Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 239/95Nález ÚS ze dne 12.09.1996K zásadě civilního procesu, že soud posuzuje každý úkon podle obsahu a nikoliv podle jeho formálních znaků

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
řízení/zastavení
Nájem
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 73/6 SbNU 19
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.239.95
Datum podání30.10.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 103, § 104, § 241 odst.2, § 241 odst.3, § 41 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 239/95 ze dne 12. 9. 1996

N 73/6 SbNU 19

K zásadě civilního procesu, že soud posuzuje každý úkon podle obsahu a nikoliv podle jeho formálních znaků

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti stěžovatele Ing. P. Š. proti usnesení Vrchního soudu

v Praze ze dne 4. 8. 1995, č.j. 2 Cdo 95/95-73, takto:

Ústavní stížnosti se zcela vyhovuje.

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8.

1995, č.j. 2 Cdo 95/95-73, se zrušuje.

Odůvodnění:

Dne 18. 11. 1991 podal Bytový podnik v Praze 6 proti

stěžovateli žalobu na zaplacení částky 1.840 Kčs s příslušenstvím.

Důvodem podání žaloby byla skutečnost, že prý stěžovatel v období

1. 1. 1991 až 30. 4. 1991 neplatil zvýšené nájemné za užívání

bytové jednotky v domě hotelového bydlení v Praze 6.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl dne 26. 3. 1993 pod sp. zn.

11 C 390/91 tak, že stěžovatel (žalovaný) je povinen zaplatit

žalobci částku 812 Kč spolu s tříprocentním úrokem z prodlení a ve

zbytku, tj. v částce 1.028 Kč, žalobu zamítl. V odůvodnění svého

rozsudku soud uvedl, že žalobce jednostranně zvýšil smluvenou

"nájemní cenu", byť bylo zejména ze znaleckého posudku zjištěno,

že zvýšení nájemného žalobcem na požadovanou částku nebylo

důvodné, neboť na jeho straně vznikal nepřiměřený zisk.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 1993 pod č.j.

23 Co 317/93-53 potvrdil napadený rozsudek ve výroku, jímž byla

stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci částku 812 Kč

s příslušenstvím, a změnil jej ve výroku o zamítnutí žaloby

o částku 1.028 Kč tak, že stěžovatel je povinen tuto částku

zaplatit. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že kalkulace úhrady za

užívání bytové jednotky byla oprávněná, o čemž svědčí i znalecký

posudek. K námitce stěžovatele ohledně nemožnosti zvýšení ceny za

ubytování soud uvedl, že "obsah smlouvy uzavřené podle ust. § 51

občanského zákoníku umožňuje jednostranné zvýšení ceny ubytování

žalobcem (čl. III., bod 1), včetně možnosti smlouvu vypovědět

kdykoliv písemným prohlášením nejméně jeden měsíc předem (čl. V.,

bod 3 a 4) bez práva na náhradní byt či ubytování (čl. VI., bod

1 smlouvy)". Mezi účastníky řízení dále nebylo zpochybněno, že

stěžovatel užívá nábytek žalobce, přičemž pro stanovení náhrady za

toto užívání je rozhodující užitná hodnota nábytku. Právu

stěžovatele užívat nábytek musí odpovídat povinnost platit úhradu

za jeho užívání. Z těchto důvodů odvolací soud přiznal žalobci

i nárok na částku 1.028 Kč.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání k Vrchnímu

soudu v Praze. V něm uvedl, že za podstatnou vadu rozsudku

Městského soudu v Praze považuje skutečnost, že mezi účastníky

byla dne 1. 8. 1988 uzavřena dohoda o užívání místnosti

v hotelovém domě, z níž je třeba při zjišťování skutkového stavu

vycházet. To však učinil pouze obvodní soud a nikoliv soud

městský, který v odůvodnění svého rozsudku cituje zcela jiné

podmínky pro zvyšování nájemného než soud obvodní. Je prý proto

zřejmé, že "odvolací soud vycházel z jiných skutkových zjištění,

nežli obvodní soud a tato změna skutkových zjištění nemá žádnou

oporu v důkazech provedených v odvolacím řízení". Odvolací soud

totiž údajně žalobci přiznal právo jednostranného zvýšení ceny

ubytování včetně možnosti smlouvu vypovědět jeden měsíc předem.

Možnost jednostranného zvýšení ceny ubytování prý je však omezena

způsobem, citovaným v odůvodnění rozsudku obvodního soudu.

Dále stěžovatel v dovolání uvedl, že cena za ubytování je

součástí smlouvy o užívání bytové jednotky, a proto má být její

změna provedena změnou této smlouvy. Návrh nové smlouvy však

stěžovatel neakceptoval.

Stěžovatel se domnívá, že postupem žalobce nebyly dodrženy

podmínky, vyplývající z čl. III./1. nájemní smlouvy, a uvádí, že

způsob zvyšování ceny nájemného nebyl v souladu s platnými

právními předpisy. V ceně nájemného totiž údajně byla zahrnuta

i úhrada za elektrický proud, plyn, vytápění, teplou vodu a vodné

a jednostranné zvýšení ceny nájemného proto mělo být prováděno

pouze v souvislosti se změnou ceny těchto energií. Ke změně ceny

nájemného však došlo z důvodu započítání ceny nábytku do ceny

nájemného, byť k tomu však žalobce neměl žádný právní podklad.

Příslušné předpisy totiž údajně připouštěly zvýšení nájemného

v ubytovacích zařízeních poskytujících trvalé ubytování jen

v souvislosti se změnou ceny energií, nedotýkaly se ceny za

užívání nábytku a "výslovně bylo zdůrazňováno, že uzavřené smlouvy

o užívání bytových jednotek nejsou dotčeny". Stěžovatel prý proto

nemůže nést odpovědnost za to, že žalobce do ceny za ubytování

nezakalkuloval i odpis nábytku. Pokud tedy odvolací soud

stěžovateli uložil povinnost zaplatit v ceně nájemného i tyto

částky, dochází prý u žalobce k neoprávněnému prospěchu. Rovněž

kalkulace ceny za spotřebu energií podle názoru stěžovatele nebyla

provedena v souladu s příslušnými předpisy.

Vrchní soud v záhlaví označeným usnesením dovolací řízení

zastavil. V odůvodnění svého usnesení soud vycházel z ustanovení

§ 103 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), podle něhož

soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky,

za nichž může jednat ve věci. Dále poukázal na ustanovení § 104

o.s.ř., podle něhož jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze

odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Nezdaří-li se

nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví.

V souzené věci prý podal stěžovatel dovolání, které

postrádalo přesné uvedení dovolacích důvodů s eventuálním odkazem

na příslušná ustanovení o.s.ř. Vrchní soud proto vrátil spis soudu

prvního stupně, aby se pokusil o odstranění vad dovolání a vyzval

stěžovatele k upřesnění důvodů dovolání. Dne 11. 8. 1994 prý

zástupce stěžovatele převzal kopii přípisu vrchního soudu s tím,

že "v jeho intencích do 15 dnů odstraní vady dovolání" a zaplatí

poplatek z dovolání. Ve stanovené lhůtě však pouze zaplatil

poplatek a vady neodstranil. Neučinil tak ani na základě usnesení

Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 1. 1995, č.j. 11

C 390/91-70, a ze dne 14. 3. 1995, č.j. 11 C 390/91-71, kterými

byl stěžovatel opakovaně vyzván k doplnění dovolání tak, aby

splňovalo všechny náležitosti požadované o.s.ř.

Protože stěžovatel přes opakované výzvy a řádné poučení

o následcích neodstranění vad dovolání na tyto výzvy nereagoval

a vady neodstranil, vrchní soud dovolací řízení zastavil.

Toto usnesení stěžovatel napadl včas podanou ústavní

stížností. V ní uvedl, že napadeným usnesením byl porušen čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),

podle něhož se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu. Vrchní soud údajně stěžovateli

svým postupem znemožnil domoci se svého práva a nerozhodl

o dovolání, přestože prý stěžovatel dodržel postup, stanovený

právními předpisy. Dovolání netrpí žádnou takovou vadou, pro

kterou bylo třeba řízení zastavit. Za zcela nesprávný označil

stěžovatel názor vrchního soudu, že dovolání nesplňovalo podmínky

uvedené v ustanovení § 241 odst. 2 o.s.ř. (podle tehdejšího znění

o.s.ř.; podle platného znění o.s.ř. se jedná o ustanovení § 241

odst. 3). Vrchní soud prý zastavil dovolací řízení jen z toho

důvodu, že v dovolání nebyl citován žádný z důvodů dovolání

uvedený v ustanovení § 241 odst. 2 o.s.ř. s eventuálním odkazem na

příslušné ustanovení o.s.ř. Citace tohoto zákonného ustanovení

však není v o.s.ř. uvedena jako podmínka dovolání a vrchní soud

proto postupoval v rozporu s o.s.ř.

Postup vrchního soudu byl údajně v rozporu i s ustanovením

§ 41 odst. 2 o.s.ř., podle něhož soud každý úkon posuzuje podle

jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. Vrchní soud se

totiž měl zabývat otázkou, zda z obsahu dovolání vyplývá, že je

odůvodněno některou z okolností uvedených v ustanovení § 241 odst.

2 o.s.ř.

Podle názoru stěžovatele byl obsah jeho dovolání zcela

jednoznačný. Zejména prý z něj bylo zřejmé, jaké vady vytýká

rozsudku městského soudu a že tyto vady jsou také okolnostmi

odůvodňujícími dovolání ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 písm.

c) a d) o.s.ř. O tom svědčí i odůvodnění napadeného usnesení,

v němž Vrchní soud v Praze výslovně uvedl, že žalovaný (tj.

stěžovatel) vytkl rozsudku Městského soudu v Praze, že vycházel ze

skutkových zjištění nemajících oporu v důkazech provedených

v odvolacím řízení a že podle dovolatele není postup žalobce při

zvyšování ceny nájemného v souladu s platnými cenovými předpisy.

Povinností vrchního soudu proto bylo dovolání projednat

a rozhodnout o něm. Zastavením dovolacího řízení z důvodu údajných

vad dovolání prý vrchní soud stěžovateli znemožnil realizaci jeho

ústavního práva domáhat se ochrany svých práv u soudu.

Proto stěžovatel navrhl, aby bylo ústavní stížnosti vyhověno

a aby bylo napadené usnesení vrchního soudu zrušeno.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost splňuje všechny

potřebné formální zákonné požadavky a že proto nic nebrání

projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci a vedlejší

účastníci řízení, jimiž jsou Vrchní soud v Praze a Bytový podnik

v Praze 6.

Vrchní soud ve svém vyjádření uvedl, že podle jeho ustálené

judikatury je výčet dovolacích důvodů (ust. § 241 odst. 2 o.s.ř.)

taxativní a dovolací soud je vázán dovolacími důvody, uvedenými

pod písmeny c) a d) cit. ustanovení. Tato vázanost se prý

projevuje tím, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat jen ty

skutkové nebo právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Zákonné obligatorní zastoupení advokátem má zajistit, aby se

dovolateli dostalo kvalifikované právní pomoci, a také aby

dovolání (jakožto mimořádný opravný prostředek) vyhovovalo

formálním požadavkům zákona.

Podle mínění vrchního soudu se lze ztotožnit s názorem, že

dovolací důvod v konkrétní věci soud neposuzuje jen podle jeho

označení, ale především podle jeho obsahu. Je však povinností

dovolatele, "aby dovolací důvody uvedl alespoň tak, jak jsou

zákonem v § 241 odst. 2 pod jednotlivými písmeny uvedeny,

a současně také, v čem ten který uvedený důvod spatřuje". Úkolem

dovolacího soudu tedy není vyhledávání možných pochybení

odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů podle písm. c) a d)

citovaného ustanovení.

Podle mínění soudu v dovolání nebylo uvedeno, která konkrétní

skutková zjištění, z nichž vyšlo rozhodnutí odvolacího soudu,

nemají oporu v provedeném dokazování. Pokud prý stěžovatel

poukázal na to, že postup žalobce při zvyšování ceny nájemného

nebyl v souladu s platnými cenovými předpisy, měl zřejmě na mysli

důvod pod písm. d) cit. ustanovení, tedy že rozhodnutí odvolacího

soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Bylo prý však

jeho povinností, aby uvedl, v čem nesprávné právní posouzení věci

spatřuje, což však neučinil.

Vrchní soud se opakovaně pokoušel o odstranění vad podaného

dovolání. V tomto směru byly učiněny tři výzvy, které zůstaly

- přes prokazatelné doručení zástupci stěžovatele - bez

povšimnutí. Proto prý bylo dovolací řízení právem zastaveno.

Závěrem vrchní soud sdělil, že považuje ústavní stížnost za

nedůvodnou a že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

Bytový podnik v Praze 6 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

uvedl, že stěžovatel měl ve svém dovolání zřejmě na mysli dovolací

důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 písm. c) o.s.ř., tzn. že

rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá

v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V dovolání však

na toto zákonné ustanovení není uveden výslovný odkaz a z obsahu

dovolání prý nelze dovodit, že by měl stěžovatel na mysli také

dovolací důvod podle písm. d) cit. ustanovení, jak tvrdí v ústavní

stížnosti.

Vzhledem ke skutečnosti, že dovolání není běžným a častým

úkonem v občanském soudním procesu, by mělo být dbáno jeho

přesného a pečlivého vypracování a výslovného uvedení

a vyjmenování všech zákonem požadovaných obsahových i formálních

náležitostí, jakož i odkazů na příslušná zákonná ustanovení. Toto

však podané dovolání nesplňovalo, přestože byl k tomu právní

zástupce stěžovatele opakovaně vyzván. Pokud tedy stěžovatel

tvrdí, že se mu nedostalo ochrany jeho práv soudní cestou, není to

vinou dovolacího soudu, ale pouze jeho vlastním pochybením

a pasivitou.

Navíc prý nebyly dány ani ty důvody, které jsou v dovolání

výslovně uvedeny. Odvolací soud totiž svoje závěry neopřel o jiná

skutková zjištění, než z jakých vycházel soud první instance,

nýbrž pouze provedené listinné důkazy hodnotil odlišně, s jinými

právními závěry.

Stěžovatel proto nebyl - podle názoru vedlejšího účastníka

- usnesením vrchního soudu ve svém ústavním právu na soudní

ochranu dotčen a ústavní stížnost by měla být jako nedůvodná zcela

zamítnuta. Vedlejší účastník současně uvedl, že netrvá na ústním

jednání před Ústavním soudem a souhlasí s tím, aby Ústavní soud od

ústního jednání upustil.

Ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadeným usnesením

vrchního soudu bylo porušeno jeho základní právo, zakotvené v čl.

36 odst. 1 Listiny. Podle tohoto ustanovení se každý může domáhat

stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu

a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 36 odst. 1 Listiny je systematicky zařazen do hlavy páté,

označené jako "Právo na soudní a jinou právní ochranu". Jeho

začlenění i samotný obsah svědčí o tom, že představuje součást

jednoho z klíčových principů demokratického právního státu, jímž

je právo na spravedlivý proces.

Skutečnost, že Listina v citovaném ustanovení uvádí

i požadavek "stanoveného postupu", zdánlivě omezuje výše zmíněné

právo každého "domáhat se svého práva". Toto omezení je však plně

na místě, protože (1.) zakotvuje nezbytnou procesní úpravu při

uplatňování konkrétního hmotného práva a dále (2.) vytváří

i předpoklady pro naplnění požadavku právní jistoty účastníků při

"domáhání se svých práv". Právě zákonem stanovené procesní

uplatnění práva, čili "stanovený postup", si klade mimo jiné za

cíl zamezit možným nebezpečím svévole ze strany soudů a jiných

orgánů veřejné moci.

V souzené věci stěžovatel namítal pouze nedodržení

"stanoveného postupu" ze strany vrchního soudu. Nezpochybnil

ostatní pojmové znaky čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. právo domáhat se

svého práva u soudu nebo nezávislost a nestrannost soudu, a ani

Ústavní soud neshledal, že by v tomto směru došlo k porušení

stěžovatelova základního práva. Ústavní soud se proto zabýval

otázkou, zda napadeným usnesením vrchního soudu bylo porušeno

stěžovatelovo právo domáhat se svého práva "stanoveným postupem".

Protože tento "stanovený postup" vyplývá z o.s.ř., bylo povinností

Ústavního soudu blíže se zabývat otázkou, zda vrchní soud

postupoval v souladu s tímto zákonem.

Důvodem, proč vrchní soud napadeným usnesením zastavil

dovolací řízení, byla v podstatě skutečnost, že stěžovatel ve

stanovené lhůtě přes opakované výzvy a řádné poučení o následcích

neodstranění vad dovolání na tyto výzvy nereagoval a vady

neodstranil. Vrchní soud přitom vycházel z ust. § 241 odst. 2

o.s.ř. (ve znění platném v době jeho rozhodování), v němž je

uveden taxativní výčet důvodů umožňujících podat dovolání.

Dovolání, podané z některého z těchto důvodů, označil za jednu

z podmínek řízení, za nichž může soud jednat a rozhodnout ve věci.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti vrchní soud navíc uvedl, že

dovolání je mimořádný opravný prostředek, jejž lze podat pouze

z některého důvodu uvedeného v ust. § 241 odst. 2 o.s.ř.

Z podaného dovolání však vyplývá, že dovolací důvod podle

ustanovení § 241 odst. 2 písm. c) o.s.ř. uplatněn byl. Dovolatel

v dovolání výslovně uvedl, že "je tedy zřejmé, že odvolací soud

vycházel z jiných skutkových zjištění nežli obvodní soud a tato

změna skutkových zjištění nemá žádnou oporu v důkazech provedených

v odvolacím řízení". Tato formulace je natolik přesná, že použitý

dovolací důvod nelze zaměnit s dovolacím důvodem jiným a uvedený

text obsahově zcela odpovídá dikci ust. § 241 odst. 2 písm. c)

o.s.ř. [dnes § 241 odst. 3 písm. c)]. Jedná se o dovolací důvod,

který byl (je) přípustný jak podle právní úpravy účinné v době

podání dovolání, tak i podle právní úpravy současné. Lze zajisté

dovodit, že dovolání musí obsahovat i tvrzení, které skutkové

zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Tuto podmínku však podle názoru Ústavního soudu podané dovolání

splňuje. V dovolání sice není přehledně uvedeno, o jaká skutková

zjištění má jít, ale z jeho obsahu a z odůvodnění rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1993, č.j. 23 Co

317/93-53, nepochybně vyplývá, že dovolatel měl na mysli písemnou

dokumentaci, předloženou žalobcem, na základě které odvolací soud

dospěl k závěru, že je po právu pohledávka žalobce v původně

uplatněné výši. Touto písemnou dokumentací je dohoda o užívání

místnosti v hotelovém domě, uzavřená dne 1.8. 1988, z níž však

podle dovolatele městský soud nevycházel a v odůvodnění svého

rozsudku citoval zcela jiné podmínky pro zvyšování nájemného než

soud první instance (srov. č.l. 59, 60 soudního spisu).

Jestliže dovolatel za této situace - byť na výzvu soudu

- dovolání neupřesnil, stěží v tom lze spatřovat vadu, která by

bránila dovolacímu soudu zabývat se věcnou stránkou případu.

I procesní stránka podání by totiž měla být hodnocena podle jejího

obsahu.

Pokud vrchní soud v napadeném usnesení uvádí, že dovolání

postrádá přesné uvedení dovolacích důvodů s odkazem na příslušná

ustanovení o.s.ř., vychází podle názoru Ústavního soudu z rámce

platné zákonné úpravy. Splnění těchto náležitostí z ní dovodit

nelze. Ostatně každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu (srov.

ust. § 41 odst. 2 o.s.ř.). Skutečnost, že dovolací důvod nebyl

vyjádřen přesnou citací zákona, či dokonce odkazem na příslušné

ustanovení o.s.ř., tedy nemůže být sama o sobě důvodem pro

zastavení dovolacího řízení. Vrchní soud se tedy podaným dovoláním

měl věcně zabývat a posoudit, zda je důvodné či nikoliv.

Lze ovšem vyjádřit pochybnost nad tím, zda tvrzení dovolatele

bylo obsahově skutečně dovolacím důvodem podle ust. § 241 odst.

2 písm. c) o.s.ř. (v dříve platném znění) a zda nepředstavuje

spíše výtku proti hodnocení skutečností zjištěných odvolacím

soudem. Tato pochybnost nemůže bránit věcnému posouzení podaného

dovolání a zastavení dovolacího řízení neopodstatňuje.

Tyto právní názory Ústavního soudu jsou konformní

s vyjádřením Nejvyššího soudu České republiky, které si Ústavní

soud vyžádal, od něhož není důvodu se odchylovat, neboť je jasné,

logické a přesvědčivé.

Je pravda, že poslední novely občanského soudního řádu roli

účastníků (a tedy i jejich právních zástupců) výrazně zvýšily,

neboť posilují dispoziční a projednací zásadu řízení. Tato

skutečnost však nic nezměnila na principu, že soud v občanském

soudním řízení posuzuje každý úkon podle jeho obsahu. To platí

i tehdy, je-li účastník zastoupen advokátem.

Za této situace se již Ústavní soud nezabýval otázkou, zda

stěžovatelovo dovolání obsahovalo i důvod, uvedený v ustanovení

§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., a zda v tomto směru byly jeho

základní práva a svobody porušeny.

Z výše uvedených skutečností proto vyplývá, že usnesením

Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 1995, č.j. 2 Cdo 95/95-73,

jímž bylo dovolací řízení zastaveno, došlo k porušení

stěžovatelova práva domáhat se svého práva u soudu "stanoveným

postupem" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadené

usnesení Vrchníhosoudu v Praze zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. září 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru