Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2389/19 #3Usnesení ÚS ze dne 08.10.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Olomouc
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti (dílčímu) procesnímu rozhodnutí
právo na soudní... více
Věcný rejstříkExekuce
řízení/zastavení
exekuční příkaz
EcliECLI:CZ:US:2019:1.US.2389.19.3
Datum podání23.07.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

111/1998 Sb., § 58

120/2001 Sb., § 40 odst.1 písm.e, § 43a

99/1963 Sb., § 268 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2389/19 ze dne 8. 10. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Miroslava Frýdeckého, zastoupeného Luborem Ludmou, advokátem se sídlem Hanáckého pluku 1153/6, 779 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1556/2019-310 ze dne 23. 5. 2019 ve znění usnesení téhož soudu sp. zn. 20 Cdo 1556/2019 ze dne 10. 7. 2019, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 40 Co 512/2018-286 ze dne 27. 2. 2019, usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 47 EXE 4538/2016-240 ze dne 18. 7. 2018 a proti pověření soudního exekutora Okresního soudu v Olomouci č. j. 47 EXE 4538/2016-19 ze dne 29. 9. 2016 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel měl jako student Univerzity Palackého v Olomouci podle rozhodnutí jejího rektora zaplatit poplatky za delší studium. Splnění těchto povinností se univerzita rozhodla vymáhat v exekučním řízení. Shora označeným pověřením Okresní soud v Olomouci pověřil vedením exekuce soudního exekutora Jana Krejstu, Exekutorský úřad Brno-město. V rámci exekučního řízení podal stěžovatel návrh na zastavení exekuce, který Okresní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným usnesením zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí exekučního soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl.

Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že ačkoli exekuční tituly dle jeho názoru nebyly vydány na základě zákona o vysokých školách a v jeho mezích, nebyla exekuce přesto zastavena. Stěžovatel konkrétně uvedl, že výše poplatků za delší studium musí být dle zákona přesně vyčíslena ve statutu školy, který v tomto směru musí obsahovat alespoň popis výpočtu, jak se k částce dojde. Statut univerzity ovšem dle mínění stěžovatele žádné konkrétní částky ani popis výpočtu v době vydání všech exekučních titulů neobsahoval, resp. jen odkazoval na rozhodnutí rektora. Proto měla být exekuce zastavena. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti a jejích doplňcích dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud žádný zásah do základních práv stěžovatele neshledal. Soudy se již týmiž argumenty stěžovatele, které nyní uvádí v ústavní stížnosti, zabývaly a dostatečně je vypořádaly. V tomto ohledu stěžovateli připomněly, že věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí (či jiného exekučního titulu) exekuční soud přezkoumávat nemůže. Z hlediska zákonnosti zkoumá jen její některé dílčí aspekty, které stěžovateli Nejvyšší soud v napadeném usnesení vyjmenoval (srov. str. 1 dole). Exekuční soud však sám nemůže posoudit zákonnost vykonávaného rozhodnutí v materiálním smyslu, tedy zda je dotčené rozhodnutí z hlediska jeho souladu s použitelnou právní úpravou v daném konkrétním případě správné. Tím by si totiž nepřípustně přisvojil pravomoc, která mu nenáleží, nehledě na zásah do právní jistoty účastníků řízení. Exekučními tituly byly ve věci stěžovatele správní akty vydané příslušným orgánem veřejné vysoké školy. Jejich přezkum, a to právě i z hlediska zákonnosti v širším pojetí, byl možný jak v rámci správního řízení, tak i ve správním soudnictví. Stěžovatel však těchto cest k ochraně svých práv a zájmů nevyužil, neboť v prvé řadě proti jednotlivým prvostupňovým rozhodnutím rektora nepodal v rámci samotného správního řízení odvolání. Tím se samozřejmě připravil i o možnost případné nápravy ve správním soudnictví. Za této situace však nebylo lze na exekučním soudu požadovat, aby byl argumenty stěžovatele vyslyšel a návrhu na zastavení exekuce vyhověl. V té spojitosti krajský soud stěžovateli přiléhavě připomněl, že důsledky jeho dřívější nedostatečné procesní aktivity, spočívající v nevyužití řádných či mimořádných opravných prostředků, nelze dodatečně obcházet tím, že námitku nezákonnosti vydaných rozhodnutí stěžovatel uplatní až v průběhu exekučního řízení, jestliže tak mohl bez obtíží učinit dříve.

Proti samotnému pověření soudního exekutora soudem stěžovatel žádné konkrétní námitky nevznesl, na neústavnost tohoto postupu exekučního soudu usuzuje toliko zprostředkovaně z údajné absence vykonatelnosti zmíněných správních aktů, kterou dle jeho názoru zapříčinil nesoulad se zákonem. Na tomto místě se sluší podotknout, že pověření soudního exekutora dle § 43a exekučního řádu není ze zákona soudním rozhodnutím a nedoručuje se účastníkům řízení (§ 43a odst. 5 ex. ř.). Je proto třeba na něj hledět jako na zvláštní dílčí procesní akt, jímž se upravuje vedení řízení. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je ústavní stížnost proti těmto procesním aktům nepřípustná (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 570/10 či II. ÚS 117/17), neboť se nejedná o rozhodnutí způsobilá citelně zasáhnout do základních práv.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru