Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2415/15 #1Usnesení ÚS ze dne 18.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
daň/výpočet
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.2415.15.1
Datum podání06.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5, čl. 41 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

180/2005 Sb., § 7a

280/2009 Sb., § 237, § 156, § 259


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2415/15 ze dne 18. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky jrprojekt, s.r.o., se sídlem Praha 5 - Slivenec, U Habeše 800/11, zastoupené Mgr. Přemyslem Pechlátem, advokátem se sídlem České Budějovice, Heydukova 505/3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 255/2014-26 ze dne 28. 5. 2015 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Af 113/2013-41 ze dne 15. 12. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 6. 8. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále poukazuje na porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky.

2. Stěžovatelka se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhala zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 13588/13/5000-14203-702459 ze dne 16. 5. 2013, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu v Děčíně (dále jen "správce daně"), kterými správce daně rozhodl o stížnosti stěžovatelky na postup plátce daně, tedy společnosti ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Děčín, Teplická 874/8, (dále jen "plátce daně") při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále jen "odvod") podle ustanovení § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o podpoře") za období měsíců července a srpna roku 2012. Plátce daně podle § 7a a násl. zákona o podpoře a podle daňového řádu provedl srážku odvodu za elektřinu ze slunečního záření a stěžovatelce vyplatil oproti fakturované částce částku o 28% nižší. Postupem dle § 237 odst. 3 daňového řádu podávala stěžovatelka na postup plátce daně stížnosti ke správci daně, v nichž uvedla, že považuje postup plátce daně za neakceptovatelný, neboť je ve zjevném rozporu se zásadami daňového práva (je diskriminační, má likvidační dopad na poplatníka) a retroaktivně zasahuje do zákonem garantovaných cen, a je proto z tohoto důvodu neústavní. Ani obecné soudy stěžovatelce napadenými rozhodnutími nevyhověly.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajskému soudu předložila na konkrétních podkladech a ekonomických výsledcích založený výpočet, z něhož vyplývá, že státem garantovaná doba návratnosti v jejím případě není dosažitelná, a pokud krajský soud toto její volání nevyslyšel už jen tím, že odmítl dokazování provést, pak je nepochybné, že postupoval v rozporu s tím, jak mu bylo Ústavním soudem uloženo v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, neboť neudělal vše pro spravedlivé řešení tohoto sporu. Nejvyšší správní soud posléze v rámci posouzení kasační stížnosti tento nezákonný postup krajského soudu aproboval. Stěžovatelka se tak v současné době v důsledku pasivity normotvůrce nachází ve zcela bezvýchodné situaci, kdy obecné soudy všech stupňů intenzivně hledají způsob, jakým by podstatu věci, kterou stěžovatelka a jí podobné subjekty soudům předkládají, řešit nemusely, a podle stěžovatelky de facto neexistuje způsob, jak se aktuálně povinnosti strpět rdousící solární odvod bránit. Tento přehnaně formalistický přístup obecných soudů je ale z pohledu stěžovatelky, tedy podnikatelského subjektu, který vždy hledá spíše řešení "jak ano" než řešení "proč ne", něčím naprosto cizím, a považuje jej za postup v přímém rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka si je vědoma toho, že jak Nejvyšší správní soud, tak ani Ústavní soud nedopřávají sluchu těm stěžovatelům, kteří se v otázce solárního odvodu ubírají cestou stížnosti na postup plátce daně a následnou žalobou ve správním soudnictví. Stěžovatelka se nicméně s touto judikaturou neztotožňuje a neakceptuje argumentaci, podle níž je za stávající právní úpravy nejpřiléhavějším prostředkem k zohlednění individuálních účinků solárního odvodu institut prominutí daně. Stěžovatelka je přesvědčena, že v současné situaci, kdy institut prominutí daně není v právním řádu dostatečně upraven, nesmí soud odmítnout v dané věci jednat a rozhodovat, neboť takový jeho postup navozuje zcela jednoznačně situaci odnětí možnosti spravedlivého posouzení předmětné věci. Na zavedení solárního odvodu je dále nutno nahlížet z pohledu práva evropského jako na diskriminační opatření, které se navíc dostává do střetu se zaručeno zásadou svobodného pohybu kapitálu. Každý podnikatelský plán by měl být založen na zralé úvaze a na důkladném propočtu doby návratnosti investice do tohoto plánu, a to zejména v situaci, kdy výše investice dosahuje desítek milionů korun. Pokud by byla stěžovatelka bývala věděla, že státem garantovaná doba návratnosti její investice není reálná a že není reálná proto, že stát za chodu změní podmínky, díky kterým při investičním plánování garantována byla, obnovitelné zdroje energie by zcela jistě nebyly tou oblastí, do které by stěžovatelka svou investici vložila.

4. Po přezkoumání obou napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud předně připomíná, že problematikou "solárního odvodu" se ve své judikatuře již obsáhle zabýval a na vyřčených závěrech nemá co měnit. Takto předně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz) ve vztahu k samotné ústavnosti zákonem stanovené povinnosti "solárního odvodu" vyzdvihl, že "volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory výroby energie ze slunečního záření je za podmínek zachování garancí v rukou zákonodárce. Princip právní jistoty totiž nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy, ta podléhá mimo jiné sociálně ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu." Dále k okolnostem, za nichž nemusí být solární odvod ze strany státu požadován, uvedl, že "nelze vyloučit, že v individuálních případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační ("rdousící efekt") či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny - tedy protiústavně. Zde bude nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak okamžité (průběžné) účinky napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném případě vzniklý nárok ochráněn." Rovněž tak konstatoval, že "je povinností správce daně vytvořit koordinované praktické postupy směřující v odůvodněných případech k odvodu výběrem, nikoliv srážkou, ze strany plátce odvodu, a to s cílem umožnit daňovému poplatníkovi přístup k institutům posečkání, rozložení úhrady daně na splátky či prodloužení lhůty k podání vyúčtování."

6. Uvedené Ústavní soud doplnil v nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14, v němž řešil typově obdobný případ jako nyní projednávanou věc. V tomto nálezu se Ústavní soud obšírně zabýval tím, zda není v rozporu s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (a též další judikaturou Ústavního soudu) současná rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (odvozená především z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57), na základě které daňové orgány i správní soudy odmítly posuzovat rdousící efekt "solárního odvodu" na výrobce elektřiny z fotovoltaických elektráren v řízeních dle ustanovení § 237 daňového řádu, tj. v rámci stížností na postup plátce daně. Dospěl však k závěru, že tento postup je v souladu s právními předpisy a nejsou jím zasažena základní práva a svobody stěžovatelů - poplatníků "solárního odvodu".

7. V tomto rozhodnutí Ústavní soud zdůraznil, že v rámci řízení o stížnosti na postup plátce daně může správce daně přezkoumat pouze postup plátce daně z hlediska dodržení zákonných norem. V případech solárního odvodu to konkrétně znamená, že je oprávněn pouze posoudit, zda při jeho srážce byla dodržena ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Tento zákon přitom z hlediska osvobození od solárního odvodu v ustanovení § 7d, účinném do 29. 5. 2012, stanovil, že "od odvodu je osvobozena elektřina vyrobená ze slunečního záření ve výrobně elektřiny s instalovaným výkonem výrobny do 30 kW, která je umístěna na střešní konstrukci nebo obvodové zdi jedné budovy spojené se zemí pevným základem evidované v katastru nemovitostí." Další výjimky ze solárního odvodu, na základě kterých by byl poplatník, respektive plátce odvodu, své zákonné povinnosti zproštěn, zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů neobsahoval, což ostatně zmínil Ústavní soud již v nálezu Pl. ÚS 17/11. Za této situace tedy institut stížnosti na postup plátce daně neumožňoval individuální přístup k dotčeným výrobcům elektřiny ze slunečního záření zasažených rdousícím efektem, neboť zákon nepředvídal možnost neplacení solárního odvodu z důvodu masivního zásahu do majetkové podstaty poplatníka. Opačný výklad by byl ve značném rozporu s dikcí příslušných ustanovení daňového řádu a ve své podstatě by překračoval meze akceptovatelné interpretace právních norem. Takto by soudní moc (včetně Ústavního soudu) dávala plátci daně oprávnění, která mu mohou být dána pouze zákonem samotným, přičemž nemožnost takové, contra legem jdoucí, interpretace, nemůže být ospravedlněna ani odkazem na předchozí výzvy Ústavního soudu k ochraně vlastnického práva při solárním odvodu v některých specifických případech. Jeho apel na případné zhodnocení rdousícího efektu na provozovatele fotovoltaických elektráren tak nemůže být chápán jako výzva soudní moci k "ohýbání" a nepřiměřené interpretaci právních norem obsažených v daňovém řádu, nýbrž jako apel na zákonodárce a výkonnou moc k přijetí a aplikaci takové právní úpravy, jež by umožňovala v některých případech zohlednit skutečnost, že solární odvod má na poplatníka likvidační dopad. Není však úkolem Ústavního soudu, aby finanční správě přesně určoval, jakými způsoby a metodami naplní dříve vymezené ústavní limity, pokud daného cíle dosáhne a pokud zvolené metody budou ústavně konformní (zejména z hlediska právní jistoty, předvídatelnosti a proporcionality), tedy zda v konkrétním případě je namístě např. posečkání (§ 156 daňového řádu) anebo prominutí daně (§ 259 daňového řádu). Je ale nutno trvat na tom, aby orgány finanční správy o podané žádosti o posečkání, případně o prominutí daně, řádně rozhodly a aby takováto rozhodnutí byla soudně přezkoumatelná.

8. Dále Ústavní soud v citované judikatuře uvedl, že "solární odvod" lze zajisté považovat za daň či poplatek ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny, přičemž z hlediska ústavnosti jeho výběru je klíčové, zda byl vybrán na základě a v souladu se zákonem, což v těchto typových případech bylo (viz také výše nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11). Podobně odmítl porušení práva svobodně podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, jehož se navíc lze dle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat jen v mezích zákonů, které ho provádějí. Změnu zákonných parametrů lze totiž podřadit pod jedno z podnikatelských rizik, které musí podnikatelé v rámci svých investic (obzvláště dlouhodobých) akceptovat. Úkolem soudní moci tak není ochrana dříve očekávaného zisku, nýbrž pouze posouzení, zda přijatou právní úpravou nedochází v nedůvodné a neakceptovatelné míře k zásahu do vlastnických (či jiných) práv dotčených osob.

9. Zároveň Ústavní soud ve svém výše citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 zopakoval, že v některých případech skutečně mohou být provozovatelé fotovoltaických elektráren v neúměrné míře zasaženi solárním odvodem, který by na ně měl likvidační dopad, a je proto na státních orgánech, aby přijaly adekvátní opatření zamezující v extrémních (a eventuálních) případech tomuto "rdousícímu" efektu. Zdůraznil však, že do této fáze případ stěžovatele doposud nedospěl, jelikož nelze tvrdit, že by již nyní bylo zřejmé, že státní moc úmyslně zamýšlela v neakceptovatelné míře zasáhnout do práv a svobod dotčených provozovatelů fotovoltaických elektráren, neboť mj. ani neuběhla doba, v rámci níž stát garantoval návratnost investic do těchto zdrojů. Za této situace tedy nelze dospět jednoznačně k závěru, že by bylo v neúměrné míře zasaženo vlastnické právo stěžovatele (či stěžovatelů ve skutkově podobných případech), a proto není možné jakkoli nahrazovat normotvorbu zákonodárce pro stěžovatele výhodnou interpretací právních norem. Odmítl tak i námitky týkající se narušení principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování, stejně jako námitku denegatio iustitiae. Současný postup obecných soudů a daňových úřadů neshledal ani za svévolný, a proto Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost zamítl.

10. Ústavní soud po prostudování nyní projednávané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí neshledal, že by se tento případ výrazně odlišoval od případů již dříve Ústavním soudem rozhodnutých (viz především k samotné podstatě "solárního odvodu" nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a pak také dále nález sp. zn. II. ÚS 2216/14), a proto na jejich odůvodnění v plném rozsahu odkazuje. Veškeré argumenty stěžovatelky týkající se samotné podstaty solárního odvodu i možností, které jí právní řád nabízí k přezkumu, zda dotčený odvod nemá na poplatníka "likvidační efekt", byly totiž v těchto rozhodnutích náležitě objasněny a Ústavní soud nemá důvod jejich závěry jakkoli přehodnocovat. Je přitom třeba zdůraznit, že vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) a je závazný i pro samotný Ústavní soud, přičemž závazný není jen výrok nálezu, ale i odůvodnění, respektive ty jeho části, jež obsahují nosné důvody pro konečné rozhodnutí (srov. za všechny nález sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.). Proto stěžovatelka nemůže očekávat, že by se bez vážných důvodů Ústavní soud od své judikatury odchýlil. Stěžovatelka pak nenabízí jiné argumenty než ty, které již byly v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 vypořádány, ani její případ se nijak výrazně neodlišuje od případů již dříve Ústavním soudem řešených.

11. Zároveň však Ústavní soud připomíná, že nadále platí jeho výzva veřejné správě, aby pečlivě a průběžně analyzovala rámcové podmínky hospodaření subjektů v oboru výroby elektřiny ze solárního záření a v případě, že by se taková nutnost objevila, tj. v těch případech, v nichž je vskutku odůvodněné, aby byl případný likvidační efekt solárního odvodu eliminován, včas reagovala vydáním adekvátního rozhodnutí. Daňová exekutiva přitom má možnost rozvinout úvahu o zmírnění likvidačních účinků různými prostředky, a to při posouzení celkové ekonomické situace daňového subjektu se zohledněním a znalostí jeho pozic ve všech daních (srov. totožně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014, č. j. 1 Afs 121/2014-55).

12. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru