Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 24/15 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
trestný čin/ublížení na zdraví
Nutná obrana
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.24.15.1
Datum podání05.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125 odst.1

40/2009 Sb., § 29, § 145 odst.1, § 358 odst.1, § 358 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 24/15 ze dne 30. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Lenkou Zajíčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Dopraváků 723/1, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2013 č. j. 11 T 187/2012-1082, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. února 2014 č. j. 8 To 26/2014-1190 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2014 č. j. 3 Tdo 903/2014-32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. ledna 2015 a doplněné podáním dne 1. dubna 2015, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a obecné soudy jako orgány veřejné moci nedostály své ústavní povinnosti uložené jim čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2013 č. j. 11 T 187/2012-1082 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 trestního zákoníku a odsouzen za tyto trestné činy, a za sbíhající se trestný čin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákoníku podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku, za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s dozorem. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, usnesením ze dne 4. února 2014 č. j. 8 To 26/2014-1190 odvolání podané stěžovatelem zamítl. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. října 2014 č. j. 3 Tdo 903/2014-32 dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací jeho jednání tak, jak byla učiněna obecnými soudy, a tvrdil, že se jednalo o nutnou obranu, kdy odvracel trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem a jeho jednání nebylo zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku. Stěžovatel má za to, že obecné soudy tím, že nesplnily svou zákonnou povinnost svá rozhodnutí řádně odůvodnit a s námitkami stěžovatele se vypořádaly zcela povšechně, nedostatečně a navíc způsobem zakládajícím extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry na něm vybudovanými, přičemž aplikovaly na tento skutkový stav právní normu, která na něj nemůže vůbec dopadat, porušily jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Na podporu svých tvrzení odkázal na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. Pl. ÚS 1/03, I. ÚS 639/03, III. ÚS 84/94, III. ÚS 173/02, III. ÚS 321/03 a I. ÚS 74/06.

4. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy), a že mu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

6. Ústavní soud neshledal v postupu ve věci rozhodujících soudů pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž se již náležitě vypořádaly obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Ústavní soud z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 187/2012 ověřil, že obecné soudy náležitě popsaly, na základě jakých skutečností kvalifikovaly jednání stěžovatele jako zvlášť závažný zločin ublížení na zdraví a přečin výtržnictví. Soud prvního stupně doplnil dokazování o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ze kterého bylo zjištěno, že stěžovatel trpí smíšenou poruchou osobnosti, která je narcistická, histrionská, sociálně maladaptivní, paranoidní a kverulatorní, když jednal ve stavu středně těžkého simplexního afektu zlosti. Tento soud pak logicky a přesvědčivě v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že vyšel při zjišťování skutkového stavu z výpovědí nestranných osob, které přihlížely konfliktu mezi stěžovatelem a poškozeným a dalšími osobami a dovodil, že bylo nesporně prokázané, že stěžovatel způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví, neboť jej bodl silou značné intenzity krejčovskými nůžkami do levé části hrudníku, čímž mu způsobil dvě bodné rány, které poškozeného bezprostředně ohrožovaly na životě.

7. Odvolací soud se celou věcí podrobně zabýval, přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozsudku soudu prvního stupně, proti nimž bylo podáno odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které těmto výrokům předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Po přezkoumání došel odvolací soud k závěru, že v řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, bylo důsledně postupováno v souladu s ustanoveními trestního řádu, zejména s těmi, které mají zabezpečit objasnění věci a právo stěžovatele na řádnou obhajobu. Odvolací soud zdůraznil, že stěžovatel nejednal v mezích nutné obrany ve smyslu § 29 trestního zákoníku, jak namítá v podaném odvolání a na základě skutkových zjištění se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v posuzované trestní věci byly překročeny meze nutné obrany.

8. Dovolací soud se pak ztotožnil s názory obecných soudů spočívajících v tom, že stěžovatel v poslední fázi konfliktu reagoval zcela nepřiměřeně proti útoku na jeho majetek, který mu byl vysypáván z tašek (případně odhozen do křoví) tak, že přišel rychlým krokem k poškozenému a toho bodl nůžkami do boku. Dovolací soud připustil, že byť jednání poškozeného a jeho kamarádů nebylo korektní a vybočovalo z mezí slušného chování, přesto toto jejich nevhodné chování vůči stěžovateli nebylo takové intenzity, která by opravňovala jednání stěžovatele kvalifikovat jako jednání v nutné obraně.

9. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně byla náležitě a podrobně odůvodněna, včetně právní kvalifikace jednání stěžovatele, i co do posouzení, zda stěžovatel jednal v nutné obraně, a v tomto ohledu nelze těmto soudům ničeho vytýkat. Žádné ústavněprávní deficity nevykazuje ani rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení podrobně rozvedl, z jakých důvodů podané dovolání podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné a Ústavní soud i toto usnesení považuje za ústavně konformní.

10. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04, N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a libovůli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna. Ústavní soud v posuzované věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.

11. V kontextu s konkrétními okolnostmi dané věci nelze než dovodit, že stěžovateli se porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky nezdařilo doložit. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2015

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru