Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 239/96Usnesení ÚS ze dne 14.10.1996Poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstřík
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 26/6 SbNU 587
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.239.96
Datum podání30.08.1996
Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 72 odst.2, § 75 odst.1

238/1991 Sb., § 6 odst.2

71/1967 Sb., § 61, § 63 odst.5, § 68 odst.2, § 65 odst.1

99/1963 Sb., § 247


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 239/96 ze dne 14. 10. 1996

U 26/6 SbNU 587

Poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H., zastoupeného JUDr. M. M., proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 28. 3. 1996, č.j. 470/ÚOBR/96-3/BOE,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 26. 8. 1996 domáhá odkladu vykonatelnosti v záhlaví citovaného rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí Okr.ú., referátu životního prostředí ze dne 15. 1. 1996, č.j. ŽP/2635/95/Ší. Zároveň se domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud výše uvedené rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR zrušil.

Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti citovanému rozhodnutí Okr.ú. ve Ž., referátu životního prostředí, jímž byla stěžovatelovi uložena pokuta ve výši 100 000 Kč za neplnění povinnosti v odpadovém hospodářství. Důvodem uložení pokuty bylo údajné porušení ust. § 6 odst. 2 zákona č. 238/1991 Sb., o odpadech, kterého se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 28. 2. 1995 vykonal přepravu nebezpečného odpadu, a to odpadního oleje pro spalovací motory, do A. M., bez souhlasu příslušného orgánu státní správy.

Dne 10. 4. 1996 podal stěžovatel proti napadnutému rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR rozklad, v němž se domáhal zrušení obou citovaných rozhodnutí. Na tento rozklad odpovědělo Ministerstvo životního prostředí ČR přípisem ze dne 5. 8. 1996, č.j. SRK/371/P-464/96, v němž podaný rozklad označilo za "podnět k přezkoumání rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR". Tento podnět prý projednala zvláštní (rozkladová) komise ministra v souladu s ust. § 65 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen správní řád), a dospěla k závěru, že k porušení zákona nedošlo, což je základním předpokladem možnosti přezkoumat předmětné rozhodnutí v mimoodvolacím řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě uvádí, že Ministerstvo životního prostředí ČR mělo o podaném rozkladu vydat správní rozhodnutí a nikoliv je pouze odmítnout formou dopisu. Tím prý vznikly průtahy, které způsobily, že již uběhla lhůta pro podání návrhu na přezkoumání správního rozhodnutí soudem. Stěžovatel má za to, že podání rozkladu "proti rozhodnutí územního článku ústředního orgánu" spadá mezi zákonné prostředky ochrany jeho práva a že proto zákonná lhůta pro podání ústavní stížnosti dosud neuběhla, neboť citovaný dopis Ministerstva životního prostředí ze dne 5. 8. 1996 byl stěžovateli doručen dne 7. 8. 1996. Napadeným rozhodnutím byl prý ve vztahu k němu porušen čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, neboť pokuta mu byla uložena protizákonně, což představuje podstatný zásah do vlastnictví stěžovatele.

Podle ust. § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ust. § 75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Napadené rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR nabylo právní moci dne 5. 4. 1996. Proto se Ústavní soud zabýval i otázkou, zda lze za poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, považovat v tomto případě i rozklad, který stěžovatel proti napadenému rozhodnutí podal.

Správní řád (zákon č. 71/1967 Sb.) připouští podání rozkladu zásadně ve třech případech. V souzené věci nepřipadají v úvahu ustanovení § 63 odst. 5 (rozklad proti rozhodnutí o obnově řízení) ani ustanovení § 68 odst. 2 (rozklad proti rozhodnutí, jímž se ruší nebo mění rozhodnutí mimo odvolací řízení). Třetí možnost podání rozkladu připouští ust. § 61 (který měl zřejmě také na mysli stěžovatel), podle něhož lze podat rozklad "proti rozhodnutí ústředního orgánu státní správy, vydanému v prvním stupni". Jak však vyplývá ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatel nepodal rozklad proti rozhodnutí orgánu státní správy, vydanému v prvním stupni, nýbrž proti rozhodnutí orgánu státní správy, vydanému v odvolacím řízení, tedy ve stupni druhém. Ministerstvo životního prostředí ČR proto postupovalo zcela v souladu se správním řádem, když stěžovatelovo podání neposoudilo jako rozklad, ale pouze jako podnět k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení ve smyslu ust. § 65 odst. 1 správního řádu. Podaný "rozklad" ze dne 10. 4. 1996 proto nebylo možno pokládat za poslední prostředek, který zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje. Toto stanovisko je v souladu i s uznávanými názory teorie správního práva, která podnět k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení nepovažuje dokonce ani za podání podle správního řádu a uvádí, že na toto přezkoumání není právní nárok (srov. D. H., Správní právo - obecná část, C.H. Beck/SEVT, Praha 1994, str. 167).

Za této situace bylo věcí stěžovatele, aby proti napadenému rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR podal v zákonné lhůtě žalobu ksoudu podle ustanovení 247 a násl. občanského soudního řádu. To však stěžovatel neučinil. Lze tedy dovodit, že nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Soudce zpravodaj proto podle ustanovení § 72 odst. 3 a § 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru