Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 240/01Nález ÚS ze dne 27.04.2004Náhrada za mrtvý inventář

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
legitimace/pasivní
náhrada
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 60/33 SbNU 105
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.240.01
Datum vyhlášení26.05.2004
Datum podání19.04.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4 odst.2, § 18a, § 20 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 240/01 ze dne 27. 4. 2004

N 60/33 SbNU 105

Náhrada za mrtvý inventář

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 27. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 240/01 ve věci ústavní stížnosti K. M. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 24. 1. 2001 sp. zn. 26 Cdo 2611/2000 o zamítnutí dovolání a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 19. 4. 2000 sp. zn. 9 Co 145/99 o změně rozsudku soudu prvního stupně a o zamítnutí stěžovatelova návrhu na zaplacení náhrady za mrtvý inventář.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 1. 2001 sp. zn. 26 Cdo 2611/2000 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2000 sp. zn. 9 Co 145/99 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Okresní soud v Mostě rozhodl rozsudkem ze dne 18. 8. 1998 č. j. 10 C 718/95-43 tak, že město M. (dále jen "odpůrce") je povinen zaplatit navrhovateli K. M. (dále jen "stěžovatel") částku 2 106 307 Kč do tří měsíců od právní moci. Týmž rozsudkem (ve výrokové části II.) okresní soud rozhodl, že odpůrce je povinen uhradit stěžovateli náklady řízení ve výši 31 673 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku nejprve uvedl, že odpůrce nevyhověl žádosti stěžovatele o náhradu za mrtvý inventář, který se nacházel na statku D. a byl stěžovateli ke dni 1. 1. 1949 odňat. Odpůrce to zdůvodnil tím, že poskytnutí náhrady za mrtvý inventář je vázáno podmínkami uvedenými v § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), které stěžovatel nesplňuje. Podle uvedeného ustanovení má nárok na poskytnutí náhrady živého a mrtvého inventáře původní vlastník k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby. Stěžovatel žádnou zemědělskou ani lesní výrobu neprovozuje; tu provozuje jeho manželka, která je členkou zemědělského družstva. Okresní soud provedl důkazy výslechem svědkyně A. M. - z něhož vyplynulo, že byla členkou zemědělského družstva D. nejprve v období 1949 až asi 1958 a po přerušení až do současné doby - a dále pachtovní smlouvou ze dne 6. 1. 1938, jakož i žádostí o vrácení náhrady za mrtvý inventář a znaleckými posudky dvou znalců. Okresní soud následně konstatoval, že v souzené věci bylo prokázáno, že manželka stěžovatele provozuje zemědělskou výrobu a je nerozhodné, zda v podobě společnosti nebo družstva. Bylo prokázáno, že navrhovatel je původním vlastníkem živého a mrtvého inventáře a zásob. Pojem původní vlastník není přitom totožný s vymezením pojmu původního vlastníka v § 4 odst. 1, neboť se vztahuje i na původní vlastníky, "kteří nespadají dnes pod znění tzv. restituční části, jde o fyzické osoby, které po právní stránce vlastně o vlastnictví živého, mrtvého inventáře a zásob nepřišly, neboť o něho přišly v souvislosti s nucenými pachty". Pojem původního vlastníka v § 20 odst. 1 je tedy širším pojmem a lze sem zahrnout i původní vlastníky, kteří pozbyli živý a mrtvý inventář v souvislosti s nucenými pachty, a to ve smyslu zákona č. 132/1948 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 1. dubna 1947 č. 55 Sb., o pomoci rolníkům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu, vládního nařízení č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, ve znění pozdějších předpisů. Protože bylo prokázáno, že další oprávněná osoba je účastna v podnikatelské formě provozující zemědělskou výrobu, a to navrhovatelova manželka A. M., bylo návrhu vyhověno.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2000 č. j. 9 Co 146/99-62 byl citovaný rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se návrh stěžovatele na zaplacení částky 2 106 307 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku zamítá. Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Krajský soud v odůvodnění odvolacího rozsudku - vedle konstatování, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, z něhož odvolací soud vychází - uvedl, že z nájemní smlouvy uzavřené mezi A. M. jako pronajímatelkou a Zemědělským družstvem v D. jako nájemcem zjistil, že A. M. pronajala uvedenému družstvu pozemky k zemědělskému využití na dobu neurčitou za roční nájemné 8 910 Kč. Stěžovatel při odvolacím jednání uvedl, že zemědělskou výrobu neprovozuje, ani nečiní přípravy uvedený provoz zahájit. Krajský soud dále prohlásil - na rozdíl od soudu prvního stupně -, že dospěl k opačnému závěru a shledal návrh stěžovatele nedůvodným. Odvolací soud v prvé řadě nezpochybnil skutečnost, že stěžovatel je původním vlastníkem živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, které mu byly v rozhodném období odňaty, a že svůj nárok uplatnil včas. Pro oprávněnost nároku je však třeba ("kromě splnění podmínky definice oprávněné osoby") splnění další zákonné podmínky, a to že poskytnutá náhrada bude sloužit k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby. "Nezbytným předpokladem nároku na náhradu živého a mrtvého inventáře je však zahájený provoz zemědělské nebo lesní výroby, případně přesvědčivé doložení toho, že oprávněná osoba je připravena uvedený provoz zahájit". Tuto podmínku však stěžovatel nesplňuje. Nelze prý souhlasit s názorem okresního soudu, že je tato podmínka splněna tím, že manželka stěžovatele jako další oprávněná osoba je "účastna v podnikatelské formě provozující zemědělskou činnost". Další oprávněnou osobou je osoba uvedená v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. pro případ, že původní vlastník, který splňoval všechny další podmínky, zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 13 citovaného zákona. Krajský soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") změnil tak, že návrh stěžovatele na zaplacení částky 2 106 307 Kč zamítl.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 1. 2001 č. j. 26 Cdo 2611/2000-77 dovolání stěžovatele zamítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V prvé řadě konstatoval, že dovolání v podstatě splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 o. s. ř. (poznámka: ve znění účinném před 1. 1. 2001), je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.

Dovolací soud se ztotožnil s výkladem ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., který podal odvolací soud, neboť účelem tohoto ustanovení bylo umožnit oprávněným osobám zahájení a provoz zemědělské výroby. Takto založené právo překračovalo svým rozsahem právní úpravu náhrad dle jiných restitučních předpisů, podle nichž se náhrada za věci movité neposkytovala. Z obsahu spisu včetně přednesu samotného stěžovatele je však zřejmé, že ten zemědělskou výrobu nezajišťuje ani ji nehodlá zajišťovat. Pokud dovolatel (stěžovatel) tvrdí, že majitelkou inventáře byly i jeho manželka, která zemědělskou výrobu zajišťuje, nemohla by tato skutečnost, i kdyby byla prokázána, změnit nic na nároku stěžovatele. Šlo by o nárok jeho manželky, která jej však neuplatnila, a to ani u soudu. Nejvyšší soud navíc (mimo rámec dovolacích důvodů) dodal, že i kdyby stěžovatel splňoval podmínku zajišťování zemědělské výroby, nebylo by možno uložit náhradu žalované obci, neboť povinnost poskytovat náhrady podle zákona o půdě za obce přešla podle § 18a zákona č. 229/1991 Sb. již před podáním žaloby na Pozemkový fond České republiky. Odpůrce není proto ve věci pasivně legitimován, takže již tohoto důvodu by bylo nutno žalobu zamítnout.

II.

Citované rozsudky Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž v prvé řadě provedl rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a jednotlivých rozhodnutí soudů.

Podle názoru stěžovatele "právní názor soudu prvního stupně byl správnější, než názory Krajského a Nejvyššího soudu ČR". Stěžovatel správnost tohoto názoru spatřuje v tom, že stačí, jestliže podmínku danou § 20 zákona č. 229/1991 Sb., tj. zajištění zemědělské výroby, splňuje pouze manželka oprávněné osoby a původního vlastníka. Domnívá se, že citovaný zákon je nutno v této části vykládat extenzivně, jak to také odpovídá jeho smyslu vyjádřenému v preambuli, tj. ve smyslu zmírnění následků některých majetkových křivd. Stěžovatel má za to, že restituční zákon nemohl postihnout všechny eventuality života; z výkladu týkajícího se institutu společného jmění manželů (jednání jednoho zavazuje i druhého) však lze mít za to, že zajišťování provozu zemědělské výroby jedním manželem má právní důsledky i pro druhého manžela. Nebylo by proto logické, kdyby ten z nich, který provozuje zemědělskou výrobu, nemohl využít náhrady za mrtvý či živý inventář k provozování této zemědělské výroby. Stěžovatel dále uvedl, že ani odvolací soud ani dovolací soud se nezabývaly otázkou, že v době zabavení mrtvého či živého inventáře se jednalo o inventář společný - tedy o manželské majetkové společenství podle tehdejší právní úpravy; (manželka žije se stěžovatelem od roku 1943). Stěžovatel proto usuzuje, že extenzivní výklad ustanovení § 20 zákona č. 229/1991 Sb. je "přirozený, správný a odpovídající zásadám přirozeného práva". Konstatování Nejvyššího soudu, že odpůrci by v každém případě nebylo možno uložit povinnost náhrady, neboť tato povinnost přešla ze zákona na Pozemkový fond České republiky, považuje stěžovatel za "námitku ryze formální, která maří návrat spravedlnosti jen z důvodu neinformovanosti stěžovatele". Stěžovatel v uvedené souvislosti připomněl, že Ústavní soud již vícekrát rozhodl, že formální nesprávnost uplatnění restitučního nároku u jiného orgánu nemůže být účastníku přičítána k tíži.

Stěžovatel proto tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena jeho základní lidská prává, tedy právo na soukromý majetek, ústavně zaručené právo podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), který soudu ukládá stanoveným způsobem poskytovat ochranu "základním lidským a občanským právům", a že bylo porušeno i jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo zaručené čl. 4 odst. 1 Listiny. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky obecných soudů zrušil.

III.

Právní zástupce stěžovatele oznámil dne 7. 1. 2004 Ústavnímu soudu, že stěžovatel dne 4. 3. 2003 zemřel. Předloženými doklady bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 24. 5. 2003 č. j. 27 D 463/2003-18, které nabylo právní moci dne 25. 7. 2003, dědické řízení po stěžovateli K. M. - vzhledem k tomu, že zůstavitel (stěžovatel) zanechal majetek nepatrné hodnoty, který byl vydán vypravitelce pohřbu, manželce zůstavitele A. M. - zastavil. V souzené věci se procesními nástupkyněmi stěžovatele staly jeho manželka A. M. a jeho dcera A. Ř., které o pokračování v řízení o ústavní stížnosti požádaly prostřednictvím zmocněného právního zástupce JUDr. M. H. S upuštěním od ústního jednání souhlasily.

IV.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje zákonem stanovené formální náležitosti a že tedy nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Nejvyšší soud, Krajský soud v Ústí nad Labem a Okresní soud v Mostě. Vedlejší účastník město M. se nevyjádřil.

Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku a domnívá se, že rozhodl v souladu se zákonem. V řízení před Ústavním soudem souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření zcela odkázal na skutkové a právní závěry obsažené v jeho rozhodnutí. Ústavní stížnost považuje za neodůvodněnou a současně vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

Okresní soud v Mostě ve svém vyjádření poukázal na to, že důvod jeho odlišného rozhodnutí ve věci vychází z rozdílného právního posouzení ustanovení § 4 odst. 1 a § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Okresní soud se však domnívá, že nebylo porušeno právo na soukromý majetek zaručené ústavou a Listinou. Okresní soud v Mostě souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

V.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud konstatuje, že není další soudní instancí ani vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 90 Ústavy), takže na sebe zásadně nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele zaručené ústavním pořádkem.

Tato situace však v souzené věci nastala.

Stěžovatel spatřuje nesprávnost napadených rozsudků Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu především v tom, že soudy nevyložily podmínku uvedenou v ustanovení § 20 zákona č. 229/1991 Sb. (tj. podmínku, že poskytnutá náhrada za odňatý mrtvý inventář bude sloužit k zajištění provozu) extenzivně, jak by to - podle jeho názoru - odpovídalo smyslu citovaného zákona. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že soudní judikatura (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 295/97; nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 357/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, nález č. 90, str. 247) při výkladu § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nevylučuje, aby nárok na náhradu zemědělského inventáře byl vázán i na budoucí zajišťování zemědělské výroby, kterou je i nájem zemědělské půdy vlastníkem. Tento názor lze ostatně vztáhnout i na přenechání spoluvlastnického podílu k užívání jiné osobě; zajišťováním zemědělské výroby je i přenechání podílu k zemědělské výrobě. Ústavní soud v souzené věci z obsahu spisového materiálu zjistil, že manželka stěžovatele, která byla spolumajitelkou mrtvého inventáře, pronajímá zděděný nemovitý majetek (pole) ZD v D. Ústavní soud se proto neztotožňuje s názorem krajského soudu a Nejvyššího soudu, že pokud zemědělskou výrobu zajišťuje manželka stěžovatele a ne samotný stěžovatel, nelze návrhu vyhovět. Ústavní soud naopak usuzuje, že z dosavadní judikatury (včetně výše uvedené) lze dovodit, že podniká-li (pronajímá-li pole) manželka stěžovatele v zemědělské výrobě a případné plnění z tohoto podnikání bylo předmětem společného jmění manželů, je požadavek, aby osobně podnikal stěžovatel, přílišným formalismem.

Obdobně za nadměrný formalismus považuje Ústavní soud argument obecného soudu, že nárok na poskytnutí náhrady za mrtvý inventář neuplatnila manželka, která - jak bylo uvedeno výše - pronajímá pole, nýbrž (dnes již zemřelý) stěžovatel. Z obsahu spisu lze totiž dovodit, že se v případě stěžovatele a jeho manželky jednalo o dlouholeté manžele, kteří uzavřeli sňatek již v roce 1943 a společně hospodařili i ke dni 1. 1. 1949, kdy jim byl mrtvý inventář, jenž se nacházel ve statku D., odňat. I v tom směru proto Ústavní soud stěžovateli (nyní jeho právním nástupkyním) přisvědčuje.

Pokud pak Nejvyššísoud dovodil nedostatek pasivní legitimace odpůrce (obce M.), neboť povinnost poskytovat náhrady za obce přešla podle ustanovení § 18a zákona č. 229/1991 Sb. již před podáním žaloby na Pozemkový fond České republiky, má Ústavní soud za to, že tuto argumentaci nelze v souzené věci - co do jejího důsledku - akceptovat. Odpůrce (obec M.) vznesl námitku nedostatku pasivní legitimace až v odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Mostě. Krajský soud v Ústí nad Labem uvedl, že se Pozemkový fond České republiky nestal osobou povinnou, byť za povinné osoby náhrady poskytuje. Oproti tomu Nejvyšší soud (mimo rámec dovolacích důvodů) nedostatek pasivní legitimace obce M. podle citovaného ustanovení uznal. Proto je Ústavní soud názoru - v této konkrétní souzené věci - že měl obecný soud stěžovatele (jak vzhledem k jeho věku více než 90 let, tak i vzhledem k účelu a smyslu zákona č. 229/1991 Sb., jímž je v jeho preambuli uvedená snaha zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989) náležitě poučit, aby z opatrnosti žaloval také Pozemkový fond České republiky. Ústavní soud je přesvědčen, že opačný postup byl porušením zásad spravedlivého procesu, neboť se se zřetelem ke všem okolnostem věci rovněž jeví být postupem nepřiměřeně formálním.

Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavnísoud k závěru, že napadenými rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Možným porušením jiných základních práv stěžovatele se Ústavnísoud již nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001 sp. zn. 26 Cdo 2611/2000 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2000 sp. zn. 9 Co 145/99 zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru