Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2395/10 #1Usnesení ÚS ze dne 26.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Správní soudnictví
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2395.10.1
Datum podání17.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 47 písm.c

549/1991 Sb., § 9 odst.7


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2395/10 ze dne 26. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Arcibiskupské vinné sklepy Kroměříž, spol. s r. o., se sídlem Hovorany 222, okres Hodonín, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2010, č. j. 2 As 31/2010-145, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009, č. j. 5 Ca 307/2006-122, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Shora citovaným usnesením Městského soudu v Praze bylo zastaveno řízení o kasační stížnosti, kterou stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu ze dne 16. 9. 2009, č. j. 5 Ca 307/2006-99; tímto rozsudkem zamítl městský soud žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. O-131902). Městský soud zastavil řízení o kasační stížnosti proto, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatek ani při podání kasační stížnosti, ani ve lhůtě, kterou mu pro tento účel usnesením ze dne 27. 10. 2009 stanovil a ani později do vydání tohoto usnesení. O následcích nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě, tj. zastavení řízení o kasační stížnosti, byl stěžovatel v uvedeném usnesení náležitě poučen.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele proti napadenému usnesení městského soudu zamítl. V jeho odůvodnění především uvedl:

"[8] Podle ustanovení § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích zruší usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci. Nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, poplatková povinnost zaniká. Toto ustanovení vyložil již dříve Nejvyšší správní soud (viz rozsudek ze dne 29. 5. 2008, č. j. 5 Afs 147/2007 - 103, www.nssoud.cz) následovně: "Z § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích vyplývá, že zaplacení poplatku ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku nabylo právní moci, má za následek, že usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku, ačkoli je řádně doručeno účastníkům řízení, nenabývá právní moci. V tomto případě soud, který usnesení vydal, své usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší a může pokračovat v řízení a vydávat další rozhodnutí o věci. ... Pokud však poplatek nebyl zaplacen dříve, než usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku nabylo právní moci, pak usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku nabude jeho doručením účastníkům řízení právní moci a soud, který toto usnesení vydal, již nemůže toto své usnesení podle § 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zrušit a v této věci vydávat další rozhodnutí o věci, protože mu v tom brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ani jiný zákon totiž neumožňuje městskému (krajskému) soudu zrušit své pravomocné usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku a tedy rozhodovat třeba i záporným způsobem o návrhu účastníka řízení na zrušení svého pravomocného usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku." Z uvedeného vyplývá, že městský soud nemohl ani v nyní projednávaném případě přistoupit ke zrušení napadeného usnesení autoremedurou či o něm jinak rozhodnout tak, jak požadoval stěžovatel.

[9] V daném případě marně uplynula lhůta pro zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti dne 5. 11. 2009, tedy třetí den ode dne, kdy nabylo právní moci usnesení, jímž byl stěžovatel k zaplacení soudního poplatku řádně vyzván. Městský soud ... postupoval správně, pokud řízení o kasační stížnosti zastavil [§ 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s § 47 písm. c) s. ř. s.]. Nejzazším termínem, kdy mohl stěžovatel soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti účinně zaplatit, tj. aniž by se jednalo o plnění bez právního důvodu, byl den, kdy napadené usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci, tj. dne 8. 12. 2009. Vzhledem k tomu, že v tomto případě není relevantní žádná z výše uvedených výjimek (§ 9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích), zaplacení soudního poplatku po tomto termínu již nemohl soud akceptovat.

[10] S ohledem na výše uvedené (a sděluje to ostatně i stěžovatel v kasační stížnosti) je nesporné, že soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti byl v daném případě uhrazen až 18. 12. 2009. Městský soud proto postupoval správně, pokud uhrazenou částku vrátil stěžovateli již jako platbu bez právního důvodu...

[11] Lze tak uzavřít, že se stěžovatel vlastní vinou nepostaral o zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti, ačkoliv měl pro tento účel k dispozici dostatečný časový prostor...Zaplacení soudního poplatku je přitom třeba chápat i jako deklaraci vážnosti úmyslu vést soudní řízení; tu stěžovatel v daném případě v poskytnutém čase neprojevil.".

II.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí správních soudů, a to pro porušení svého práva na spravedlivý proces. Napadená rozhodnutí jsou dle jeho názoru výrazem přepjatého formalismu. V civilních věcech prý dochází k situacím, že soudní poplatek z žaloby není uhrazen ve lhůtě soudem určené, řízení je zastaveno, ale žalobce poplatek v odvolací lhůtě uhradí a řízení pokračuje. Stejný postup musí být dle názoru stěžovatele aplikován - na podkladně analogie - i na řízení ve správním soudnictví. Tedy usnesení městského soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku mělo být zrušeno. Stěžovatel předpokládal, že v souladu s praxí a s výkladem zákona o soudních poplatcích bude dostačující, pokud soudní poplatek uhradí dodatečně, v tomto případě ve lhůtě k podání kasační stížnosti, což také učinil.

III.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo. Tu Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně - tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání - zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech projednávaných ve správním soudnictví provádět v nezbytných případech korekci právních názorů obecných soudů. Započetím činnosti Nejvyššího správního soudu však výjimečné suplování této jeho kompetence pominulo a Ústavní soud není již primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, ale toliko k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod účastníků řízení. Právě Nejvyšší správní soud je tedy tím orgánem, jemuž přísluší interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva, a to vždy i z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, a zachovávat kautely ústavně souladného výkladu právních předpisů (čl. 4 Ústavy).

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a neshledal jejich závěry za vybočující z mezí ústavnosti.

Je třeba uvést, že touto otázkou se Ústavní soud již zabýval opakovaně. V dané věci se stěžovatel totiž dovolával použití ustanovení § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích aplikovatelné (mj.) pro civilního řízení; tedy normy, která umožňuje zaplatit soudní poplatek (a následně pokračovat v řízení) "nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení.".

Tu lze kupříkladu poukázat na usnesení sp. zn. I. ÚS 1182/07 ze dne 23. 5. 2008, v němž Ústavní soud konstatoval, že "Pokud stěžovatel spatřuje diskriminaci účastníků správního řízení soudního oproti účastníkům občanského soudního řízení v tom, že účastník občanského soudního řízení má možnost odvolat se proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku a ve lhůtě pro podání odvolání dodatečně soudní poplatek zaplatit, zatímco účastník správního řízení soudního tuto možnost nemá, k této problematice se již Ústavní soud vyslovil ve svém nálezu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, ve kterém konstatoval, že "před přijetím zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním, právní úprava správního soudnictví neumožňovala zohlednit dodatečné uhrazení poplatku a v řízení pokračovat. Oproti účastníkům řízení občanskoprávního se tak navrhovatelé domáhající soudního přezkumu správních rozhodnutí nacházeli v objektivně horším postavení, neboť mohli dodatečně uhradit poplatek z návrhu nejpozději ve lhůtě stanovené k tomu správním soudem. Za situace, kdy občanskoprávní a správní soudnictví nebylo odděleno v tom smyslu, že by se každé z odvětví řídilo samostatným procesním řádem, považoval Ústavní soud naznačenou disproporci za nepřiměřenou. Deficit právní úpravy správního soudnictví měl být proto vyvážen právě doručováním výzev k úhradě poplatku též samotnému žalobci. Správní soudnictví se formálně oddělilo od soudnictví občanskoprávního, když pravidla řízení byla vtělena do samostatného procesního předpisu. Tato pravidla, včetně vymezení práv účastníků řízení ve správním soudnictví, se od procesu občanskoprávního liší, což je dáno odlišností předmětu řízení. Zatímco v občanskoprávním řízení poskytují soudy ochranu soukromým subjektivním právům, v soudním řízení správním poskytují ochranu veřejným subjektivním právům. To dává legitimní základ pro odlišná procesní práva účastníků těchto řízení. Zároveň s vytvořením nového systému správního soudnictví byl upraven i zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Pokud jde o možnost splnit poplatkovou povinnost dodatečně i po zastavení řízení, nová právní úprava zákona o soudních poplatcích to umožňuje, i když nejpozději týž den, kdy došlo k doručení usnesení o zastavení řízení." Tímto svým rozhodnutím tedy Ústavní soud stvrdil opodstatněnost odlišných procesních pravidel pro účastníky občanského soudního řízení a soudního řízení správního v oblasti placení soudních poplatků.".

Ústavní soud na tuto svou judikaturu k otázce předložené stěžovatelem odkazuje.

Stěžovatel se dále dovolává analogie co do možnosti použití právní normy určené pro řízení civilní, která umožňuje zaplatit soudní poplatek (a následně pokračovat v řízení) "nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení.". Tím však nereflektuje adekvátně metodologii nalézání prává. Analogie je totiž metodologický nástroj k nápravě protiplánové neúplnosti zákona, resp. zákonodárství. Právě podmínka protiplánovosti je v zásadě hlavním kritériem řešení otázky, kdy lze použít analogii, resp. teleologickou redukci a kdy argumentum e contrario, resp. e silentio legis (srov. např. Melzer, F.: Metodologie nalézání práva, Úvod do právní argumentace, 1. vydání, C.H.Beck, Praha, 2009, např. str. 221). Není však pravdivé, že by právní úprava správního soudnictví - co do stěžovatelem vytyčené problematiky - byla neúplná. Je tomu naopak; ustanovení § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích totiž zakládá pro správní soudnictví speciální normu, dle níž lze zrušit usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku jen tehdy, je-li poplatek zaplacen dříve, než usnesení nabylo právní moci. Již z povahy věci tedy nemůže být § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích nazírán jako neúplný (neexistuje zde mezera); proto se analogie s civilním řízením dovolávat nelze. Stěžovatel se ve skutečnosti domáhá nezákonného postupu v tom smyslu, že by správní soudy měly aplikovat jen tu část § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, která se vztahuje k věcem mimo správní soudnictví, i když pro správní soudnictví platí úprava speciální.

Stěžovatel rovněž tvrdí, že předpokládal, že v souladu s praxí a s výkladem zákona o soudních poplatcích bude dostačující, jestliže soudní poplatek uhradí dodatečně, v tomto případě ve lhůtě k podání kasační stížnosti, což také učinil. To však stěžovatel rozumně (spravedlivě) předpokládat nemohl. To proto, že právní úprava, dle níž není dostačující, je-li soudní poplatek uhrazen ve lhůtě k podání kasační stížnosti, plyne dokonce z již doslovného znění § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, tedy z textuálně jasného ustanovení právního předpisu. K tomu je namístě znovu odkázat na shora citovanou judikaturu Ústavního soudu. Lze se v tomto směru dovolat i rozsudku Nejvyššího správního soudu dne 29. 5. 2008, č. j. 5 Afs 147/2007-103), reprodukovaného v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu. Není tedy zřejmé, jakou praxi, o níž se stěžovatel zmiňuje, měl ve skutečnosti na mysli. Pokud mělo jít o praxi v civilním soudnictví, nemůže se důvěry v ní spravedlivě dovolávat, neboť - jak bylo uvedeno shora - pro správní soudnictví platí jasná a řádně odůvodněná - právní úprava odlišná.

Není zřejmé ani to, proč stěžovatel shledává v napadených rozhodnutích přepjatý formalismus. Stěžovateli byl dán dostatečný prostor k uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost. Dle § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích u správního soudnictví platí, že usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, pouze tehdy, je-li poplatek zaplacen dříve, než usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci. Podle § 54 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s § 55 odst. 5 s. ř. s. usnesení, které bylo doručeno účastníkům, je v právní moci. Stěžovateli bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2009, č. j. 5 Ca 307/2006-18 (ve kterém byl vyzván, aby do tří dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 3000 Kč), doručeno dne 2. 11. 2009. Až dne 24. 11. 2009 vydal městský soud napadené usnesení, jímž řízení o kasační stížnosti zastavil. Toto usnesení přitom nabylo právní moci dne 8. 12. 2009, takže až do 8. 12. 2009 (ode dne 2. 11. 2009) měl stěžovatel možnost zaplatit soudní poplatek. Učinil tak však až dne 18. 12. 2009.

Třídenní lhůta se tak v posuzovaném případě fakticky prodloužila o více než měsíc (tj. od 2. 11. 2009 do 8. 12. 2009); to je doba dostatečně dlouhá, umožňující stěžovateli zaplatit soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč. Břemeno uvalené na stěžovatele nelze považovat za nepřiměřené; daná situace vyplynula z nedostatku jeho pečlivosti, které bylo možné se vyhnout, nikoli z přehnaného formalismu správních soudů. Stěžovatel neučinil vše, co od něj bylo rozumné očekávat a sám se tak připravil o přístup ke správnímu soudu. Je tedy pochybením toliko stěžovatele, že ve lhůtě stanovené soudem, popřípadě dodatečně v době do doručení usnesení soudu o zastavení řízení, soudní poplatek za kasační stížnost nezaplatil.

IV.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost svým usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2010

Vojen Güttler v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru