Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 240/02Usnesení ÚS ze dne 21.05.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost - § 43/1/d)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkDůkaz
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.240.02
Datum podání23.04.2002
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.4, § 2 odst.5, § 145


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 240/02 ze dne 21. 5. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti L. Z., proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 14. 2. 2002, č.j. 4 KZn 134/99-62, ta kto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení policejního rady Policie ČR - SJmK, Služby kriminální policie a vyšetřování Brno, prac. Břeclav, č.j. ČVS:KVV-72/22-99, ze dne 8. 1. 2002, jímž byla podle § 159a odst. 1 trestního řádu odložena věc podezření ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 trestního zákona. Uvedených trestných činů se měli dopustit Ing. J. G., Ing. M. J. a Ing. L. S. - jako členové představenstva ZD Š. a zároveň společníci spol. K., s.r.o., Š. - tím, že uzavřeli mezi ZD Š., zastoupeným předsedou Ing. J. G. a místopředsedou Ing. M. J. (jako prodávajícími) a spol. K., s.r.o., Š., zastoupeným Ing. L. S. (jako kupujícím) celkem 22 pro ZD Š. nevýhodných kupních smluv o prodeji nemovitého majetku ZD Š. a měli tak získat pro sebe a další společníky spol. K., s.r.o., Š., prospěch velkého rozsahu.

V odůvodnění tohoto usnesení státní zástupce zejména uvedl, že policejní rada Policie ČR - SJmK vydal svoje rozhodnutí na podkladě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, že shromáždil dostatečné množství důkazů potřebných pro náležité posouzení a rozhodnutí věci (§ 2 odst. 5 trestního řádu) a správně provedl hodnocení důkazů, jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 trestního řádu) a při odložení věci nepochybil. Podle názoru krajského státního zástupce policejní rada správně v jednání jmenovaných nedovodil naplnění skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu a své rozhodnutí rovněž náležitě odůvodnil.

Státní zástupce se dále odvolal na spisový materiál, podle něhož se dne 17. 6. 1993 uskutečnila mimořádná schůze představenstva ZD Š. (celkem 9 členů včetně jmenovaných), která rozhodla o prodeji části družstevního majetku. Představenstvo doporučilo založit pro tento účel společnost s ručením omezeným; nasledně byla založena společnost K., s.r.o. (společníky byli shora uvedené osoby a další). Ze zápisu z mimořádné schůze představenstva ZD Š. vyplývá, že důvodem prodeje majetku družstva společnosti K., s.r.o., bylo rovnoprávné vypořádání majetkových podílů a zachování pracovních příležitostí. Ke stanovení ceny prodávaných nemovitostí i movitých věcí byl ZD Š. vyžádán znalecký posudek pro 23 kupních smluv.

Krajský státní zástupce konečně konstatuje, že provedeným šetřením nebyl v jednání členů představenstva ZD Š. (Ing. G., Ing. J., Ing. S.) prokázán úmysl opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Nebyla tedy naplněna subjektivní stránka citovaného trestného činu. Podle názoru státního zástupce však došlo - s ohledem na stanovy ZD Š. - u členů představenstva k překročení jejich pravomoci, neboť tyto otázky patřily do působnosti členské schůze. Případné nároky členů družstva mohou být uplatněny ve smyslu § 251 obchodního zákoníku u soudu, ovšem jen s předchozím souhlasem členské schůze.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí a tvrdí, že byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, především právo na ochranu majetku dle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a dle čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel je přesvědčen, že státní zástupce nedodržel ustanovení § 145 trestního řádu, neboť nerespektoval stížnostní důvody, především nové skutečnosti a důkazy. Dále se prý vůbec nezabýval jeho námitkou, že vyšetřovatel "doslovně opsal" již dříve zrušené usnesení a opětovně prý nesplnil "úřední povinnosti" stanovené § 2 odst. 4,5 trestního řádu. Domnívá se, že ústavní stížnost podstatně překračuje jeho vlastní zájmy, neboť - dle jeho mínění - bude počet poškozených podstatně vyšší. Stěžovatel podtrhuje, že současný vleklý stav řízení mu nezabezpečil pokojné užívání majetku.

Proto navrhuje v záhlaví označené rozhodnutí jako protiústavní zrušit.

Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud uložil Krajskému státnímu zastupitelství v Brně provedení důkazů tak, aby bylo možno spolehlivě vyhodnotit trestné činy proti cizímu majetku.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Z ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, plyne, že ústavní stížnost může fyzická nebo právnická osoba podat pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy .

V souzené věci Ústavní soud dále konstatuje s poukazem na svoji dřívější judikaturu, že "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení sp. zn. II ÚS 361/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C.H.Beck, 1997, str. 343 a násl.).

Ústavní soud odkazuje i na svoji další judikaturu, podle níž "Ve skutečnosti, že státní zastupitelství zamítlo stěžovatelovu stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl.6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje." (usnesení sp. zn. I.ÚS 84/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, Praha, C.H. Beck, 2000, str. 291).

Ústavní soud shledal, že ani v souzené věci není dán důvod odchýlit se od zmiňované ustálené judikatury Ústavního soudu, byť - na rozdíl od právního názoru v naposledy citovaném usnesení - má za to, že v souzené věci nejde o návrh zjevně neopodstatněný, nýbrž o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.

Proto Ústavní soud návrh v této části z uvedeného důvodu odmítl [§ 43 odst. 1 psím. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Žádá-li stěžovatel, aby Ústavní soud uložil Krajskému státnímu zastupitelství v Brně provedení důkazů tak, aby mohly být spolehlivě vyhodnoceny trestné činy proti cizímu majetku, Ústavní soud připomíná, že je pojat jako soud zvláštní a nepatří do soustavy obecných soudů. Je - jak již bylo uvedeno - ve smyslu článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. S ohledem na ustanovení § 82 zákona o Ústavním soudu (arg. a contrario) je zřejmé, že Ústavní soud nemůže v oblasti ústavních stížností vydávat jiná rozhodnutí než předpokládá citované ustanovení, jež rozhodovací pravomoc Ústavního soudu formuluje taxativně. Ústavní soud může napadené rozhodnutí jen zrušit nebo ústavní stížnost zamítnout. Vzhledem k jeho Ústavou a zákonem přesně vymezené pravomoci a působnosti nezbývá než konstatovat, že Ústavní soud není k činnosti, o niž stěžovatel v ústavní stížnosti žádá, oprávněn.

Proto tuto část návrhu odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný [ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2002

JUDr. Vojen Güttler

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru