Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2385/20 #1Usnesení ÚS ze dne 13.10.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-východ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha-východ
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
Věcný rejstříkSkutková podstata trestného činu
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.2385.20.1
Datum podání14.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 12

40/2009 Sb., § 196


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2385/20 ze dne 13. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ž. P., zastoupeného JUDr. Janem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 2033/8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 489/2020-390 ze dne 13. května 2020, Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 255/2019-362 ze dne 24. října 2019 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 16 T 15/2018-322 ze dne 28. března 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud Praha-východ (dále jen "nalézací soud") uznal rozsudkem č. j. 16 T 15/2018-257 ze dne 21. května 2018 stěžovatele vinným ze spáchání nedbalostního přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku, a za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu osmnácti měsíců, povinnost ve zkušební době podle svých sil uhradit dlužné výživné, a dále povinnost zaplatit na náhradě škody celkem 313 800 Kč. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením č. j. 11 To 338/2018-304 ze dne 13. prosince 2018 rozsudek k odvolání stěžovatele zrušil a vrátil věc nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

2. Napadeným rozsudkem uznal nalézací soud stěžovatele vinným ze spáchání nedbalostního přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku, uložil mu trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce podmíněně odložený na zkušební dobu dvanácti měsíců s povinností ve zkušební době podle svých sil uhradit dlužné výživné, a dále povinnost zaplatit na náhradě škody celkem 47 500 Kč. Odvolací soud napadeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl; Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněné.

3. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tvrdí, že obecné soudy nepostupovaly v souladu se základními právy, jak jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a současně měl být porušen i čl. 90 Ústavy České republiky. Stěžovatel tvrdí, že byl odsouzen za neplnění vyživovací povinnosti nad rámec rozsudku Okresního soudu Praha-východ sp. zn. Nc 271/99 ze dne 30. listopadu 1999, protože hrazené výživné nedosahovalo výše životního minima. Stěžejní přitom bylo, že v listopadu 1999 předal matce vyživovaných 42 000 DM (v přepočtu 780 150 Kč), soudy nezohlednily ani předání 12 000 Kč dceři v roce 2016. Matka dětí nenavrhla u soudu zvýšení výživného, ale podala na stěžovatele trestní oznámení, na jehož základě byla vynesena napadená rozhodnutí. Námitky stěžovatele proti způsobu určení výše výživného nalézacím soudem odmítl s odkazem na potřeby tehdy nezletilých dětí i odvolací soud; Nejvyšší soud neuvěřil stěžovateli, že o nepříznivé finanční situaci svých dětí neměl povědomí.

4. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele v rozporu s § 922 a 923 občanského zákoníku, podle nichž může být o zvýšení výživného rozhodnuto nejvýše tři roky zpětně od podání návrhu (trestního oznámení), přičemž obecný soud může změnit dohodu a rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti; výživné bylo vypočteno zpětně za delší dobu a teprve poté, co dcera (starší dítě) již nabyla zletilosti. Obecné soudy nezohlednily ani majetkové (příjmové) poměry obou rodičů; nespravedlivě tak bylo v adhezním řízení přiznáno dlužné výživné za dobu delší, než jak by mohlo být přiznáno soudy v řízení občanskoprávním. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

5. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovateli bylo v roce 1999 stanoveno výživné na v té době nezletilé děti ve výši 1700 (5 roků) a 1300 Kč (1 rok), což stěžovatel řešil složením částky 42 000 DM (780 150 Kč) s dohodou, že jde o příspěvek na "částečné" zabezpečení nezletilých s tím, že matka se zříká dalších finančních nároků za své děti do budoucna. Nalézací soud konstatoval, že takové ujednání neobstojí, neboť výživné je právem dětí a rodič se jej nemůže za ně vzdát, přičemž výživné musí být hrazeno v pravidelných platbách (§ 921 občanského zákoníku); stěžovatel byl opakovaně matkou i dcerou informován o negativním dopadu neplacení výživného. Obecné soudy opakovaně konstatovaly i pochybení matky, která, ač měla, neiniciovala řízení o zvýšení výživného.

6. Obecné soudy všech stupňů se věcí zabývaly opakovaně, rovněž se zabývaly subsidiaritou trestní represe (§ 12 trestního zákoníku). Z napadených rozhodnutí i z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel opakuje svoji obhajobu a argumentaci užitou v opravných prostředcích; jeho nespokojenost s rozhodnutími je sice pochopitelná, ovšem nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv běžné zákonnosti, a proto jeho zásah připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či dokonce libovůle. Neobstojí ani stěžovatelovo tvrzení, že výživné bylo stanoveno za dobu nepřiměřeně dlouhou, naopak obecné soudy se opakovaně zabývaly okamžikem, od kterého lze jednání stěžovatele považovat za protiprávní.

7. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci byla jeho základní práva porušena. Jak je z napadených rozhodnutí zřejmé, obecné soudy se věcí řádně zabývaly, s námitkami stěžovatele se vypořádaly, zohlednily pasivitu matky a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu; postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Pokud přitom učinily jiný právní závěr, než jaký stěžovatel očekával, není jejich rozhodnutí porušením práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), ale pouhou polemikou s právními závěry obecných soudů.

8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru