhodování v úvahu, že se v dané věci jednalo o problémy při aplikaci nového zákonného ustanovení, a to soudcem kladně hodnoceným nadřízenou předsedkyní soudu, avšak i s přihlédnutím k těmto skutečnostem nedospěl k závěru, že by postupem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, ani jiné ze stěžovatelem uvedených základních práv. Proto ústavní stížnost posoudil jako nedůvodnou a jako takovou ji zamítl.

Soudcem zpravodajem ve věci byla Ivana Janů. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 2420/11 ze dne 16. 11. 2011

N 197/63 SbNU 291

Kárné řízení proti soudci v případě nerespektování závazného právního názoru nadřízeného soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 16. listopadu 2011 sp. zn. I. ÚS 2420/11 ve věci ústavní stížnosti Mgr. P. P., soudce, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2011 č. j. 13 Kss 11/2010-51, jímž byl stěžovatel uznán vinným, že jako soudce v rozporu s § 149 odst. 6 trestního řádu nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu, že v konkrétních trestních věcech je třeba rozhodnout podle § 419 trestního zákoníku o poměrném zkrácení trestů uložených odsouzeným pachatelům před 1. 1. 2010, tedy zaviněně porušil povinnosti soudce a ohrozil důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů, čímž spáchal kárné provinění podle § 87 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla jako kárné opatření uložena důtka, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení.

Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 8. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. Stěžovatel v napadeném rozhodnutí spatřuje také zásah do nezávislosti soudce zakotvené v čl. 82 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a dále porušení práva na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím ve smyslu čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ve výroku o vině rozhodnutí kárného senátu chybí popis základních skutkových okolností pro užití příslušné právní kvalifikace kárného provinění a údaj o době, kdy se měl stěžovatel vytýkaného jednání dopustit, zejména nejsou uvedena konkrétní rozhodnutí, kterými stěžovatel nerespektoval závazný názor odvolacího soudu. Není rovněž popsáno, v čem spočívalo nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu, a ani uvedeno, kdy mělo k uvedenému skutku dojít. Stěžovatel má s ohledem na shora uvedené za to, že výrok o vině v napadeném rozhodnutí nevyplývá z popisu skutku, pro nějž byl podán návrh na zahájení kárného řízení. V samotném popisu skutku je sice obecně uvedeno 52 případů, nicméně konkrétně je zmíněno pouze 8 konkrétních případů označených spisovou značkou a jménem odsouzeného, a věci vedené pod sp. zn. 4 T 65/2008 a 4 T 30/2008 v tomto výčtu nejsou. Pokud jde o nerespektování závazného právního názoru ohledně § 149 odst. 6 trestního řádu vysloveného ve věcech 4 T 65/2008 a 4 T 30/2008, je v kárném návrhu konstatováno pouze ve vztahu k případům v popisu skutku uvedeným, a nikoliv ve vztahu k řízením, v nichž byl závazný právní názor odvolacího soudu vysloven. Stěžovatel tak v průběhu kárného řízení až do samotného ústního jednání nevěděl, co přesně mu je kladeno za vinu a jaké argumenty si má na svou obhajobu připravit, a to zejména s ohledem na nejasnost kárné žaloby, ve které nebyl odlišen petit od odůvodnění, resp. popis skutku od označení důkazů.

3. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že po celou dobu jednání nebyl jakkoliv poučen o svých právech, přestože v kárném řízení by měl být užit přiměřeně trestní řád, podle něhož má být obviněný o svých právech vždy poučen (§ 33 odst. 5 trestního řádu). Poslední a jediné poučení v tomto smyslu se mu dostalo v písemné výzvě k vyjádření ke kárnému návrhu a k možné podjatosti soudců a přísedících kárného senátu ze dne 18. 1. 2011.

4. Stěžovatel zdůrazňuje, že kárný soud při rozhodování o vině vycházel z formálně provedených důkazů spisy Okresního soudu v Liberci 4 T 65/2008 a 4 T 30/2008, zcela však pominul skutečnost, že soud prvního stupně založil své zamítavé rozhodnutí na dvou zásadních nosných důvodech. Za prvé, že obě skutkové podstaty užité podle trestního zákona nacházejí za daných skutkových okolností odraz v trestním zákoníku, tedy čin je nadále trestným činem z hlediska všech užitých skutkových podstat a není důvod ke krácení trestu. Za druhé, že při jednočinném souběhu dvou trestných činů, z nichž jeden již nenaplňuje zákonné znaky trestného činu podle trestního zákoníku, nepřipadá zkrácení trestu v úvahu. Odvolací soud ke stížnosti státního zástupce a odsouzeného proti rozhodnutí o nezkrácení trestu podle § 419 trestního zákoníku usnesením ze dne 25. 5. 2010 č. j. 55 To 241/2010-91 zrušil usnesení soudu prvního stupně a uložil mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. V odůvodnění se však zabýval pouze jedním z důvodů, které ve svém rozhodnutí konstatoval soud prvního stupně, a vyslovil právní názor, že zkrácení trestu připadá v úvahu i u jednočinného souběhu. Okresní soud pak usnesením ze dne 19. 7. 2010 č. j. 4 T 65/2008-104 znovu rozhodl o zamítnutí žádosti odsouzeného. V odůvodnění výslovně uvedl, že je vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným ohledně problematiky zkracování trestů u jednočinného souběhu trestných činů. Zamítavé rozhodnutí založil znovu na právním názoru, že obě skutkové podstaty užité podle trestního zákona nacházejí za daných skutkových okolností odraz v trestním zákoníku, a čin je tedy nadále trestným činem z hlediska všech užitých skutkových podstat a není důvod ke krácení trestu. Kárný soud tak při hodnocení důkazů k věci 4 T 65/2008 zcela pominul skutečnost, že soud prvního stupně rozhodoval na základě jiného skutkového stavu a své rozhodnutí založil na jiném právním důvodu, než ke kterému vyslovil svůj závazný názor (podle § 149 odst. 6 trestního řádu) odvolací soud. Dle názoru stěžovatele hodnocení důkazů vybočilo z rámce volného hodnocení důkazů a je v rozporu s touto zásadu a s principem spravedlivého procesu. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že kárný soud při jednání neprovedl jím navržené důkazy, přičemž nesdělil důvody, pro které k provedení důkazů nepřistoupil.

5. Závěrem stěžovatel namítá, že názor kárného soudu, že soud prvního stupně je vázán právním názorem odvolacího soudu bez ohledu na odlišně zjištěný skutkový stav, je třeba považovat s přihlédnutím k výše zmíněným skutečnostem za neakceptovatelný. Stěžovatel poukazuje na platnou právní úpravu týkající se vázanosti soudce zákonem a mezinárodní smlouvou, a dovozuje, že soudce nemůže být vázán jakýmikoliv pokyny či názory vyslovenými na seminářích a školeních. Není ani vázán názorem nadřízeného soudu, nejde-li o případy výslovně stanovené zákonem (např. právě v § 149 odst. 6 trestního řádu). Zásah do nezávislosti soudu spatřuje stěžovatel i ve vztahu k výroku o vině ohledně sp. zn. 4 T 30/2008, kdy kárný soud nebral v úvahu skutečnost, že názor odvolacího soudu byl vysloven v jiné právní otázce, než která byla předmětem řízení o stížnosti. Stěžovatel zastává stanovisko, že odvolací soud nemůže vyslovit závazný právní názor ve věci, která nebyla soudem prvního stupně dosud řešena, a není oprávněn autoritativně uložit soudu prvního stupně povinnost určitým způsobem rozhodnout nebo vyložit zákon, aniž by soud prvního stupně o dané otázce sám dříve rozhodl. Výklad kárného soudu o závaznosti právního názoru odvolacího soudu podle § 149 odst. 6 trestního řádu ohledně otázky, která dosud nebyla soudem prvního stupně řešena, proto pokládá stěžovatel za zásah do nezávislosti soudu.

II.

6. Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, umožnil Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti.

7. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z návrhu bylo patrno, co navrhovatelka, předsedkyně Okresního soudu v Liberci, kárně obviněnému vytýká, návrh byl stěžovateli řádně doručen, mohl se s ním seznámit a vyjádřit se k tvrzením v návrhu uvedeným, tj. k pochybením ve věcech označených spisovými značkami a skutkům v nich popsaným. O svých právech byl stěžovatel řádně poučen, jak vyplývá z vyrozumění o probíhajícím řízení, poučení a výzvy na straně 11 soudního spisu. Poučení v případě stěžovatele nebylo třeba opakovat, neboť z jeho postupu v řízení nevyplývalo, že by poskytnutému poučení nerozuměl. Kárný senát má za to, že výrok o vině je dostatečně určitý a má podklad v obsahu kárného návrhu, popis skutku uvedený v návrhu je srozumitelný a výstižný. Pokud stěžovatel kárnému senátu vytýká, že rozhodnutí o vině je založeno na nesprávném hodnocení důkazů, a v jeho důsledku na nesprávně zjištěném skutkovém stavu, pak s ním kárný senát nesouhlasí a pro stručnost odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Kárný senát měl k dispozici všechny vytýkané spisy, tedy včetně spisů 4 T 30/2008 a 4 T 65/2008. Zjištění z nich provedená jsou součástí kárného spisu. Těmito spisy provedl důkaz i u ústního jednání. Stěžovatel se k provedeným důkazům mohl vyjádřit a také se vyjadřoval. Výtka, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, není v souladu s obsahem protokolu o ústním jednání, při němž kromě důkazů, které stěžovatel předložil, na provedení dalších důkazů, zejména uvedených v jeho písemném vyjádření, netrval. Výrokem o vině nebylo podle názoru kárného senátu zasaženo do nezávislosti soudce-stěžovatele. Pokud stěžovatel namítá, že ve věci 4 T 65/2008 kárný senát zcela pominul skutečnost, že u soudu prvního stupně stěžovatel jako soudce rozhodoval na základě jiného skutkového stavu a své rozhodnutí založil na jiném právním důvodu, než ke kterému vyslovil svůj závazný právní názor odvolací soud, a tedy že soud prvního stupně nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu v této věci, pak s ním kárný senát nesouhlasí. Kárný senát má za to, že ve věci 4 T 65/2008 byl stěžovatel jako soudce okresního soudu rozvrhem práce uvedeného soudu pověřený projednáváním a rozhodnutím této právní věci přímo vázán závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí krajského soudu. Tentýž názor má kárný senát i u věci 4 T 30/2008. To, že se závazným právním názorem vyššího soudu stěžovatel nesouhlasil, ho neopravňovalo k takovému postupu, jaký zvolil. Svým postupem ve věcech 4 T 30/2008 a 4 T 65/2008 zaviněně porušil povinnosti soudce a ohrozil důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Nemůže působit dobře, a to nejen na odsouzené v těchto věcech, že samosoudce okresního soudu nerespektuje závazné právní názory vyslovené odvolacím soudem ve zrušujících rozhodnutích, což nutí účastníky řízení podávat opakované žádosti, respektive opravné prostředky. I když kárný senát stěžovatele zprostil kárného obvinění pro skutek spočívající v tom, že jako soudce Okresního soudu v Liberci v rozporu s účelem a podstatou § 174a zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pouze formálně dodržel nadřízeným soudem stanovenou lhůtu k provedení procesního úkonu tím, že veřejné zasedání do stanovené lhůty nařídil, ale procesní úkon, o jehož provedení navrhovateli šlo, neprovedl, nelze odhlédnout od toho, že ani v těchto věcech stěžovatel nerespektoval vyšší soud, a tak nebylo dosaženo cíle, který vyšší soud sledoval. Kárný senát má s ohledem na výše uvedené za to, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím nebyla porušena práva stěžovatele, a proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítl.

8. Ústavní soud zaslal výše uvedené vyjádření stěžovateli, aby se k němu mohl vyjádřit.

9. Ve své replice se stěžovatel ohrazuje proti tvrzení Nejvyššího správního soudu, že nelze odhlédnout od toho, že ani v řízeních, pro která byl kárného obvinění zproštěn, nerespektoval vyšší soud. Výše zmíněné tvrzení vyvolává dojem, že Nejvyšší správní soud k daným skutečnostem přihlížel jako k přitěžujícím, ačkoli v nich kárné provinění neshledal. Soud však není vázán právním názorem vyššího soudu vyjma zákonem stanovené případy, které lze pokládat za výjimky z ústavně zakotvené nezávislosti soudního rozhodování. Zcela nepřípadnou se tato námitka Nejvyššího správního soudu jeví právě vzhledem k druhu řízení, v němž vyšší soud svůj právní názor opakovaně vyslovoval, a to v řízení o určení lhůty k provedení procesního úkonu, tedy v kompetenci státní správy soudů, kde mu vyslovení žádného právního názoru ve věci samé vůbec nepřísluší a jeho vyslovení je podle názoru stěžovatele zasahováním do nezávislého soudního rozhodování.

10. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost také ministru spravedlnosti JUDr. Jiřímu Pospíšilovi a umožnil mu ve stanovené lhůtě se k ní vyjádřit, což ministr spravedlnosti neučinil.

11. Ústavní stížnost byla k vyjádření zaslána taktéž kárné navrhovatelce-předsedkyni Okresního soudu v Liberci JUDr. Zdeňce Doležalové, která se vyjádřila v tom smyslu, že plně odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

III.

12. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.

IV.

13. Z obsahu spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 13 Kss 11/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Předsedkyně Okresního soudu v Liberci podala dne 3. 12. 2010 podle § 8 odst. 2 písm. g) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 7/2002 Sb.") návrh na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti stěžovatele pro skutek spočívající v tom, že od 1. ledna 2010 do nejméně 3. listopadu 2010 jako soudce Okresního soudu v Liberci minimálně v padesáti dvou případech nepostupoval v intencích § 419 trestního zákoníku, přestože byl v závěru roku 2009 přítomen opakovanému školení soudců v obvodu Krajského soudu v Ústí nad Labem, zaměřenému právě na sjednocení postupu v pravomocně skončených trestních věcech pro trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, v nichž nebyly k datu 1. 1. 2010 vykonány uložené tresty. Přes svůj odlišný výklad problematiky stěžovatel neučinil nic, aby zabránil tomu, aby odsouzení tyto činy neodpykali, zejména přímé výkony trestů odnětí svobody, a to i za situace, kdy mu byl znám obecně závazný platný výklad krajského soudu dané problematiky, a v rozporu s § 149 odst. 6 trestního řádu nerespektoval ani závazný názor odvolacího soudu vyslovený v řízení o stížnostech ve věcech 4 T 30/2008 a 4 T 65/2008. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 5. 2011 č. j. 13 Kss 11/2010-51 uznal podle § 19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb. stěžovatele vinným, že jako soudce Okresního soudu v Liberci v rozporu s § 149 odst. 6 trestního řádu nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu vyslovený ve věcech Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 30/2008 a 4 T 65/2008, že je třeba v nich rozhodnout podle § 419 trestního zákoníku o poměrném zkrácení trestů uložených pachatelům odsouzeným před 1. 1. 2010, tedy zaviněně porušil povinnosti soudce a ohrozil důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů, čímž spáchal kárné provinění podle § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 6/2002 Sb."), za což mu byla uložena podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb. jako kárné opatření důtka.

V.

14. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.

15. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy) zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zpravidla nepřísluší ani přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděného ani právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

16. Ve své předchozí judikatuře [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 53/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 159/42 SbNU 305) či nález sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145) - oba dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz] Ústavní soud již vyslovil, že právo na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny zahrnuje též právo volené a jiné veřejné funkce nerušeně vykonávat, včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce. Takovou veřejnou funkcí je nepochybně i funkce soudce. Kárné řízení s možností uložení kárného opatření spočívajícího v odvolání z funkce soudce tedy do základního práva podle citovaného článku Listiny zasahuje, musí proto být pod ochranou soudní moci, respektive nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

17. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem přehodnocovat skutková zjištění obecných soudů, nahrazovat jejich hodnocení provedených důkazů vlastním hodnocením a jejich právní závěry v rovině podústavního práva právními závěry svými. Předmětem řízení před Ústavním soudem není přehodnocování výsledku provedeného dokazování, ale ochrana základního práva stěžovatele, v daném případě práva na spravedlivý (kárný) proces a s tím souvisejících dílčích procesních práv. Ústavní soud tedy nemůže přezkoumávat skutkové a právní závěry, ledaže jde o závěry svévolné. Ústavní soud tak může zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry soudu v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva a svobody. Nic takového však Ústavní soud v dané věci nezjistil.

18. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem, k němuž Nejvyšší správní soud dospěl při posuzování jeho jednání. K tomu je třeba uvést, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je založena na úvaze, že jednání, za něž byl kárně stíhán, souvisí s jeho rozhodovací činností, a takový postih je tedy porušením zásady nezávislosti soudcovského rozhodnutí.

19. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovateli bylo uloženo napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu kárné opatření v souvislosti s jeho postupem ve věcech, o kterých rozhodoval jako soudce Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 30/2008 a 4 T 65/2008, zatímco jeho postup ve věcech 4 T 169/2006, 4 T 225/2008, 4 T 118/2008, 4 T 66/2009, 4 T 18/2008 a 4 T 203/2007 nebyl shledán kárným proviněním, vyžádal si Ústavní soud od Okresního soudu v Liberci pouze spisy spisové značky 4 T 30/2008 a 4 T 65/2008 a zjistil z nich následující pro věc relevantní skutečnosti.

20. Usnesením ze dne 10. 3. 2010 č. j. 4 T 30/2008-110 rozhodl stěžovatel podle § 45 odst. 4 trestního zákona a § 340b odst. 1 trestního řádu o přeměně nevykonaného trestu obecně prospěšných prací odsouzeného J. N. na trest odnětí svobody. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 4. 2010 č. j. 55 To 164/2010-117 bylo citované rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že soud prvního stupně pochybil, pokud rozhodl o přeměně nevykonaného trestu, aniž by předtím rozhodl ve smyslu § 419 trestního zákoníku o poměrném zkrácení trestu. V této souvislosti krajský soud zdůraznil, že ustanovení § 419 trestního zákoníku výslovně hovoří o sbíhajících se trestných činech a nerozlišuje mezi souběhem jednočinným a vícečinným. Usnesením ze dne 14. 6. 2010 č. j. 4 T 30/2008-120 stěžovatel rozhodl, že se podle § 465 odst. 2 trestního řádu a contrario trest odsouzenému J. N. nezkracuje s odůvodněním, že zkracování trestů připadá v úvahu tam, kde byl úhrnný nebo souhrnný trest uložen za více činů, z nichž nejméně jeden není trestný podle zákona nového - tedy u vícečinného souběhu. Toto rozhodnutí soudu prvního stupně bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. 8. 2010 č. j. 55 To 366/2010-128 zrušeno a odsouzenému J. N. byl trest obecně prospěšných prací poměrně zkrácen.

21. Usnesením ze dne 19. 4. 2010 č. j. 4 T 65/2008-79 rozhodl stěžovatel, že podle § 465 odst. 2 trestního řádu a contrario zamítá žádost odsouzeného P. S. o zkrácení trestu taktéž s odůvodněním, že zkracování trestů připadá v úvahu tam, kde byl úhrnný nebo souhrnný trest uložen za více činů, z nichž nejméně jeden není trestný podle zákona nového - tedy u vícečinného souběhu. Toto rozhodnutí soudu prvního stupně bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. 5. 2010 č. j. 55 To 24/2010-91 zrušeno a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil závěr, že ustanovení § 419 trestního zákoníku dopadá nejen na souběh vícečinný, ale i jednočinný, neboť jde o vyjádření způsobu trestání souběhu trestných činů, nikoli skutků. Usnesením ze dne 19. 7. 2010 č. j. 4 T 65/2008-104 rozhodl stěžovatel opětovně, že se podle § 465 odst. 2 trestního řádu a contrario žádost odsouzeného P. S. o zkrácení trestu zamítá. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. 10. 2010 č. j. 55 To 389/2010-123 bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a odsouzenému P. S. byl trest odnětí svobody poměrně zkrácen.

22. Podle § 419 trestního zákoníku platí, že trest uložený přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona za čin, který není trestným činem podle tohoto zákona, popřípadě jeho nevykonaný zbytek, se nevykoná. Ustanovení o souhrnném trestu se v takovém případě neužije. Byl-li za takový čin a sbíhající se trestný čin uložen úhrnný nebo souhrnný trest, soud trest poměrně zkrátí; přitom přihlédne ke vzájemnému poměru závažnosti činů, které ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nejsou trestnými činy, a sbíhajících se trestných činů.

23. Z obsahu spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 13 Kss 11/2010 vyplývá, že stěžovatel ve vyjádření k návrhu na zahájení kárného řízení uvedl, že již od podzimu 2009 bylo mezi soudci diskutováno o výkladu § 419 trestního zákoníku. Stěžovatel od počátku sám zastával stanovisko, že trest uložený za jednočinný souběh v případě, že jedna skutková podstata podle trestního zákona již nenachází odraz v trestním zákoníku, se nezkracuje. Stěžovatel byl připraven své stanovisko přehodnotit dle výsledků školení dne 14. 12. 2009, pokud bude opačné stanovisko argumentačně přijatelné. Stanovisko, že i po 1. 1. 2010 bude ukládán trest úhrnný za jednočinný souběh trestného činu podle § 180d s trestným činem podle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, potvrdil na školení i prof. JUDr. Pavel Šámal. Rovněž bylo obsaženo ještě v návrhu sjednocujícího stanoviska Tpjn 302/2010, které bylo zasláno k připomínkám dne 19. 5. 2010. Výsledek školení tedy nepřinesl dle tvrzení stěžovatele žádný argument pro změnu jeho právního názoru, z tohoto důvodu v případě jednočinných souběhů neshledal zákonný podklad pro rozhodování, a tudíž ani pro nařízení veřejného zasedání. Po obdržení stanoviska Tpjn 302/2010 ve věcech, kde to ještě připadalo v úvahu z důvodu nevykonaných trestů, již stěžovatel veřejná zasedání k rozhodnutí o zkrácení trestu podle § 419 trestního zákoníku nařídil.

24. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedl, že "Ve věcech Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 30/2008 a 4 T 65/2008 kárně obviněný soudce nerespektoval závazný právní názor vyslovený odvolacím soudem ve zrušujícím rozhodnutí, přestože závazný právní názor byl naprosto srozumitelně formulovaný a neumožňoval kárně obviněnému soudci jiný postup než ve zrušovacím rozhodnutí uvedený. Takovýto postup kárně obviněného soudce nemůže omluvit jeho rozdílný právní názor na věc oproti závaznému právnímu názoru vyššího soudu v konkrétní věci. To bylo nepřípustné jednání kárně obviněného soudce a toto jeho jednání bylo schopno narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Jestliže v daném případě nižší soud nerespektuje funkčně vyšší soud v konkrétní věci, může to vyvolat pochybnosti o správném fungování soudnictví jak uvnitř soudů, tak především navenek. Procesní právo slouží k prosazení práva hmotného. Není-li dodrženo, mohou být poškozena i hmotná práva účastníků řízení. O to, aby nebyla poškozena práva odsouzených v dané věci, také šlo, tedy aby nevykonávali vyšší tresty, než odpovídalo nově přijaté právní úpravě. To, že okresní soud v konkrétních případech nepostupoval podle § 419 trestního zákoníku, i když ho tímto postupem zavázal nadřízený krajský soud ve zrušujícím rozhodnutí, mohlo u odsouzených i jiných osob ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. V tomto jednání kárně obviněného spatřuje kárný senát zaviněné porušení povinností soudce ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a tedy kárné provinění podle citovaného ustanovení.".

25. Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout, neboť po přezkoumání napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona č. 6/2002 Sb. a zákona č. 7/2002 Sb. byly provedeny kárným senátem Nejvyššího správního soudu v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Kárný senát se dostatečně do hloubky zabýval posouzením jednání stěžovatele a dal mu možnost se k vytýkaným porušením vyjádřit. Všechny zjištěné skutečnosti byly zhodnoceny ve vzájemných souvislostech a byly z nich vyvozeny odpovídající právní závěry. Ze soudního spisu a z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by kárný senát postupoval svévolně, ignoroval zjištěné skutečnosti a neměl oporu pro své závěry. Ústavní soud nemůže zejména přisvědčit námitce stěžovatele, že Nejvyšší správní soud nepřihlédl ke skutečnosti, že soud prvního stupně rozhodoval na základě jiného skutkového stavu a své rozhodnutí založil na jiném právním důvodu, než ke kterému vyslovil svůj závazný názor odvolací soud. V obou předmětných trestních věcech byl vysloven zcela zřetelně právní závěr, který se vztahoval právě k oné konkrétní věci, a to s jasným pokynem, jak má soud prvního stupně postupovat. Jiné stěžovatelem tvrzené skutkové okolnosti na tuto skutečnost nemají vliv, neboť stěžovatel nerespektoval právní závěr krajského soudu, že ustanovení § 419 trestního zákoníku dopadá nejen na souběh vícečinný, ale i jednočinný. O pečlivém přezkoumání návrhu na zahájení kárného řízení svědčí pak také to, že u dalších shora citovaných skutků byl stěžovatel kárného obvinění zproštěn. Kárný senát přihlížel při svém rozhodování i k vyjádření navrhovatelky, podle níž je kárně obviněný soudce velmi pracovitý a erudovaný soudce, u něhož se jedná o první případ jeho pochybení, a proto s přihlédnutím ke všem okolnostem uvedeným v tomto rozhodnutí uložil kárně obviněnému jako kárné opatření důtku.

26. K jednotlivým námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.

27. Pokud stěžovatel namítá, že ve výroku o vině chybí popis základních skutkových okolností podstatných pro užití příslušné právní kvalifikace kárného provinění, údaj o době, kdy se měl stěžovatel tohoto jednání dopustit, a nejsou uvedena ani konkrétní rozhodnutí, kterými kárně obviněný soudce nerespektoval závazný názor odvolacího soudu, nemůže této jeho námitce Ústavní soud přisvědčit. Na str. 10 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (č. l. 60) se uvádí, že "Ve výše uvedených věcech Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 30/2008 a 4 T 65/2008 kárně obviněný soudce nerespektoval závazný právní názor vyslovený odvolacím soudem ve zrušujícím rozhodnutí. Vyslovený právní názor byl přitom naprosto srozumitelně formulovaný a neumožňoval kárně obviněnému soudci jiný postup než ve zrušovacím rozhodnutí uvedený. V těchto dvou případech kárně obviněný soudce porušil § 149 odst. 6 trestního řádu, podle něhož orgán, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je při novém rozhodování vázán právním názorem, který ve věci vyslovil orgán nadřízený, a je povinen provést úkony, jejichž provedení tento orgán nařídil.". V předcházejících odstavcích jsou přitom z rekapitulace průběhu řízení ve věcech projednávaných Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 4 T 30/2008 a 4 T 65/2008 uvedena data i čísla jednací rozhodnutí nadřízených soudů, stejně tak jako rozhodnutí či jednání, kterými stěžovatel nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně.

28. Stěžovatel má také za to, že výrok o vině v napadeném rozhodnutí nevyplývá z popisu skutku, pro nějž byl podán návrh na zahájení kárného řízení, neboť ve výčtu případů nejsou uvedeny věci sp. zn. 4 T 30/2008 a 4 T 65/2008. Také toto tvrzení stěžovatele se nezakládá na pravdě. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného soudního spisu, na str. 1 návrhu na zahájení kárného řízení se uvádí, že stěžovatel "minimálně v padesáti dvou případech nepostupoval v intencích § 419 trestního zákoníku, ... přestože v jím vyřizovaných věcech 4 T 30/2008 a 4 T 65/2008 krajský soud jako soud odvolací vyslovil závazný a obecně platný právní názor, a to v usneseních ze dne 13. 4. 2010 a 25. 5. 2010, že v těchto případech je nutno § 419 trestního zákoníku aplikovat a uložený trest snížit.". V návrhu na zahájení kárného řízení se na str. 2 uvádí, že "přes svůj odlišný výklad dané problematiky soudce Mgr. P. P. neučinil nic, aby zabránil tomu, aby odsouzení tyto tresty neodpykali, zejména přímé výkony trestů odnětí svobody, a to i za situace, kdy mu byl znám obecně platný výklad krajského soudu na danou problematiku, a v rozporu s § 149 odst. 6 tr. řádu nerespektoval ani závazný názor odvolacího soudu vyslovený v řízení o stížnostech ve věcech 4 T 30/2008 a 4 T 65/2008. Z jednání Mgr. P. P. je zřejmá úporná snaha odsouzeným tresty nesnížit. Jako příklad může sloužit věc odsouzeného P. S. sp. zn. 4 T 65/2008", dále následuje detailně popsaný průběh řízení v této věci. Na str. 3 (č. l. 2) návrhu na zahájení kárného řízení se konstatuje, že "stejným způsobem si soudce Mgr. P. P. počínal ve věci 4 T 30/2008 souzeného J. N., kdy již dne 13. 4. 2010 krajský soud vyslovil závazný právní názor o nutnosti snížit uložený trest obecně prospěšných prací, soudce tento závazný právní názor nerespektoval a usnesením ze dne 14. 6. 2010 rozhodl, že trest snížen nebude, a až odvolací soud dne 12. 8. 2010 rozhodl o jeho snížení.". Byť je třeba souhlasit se stěžovatelem v tom, že právní věci, ohledně kterých byl uznán vinným, že nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu, byly v návrhu na zahájení kárného řízení uvedeny poněkud nelogicky nikoli jmenovitě mezi právními věcmi, ve kterých se neřídil právním názorem nadřízeného soudu, nýbrž ve zvláštním odstavci uvedeném slovy "jako příklad může sloužit věc ...", Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že z obsahu návrhu na zahájení kárného řízení je zcela zřejmé, jaké skutečnosti byly stěžovateli kladeny za vinu, a stěžovatel si tak nepochybně mohl připravit argumenty na svou obhajobu. Pokud jde o stěžovatelem tvrzené neodlišení popisu skutku od označení důkazů, žádné důkazní prostředky z návrhu na zahájení kárného řízení nevyplývají, vyjma listin připojených ke kárné žalobě.

29. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele týkající se absence poučení o jeho právech v řízení před kárným senátem. Podle § 12 zákona č. 7/2002 Sb. předseda senátu poučí kárně obviněného o jeho právech podle tohoto zákona a přiměřeně i jako obviněného podle trestního řádu; zejména ho poučí o právu uplatnit důvod podjatosti členů senátu, vyjádřit se ke skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, a k důkazům o nich, o právu uvádět skutečnosti sloužící v jeho prospěch a navrhnout o nich důkazy, jakož i o jeho právu nevypovídat. Takové poučení bylo stěžovateli poskytnuto přípisem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2011 č. j. 13 Kss 11/2010-11. Ústavní soud souhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu uvedeným v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že poučení v případě stěžovatele nebylo třeba opakovat, neboť z jeho postupu v řízení nevyplývalo, že by poskytnutému poučení nerozuměl. Nelze také odhlédnout od skutečnosti, že kárně obviněný je právník-soudce znalý trestního práva.

30. K námitce stěžovatele, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném hodnocení důkazů, odkazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry; pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.

31. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že kárný soud neprovedl jím navržené důkazy, aniž by sdělil důvody, pro které k jejich provedení nepřistoupil. Pokud jde o důkazní řízení, resp. proces při zjišťování skutkového stavu, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (eventuálně opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení skutkového základu věci, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), nález sp. zn. II. ÚS 213/2000 ze dne 20. 2. 2002 (N 19/25 SbNU 143), nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65), nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225) a další]. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, o jaké konkrétní soudem neprovedené důkazy se mělo jednat, z protokolu o ústním jednání konaném dne 10. 5. 2011 vyplývá, že k dotazu předsedkyně senátu, zda procesní strany navrhují provedení důkazů i dalšími než dosud čtenými spisy (č. l. 36), uvedl stěžovatel, že to není nutné, na další dotaz, zda procesní strany navrhují k provedení nějaké další důkazy (č. l. 41), stěžovatel předložil seznam věcí projednávaných dne 6. 9. 2010 a oskenovaný dokument o pohybu spisů 4 T 30/2008 a 4 T 203/2007. Původně navrhovaný výslech účastníků školení ponechal stěžovatel na rozhodnutí kárného senátu a dále navrhl, pokud to kárný senát bude považovat za nutné, výslech místopředsedkyně soudu Mgr. Bernátkové. Je tedy zřejmé, že se Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci stěžovatelem výše namítaného pochybení nedopustil.

32. Ústavní soud se zabýval i námitkou stěžovatele, že se jednalo z jeho strany ve své podstatě pouze o vyjádření jeho odborného názoru, které ve svém důsledku nemohlo vyústit v porušení § 149 odst. 6 trestního řádu. Také s tímto názorem stěžovatele se nemohl Ústavní soud ztotožnit.

33. Podle § 149 odst. 6 trestního řádu platí, že orgán, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je při novém rozhodování vázán právním názorem, který ve věci vyslovil orgán nadřízený, a je povinen provést úkony, jejichž provedení tento orgán nařídil.

34. Ze znění citovaného ustanovení vycházel ve svém napadeném rozhodnutí Nejvyšší správnísoud, který současně přihlížel k právu kárně obviněného soudce na právní názor při řešení jemu rozvrhem práce přidělených spisů i ke skutečnosti, že od 1. 1. 2010 nabyl účinnosti nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb. a že v mnoha případech na výklad jeho ustanovení nebyl jednotný názor, což se projevilo i při výkladu § 419, a to až do přijetí stanoviska Nejvyššího soudu Tpjn 302/2010. Po zvážení těchto skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k tomu, že i při různosti právních názorů na řešení věci je nutné dodržovat zákonem stanovené postupy a povinnosti. Skutečnost, že okresní soud, respektive stěžovatel v konkrétních případech nepostupoval podle § 419 trestního zákoníku, jehož aplikací v dané věci mělo být zabezpečeno, aby nebyla poškozena práva odsouzených, tedy aby nevykonávali vyšší tresty, než odpovídalo nově přijaté právní úpravě, i když ho tímto postupem zavázal nadřízený krajský soud ve zrušujícím rozhodnutí, mohla podle Nejvyššího správního soudu u odsouzených i jiných osob ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Takový závěr Nejvyššího správního soudu neshledal Ústavní soud z důvodů shora uvedených vybočujícím z mezí ústavnosti.

35. Ústavnísoud naopak dospěl z pohledu ústavnosti k závěru, že stěžovatel při aplikaci ustanovení § 419 trestního zákoníku nerespektoval článek 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle kterého platí, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Stěžovatel přitom nejenže nepostupoval při svém rozhodování o případném zkrácení trestů odsouzených ve výše citovaných právních věcech ve smyslu tohoto ustanovení Listiny základních práv a svobod, nýbrž je ve svém důsledku nerespektoval ještě ani poté, co jej k aplikaci § 419 trestního zákoníku i na souběh jednočinný zavázal ve svém usnesení nadřízený soud. Za této situace nelze mít právní názor nadřízeného soudu, kterým zavazuje stěžovatele-soudce soudu nižšího stupně k tomu, aby rozhodl ve smyslu § 419 trestního zákoníku o poměrném zkrácení trestu, za zásah do nezávislosti soudce. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že ctí právo soudce na nezávislé rozhodování a v jeho rámci na vyjádření nezávislého právního názoru, který vždy nemusí být shodný s právními závěry soudu nadřízeného, je však vždy nutno trvat na dodržení zásad spravedlivého procesu, který mimo jiné spočívá v dodržování procesních pravidel zakotvených v trestním řádu (např. § 149 odst. 6 trestního řádu) a zejména pak v dodržování práv zaručených článkem 36 a následujících Listiny základních práv a svobod.

VI.

36. Ústavnísoud bral při svém rozhodování v úvahu, že se v dané věci jednalo o problémy při aplikaci nového zákonného ustanovení, a to soudcem velice kladně hodnoceným nadřízenou předsedkyní soudu, avšak i s přihlédnutím k těmto skutečnostem nedospěl k závěru, že by postupem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ani jiné ze stěžovatelem uvedených základních práv. Nezbylo proto než ústavní stížnost posoudit jako nedůvodnou a jako takovou ji podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítnout.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru